Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 29. kapitola

01.02.2011 (21:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5423×

29. kapitola

„Bell?“ oslovil mě Edward, když jsme scházeli z kopce. Nešli jsme ani po cestě, Edward tvrdil, že takhle to bude rychlejší. Trochu mě to pomyšlení děsilo, a když si mě Edward vyhoupl do náruče, leknutím jsem vypískla. Chtěla jsem, aby mě postavil na zem, ale on odmítl a víc mě k sobě přitiskl.

Protestovala jsem, že mě přeci celou cestu neponese, a on, že to nic není a nemám prý zapomínat, kdo je. Tím mě umlčel a já si zapisovala do paměti, na co všechno se ho chci zeptat.

„Hm,“ zamručela jsem do jeho mikiny. Mokré oblečení mě studilo a kolébavá chůze uspávala.
„Jak ses dostala do toho jezera?“ Tou otázkou mě dokonale probral.
„Byl tam on,“ špitla jsem.
„On?“
„Ten chlap, jak mě tehdy honil po lese, jak postává u mě pod oknem,“ vyjmenovávala jsem.
„Víš, kdo to je?“ ptal se.
„Ne. Ale Gee vždycky šílí, nikdy jsem ji neviděla tak vyděšenou,“ odpověděla jsem.
„Je tu teď?“
„On?“
„Ne, Gee,“ vysvětlil.
„Není, objevuje se, jen když jsem v nějakém průšvihu, když mi hrozí nebezpečí.“
„Proč jsi neplavala?“ změnil téma.
„Nemohla jsem,“ zamumlala jsem zahanbeně. „Mám panickou hrůzu z vody. Nemůžu se k ní ani přiblížit.“
„To už jsem si všiml,“ poznamenal.
„Všiml?“ pozvedla jsem obočí.
„Jo, tenkrát, když jsme byli u vodopádů, dost jsi vyváděla, když ti Harry vyhrožoval, že tě tam hodí.“ Jo tohle. Jasně jsem si na to pamatovala. Tehdy jsem měla namále.
„Od té doby, co se Gee… utopila. Prostě mám strach, hrůzu.“
„Já to chápu. Už nikdy nedovolím, aby se ti něco takového znovu stalo. Ochráním tě a toho chlapa najdu a zabiju,“ řekl. Slovo zabiju vyslovil takovým zvláštním způsobem, jako skutečný upír. Přeběhl mi mráz po zádech. „Zavři oči, prosím,“ požádal mě.
„Proč?“
„Bude to rychlejší.“ To mi tak něco prozradilo, ale byla jsem unavená, tak jsem poslechla. Kolem nás se rozfoukal vítr, stejně jako když jsme šli od jezera nebo tenkrát, když mě zachránil před tím medvědem… nebo to není vítr?

Dodala jsem si odvahy a pootevřela jedno oko. Všechno kolem bylo rozmazané, nevěděla jsem, co se se mnou děje, tak jsem víčka zase pevně stiskla, odhodlaná je už neotevřít.

„Co to bylo?“ dostala jsem ze sebe, když mě Edward posadil na sedadlo spolujezdce.
„Moje přirozená rychlost,“ usmál se.
„Tohle?“ Moje oči určitě byly velikosti tenisáků. Jen přikývl a rozjel se.

Bylo mi líto, že výlet skončil tak brzy. Myslela jsem, kolik si s Edwardem neužijeme romantiky a zatím… Ale už je všechno v pořádku, to je hlavní. Podívala jsem se na naše spojené ruce a opřela si hlavu o jeho rameno. Edward mě políbil na hřbet ruky a dál se věnoval řízení.

Co řeknu doma? Když se zmíním o tom, co se dělo, budou naši šílet. Ani věci nemám, všechno zůstalo v našem stanu.

Byla jsem v nějakém ospalém rozpoložení, tudíž jsem vůbec nevnímala, kudy jedeme. Proto mě dost překvapilo, když jsme zabočili do nějaké ulice, kterou jsem v tu chvíli vůbec nepoznávala.

„Kam to jedeme?“ vypískla jsem a hlavou jsem kroutila dokola jako anténou, která hledá příjem.
„Říkal jsem ti, že k nám,“ odpověděl Edward. K nám? Jako k němu a Alici? No, proč ne, s Alicí je sranda.

Přišlo mi divné, když nás nepřiběhla přivítat. Vždycky, když jsem k nim přijela, byla hned ve dveřích. Tentokrát nic.

„Kde je Alice?“
„Šla na lov.“
„Lov?“ Alice je myslivec?
„Však víš, Bello.“ Ukazovákem si poklepal na bělostné zuby.
„Jo, jasně.“ Jak jsem na to mohla zapomenout. Jsem trubka. A pak mi to došlo. „Takže tu jsme sami?“
„Naprosto.“ Paráda. Teď, když je mezi námi jasno, bychom mohli… samozřejmě, když bude Edward chtít. Nebudu ho přece nutit k něčemu, co by se mu protivilo, ale… rozhodně se mu pokusím ukázat krásy té činnosti.
„Půjdeš taky dovnitř?“ ozvalo se ode dveří. Zamrkala jsem.
„Jasně.“ A už jsem stála vedle něj.

Dům byl krásně prázdný. Super. Edward mi šel najít nějaké Alicino oblečení, abych se mohla převléknout do suchého. Já si zatím vlezla do sprchy. Pustila jsem si pořádně teplou vodu, až se sprchový kout naplnil párou.

Omotala jsem se ručníkem a vyšla ven. Edward právě pokládal na postel oblečení, otočil se po mně a bylo vidět, jak mu poskočil ohryzek na krku.

Dobrý začátek, pomyslela jsem si a pomalou chůzí jsem se k němu začala přibližovat. Dávala jsem si dobrý pozor na to, aby se mi při každém kroku volné konce ručníku rozevíraly a vykukovala mi z nich noha.

„Tady… snad ti to bude,“ ukázal na hromádku.
„Snad.“ Chytla jsem horní okraje ručníku.
„Ty se jdeš převlékat?“ vyděsil se.
„Jo, když už jsi mi to přinesl,“ odvětila jsem jako by nic.
„Tak já na tebe počkám dole.“ A už byl ten tam. Musela jsem se pro sebe usmát.

Edward už byl taky převlečený a připravoval jídlo. Koukala jsem, jak se zručně otáčí v kuchyni. Až teď jsem si uvědomila, že mám hlad.

Překvapilo mě, když sendvič dal jen na jeden talíř a ten postavil přede mě.

„Ty jíst nebudeš?“
„Já nejím,“ řekl jako by nic.
„Nejíš? To jako upíři vůbec nejedí?“ vyzvídala jsem, oči na vrch hlavy.
„Ne, nejím, nepiju, nespím,“ vyjmenovával.
„Páni. Je toho ještě hodně?“ zeptala jsem se.
„Čeho?“ Posadil se na židli vedle a pobaveně mě sledoval.
„Toho, co bych měla vědět.“
„Ani ne.“
„Fajn, tak povídej,“ vyzvala jsem ho a zakousla se do sendviče. Byl dobrý, což mě překvapilo, když vezmeme v úvahu, že on nejí, čili ani nevaří.
„Vážně to chceš slyšet?“ ujišťoval se.
„Zlato, to, že jsi upír, už vím, myslím, že větší novinku mi dneska říct nemůžeš,“ uklidňovala jsem ho a zívla.
„Měla bys spíš jít spát.“
„Půjdu, ale až mi to všechno řekneš,“ smlouvala jsem.
„Dobrá. Co chceš vědět?“
„Co já vím, co bych měla vědět. Nemám tušení, v čem by se upíři mohli lišit od normálních lidí.“ Zase tak chytrá nejsem.
„Takže…“ zamyslel se. „Jsem rychlý…“
„To už vím, dál,“ skočila jsem mu do řeči. A tak mi asi hodinu vykládal o svém upírství. Pak se mi už samy zavíraly oči, takže jsem svolila, aby mě chtěl odnést do postele. Ani nevím, že jsme tam došli a to jsem si plánovala, jak ho svedu.

Když jsem se probudila, byla pořád tma… nebo možná zase? Kdo ví.

Otočila jsem se a narazila do něčeho tvrdého. Au, to bolelo.

„Jsi vzhůru?“ zašeptal tichý hlas u mého ucha a mě z jeho studeného dechu naskočila husí kůže, ale ne nepříjemná. Přikývla jsem a otočila se, abych na něj viděla.

Popravdě jsem neviděla nic. Jen tmavý obrys proti oknu. Vytáhla jsem se trochu výš a po paměti hledala jeho ústa. Nejdřív jsem se trefila někam pod oko, pak jsem sjela na čelist a konečně našla to, co jsem hledala.

Objala jsem ho kolem krku, aby se mi nemohl vytrhnout. Po tom, co mi předtím řekl, jsem si nebyla jistá, jestli by mi to pomohlo, ale za zkoušku nic nedám.

Víc jsem se k němu přitiskla a oddychla si, když začal spolupracovat.

Jeho ruce jsem cítila všude a blahem jsem mu vzdychala do rtů. Jeho ústa mi sjela na krk a pak pokračovala níž a níž.

Bála jsem se, že to stopne, že si to zase rozmyslí, nebo co já vím, co se může dít v upířím mozku.

A taky že jo.

„Neměli bychom,“ zamumlal, ale dál mě líbal.
„To máš pravdu.“ Zvedl hlavu a podíval se na mě.
„My musíme,“ zašeptala jsem a přitáhla si jeho hlavu.

Ještě párkrát něco namítal, ale nejspíš jsem byla hodně přesvědčivá, protože námitky nakonec ustaly a na řeči už nebyl čas.

„Miluju tě,“ šeptal mi do vlasů, když jsem se k němu tiskla. Ležela jsem mu v náruči, zády se tiskla k Edwardově hrudi a nechala se objímat kolem pasu.

Tohle bylo… ani jsem neměla slov. Nic krásnějšího jsem nikdy neprožila. Edward byl úžasný, něžný, ohleduplný. Přivedl mě do nebe a já měla stále pocit, že se tam nacházím.

Nakonec jsem zase odpadla a usnula jak dřevo… óóó, to je romantika.

---

Následující dny letěly jako splašené. Byla jsem pořád s Edwardem, občas se k nám přidali ostatní. Alice odjela domů, stýskalo se jí po Jasperovi. Donutila jsem ji slíbit, že brzo přijedou zase, a tentokrát všichni. Nikdo mě nehonil ani nestrašil. Prostě pohoda. Užívala jsem si prázdnin a zapomněla na všechno.

Jen Gee… od té události u jezera jsem ji neviděla. Dělalo mi to starosti. Tohle přece není normální.

Ono ani vídat duchy není normální, ale když už si na to jednou zvyknete.

„Stalo se něco?“ ptal se mě Edward. Seděli jsme u něj v domě na gauči. Opírala jsem se o něj a hrála si s jeho rukou.
„Nic.“
„Vím, že se něco děje. Pověz mi to,“ přemlouval mě. „Třeba ti pomůžu.“
„S tímhle asi ne,“ vzdychla jsem.
„Miláčku…“
„Gee.“
„Je tady?“
„Právě, že ne,“ fňukla jsem.
„Ale to je dobře, ne? Znamená to, že je všechno v pořádku,“ povídal. Ale úplný nesmysly.
„Nic není v pořádku. Proč už se neukazuje? Neviděla jsem ji tak dlouho. Měla by tu být se mnou, je to moje kamarádka. Dřív stačilo ji zavolat, ale teď vůbec nereaguje,“ stěžovala jsem si.

Edward mě opřel do polštářů a zvednul se. Nechápavě jsem ho pozorovala. Pomalu šel k oknu a na mě se ani nepodíval. Doufala jsem, že není naštvaný, že mi Gee chybí, nebo že o ní pořád mluvím. Měla bych být nejspíš ráda, že už v Edwardovi nevidí nebezpečí.

„Ona se objevuje jen, když ti něco hrozí?“ zeptal se z ničeho nic.
„Hmm,“ zabručela jsem.

Stál u okna a nejspíš koukal ven. Pak se prudce otočil, v očích divoký výraz. Hypnotizoval mě pohledem. Přejel mi mráz po zádech. Lehce se nahrbil, jeho oči byly hladové, úplně tmavé. Pomalu se ke mně přibližoval, plížil se. Dostala jsem strach. Srdce mi bušilo jako stádo divokých koní. Zatlačila jsem se, co nejvíc to šlo, do pohovky.

Nechápala jsem, co se to děje. Proč se tak najednou změnil?

Byl jen pár kroků ode mě.

Nemohla jsem ani zavřít oči. Vypadal tak nebezpečně… vypadal, jako když je na lovu!

A pak se odrazil a skočil. Cítila jsem na krku jeho dech, jeho rty, i jeho zuby. Byla jsem tak ochromená strachy, že jsem se nemohla ani pohnout.

„Bello!!“

„Gee?!“ Stála vedle gauče a vyděšeně mě pozorovala.

Edward se odtáhl, na tváři spokojený úsměv. „Ani to nebylo tak těžké.“

Všechno se zdá být parádní. Edward je skvělý, Gee je tu pořád, ale není to jen ticho před bouří?

Čtenáři naši nejmilejší, moc a moc Vám děkujeme za úžasné 7. místo v povídce měsíce. Díky, díky, díky.:D

28. kapitola     zuzka88     30. kapitola

Danca95

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 29. kapitola: