Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 28. kapitola

26.01.2011 (09:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5309×

28. kapitola

„Dojdu ti pro skleničku vody,“ zvednul se po chvíli ticha, kdy jsme si upřeně hleděli do očí. Já se snažila najít v nich tu pravdu, kterou mi odmítá stále prozradit. Přišlo mi to už směšné, jako schovávaná. Kdo se prozradí, prohraje.

„Tohle je směšný,“ zakroutila jsem hlavou a snažila se zachytit Edwarda za ruku, jen aby zase neodcházel a nesnažil se změnit téma. Bohužel se mi to nepovedlo a on jako naschvál dělal, jako že si ničeho nevšiml. S otráveným povzdechem jsem se pořádně zachumlala do deky a posadila se na postel. Sledovala jsem ho bedlivě. Jak mi jen vysvětlí, že přesně ví, kam sáhnout? Pohyboval se tu opravdu jako doma. Malou skříňku s dvěma hrnky a jednou jedinou skleničkou otevřel, aniž by se na ni podíval. Tak tohle mi jen tak nevyvrátí. Znal to tady, musel tady pobývat. Musel to být prostě on.

„Co se tak usmíváš? Je ti špatně?“ zeptal se mě zmateně, když se ke mně vracel.

„Ne, je mi víc než dobře,“ ujistila jsem ho a přijala skleničku. Při pomyšlení, kolik jsem měla dneska v těle vody, jsem si jen trochu ucucla, abych neměla tolik sucho v krku. Potřebovala jsem totiž mluvit. Dnes obzvlášť. Když viděl, že se nadechuju, abych se na něco začala vyptávat, opět se zvedl se slovy, že půjde zatopit do krbu. Na chvíli mi zmizel z dohledu, tipovala jsem, že šel pro dřevo. Využila jsem tudíž této vzácné chvilky a vylezla zpod teplíčka, které mi skýtala deka. Chtěla jsem najít něco, co mi vážně dokáže to, že tady žije. Ale v hloubi mozku mi hlodal červíček pochybností. Proč by žil tady, když mají s Alice tak obrovský a nádherný dům? To přece nedávalo smysl.  A pak tu byl ten medvěd… Přece nemohl přežít atak tak velkého a silného zvířete. Žádný člověk by to nepřežil.

„Měla bys ležet v posteli, lásko, mohla by ses nachladit,“ ozval se těsně za mnou a už mě bral do náruče. Moje plánované protesty umlčel něžným polibkem a než jsem se nadála, už jsem zase ležela pořádně zachumlaná v dece a Edward seděl na zemi u mé hlavy. Hladil mě něžně po vlasech a broukal do ucha strašně uklidňující melodii. Víčka se mi začala klížit, ale já bojovala. Nebudu spát, dokud se nedozvím pravdu. Edward mě patrně prokoukl.

„Spi, Bello. Potřebuješ to,“ zašeptal a pokračoval v melodii.

„Spát teď rozhodně nebudu, tak lehko se mě nezbavíš,“ zakroutila jsem hlavou. V broukání jsem zaslechla pousmání, ale to byla jediná reakce, kterou jsem z něj dostala.

„Tak dost,“ řekla jsem rázně a odsunula si jeho ruku z vlasů. Prudce jsem se posadila, až se mi na několik vteřin zamžilo před očima a já na chvíli nevěděla, co se se mnou děje.

„Vidíš, Bello, prosím, potřebuješ si odpočinout. Kdybys jen věděla, jak jsem se bál.“ Sklonil hlavu, jako kdyby se teď trýznil, patrně vzpomínal, a na posledním slově se mu zlomil hlas. Vzala jsem jeho obličej do dlaní, trochu mě udivilo, jak je studený, a zvedla si ho na úroveň toho svého. Abych mu mohla pohlédnout upřímně do očí.

„Edwarde, jsem v pořádku. Bolí mě snad jenom jedna věc…“ Odmlčela jsem se a předpokládala, že se chytí. Můj předpoklad byl správný.

„Hlava? Nepraštila ses do hlavy? Měl bych tě asi vzít do nemocnice. Možná bys ani neměla pít, co kdyby -“

„Mlč už, “ přerušila jsem ho se smíchem. Bylo tak roztomilé, jak si o mě dělá starost. Smích mě bolel, přesto jsem se nemohla udržet.

„Bolí mě to, že mi nedůvěřuješ. Můžeš mi říct všechno. Věř mi, ať je to cokoliv, já tě dokážu pochopit, možná lépe než kdokoli jiný. Co se skrývá za tímhle obličejem, Edwarde? Za co se tak stydíš, nebo se toho bojíš? Budu tady pro tebe, ale musíš se mi svěřit,“ naléhala jsem a hleděla mu do očí. Ty jeho dnes byly trochu tmavší než roztavené zlato. Zračila se v nich úzkost a strach.

„Věř mi, Edwarde. Prosím,“ kula jsem železo, doku bylo žhavé. Odvrátil ode mě zdrceně pohled a zíral do neznáma hodnou chvíli.

„Nemyslím si, že tohle dokážeš pochopit,“ promluvil tak tiše, až se mi zdálo, že nechtěl, abych to slyšela. Jako by byl součástí toho ticha, které mezi námi panovalo.

„To se nedozvíš, dokud mi to neřekneš. Pověz, nevadí ti, že přede mnou musíš něco skrývat? Nebo to neskrýváš jenom přede mnou? Znám ten pocit, lépe než si myslíš. Prosím, jen to řekni. Nic nemůže být tak hrozné, jak se zdá,“ přemlouvala jsem ho a snažila se mu přitom koukat do očí. Nedařilo se mi, protože neustále odvracel hlavu. Skoro jsem propadala zoufalství, že to z něj nikdy nevypáčím, když se na mě náhle podíval. Jeho oči hořely upřímností a láskou. Vzal mě do náruče a sedl si se mnou na postel. Skončila jsem zády k němu a cítila jsem jeho studený dech na krku.

„Vážně si myslíš, že mi budeš věřit, co víc, že mi neutečeš?“  Mluvil tiše, vážně se bál toho, že bych utekla.

„Slibuju. Vydržím toho hodně. Jen mi to pověz,“ naléhala jsem stále. Sice mě jeho řeči nepatrně vyděsily, protože z jeho tónu bylo slyšet, že to myslí upřímně a vážně, ale věřila jsem, že to nemůže být tak hrozné. Myslela jsem si, že kdybych na něj vybalila to z Gee, patrně by koukal. Čekala jsem, kdy konečně promluví, protože to ticho bylo skoro až bolestné. Chtěla jsem k němu otočit hlavu, ale nedovolil mi to. Sám si opřel hlavu o mé rameno a smutně si povzdychl.

„Je něco špatně?“ zašeptala jsem celá vynervovaná.

„Všechno a nic. Bojím se, co se stane, až ti řeknu pravdu. Děsím se tvé reakce, neboť vím, že pro mě nebude příznivá. Mám strach z té bolesti, která mě zasáhne, až tě nebudu moct takhle obejmout.“ Při těch slovech protáhl ruce pod mými pažemi a pevně mě objal kolem pasu. Tiskl si mě k sobě a nosem mi bloudil po krku. Nebyla jsem schopna slova ani jiné reakce. Mluvil tak odevzdaným hlasem, jako kdyby byl odsouzenec, který se smířil se svou popravou. Který čekal na smrt jako na osvobození.

„Věříš na nadpřirozeno?“ zeptal se mě z ničeho nic. Skoro jsem ho neslyšela, protože se jemně věnoval mému krku. Mumlal do něho ta slova a při tom si o něj otíral rty. Patrně ani odpověď nepotřeboval, protože pokračoval.

„Předem chci jen říct, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Kdyby se tak stalo, patrně bych trpěl víc než ty... Miluju tě, víc než si dokážeš představit. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl prožít něco tak krásného, jako je láska. A jen díky tobě jsem tu možnost dostal. Zasloužíš si znát pravdu o mně a taky máš právo na to mě odsoudit.“ I přes jeho laskání na krku jsem vnímala až moc dobře. Tato slova mě totiž z transu úplně dostala, navíc mě trochu vyděsila. Zmateně jsem se po něm ohlédla, když mě posadil na postel a sám se zvedl. Se smutným úsměvem se mě zeptal:

„Připravena?“ Nejistě jsem kývla na souhlas. Zmátl mě. A to naprosto. Mluvil, jako kdyby čekal, že vážně uteču, že ho budu za to nenávidět. Nesmysl! Čelem ke mně udělal jeden krok do zadu.

„Narodil jsem se roku 1888,“ řekl a postoupil další krok zpět. Směřoval k jedinému oknu, které tu bylo, kam dopadaly slabé paprsky slunce.

„Prosím?“ vykulila jsem oči. Trochu se pousmál, ale rozhodně to nebyl šťastný úsměv.

„Komentáře až na konec přednášky,“ snažil se zavtipkovat. Atmosféra přesto ještě zhoustla. 1888. On si ze mě dělal legraci?

„Roku 1909 jsem zemřel. Skoro,“ pokračoval a udělal další krok. Nevěřícně jsem si ho měřila a snažila se najít něco v jeho očích, co by mi řeklo, že žertuje, že si ze mě dělá prostě legraci. Tohle přece nebylo možné! Když zemřel, pak co dělal tady? Skoro… Sakra, jak může člověk skoro umřít?

„Ten den mě našel dnes můj nevlastní otec. A zachránil mě,“ pokračoval a postoupil další krok zpět. Od okna už byl jen pár metrů. Zajímalo mě, co tím sledoval. Byla jsem z něho naprosto zmatená. První co jsem měla chuť udělat, bylo pěkně mu od plic říct, ať ze mě přestane dělat hloupou! Ale něco mi v tom bránilo. Byly to jeho oči. Byly tak zoufalé a upřímné. Téměř jako by se mi vzdával. Jako by se vydal vstříc svému osudu a nehodlal bojovat. Pak mě něco napadlo. Není on taky duch? Přece Gee, ta zemřela, ale já ji pořád viděla. To ne… To není přece možné.

„Carlisle nebyl obyčejný člověk. Vlastně to nebyl člověk vůbec.“ Udělal další krok.  Paprsky mu téměř olizovaly záda a on stále upíral své zlaté smutné oči do mých.

„Byl to upír, Bello,“ vydechl tiše a udělal poslední krok. V tu chvíli se kolem něj všechno rozzářilo. Ne to jsem řekla špatně, on se rozzářil. Jeho obličej blyštěl jako miliony diamantů, až mě z toho zabolely oči. Musela jsem odvrátit zrak, ale ne na dlouho, protože jsem tomu nemohla uvěřit. Stále jsem čekala na to, kdy se rozesměje a řekne mi, jak jsem hloupá, jak jsem na všechno naletěla! Ale on nic z toho neudělal. Stál tam na slunci, krásnější než dřív, a čekal na mou reakci. Zírala jsem na něj a až teprve teď jsem si uvědomila, že nedýchám. Zhluboka jsem se nadechla, až se mi srdce rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí.

„Chápu, že se mě bojíš. Ale věř mi, že ti nikdy neublížím. Byl bych sám proti sobě,“ zašeptal. Takže on je taky… Nemá shořet? Ano, měl by tu přede mnou ležet už jen prach. To se přece o nich říká! Měla jsem pocit, že se mi brzy uvaří mozek. Nic nedávalo smysl. Zakroutila jsem hlavou a snažila se vyhnat zbytečné myšlenky, abych se mohla soustředit jen na tuhle situaci.

„Takže… Ty jsi… upír?“ vysoukala jsem ze sebe. Z toho všeho mi vyschlo v krku a mluvení mě skoro bolelo.

„Není tohle dostatečný důkaz?“ rozhodil paže a poukazoval na sebe. Jeho tvář mě fascinovala. Bylo to neuvěřitelné. Když jsem tu tak seděla, měla jsem pocit, že se mi to všechno zdá. Asi mě tehdy mozek naprosto opustil, protože jsem se zvedla a vydala se k němu. Měla bych se bát, bliklo mi hlavou, když jsem k němu pomalým krokem kráčela. Ne, přece mě ujistil, že mi neublíží. A já mu věřila. Protože i on věřil mně. Svěřil se mi se svým tajemstvím, i když si myslel, že ho kvůli tomu opustím.

Nehnutě a s úzkostí v očích čekal, až k němu dojdu. Chvíli jsem ho zkoumala jen očima, ale to mi nestačilo. Natáhla jsem ruku a chtěla se dotknout jeho obličeje.

„Jsi si jistá? Bello, jsem upír. Uvědomuješ si to?“ zeptal se nevěřícně. Musela jsem se usmát. Sama nevím, jestli nad tím, že mi bylo jedno, že je upír, nebo nad jeho nejistotou. Když viděl, že tato nová informace nemá zatím velkou váhu, dovolil mi dotknout se jeho obličeje. Nezměnil se. Byl stejně hladký a studený jako před tím. Marně jsem hledala nějaké plošinky, které by odrážely slunce a vytvářely by tak tenhle úkaz. Ale nic tam nebylo. Jen dokonalá pokožka.

„Fascinující,“ vypadlo ze mě. Tvář pod mými prsty se pohnula. Konečně mu zdobil obličej nepatrný úsměv!

„Oproti tobě jsem jen pouhá disko koule,“ zamumlal a přivřel víčka, když jsem ho opět pohladila po tváři. Maličko jsem se rozesmála, protože tohle přirovnání bylo celkem trefné. Otevřel oči a pohlédl do mých.

„Tohle,“ ukázal na svou tvář, „je nic v porovnání s tvým smíchem a krásnýma očima. Jsem tak rád, že ho slyším. Myslel jsem, že se místo něho ozve křik. Ty se mě nebojíš? Ty mě neodsuzuješ za to, co jsem?“ ptal se mě s očima upřímně zvědavýma.

„Copak bych mohla odsuzovat člověka, kterého miluju? To bych byla sama proti sobě,“ zakroutila jsem hlavou s úsměvem.  Chvíli mě mlčky pozoroval. Nevěnovala jsem jeho zkoumavému pohledu pozornost a raději se věnovala jeho pokožce. Nemohla jsem se jí nabažit. Tím jak zářila, mě k sobě snad vábila.

„Měla jsi pravdu, tohle je to místo, kam jsem tě donesl, když jsem tě zachránil před medvědem. Nevím, co se tehdy stalo. Víš, nebyl jsem vždycky… hodný, jestli je to to správné slovo.“ To mě od jeho pokožky odlákalo a já zmateně vzhlédla.

„Žiji na krvi zvířat, ale to jsem nedělal vždycky. Tu noc, když jsem tě zahlédl, jak tam tak stojíš před tím medvědem… něco se ve mně změnilo. Už jsem nechtěl být takový, jaký jsem byl. Najednou se mi to zdálo hrozné, to co jsem dělal. Proto jsem tě zachránil. Přes noc ses pro mě stala něčím velmi důležitým, co jsem nechtěl jen tak nechat odejít. Přihlásil jsem se teda do stejné školy jako ty.“

Pokoušela jsem se vstřebat všechny informace, které mi právě řekl. Musela jsem se začít smát, protože jsem si uvědomila, že nežiji normální život. Nic kolem mě nebylo normálního, ani já sama nebyla normální. Edward vkročil do stínu, aby nadále neozařoval celou místnost a nechápavě se na mě podíval.

„Tohle je gól… Můj přítel je upír, nejlepší kamarádka duch, vážně paráda. Není někde skrytá kamera?“ řekla jsem pobaveně. Až pak jsem si uvědomila, že bych si měla hlídat, co vykládám. Vystrašeně a s rukou na puse jsem se na něj podívala. Jestli se před tím koukal nechápavě, tak teď byl naprosto vedle. Polilo mě horko. Musela jsem být červená až na zadku.

„Duch?“ zeptal se tiše. Otočila jsem se k němu zády a vykročila k posteli. Ještě jsem nenabrala sílu podívat se na něj. Vím, že musím být fér a říct mu to. On sám mi své tajemství prozradil.  Nervózně jsem začala skládat deku, která po mně zůstala ležet na posteli.

„Když jsem byla malá, měla jsem kamarádku Gee. Já… Prostě, jednoho dne se našla utopená. Byla to pro mě hrozná rána, měla jsem ji ráda, byla jako moje sestra.  Nevím jak, ani proč se zjevuje. Vlastně vím proč, pomáhá mi, abych se jednoduše nezabila. Jednou se mi zjevila a zachránila mi život. A od té doby ji vídám celkem pravidelně… Vím, že to zní patrně hrozně bláznivě, sama nevím, jak si to mám vysvětlit, ale prostě to tak je. A jsem za to ráda,“ drmolila jsem a neustále tu deku skládala a rozkládala. Vůbec nevím, kdy ke mně došel, ale najednou se mi kolem zápěstí obtočila studená ruka.

„Ona ti zachraňuje život?“ zeptal se a snažil se vyhledat moje oči. Viděl, že sama k němu nevzhlédnu, tak mě chytil za bradu a zvedl k sobě můj obličej. Čekala jsem, že v jeho očích uvidím opovržení nebo výsměch, ale nestalo se tak. Byla v nich pouze upřímná zvědavost. Maličko jsem přikývla a bála se jeho další reakce. Neřekl nic. Jen se po mně natáhl a objal mě. Posadil se se mnou na postel a kolíbal námi ze strany na stranu.

„Řekl bych, že my dva jsme se hledali, až jsme se našli,“ zamumlal mi pobaveně do ucha po příjemné chvíli ticha. „Já se tu snažím o vztah, který je proti všem pravidlům, a ty vídáš ducha své nejlepší kamarádky. Svět se zbláznil.“ Hlasitě se uchechtl a políbil mě na krk.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Cítila jsem, že se právě stal nepostradatelnou součástí mého života. Potřebovala jsem ho už jen proto, abych zůstala na živu. Nezáleželo mi na tom, že je upír. Přišlo mi to jako hloupá maličkost, která ještě více upevnila náš vztah. Byl jediným člověkem, který věděl o mém tajemství a právě díky svému mýtickému původu mě dokázal pochopit a neodsoudit mě. Neudělal ze mě blázna, jako by většina lidí udělala.

„Já tebe taky,“ zašeptal na zpět a já se k němu ještě více přimkla. Chtěla jsem tu tak sedět dlouho, možná navěky. Pro teď byla jeho přítomnost to jediné, co jsem potřebovala. Vyrušil nás telefon. Jen ho zvedl, přijal hovor a hned ho opět ukončil.

„Musíme zavolat někomu z tábora. Dělají si o tebe starosti,“ vysvětlil a vytáčel něčí číslo.

„Ahoj, Harry. Hledáte Bellu, je to tak? Buďte v klidu, je tady se mnou. Je v pořádku, jen potřebuje trochu zahřát. Dovezu ji domů, takže můžete klidně pokračovat ve výletě. Cože? Aha, dobře. Uvidíme se zítra.“ Ukončil hovor.

„Jedeme do tábora?“ obtočila jsem mu paže okolo krku a pohlédla mu do očí. Ty jiskřily radostí.

„Ne, jedem k nám,“ usmál se na mě a opatrně se ke mně sklonil. Neviděla jsem důvod, proč ho nenechat, a raději ten polibek prohloubila.

Oba dva prozradili svoje tajemství. Myslíte, že z toho bude mít Gee radost?

27. kapitola Shrnutí od zuzka88 29. kapitola

Shrnutí od Danca95

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 28. kapitola: