Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 32. kapitola

19.02.2011 (13:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4924×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

32. kapitola

Každou druhou vteřinu jsem se otočila, abych se ujistila, že tam stále sedí a nezmizí mi. Teď, když tady s námi zůstala tak dlouho a rozhodla se, že to budeme řešit, bych byla vážně nerada, kdyby zmizela. Byla jsem z toho všeho hrozně zmatená. Člověk si tak rychle navykne na to, že někoho vídá, že se s tím horko těžko loučí. A představa toho, že Gee vážně jednou odejde, mě celkem děsila.

„Ukroutíš si krk, Bello,“ zabručela na mě, když jsem se už asi po desáté otočila.

„Jen se chci ujistit, že mi nehodláš zmizet. Tohle se musí vyřešit,“ oplatila jsem jí škleb. Snažila jsem se už na ni ani nepodívat, přesto jsem vždycky střelila pohledem na Edwarda, abych ji aspoň periferním viděním zahlédla. Bohužel Edward si myslel, že koukám opravdu na něj a začal na mě pomrkávat. Gee se na zadním sedadle začala pochechtávat a já na ni hodila káravý pohled.

„Jak dlouho jste vůbec spolu?“ zeptala se pobaveně.

„Pár měsíců? Vlastně, já ti ani nevím… Přijde mi to skoro jako věčnost,“ pokrčila jsem rameny a vyhnula se zvídavému pohledu Edwarda.

„Zajímavé, že jsem necítila, že jsi v nebezpečí. A on nebezpečný je, stále to z něho tak nějak cítím.“

„Cítíš to z něho jako z Iana?“ Po téhle otázce bylo v autě ticho. Když jsem se na ni otočila, byla pryč.

„Sakra!“ zanadávala jsem a dala hlavu do dlaní.

„Co se stalo?“ ptal se hned Edward a pohladil mě po stehně.

„Gee je pryč,“ zamumlala jsem do dlaní. Tak tohle se vážně nepovedlo. Gee odsud nemůže zmizet, nevíme, kdo Ian je, nevíme prostě nic.

K Edwardovu domu jsme přijeli mlčky. Já si lámala hlavu tím, jak se tohle všechno vyřeší, protože nic nedávalo smysl. Začínala jsem i pochybovat o tom, že nějaký Ian existuje, a že je to normální člověk. No jistě! Je to člověk? Sakra! Žila jsem s tolika bytostmi, co lidmi nebyli, že jsem každého, byť jen maličko divného, chlapa považovala za upíra, ducha či něco více bláznivého.

Byla jsem tak moc zabraná do svých myšlenek, že jsem si skoro nevšimla, že se Edward přemístil svou rychlostí k mým dveřím a vzal mě do náruče. Snažil se upoutat mou pozornost tím, že líbal na krku. Musím mu přiznat bod k dobru, protože se mu podařilo. Zlé myšlenky šly hned stranou a já se soustředila jen na jeho pilné rty, které věděly přesně kam zaútočit, abych se aspoň trochu uvolnila. Ani nevím jak a už jsem ležela na posteli.

„Neboj se, všechno se vyřeší,“ zašeptal mi do ucha a já mu v tu chvíli věřila jak slepec svému vodičskému psovi. Svými dotyky mi naprosto z hlavy vyhnal všechny zlé myšlenky.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se za námi.  Chvíli mi trvalo, než mi došlo, proč Edward nereaguje.

„Vážně jsem vás nechtěla vyrušit,“ omlouvala se Gee a já se začala červenat a mermomocí jsem se snažila Edwarda odstrčit. Sama bych to nikdy nezvládla, naštěstí mě Edward pochopil.

„Co se děje?“ zeptal se a černýma očima mě sledoval. Položil se vedle mě na bok, ale jednou rukou mě stále objímal.

„Máme společnost,“ kývla jsem bradou k Gee, i když mi bylo jasné, že on ji vážně neuvidí.

„Gee je tady,“ pochopil a pustil mě. Vlastně spíše posadil.

„Kam jsi zmizela?“ zeptala jsem se jí celá ještě rozpačitá, protože jsem si musela zapnout pár knoflíčků od košile.

„Jízda autem je nuda. Tak jsem se radši přemístila sama, je to rychlejší,“ pokrčila rameny a sedla si vedle mě z druhé strany na postel.

„Příště můžeš aspoň něco říct, takhle si myslím, že už si mi odletěla, nebo co to vlastně děláš. Potřebujeme to přece konečně vyřešit,“ pokárala jsem ji a ona se okamžitě zakabonila, jako kdyby byla vážně malé dítě. Měla jsem chuť do ní šťouchnout, ale riskovala jsem to, že bych asi spadla, protože bych šťouchla leda tak do vzduchu.

„Zeptej se jí, jestli nemá něco společného s Ianem,“ řekl mi Edward.

„Já tě slyším!“ předklonila se Gee a zašklebila se na něho. Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli se začít smát, protože tohle vypadalo hodně komicky. Nakonec jsem se na ni otočila.

„A máš s ním něco společného?“ Bylo ticho, jen se mi upřeně koukala do očí a po chvíli jsem měla pocit, že mi mizí. Byla průhlednější a průhlednější.

„Dobře, takže patrně asi jo, když mi to nemůžeš říct. Jen nevím, co by tě mohlo spojovat s tímhle úchylem,“ kroutila jsem hlavou a snažila se utřídit myšlenky.

„A co její rodiče?“ podotkl tiše Edward.

„Jenna a Billy? Pochybuji, že oni by s ním chtěli mít něco společného,“ nesouhlasila jsem. Skoro jsem si je nepamatovala, bylo to dlouho, co jsem je naposledy viděla a rozhodně jsem na to nechtěla vzpomínat. Byl to ten den, kdy se Gee našla. Pak se odstěhovali a já o nich už v životě neslyšela, ale stejně si stále pamatuji na laskavý úsměv tety Jenny a hřejivou náruč strýce Billyho.

„Co ty víš, jestli takovýhle býval vždycky? Člověka změní ledacos, i když já dost silně pochybuju, že je to člověk,“ na konci věty se mu změnil hlas do nepřátelského tónu. I jemu ležel tenhle chlápek v žaludku. Samozřejmě ne doslova, kdyby ano, měli bychom pokoj. Špatná ironie ve špatnou dobu.

Gee  byla moc dlouho potichu, tak jsem se na ni opět otočila. Vylekala jsem se, protože na posteli nebyla.

„Jsem tady,“ ozvala se tiše od okna. Shlížela dolů, a na tváři se jí cosi lesklo. Chvíli jsem na ni hleděla a najednou se cítila stejně bezmocně, jako jsem se cítila, když mi bylo 6 let.

„Ani jsem se s nimi nerozloučila,“ zašeptala a hlavu složila do dlaní. I ona si patrně ten den pamatovala jako by to bylo dnes. Moje snaha ji nějak utěšit byla bohužel opět naprosto zbytečná, jakýkoli dotyk mi byl odepřen, takže jsem vedle ní mohla jen stát a nechat si máčet i své tváře slanou vodou. Studené paže mě objaly okolo pasu a já byla ráda za to, že je tady se mnou.

„Muselo to být těžké, pro vás obě. Slibuji ti, Gee, že vyřešíme, proč nemůžeš v klidu odejít. Už sis vytrpěla dost,“ promluvil Edward tiše. Mluvil tak jistě, jako kdyby ji vážně viděl, jako kdyby ji tady cítil, tak jako já.

„Není tak nebezpečný, jak se zdál,“ zašeptala mi Gee do ucha a i přes slzy na tváři se na mě zakřenila. Opět jsme stáli všichni tiše, Edward se mnou kolíbal ze strany na stranu a já přemýšlela. Rozhodně musel Ian znát minimálně mě, to bylo jasné. Já si ho ale vůbec nepamatovala. Ať už jsem si namáhala hlavu, jak jsem chtěla, nikdy jsem tohohle chlapa neviděla a nepamatuji si ani na to, že by s ním měla společného něco Geeina rodina. Ale co když ano? Co když to byl rodinný přítel, co hůř, nepřítel? Třeba s ním Geein otec pracoval nebo byla Geeina matka kamarádka s Ianovou ženou. Abych se přiznala, nedokázala jsem si představit, že by tenhle zloduch mohl mít manželku. Jen z té představy jsem tu dotyčnou ženu, jestli nějaká je, litovala. S takovým chlapem bych nebyla ani za peníze.

„Alice?“ do ticha promluvil zmateně Edward. Bylo to trochu hlasitější, takže jsem se maličko lekla. Než jsem se stačila otočit, Alice už stála v pokoji s námi.

„Jste v pořádku?“ ptala se celá vystrašená. „Naprosto jste se mi ztratili! Neviděla jsem ani jednoho z vás!“ drmolila slova během toho, co mě objímala. Edward vedle mě ztuhl.

„Teď jsi nás neviděla Alice?“ zavrčel.

„Ano, byli jsme na cestě a prostě jste zmizeli. Zaparkovali jsme auto u kraje silnice a běželi,“ přikyvovala a stále mě nepouštěla.  Edward zmizel, jen po něm chvíli zůstalo v pokoji tiché zavrčení.

„Co se stalo?“ zeptala jsem zmateně. „A proč jste běželi?“

„Je to rychlejší, silnice jede přes obchvat, my běželi rovnou přes les,“ vysvětlila mi a konečně mě pustila. „Tak jsem se lekla a bála se o vás!“

„My běželi?“ zeptala jsem se znovu zmateně.

„Moje chyba. Ještě jsem se ti nepředstavil,“ objevil se přede mnou z ničeho nic vysoký kluk s vlasy jako lví hříva. Měl je do blond a jemně obkreslovaly jeho bledou tvář. Poskočila jsem úlekem a on se basovým tónem zasmál. Aha, další upír.

„Bello, tohle je můj Jasper. Jaspere, naše Bella,“ představila nás Alice a já přijala jeho ruku. Ledovou, tvrdou a hladkou jako mramor.  Už po několikáté jsem se dnes vylekala, protože ze zdola se ozvala rána. I hned zmizeli všichni, kromě Gee. Naší typickou lidskou rychlostí jsme se vydali společně dolů. Nad rozbitým stolem v obývacím pokoji stál Edward a měl ruce zaťaté v pěst.

„Byl tady,“ zavrčel. Ze všech vyděšených obličejů, včetně toho, co patřil Gee, jsem vyčetla, že tu nebyl rozhodně někdo vítaný.

„Ian?“ zeptala jsem se pro jistotu a všichni se na mě nechápavě otočili. Fajn, mohli by mít trochu úctu k normálnímu člověku. Nemám jejich superrychlé smysly! Když můj mozek konečně vstřebal tu novinku, že tu opravdu tenhle člověk byl, přeběhl mi mráz po zádech.

„Ale proč? Jen aby rozbil stůl?“ zeptala jsem se nechápavě.  Čtyři páry očí se na mě opět zmateně podívaly. Mozek mi opět zapracoval, sice trochu pozdě, ale došlo mi, že stůl rozbil Edward. Jen jsem chápavě kývla a snažila se tvářit, že chápu naprosto všechno.

„Bello, pod tím stolem něco leží,“ ukázal Gee pod rozlomený stůl. Všimla jsem si toho taky, a pomalu se proto vydala. Když jsem natáhla ruku, abych to zvedla, klepala se mi ruka. Vůbec nevím proč, byla jsem z toho všeho tak vynervovaná. Byl to lístek, kde bylo napsané „Ťuk ťuk“. Nechápavě jsem se otočila na ostatní. Ani jsem nemrkla a papír byl už v Edwardových rukách.

„Jenom si z nás utahuje. Má převahu, protože my ho nevidíme, prostě nic!“ zuřivě odhodil papír, který se snesl na zem. Byla to fotka, na které byl můj otec a já s Gee, ještě jako malé holčičky. Ten den jsem si pamatovala přesně. Bylo to z té louky, kde jsme si hrály na víly… Moment!  Víly, fotka, louka, les… a stín! Ano, ta fotka, naprosto jsem na ni zapomněla. Kam jsem ji to jenom dala? Marně jsem si prohledávala kapsy od kalhot. Přece si pamatuji, že jsem si ji dávala do kapsy! Ale to už je tak dlouho! Sakra!

„Bello, co se děje?“ zeptal se Jasper a já pocítila náhlý klid a pohodu. Přesto jsem hledala dál. Jak jsem se obávala, nic jsem nenašla. Musí být v jiných džínách, které jsou ovšem doma.

„Edwarde, dones ji domů. Potřebuje něco najít,“ postrčila Alice Edwarda ke mně. Jak jen věděla? Vize, jasně! Občas je to výhoda mít kamarádku, která umí předvídat. Netrvalo dlouho, a už mě studený noční vítr bičoval do tváře a já si hlavu schovávala do Edwardových zad. Nevím, proč jsme nejeli autem, tohle je patrně rychlejší.

Náš dům byl tmavý, rodiče si asi ještě stále užívali hezký večer. Otec pozval matku na večeři, dnes měli totiž výročí 25 let spolu. Edward hbitě odemknul a odnesl mě do pokoje. Když mě pustil, okamžitě jsem se rozběhla ke skříni a hledala. Každý kus oblečení, který měl prázdné kapsy, jsem vyhodila za sebe.

„Děláš jarní úklid?“ zeptal se udiveně a uhýbal před oblečením. Nevnímala jsem ho. Konečně! Svírala jsem vítězně ty správně džíny a vytahovala fotku. Rozsvítila jsem lampu u postele, abych ji mohla prozkoumat. Vypadala stále stejně, byla jsem tam já a Gee a neustále tam byl ten stín. Kdybych tak jen věděla, kde mám lupu! Fotka mi zmizela z rukou. Ach jo, na to si budu muset ještě zvyknout.

„Vidím dobře?“ Edward se díval šokovaně na fotku. Vteřinu na to přimhouřil oči, jako kdyby chtěl do toho papíru vypálit díru.

„Přece jenom jsme na správné cestě. To je Ian!“ zavrčel a zmačkal fotku v ruce. Hned ji zase narovnal a strčil do kapsy. Už, už mě bral do náruče a chtěl vyskočit z okna, když se objevila Gee.

„Gee je tady,“ křikla jsem mu do ucha, i když to bylo asi zbytečné, a už jsem opět stála na zemi.

„Podívej,“ strčila jsem jí fotku pod nos. „Víš kdo je to?“ píchla jsem prstem na stín.

„Ian! Nevíš, co tam on sakra dělá?“ Gee nemluvila, a já začínala tušit proč.

„Ty o něm nemůžeš mluvit, viď?  Má s tebou něco společného, něco, co nesmíš vyzradit.“ Gee kývla na souhlas.

„Musíme najít její rodiče,“ stočila jsem hlavu k Edwardovi. „Ráno se zeptám mámy, jestli si nepamatuje, kam se odstěhovali. Myslím, že nám hodně pomůžou.“

„Hlavně si před ním dávej pozor, Bello,“ upozornila mě Gee se smutným pohledem a opět mi zmizela.

Vypadá to, že Ian má opravu něco společného s Gee a Bellou. Co tak asi dělal na té fotce? Proč teď Bellu pronásleduje?:)