Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The right one - Díl. 1

22.05.2010 (16:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1721×

Co když je to ten pravý? - 1. Díl

Seděla jsem uprostřed místnosti a pomalu si prohlížela to, co bylo kolem mě. Veliký, prázdný pokoj bez jediného kusu nábytku a bez jakékoli známky údržby. Stěny byly popraskané a sloup, který podpíral vysoký strop, vypadal na zhroucení. S hrůzou jsem si uvědomovala, že mi až moc živě připomíná část mě. Část mě, ve které už nezbylo vůbec nic. Jenom prázdno. Ten pokoj mi až nebezpečně připomínal mé srdce. Potom, co mi z něj Edward nadělal kůlničku na dříví, v něm nezbylo vůbec nic. Chtěla jsem zemřít, ale nemohla jsem. Už kvůli Charliemu ne. Jenže ironie osudu už je taková. To když se konečně rozhodnete začít znova a zahodit to, co bylo… to vás nesmí krvelačná upírka jménem Victorie vystopovat. Potom, co mě proměnila, za účelem pomsty si neuvědomila, že jí budu schopná zabít. Jakmile se proces dokončil, zbavila jsem se jí. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se vydala k Volturiovým. Oni mě přijali. Proč by ne. Takový dar, jako je ten můj přivítali s radostí. Přijali mě a od té doby sedím téměř pořád v tom velikém prázdném pokoji a lituju sama sebe. Už tu takhle sedím několik dní a nemám se k ničemu jinému. Sakra! Že já to zase zakřikla! Nadávala jsem si, protože se v chodbě začali ozývat kroky.

„Ehm, Bello?“ ozval se ten jeho nesnesitelný hlas plný sarkasmu. Co po mě zase chce? Grrrr.

„ Co se škádlívá… to se rádo mívá,“ poznamenal a vešel dovnitř. Jeho poznámku jsem přešla bez  povšimnutí. Věděla jsem, že tohle je zatím jenom začátek.

„Co zase chceš, Damone?“ Věnoval mi pokřivený úsměv a podepřel si hlavu, aby mohl předstírat, že je hluboce zamyšlený.

„Tak co je!“ vyjela jsem na něho, protože dneska jsem na něj fakt neměla náladu. On mi věnoval další pohled.

„No, ve skutečnosti jsem si přišel popovídat,“ usmál se znova. Jak může být pořád takový? Možná, že kdyby se choval o trochu přívětivěji…měla bych ho i ráda…

„Ale, ale… neříkej, že bys měla zájem,“ zašeptal spolu se zamilovaným pohledem Damon.

„Mohl by ses mi přestat hrabat v hlavě?!“ vyjela jsem na něho zase, protože je to jediný člověk, proti kterému můj štít nefunguje. Aro si s tím lámal hlavu, ale nakonec uznal, že je to v něm, ne ve mně.

„O čem sis chtěl povídat?“ zeptala jsem se otráveně a obrátila oči v sloup.

„No, vlastně jsem se nudil a ty si jediná, která mě snese.“

„Oh, chudáčku, to je to s tebou až takhle zlý?“ dobírala jsem si ho.

„Au, to bolelo,“ zaskučel rádoby ublížený Damon. Potom se ale zatvářil nějak moc vážně. Až to nebylo normální.

„Ne, tak dobře. Poslal, mě za tebou, Aro. Máš se zastavit, až budeš mít cestu kolem… a ať je to co nejdřív,“ řekl a pomalu si odkráčel z místnosti. Už jsem si začínala myslet, že nic neřekne a možná se mi i trochu ulevilo, kdy jsem se zjistila, že jsem se mýlila.

„Jo, a mimochodem… máš to tu útulný, jenom chybí… ne je to dokonalost sama.“ Protočila jsem panenky, a když už odešel, možná jsem se trochu i zastyděla. Je fakt, že ostatní si svoje pokoje alespoň trochu zařídili. Já jsem tu už půl roku a jediné, co se změnilo, byla prasklina na zdi, která každým dnem jenom rostla. Nakonec jsem se vypravila do hlavního sálu. Nevěděla jsem jaký, ale Aro má vždycky důvod, proč si někoho dá zavolat.

„Ááá, Isabella, jaké milé překvapení. Doufám, že ti Damon vyřídil můj vzkaz,“ uvítal mě Aro.

„Ups, omluvám se, tak nějak jsme se zakecali a já tak nějak zapomněl ti to vyřídit. Sorry,“ zatvářil se provinile Damon, který právě vešel do sálu. Aro, pokýval hlavou na znamení, aby ostatní odešli. Zůstali jsme tam jenom já, Damon, Aro a Caius s Marcusem.

„Smím se zeptat, o co jde?“ zeptala jsem se nesměle, když se nějakou chvíli neměl nikdo ke slovu.

„No, jde o to. Náš svět je na pokraji prozrazení Isabello. Proto potřebujeme tvou pomoc.“ Nejdřív jsem to nechápala, tak jsem tam jenom tak stála. Damon, si nenechal ujít příležitost a začal si mě jako vždy dobírat. Běž se vycpat! Pomyslela jsem si.

„Au!“ Aro, si toho nevšímal, protože si ohledně chování Damona nedělal příliš veliké naděje. Ale potřeboval ho, tak co. Jenomže Aro, se na mě díval s pohledem plným naděje. Ale já pořád nevěděla, co bych měla udělat.

„Promiňte, ale já tak nějak pořád nechápu,“ omlouvala jsem se a doufala, že se někdo slituje nad mou nechápavou myslí a vysvětlí mi, co se po mě žádá. Jediné, v co jsem doufala ještě víc, bylo to, aby se toho vysvětlovacího úkolu neujal Damon. Jenže to by nebylo možný, aby se mě, Isabelle Swanové Volturiové něco splnilo. Takže se ozval ten jeho sarkastický a posměšný tón.

„Bello, jediný, co po tobě Aro chce je, abys s několika dalšími členy gardy jela do Washingtonu a zastínila je v případě, že by protivníci chtěli použít zbraně, nebo své dary… chápeš?“

„Do Washingtonu?“ zeptala jsem se, protože jsem se potřebovala ujistit. Aro, přikývl a Damon přidal výbuch smíchu. To pro něj neexistuje nic, co mu nepřijde, jako vtip?

„No, to je právě ten problém, Isabello,“ vložil se do toho, Aro „Nežádal bych tě, abys přišla, kdybych nevěděl, jak je pro tebe těžké se tam vrátit. Ještě zvlášť, když je to Přímo v onom městě.“

„Aha,“ vydala jsem ze sebe podivným tónem „ Omlouvám se, ale já se tam nevrátím.“

„Ano, s tím jsem taky počítal, takže ti to nakazuji,“ řekl Aro svým autoritativním tónem a já nakonec odešla se svěšenou hlavou. Nechtěla jsem se tam vrátit. Do toho města, kde se zhroutil celý můj život. Navíc, když vím, že oni tam jsou. Že se vrátili a dokázali tam normálně žít dál. Jako bych nikdy neexistovala. Zavřela jsem se v pokoji a byla rozhodnutá, že pokud mi Aro, nedovolí zůstat, uteču. Uteču a raději budu žít sama, než abych se tam musela vracet. Jenomže utéct se mi asi jenom tak nepodaří, protože mě pořád někdo sleduje, že? Křičela jsem v mysli, protože se k mému pokoji začali přibližovat jeho kroky a vůně sarkasmu, která z něho jenom crčel, že se nedala jenom tak přehlédnout.

„Hele Bells, já dokážu být i milý a vážný, jasný?“ bránil se s dokonale vážnou tváří a já mu nevím, proč věřila.

„Jo? A v čem jako spočívá ta tvoje vážnost?“ zavrčela jsem.

„No, například teď jsem za tebou přišel, abych si vážně promluvil a ne proto, že mi to nakázal, Aro.“ Věnovala jsem mu tázavý pohled.

„Dobře, tak to je, kvůli tomu, že mě za tebou poslal Aro, ale já ti chci říct vážně, ještě něco jiného.“ To slovo vážně vyřkl, jako by to znamenalo, bůh ví co.

„Tak o co jde?“

„No, Aro říkal, že vážně potřebuje, abys tam jela. Jinak může být náš svět odhalen a ty, i všichni ostatní jsou ve smrtelném nebezpečí…“

„A jakou roli v tom hraju? Vždyť už jste zabili spoustu skupinek novorozených upírů a mě jste k tomu nikdy nepotřebovali… tak proč teď?“ Damon se pousmál a nadechl se, aby mi to mohl vysvětlit.

„O to právě běží. Tahle skupina není jenom tak ledajaká, ale je to ta největší skupina, která se proti Volturiovým kdy postavila. Je to směska lidí, kteří o nás vědí, novorozených upírů samozřejmě, ale ta největší část jich je normálních upírů… třeba tři sta let starých, kteří jsou odhodláni bojovat za svět bez Volturiových. Proto potřebujeme tvůj dar, Bello,“ dodal ještě a vážná tvář mu vydržela. Já na něho jenom koukala s otevřenými ústy. To je to tak vážné? On přikývl na mou nevyslovenou otázku.

„Normálních upírů?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jo, asi vím, kam tím míříš a jo. Je možný, že těm novorozeným budou stát za zadkem Cullenovi. Není to jistý, ale ta náhoda by byla až moc veliká…“

„Tak to asi nemám moc na výběr, co?“ zeptala jsem se. On zavrtěl hlavou. Potom mě ale nečekaně objal a začal utěšovat.

„Neboj, Bello, vím, co ti Edward udělal a pokud budeš chtít, klidně ti s tím pomůžu se vyrovnat,“

„Ups, tak to si hodně věříš,“ zasyčela jsem, když jsem se mu kroutila z náruče. Nejdřív vypadal smutně, ale nakonec zkrátka nezklamal.

„Jo, jako malý jsem byl namyšlený, ale teď… to už nemám ani chybu,“ vyloudil ze sebe kouzelný úsměv a mě nezbývalo nic jiného, než se začít smát. I přes to, že jsem na něho byla naštvaná. Zkrátka mě pobavil.

„Cos myslel tím, že mi pomůžeš?“ zeptala jsem se. On se na mě podezřívavě podíval a odpověděl.

„Nevím, ale toužil jsem po tom, abych tě mohl obejmout,“ pokrčil omluvně rameny. V tu chvíli jsem litovala toho, že je ten pokoj prázdný a já nemám nic, co bych po něm mohla hodit. Nakonec jsem ho vystrkala ze dveří a ty potom s hlasitým bouchnutím zavřela. I přes to jsem se nedokázala přestat smát. Damon ještě něco mumlal za dveřmi, ale to jsem ho nevnímala. Jenom jsem na něho v myšlenkách křičela, aby odešel. Potřebovala jsem si něco promyslet a to by nešlo moc dobře, kdyby do toho neustále zasahoval. Nastávající noc mi myšlenky nedaly odpočinout od Damona. Jakoby, když mě objal, se mezi námi něco stalo. Jakoby se rozplápolal oheň. Nevadilo mi to, ale zároveň mne doprovázel nepříjemný pocit. Tedy možná příjemný… já nevím. Ale to jedno jediné, bezvýznamné objetí mi dodalo odvahy. Ráno jsem se nechala uvést za Arem a přislíbila mu, že ho na cestě do Forks budu doprovázet. Nezdál se být překvapený, ale mě to bylo jedno. Jediné, co mě zaskočilo, bylo datum. Už za dva dny se musíme vypravit a já potřebuju zařídit tolik věcí.

„Copak je to tak závažné a spěchá to?“ zašeptal mi do ucha Damon, který se přimotal tak nenápadně, že jsem si toho ani nevšimla.

„Nic!“ zasyčela jsem mu a sebevědomě kráčela chodbou.

„Jo, říkal jsem si, že už dlouho sis nebyla pořádně zalovit, tak že bychom zašli spolu?“ zeptal se a mile se usmál. Co? On se mnou chce jít lovit? Proč chce někam jít se mnou? Vždyť je to samotář a navíc se navzájem nemáme přeci rádi…

„No, ve skutečnosti seš jediná, která mě nechce zabít jenom, když se na mě podívá,“ zazubil se a věnoval mi pohled štěněte, kterým mě nejspíš chtěl přesvědčit, abych s ním na ten lov zašla.

„Opravdu jsem jediná? Tak to se budu muset víc snažit,“ zašklebila jsem se sarkasticky.

„Ježíš Bello, já se fakt snažím udělat na tebe dojem… ono to není zrovna jednoduchý, když tě nikdo nemá rád a když si už čtyři století sám a jediný, na kom ti záleží se na tebe pomalu ani nepodívá…“

„To myslíš jako mě?“ zeptala jsem s neurčitým výrazem, nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. Zda mluvil vážně nebo si zase jenom utahuje. Ale on přikývl a výraz rozhodně neodpovídal tomu, že se začne smát.

„A co mám podle tebe dělat?“ ptala jsem se hystericky. Nevěděla jsem, co si myslet a ani co dělat, nebo co vůbec pro něho znamenám…

„Bello, já taky vlastně nevím, co k tobě cítím, ale rozhodně to není nic záporného, já… já tě mám rád, vždycky když se do mě navážíš, píchne mě to u srdce… vadí mi, když mi dáváš najevo, že pro tebe nic neznamenám… já… já jsem zkrátka takový a hodně se snažím když jsem s tebou… já… já tě asi miluju, Bello.“

„Ah…“ vydala jsem ze sebe neurčitý zvuk a zírala na něho s otevřenou pusou. On mě miluje? Damon? Tenhle samotář, který za celou dobu své existence s jedním člověkem nemluvil víc, než pět minut dohromady? Mě? On miluje mě? Zírala jsem na něho a on zíral na mě. Čekal, co mu odpovím, ale já nevěděla. Přišlo mi to zvláštní. S někým, s kým se už půl roku v kuse jenom nenávidím a navzájem se ztrapňujeme, ale zároveň jsem nedokázala říct ne, protože mě k němu cosi táhne… Děkovala jsem bohu, že mi může číst myšlenky, protože to, co cítím, bych mu vysvětlit nedokázala.

„Bello, pochopím, když řekneš ne, jenom jsem ti chtěl říct pravdu… já, nedokázal jsem už s tebou být déle s vědomím, že si myslíš, že tě nenávidím. To není pravda. Já tě miluju a ze všech sil se snažím být hodný….“

„Já, Damone, já nevím… možná, když mi dáš trochu času…“ Neodpověděl a tiše se vypařil. Já zůstala zírat na dveře a i přes mou upíří podstatu jsem měla pusu dokořán. Nějak jsem to nechápala. Ale když mi to řekl… já ho asi nejspíš taky miluju. Nebo ne? Asi jo. Jo! Miluju ho! Rozběhla jsem se chodbou a hledala ho.

„Damone?“ křičela jsem a nevšímala si ostatních spolubydlících, kteří mi nadávali za rušení klidu… nakonec jsem ho našla. Seděl v zahradě a ostré slunce, které Volteru ozařovalo den, co den na něj dopadalo a jeho kůže byla jako tisíce a miliony diamantů. Byl krásný. Posadila jsem se k němu a chvíli jsme se na sebe zase jenom dívali. Vlastně jsem se ještě nikdy neviděla ve slunečním světle. Tak mě to docela překvapilo. Byla jsem krásná, Damon taky. Civěli jsme na sebe a nenápadně se naše rty přibližovaly. Nakonec se setkali a mnou projel zvláštní pocit. Jakoby mě k němu něco připoutalo a já nevěděla co. Jenom to, že jsem v tu chvíli byla neuvěřitelně šťastná. Nechtěla jsem ho přestat líbat a on vypadal, že se ke konci taky ještě nemá. Děkovala jsem bohu, že nemusíme dýchat.

Nakonec jsme se rozloučili letmým polibkem a noc prožil každý ve svém. Musela jsem o tom přemýšlet. Do Damona jsem se nejspíš opravdu zamilovala až po uši a jediné, v co jsem doufala, bylo, aby to i on myslel vážně. U něho člověk zkrátka nikdy neví.  Možná jsme dnes v noci nebyli spolu, ale myslím si, že i on ví, že to nebyl konec. Na zítřek jsme si domluvili lov, takže budeme zase spolu. Pozítří se pojede do Forks a už mi to i přestává vadit, protože kdybychom je náhodou potkali, mám jako oporu Damona. Jenom mi bude líto zbytku jeho rodiny. Moc ráda bych se dál stýkala s Alicí a s Emmettem nebo Jasperem. I Esme a Carlisle mi chybí. Dokonce bych si občas přála popovídat s Rose. Jenomže mi v tom bránil on. Nechápu, jak taková úžasná rodina, jako jsou Cullenovi, k sobě můžou vzít někoho, jako je on. No co, snad se mnou alespoň Alice prohodí pár slov. Podívala jsem se z okna a zjistila, že už se úplně setmělo. Den u Volturiových začínal a také končil půlnocí. Oblékla jsem si tedy tu černou kápi, která značila Volturiovi a vydala se vstříc Italským uličkám spolu s Damonem.