Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 3. kapitola

09.08.2010 (12:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5944×

3. kapitola

„Mami,“ křikla jsem do vnitra domu, jen co jsem dorazila ze školy. Mamka pracovala doma. Táta jí doma zřídil malou hrnčířskou dílnu. Milovala to, už když jsem byla malá, tehdy ještě pracovala jako sekretářka u místního starosty, a keramika byla jen pro zábavu. Jenže ji ta práce nikdy nebavila a jednou s tím prostě sekla a řekla, že se bude věnovat jen keramice. A povedlo se.

V městečku byly hned dva obchody, které od ní odebíraly zboží. Suvenýry paní Willsonové a dárkové předměty paní Sullivanové. Její hrníčky s nápisem Seward, všelijaké postavičky a vázičky měly opravdu úspěch. Táta na ni byl pyšný a máma spokojená.

„Ano, zlato?“ ozvalo se ze suterénu, kde byla místo sklepa již zmiňovaná dílna. Seběhla jsem schody, na posledním se málem natáhla, ale to nezmenšilo mé nadšení. Přiklusala jsem k ní a políbila ji na tvář.

„Co se děje?“ zajímala se. „Záříš jako sluníčko. Že za tohle může Aaron,“ hádala. Jindy by se asi trefila, ale dnes ne.
„Ne ne,“ zakroutila jsem hlavou a dál se usmívala.
„Aha, už vím,“ bouchla se rukou do kolene. „Že mě to nenapadlo hned. Že zase plánujete výlet?“ Párkrát jsem přikývla a mamka nasadila zase ten starostlivý výraz.

I když jsem už nebyla malé dítě a pomalu mi táhlo na dvacítku, ona se starala stále stejně. Nerozlišovala pět a devatenáct, pro ni to bylo stejné.

„Klid mami, vždyť nás bude celá parta. A navíc jsme byli už tolikrát a nikdy se nikomu nic nestalo.“ Nedodala jsem, že pokaždé, když mi něco hrozilo – a že to bylo víc než párkrát – tam byla Gee, která tomu zabránila.

„Dobře, ale stejně se budu celé ty dny bát. Kdy vyrážíte?“
„Ve čtvrtek a vrátíme se v neděli,“ informovala jsem ji. „Zítra musím zajet do obchodu pro pár věcí a taky si musím zkontrolovat výbavu. Nevíš, kde to všechno je?“
„Myslím, že jsem to zahlédla na půdě.“
„Fajn, tak já se půjde podívat. Je to moc pěkné,“ ukázala jsem na kachli, na které právě pracovala.

Po žebříku jsem vylezla na naši miniaturní půdičku. Byla plná hraček, které bylo mámě líto vyhodit. Společnost jim děla kupička dětských oblečků. Prý se mi jednou budou hodit pro mé vlastní dítě.

No, nevím. V nejbližší době jsem mimčo neplánovala a myslím, že až to jednou přijde, budu mu chtít koupit všechno nové. Ale před mámou jsem to neříkala, nechtěla jsem ji zklamat nebo tak něco.

Aaa, támhle to je. V rohu jsem zahlédla svoji krosnu, spacák, karimatku a další vybavení. Všechno jsem odtahala ke dveřím, a když jsem se vracela pro celtu, která byla smotaná v malé ruličce, nešla mi nějak vytáhnout. Pořádně jsem zabrala a najednou vedle mě stála Gee.

„Gee,“ vyhrkla jsem, udělala krok k ní a vteřinu na to se ozvala rána. Z horní police spadla dřevěná krabice. Já ji nemít, zakroutila jsem v duchu hlavou.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se přátelsky, jako by se nic nestalo, a sehnula se pro tu ohrožovatelku mého života, abych ji dala na místo.

„Fajn. Ale ty bys měla dávat trochu bacha,“ usmála se na mě Gee. Krabice se pádem otevřela a na zemi se rozsypal její obsah. Sedla jsem si a chtěla všechno pěkně nacpat zpátky a dál se věnovat předchozí činnosti.

Ale hned jak jsem vzala do ruky první papír, co vypadl, zjistila jsem, že to jsou fotky. Fotky mě a Gee. Já s Gee na louce, u řeky, s koňmi, na houpačce, v lese, s obrovskou houbou, u jezera, u téhle fotky mi přeběhl mráz po zádech. Od té doby, co Gee zemřela, jsem nebyla schopná vlézt do vody, ano koupala jsem se, nejsem žádný prase, ale jen doma ve vaně. Do rybníku jsem prostě nemohla. Přepadla mě panika, rozklepaly se mi ruce a nohy a nemohla jsem jít dál. Snažila jsem se to překonat, ale marně, akorát jsem z toho vždycky dostala záchvat. Tak jsem toho nechala a žila vesele dál, aniž bych se musela koupat v přírodě.

„Hele, pamatuješ,“ ukazovala jsem na fotku. Gee si sedla vedle mě, a pozorně se na ni zadívala.
„Dvě víly,“ řekla a já se pousmála. Na fotce byly dvě holčičky, jedna zlatovlasá, druhá s tmavými vlasy. Obě měly na sobě šaty ze záclony a na hlavách věnečky z květin. Běhaly jsme pak každý den po louce a hrály si na víly. Vydrželo nám to asi týden, pak se z nás stali piráti.

Jak jsem tak tu fotku studovala, všimla jsem si něčeho zvláštního. V místech, kde přecházela louka v les, byl tmavý stín, jako by tam někdo stál. Ale tehdy jsme tam bylÿ přece jen my dvě a můj táta. Na půdě bylo šero, tak jsem fotku zastrčila do kapsy, abych se na ni podívala na světle.

„Chystáme se s kamarády na výpravu do hor,“ oznámila jsem Gee. „Tak buď prosím připravená. Však to znáš, kořeny, křoviska, prostě všechno, co mě má moc rádo,“ ušklíbla jsem se.

„Jako vždycky,“ šeptla, zamávala a byla pryč. S povzdechem jsem naházela zbytek fotek do krabice, dala ji zpět do police a s náručí plnou svého vybavení odešla do svého pokoje.

Poskládala jsem to na postel a dala se do prohlížení. Karimatka ok, spacák bez děr, krosnu bych potřebovala novou, ale jde to. Kotlík v pořádku. Takhle jsem prošla jednu věc po druhé a udělala krátký seznam věcí, které musím koupit. Potřebuju nové teplé ponožky, čutoru a termoprádlo. Stan pro mě bere vždycky Harry, takže by to mělo být všechno.

Pak jsem si vzpomněla na tu fotku. Vytáhla jsem ji z kapsy a naschvál šla k oknu, abych na ni pořádně viděla. Nešálil mě zrak, opravdu tam někdo stál. Postava nebyla pořádně vidět, osoba byla částečně skrytá za větvemi, ale zdálo se, že nás dotyčný pozoroval. Divné. Ale už je to tak dávno. Bůh ví, kdo to byl. Fotku jsem dala do šuplíku a za chvíli na ni zapomněla.

Večer jsem ještě zavolala Aaronovi, který se zdál po odpoledním tréninku nějaký utahaný, chudáček můj. Povídali jsme si asi hodinu a pak jsem s myšlenkou na něj usnula.

Středa byla pohodový den. Přednášek jsme měli málo a ty, co jsme je museli za ten den absolvovat, byly jedny z mých nejoblíbenějších. Ale tentokrát jsem moc pozor nedávala, neustále jsme s Jamie a Harrym debatovali o nadcházejících dnech. Plánovali jsme, těšili se a hlavně, otravovali tím druhé, především profesory, kteří na nás každou chvíli syčeli, abychom byli konečně zticha.

Po škole na mě čekal Aaron. Trochu namručene sledoval, jak s ostatními ladíme poslední detaily zítřejší výpravy a pak, když jsme se konečně rozešli, mi věnoval jeden úsměv ze své sbírky.

Neuvidíme se teď čtyři dny. To je docela dlouho. Přimkla jsem se k němu co nejtěsněji a snažila se do sebe načerpat co nejvíc z něj.

Dovedl mě ke svému fordu. Usadila jsem se na místě spolujezdce a nechala se odvést k němu domů. Aaronovi rodiče byli podnikatelé, každou chvíli trávili mimo domov, takže měl Aaron docela svobodu, byl jedináček a rodiče ho rozhodně nenechali trpět nedostatkem, ať už se jednalo o cokoliv.

Tenhle týden byli pracovně pryč, tak jsme u nich byli sami.

„Dáš si něco?“ zeptal se mě a automaticky vedl do kuchyně. Byla to obrovská místnost plná nejmodernějších spotřebičů.
„Jen vodu.“ Aaron strčil hlavu do ledničky a vyndal lahev vody pro mě a koly pro sebe.
„Děkuju,“ řekla jsem a zápasila s víčkem. Aaron mi s úsměvem lahev vzal a jedním tahem víčko rozdělal. Natáhla jsem se k němu přes pult a vděčně ho políbila.

Ve vzájemném objetí jsme se vydali do obýváku, kde jsem se mu stulila v náruči a nechávala si oždibovat ouško, líbat na ústa a podobné věci. Bylo mi tak krásně, škoda, že s námi nejde taky. Tak moc bych si přála mít ho u sebe.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se, když mi vzal z rukou pití a začal sundávat mikinu.
„Co bys řekla?“ oplatil mi otázkou a políbil mě na krk.
„Tak to nemám tušení,“ hrála jsem hloupou.
„Možná bych ti mohl poskytnout názornou ukázku, co ty na to?“ zeptal se škádlivě.
„Jsem pro, to určitě pomůže,“ zasmála jsem se a nechala se odnést k němu do pokoje.

Za pár minut jsme se oba vznesli do nebe. Zadýchaný Aaron se svalil vedle mě. Chvíli jsme tam vedle sebe leželi a postupně se vzpamatovávali.

„Byla jsi úžasná,“ vysekl mi poklonu a krátce políbil mě.
„Nápodobně.“

Ještě chvíli jsme leželi, ale pak jsem musela domů. Potřebovala jsem ještě dobalit a připravit nějakou baštu.

Asi půl hodiny jsme se s Aaronem loučili u nás před domem. Pokaždé to byla poslední pusa, ale nemohli jsme se od sebe odtrhnout.

„Už vážně musím,“ řekla jsem asi po sté. Vyklouzla jsem z jeho objetí, dala mu polibek na tvář a upalovala k domu. Než jsem za sebou zavřela dveře, ještě jsem se ohlédla a poslala mu vzdušný polibek. Pak jsem zavřela, rychle pozdravila rodiče a pádila k sobě, abych to všechno stihla.

---

Naposledy jsem všechno zkontrolovala, batoh nacpala na zadní sedadlo svého autíčka a vyrazila ke škole, kde jsme měli sraz.

Byla jsem plná očekávání. Vzrušeně jsem poposedla na sedadle a usmívala se, jako kdyby mě někdo přetáhl palicí po hlavě.

Všichni už tam na mě čekali. Jejich výrazy mluvily za své. Ta Bella. Ale bylo mi to jedno. Jsem tu? Jsem, tak co.

Dotáhla jsem svůj bágl až ke skupince šesti lidí, kolem kterých bylo věcí, jakoby jich bylo minimálně deset.

Došla jsem k nim s povytaženým obočím. „Kdo to bude tahat?“ zajímala jsem se.
„Leila s Tedem,“ mrknul na mě Harry. To se dalo čekat. Leila. Ta holka nemá vůbec představu, jak to chodí.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a raději se přidala k Waynovi, který se skláněl nad rozevřenou mapou.

„Tak jak to vidíš?“ zeptala jsem se.
„Půjdeme tudy,“ ukázal na turistickou stezku. „Bude to schůdnější, než jít tudy,“ znovu přejel prstem po mapě. „Nevíme, v jakém stavu je les po zimě. Některá místa můžou být rozmoklá.“
„Ok.“ On je tu odborník.
„Teď je jedenáct. Myslím, že do pěti se dostaneme sem,“ zabodl ukazovák do mapy.
„Fajn, tak to abychom vyrazili ne?“

Všichni sesbírali svá zavazadla a dali se do pohybu. Chudák Ted byl oběšený jako vánoční stromeček a Leila si kráčela jak na módním molu. Možná si to vážně myslela, protože měla na sobě botky, které rozhodně nebyly na výšlap nejvhodnější. Byla jsem zvědavá, kdy začne skuhrat.

Leila chodí s Tedem od listopadu, takže je tohle její první výprava, bude se toho muset ještě hodně naučit. Zabalit jen to, co unese, koupit si pořádné boty. My všichni jsme měli pohorky, nejlepší boty do terénu.

Zařadila jsem se po boku Harrymu. Šli jsme mlčky vedle sebe a já začala nenápadně zatáčet vpravo. Jak se mi chtěl Harry uhnout, skončil nakonec v příkopu. Zajel tam jak po másle a já se málem udusila smíchy. Z přátelské solidarity jsem mu nabídla pomocnou ruku, a jak se říká, pro dobrotu na žebrotu. Než jsem se nadála, válela jsem se vedle něj. Tak tohle má u mě schovaný.

Za hurónského smíchu ostatních jsem se vyhrabala ven a tentokrát vedle Wayna v první linii pokračovala stále vpřed.

Doufáme, že se kapitolka líbila a zanecháte nám komentářík. Děkujeme:)

 2. kapitola     zuzka88     4. kapitola

 Danca95

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 3. kapitola: