Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The right one - Díl 2.

25.05.2010 (17:00) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1384×

Díl 2. – Náhoda?

„Ahoj miláčku…,“ pozdravil mě a to oslovení se mi moc líbilo. Šli jsme pomalu hradem a rozmýšleli se, jaké místo bude nejlepší. Kde to bude nejméně nápadné. Nakonec jsme se rozhodli pro samotný střed města, kde to teď krátce po půlnoci žije. Jako před každým lovem nám oběma zčervenaly oči a jako každou noc jsme se každému člověku zdáli neuvěřitelně krásní. To se možná zdáme i ve dne, jenomže v Itálii ve dne jaksi vycházet moc nejde, a když už, tak prší a to je většina obyvatel zalezlá doma. Zahnuli jsme do malé uličky, kde právě vycházeli dva muži. Byli úplně na mol, takže po malé hádce jsem Damona ukecala, aby zůstal schovaný a nechal mi prostor trochu se pobavit. Samozřejmě, že se mu to nelíbilo, protože se chtěl taky nakrmit. Ale při naší lásce… Pomalu jsem se přibližovala k těm mužům. Cestou jsem si odložila černou kápi, takže v těch černých minišatech vynikla má dokonalá postava. Ti muži jako by byli omámení. Tedy alespoň jeden. Ten druhý zkoprněl a vypadalo to, že by se nejraději zdechnul. Nakonec ho ale přemohla má krása a já si mohla začít užívat.

„Ahoj, kotě…,“ oslovil mě jeden z nich.

„Ahoj…,“ odpověděla jsem pohrdavě a pomalu začala couvat.

„Snad se nás nebojíš,“ zašeptal ten druhej a trochu se zachechtal.

„Ne, měla bych?“

„Jak chceš,“ připojil se do hovoru ten druhý a oba poněkud zrychlili mým směrem.

„Tak pojď… pojď s námi,“

Opatrně jsem se k nim přiblížila a už, už jsem se chystala zasáhnout, když v tom jsem si všimla tváře jednoho z nich. Vypadal navlas stejně jako Edward. Jenom oči měl zelené. Vyrazilo mi to dech a chvíli jsem tam zůstala stát jako omámená. Nevím proč, ale nedokázala jsem ho zabít. I když Edwarda tolik nenávidím, nedokázala jsem to.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se toho muže, tedy jak jsem zjistila spíš kluka. Nebylo mu víc, jak sedmnáct a ten druhý by mohl být jeho otec. To jsem ale zavrhla vzhledem k tomu, že právě mají v úmyslu si se mnou užít.

„Mám dojem, že jméno není důležité…,“ mumlal do toho ten starý muž.

„Buď ticho! S tebou nikdo nemluví!“ vyjela jsem na něj.

„Hele, to, že jsi pěkná, ještě neznamená, že na tebe budu hodnej…,“ vyjel na mě a já měla sto chutí ho roztrhat na kousky. Nechtěla jsem toho kluka, ale zatím ještě moc vystrašit, tak jsem se to pokusila přejít bez povšimnutí.

„Teď už nejsi taková hrdinka, co?“ vyskakoval si dál a to už mě to přestávalo bavit. Naštěstí mám celkem trpělivost, tak jsem to zvládla.

„Tvé jméno,“ zopakovala jsem to znovu, ale ten starouš si prostě nedal říct.

„Hele ty, dědku. Drž hubu, nebo to s tebou hodně rychle skončím! Jasný!“ křičela jsem na něj, přestože mi bylo jasný, že takovýhle moje žvástání, ho neuzemní.

„Ale, ale, takže holčička se ráda pere?“ dobíral si mě a já zaslechla lehké zasyčení, které vycházelo z Damonovy hrudi. Bylo mi jasné, že mu dochází trpělivost, tak jsem ho v myšlenkách požádala ještě o pár minut. Podívala jsem se na toho kluka a ten tam jenom tak stál a nevypadal zrovna vyděšeně. Spíš byl potěšený, že se zajímám o něho a ne o jeho starého kamaráda. Tázavě jsem se na něho podívala a on začal otvírat pusu. Možná mi konečně chtěl říct jeho jméno, ale to by mu do toho nesměl skočit ten starej otrava.

„Kočičko…, udělej pro mě něco a já ti na oplátku slíbím, že budu hodnej,“ vydal ze sebe chraplavým hlasem a div se nezačal olizovat. Vlepila jsem mu facku. Snažila jsem se nepoužít moc velkou sílu a naneštěstí se mi to povedlo až moc. Nejspíš jsem zapůsobila, jako když se ho pokusilo zfackovat tříleté děcko. On se trochu pousmál a chytil mě okolo ramen. Trochu ho zarazila má teplota, ale nakonec to přešel jenom lehkým ucuknutím.

„Robe…, běž ještě na jedno… zdá se, že budu mít práci,“ zachechtal se, a pokýval hlavou směrem do pochybného baru, ze kterého před pár minutami vyšli. Teď už jsem znala jeho jméno a byla jsem si jistá, že je v bezpečí, takže jsem se konečně mohla nakrmit. Ještě chvíli jsem se s ním slovně pošťuchovala a nakonec se do něho zakousla. Nepřišel mi vyloženě k chuti, protože nesnesitelně zapáchal, ale alespoň něco. Pak mi ještě scházel rozhovor s Damonem. Bylo mi jasný, že si ze mě bude utahovat, ale nevadilo mi to. Za tu noc jsem ulovila ještě jednoho muže a nějakou bezdomovkyni. Bylo mi to trochu proti srsti, protože to přeci byli také jenom lidé, ale rozhodně bych se v životě nesnížila k rodině Cullenů. Damon si taky dobře zalovil, jenom mu nešlo do hlavy, proč jsem se slitovala nad tím chlapcem.

„Já nevím, ale zkrátka mě zarazila ta podoba. Co když si jsou nějak příbuzní?“ pokoušela jsem se to Damonovi vysvětlit, ale stejnak to dopadlo asi tak, jako kdyby jste chtěli kámen naučit básničku.

„No a? Tak tím líp, ne? Já si myslel, že ho nenávidíš, tak proč bys ho nemohla zabít alespoň symbolicky?“

„To není tak jednoduchý… Možná, že mě opustil, ale já pořád v hloubi duše vím, že to neudělal z nenávisti ke mně.“

„Takže jestli se ti omluví, tak se k němu vrátíš?“ ptal se mě a já viděla, jak ho ta představa trápí. On mě nejspíš má opravdu hodně rád.

„No to si piš, že mám,“ odpověděl na mou nevyslovenou úvahu.

„Ne, nikdy v životě bych se k němu nevrátila, jenom si myslím, že pomsta není zrovna to nejlepší řešení,“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit a on to nakonec přiznal. Když jsme se vrátili, prožili jsme spolu první z mnoha společných nocí. Bylo to úžasné a nepopsatelně krásné, jenom mě trochu štvalo, že mi při tom četl myšlenky. Ale tak co. Milujeme se, takže bychom o sobě navzájem měli vědět všechno.

Ráno jsme se vypravili do Washingtonu. Původně jsem si myslela, že půjdeme pěšky, ale to bylo asi hodně naivní, myslet si, že Volturiovi, ta nejbohatší rodina světa, půjdou přes půlku světa po svých. Já s Damonem jsme měli malé, osobní letadlo ještě napůl s Jane a Alecem. Tahle dvojčata byla rozhodně ještě o něco důležitější než já se svým novým přítelem. I kdyby Volturiovy měli můj zázračný, obraný štít, byl by jim k ničemu bez moci Jane a Aleca. Teda alespoň k menšímu užitku. Přistáli jsme nedaleko Forks na nějaké louce. S ostatními členy gardy jsme se sešli o několik minut později a vydali se směrem k mýtině, kde k tomu střetu mělo dojít. Všichni na sobě měli černé kápě symbolizující Volturiovy. Aro, Marcus a Caius měli pláště temně černé. Já, Damon a Jane s Alecem jsme měli pláště o něco světlejší, a tak to šlo postupně, až nakonec pár jedinců, kteří s námi přišli jako svědci, měli pláště jenom světle šedé barvy. Cítila jsem se dobře, tak jakoby důležitě.

Pomalu, ale přesto rychle, jsme se plížili lesním terénem a mě se začínalo zmocňovat vzrušení a zároveň trochu obavy. Nebála jsem se našich protivníků, ale toho, že by mezi ně také mohli patřit Cullenovi. I když to je poněkud paranoidní. Zaprvé nemám nejmenší důvod strachovat se o ně a zadruhé je to blbost. Cullenovi možná zrovna v lásce Volturiovi nemají, ale k něčemu takovému by se nesnížili. Tedy alespoň v to doufám. Přemítala jsem tak o Cullenech, když v tom mi do ucha Damon pošeptal:

„Lásko, já sice nemám nejmenší důvod ti do toho kecat, ale být na tvém místě, spíš bych se zabýval tím, jak vezmou to, že si taky jedna z nás…,“ pošeptal a mě se zmocnila panika. No jo! Vždyť oni vlastně ani nevědí, že jsem jedna z nich! Proti Alici mám svůj štít, který, jak jsem zjistila, po mé přeměně ještě zesílil. Nikdo na mě nemůže jak fyzicky, tak psychicky…, ale co Cullenovi? Vždyť Edward si musí myslet, že jsem mrtvá a… vlastně nemají ani tušení, že jsem upír!

Z nějakého, mě neznámého důvodu jsem najednou pocítila strach a byla jsem nesmírně vděčná, když mě Damon chytil za ruku. Blížili jsme se k té louce a všichni se pomalu začali srovnávat do neurčitého tvaru. Vpředu stáli Volturiovi. Po stranách o krok za nimi jsme byli rovnoměrně rozmístění my čtyři a potom se garda postupně začala rozvětvovat. Čím dál od předu, tím světlejší barva pláště. Jedinou výjimkou bylo několik členů gardy, kteří měli kápi stejné barvy jako já a uzavírali náš průvod ze všech stran. Po několika dalších minutách jsme se zastavili a většina členů gardy kromě prvních dvou řad se postavila do útočného postavení. Aro by nikdy neútočil a my čtyři jsme to nepotřebovali. Stáli jsme tam a sluch mi napovídal, že se někdo blíží. Muselo jich být hodně, protože i když nikdo ani hlásku nevydal, tak i lehké našlapování upírů bylo početné. Našeho druhu tam muselo být nejméně padesát kusů a k tomu ještě minimálně dvacet lidí. Ti by neměli být problém. Vlastně by to neměl být problém vůbec žádný… s mým darem. Nikdo nemohl útočit, takže i když budeme mírně v oslabení, pokud se nepočítá asi třicet svědků, za hodinku nebo dvě budeme hotovi.

„Tak to nás možná i podceňuješ…,“ zašeptal znova Damon.

„Myslíš?“ zašklebila jsem se.

„Rozhodně… Dej nám dvacet minut a bude po nich.“ Jo? A co kdybych vám nepomohla? pomyslela jsem si.

„Tak budeme v…“ Oba jsme se usmáli a začali se soustředit. Kroky se ozývaly čím dál tím blíž a podle toho, jak se většina ještě víc nakrčila, jsem poznala, že jsou buď nesnesitelně nervózní, nebo tak natěšení a nemůžou se dočkat.

„Jo, já osobně se nemůžu dočkat, až budu těm novorozenejm blbečkům trhat hlavy,“ zasnil se Damon.

„Jak já s tímhle můžu spát?“ rýpla jsem si a chvíli, než se na louce objevili první protivníci, jsme se pošťuchovali. Jenomže pak už to začalo. Musela jsem se začít soustředit, abych mohla pokrýt úplně všechny a poprosila jsem Damona, aby mě nerozptyloval. Ze začátku jsme se na sebe jenom dívali. Někteří lidé dali nohy na ramena, ale to jim bylo k ničemu, protože jsme měli pár členů gardy ještě okolo celé louky, takže ti je pochytali a zbavili se jich. Možná při té příležitosti i nakrmili, ale to jsme nevnímala.

Když už se vytratili všichni lidé, vrhli se na nás ti novorození. Díky mému obranému štítu na louce za pár minut už zbylo jenom několik dohořívajících ohýnků. Nakonec jsme si nechali ty naštvané upíry. Někteří se vzdali a dokonce svolili, aby se mohli přidat k nám, ale pochybuju, že je Aro přijme. S největší pravděpodobností se jich zbaví hned, jak bude po všem. Teď se všichni soustředili na tu poslední skupinku upírů, ktera se stála odmítala vzdát. Jak znám Ara, stejně by jim to nepomohlo, ale alespoň bych měla o to méně práce. Aro pokýval hlavou a Jane se pustila do práce. Všechny ochromila a zbytek gardy se o ně postaral. Ti, co byli v zadních řadách, tu byli spíše jako rozdělávači ohně, takže teď měli opravdu hodně práce. Když bylo po všem, stáhla jsem svůj štít a Aro dal pokyn Alecovi, aby ochromil ty, kteří se původně vzdali. Možná jim to život nezachránilo, ale alespoň to neměli bolestivé. Byla jsem nesmírně šťastná, že mezi nimi nakonec nebyli Cullenovi.

Byl to můj první boj. Neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit, tak jsem byla celou zpáteční cestu zavěšená do Damona. Aro mi nechal nějaký čas na oddych a dovolil mi, abych si dala voraz tak dlouho, jak mi to bude vyhovovat. Rozhodla jsem se, že zůstanu ve Forks. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že je správné, abych se s Cullenovými rozloučila. Nebo možná spíš uvítala… Věděla jsem, že je správné, aby věděli, že nejsem mrtvá, a aby věděli, že pokud si za to Edward dává vinu, tak že nemusí. Damon se mnou nesouhlasil, ale kvůli mně nakonec přistoupil na to, že tu zůstane se mnou a bude mi oporou.