Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 5. kapitola

13.04.2010 (22:00) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1744×

5. kapitola - Zkouška pokračuje...

Můj pokoj zaplnilo sluneční světlo a ať už jsem se tomu bránila sebevíc, sladká nevědomost mě nakopla do zadku a zdrhla tak rychle, jako cigoš s ukradeným zbožím. Fajn! Táhni! Poradím si i bez tebe!

Když jsem ale otevřela oči, byla bych v tu ránu ochotná prodat všechny své orgány na černém trhu, jen kdyby se ta nevědomost vrátila zpět.

Nejprve jsem si pomyslela, že nastala apokalypsa a že můj pokoj to prostě schytal nejvíc. Pak mě napadlo, že na naší základnu nejspíš hodili bombu a můj pokoj se stal epicentrem. V hlavě se mi začal pomalinku vybavovat včerejšek a mně došlo, že za tuto spoušť může jen a jen moje maličkost. Hmm, co že se to říká v takovýchto situacích? Něco ve smyslu: upss! Že? No, přesnější by asi bylo: WOW! Jo, to je vončo.

Ležela jsem na zemi poseté střepy a znovu a zas si přehrávala včerejší odpoledne. Dohromady jsem došla ke dvěma závěrům.

Zaprvé. Edward je naživu. Je naživu a pracuje pro TK.

A zadruhé. Edward je naživu?! Je naživu a pracuje pro TK?!

Měla jsem mnoho otázek a v hlavě nehorázný zmatek. Spolu s tím mě spalovala nepopsatelná nenávist a zlost. Co tady k čertu dělá?! Z hlavy mi nešla jeho slova ohledně toho, že Edward Anthony Mason byla pouze fikce, že se narodil 9. 9. 2009 (den, kdy Edward poprvé vešel do naší školy) a umřel 16. 5. 2010 (den, kdy jsme šli do banky...). Chce tím říct, že už tehdy, už tehdy byl upírem? Že, že, že tam byl... pracovně? A že já... my... že to nebylo opravdové, jen nějaké zpestření?

„Bello? Jsi v pořádku?“ na dveře mi ostražitě zaťukal Lukas.

„J, j, jo... myslím,“ kuňkla jsem a ještě jednou se rozhlédla po pokoji. No, doufám, že mají dobré pojištění...

Rozrazila jsem dveře a surově připlácla Lukase ke stěně.

„Věděl jsi to?“ z úst se mi ozývalo nebezpečné vrčení a Lukas nasucho polknul.

„Hej, hej, hej, počkej. Nedělej hlouposti, jo? O čem to mluvíš?“ snažil se mě uklidnit.

„Lukasi, nezačínej si se mnou. Dobře víš, o čem mluvím. Věděl jsi, že je to on? Klidně jsi mě připravoval na akci a ani mi nenaznačil, ani mě nepřipravil na to, že budu zachraňovat Edwarda?!“ Ano, nezdá se vám to. Opět mě začala pohlcovat hysterie a taky jsem si povšimla krásných skříněk i tapet zdobících chodbu. Že bych i tady zahájila menší přestavbu?

„A, a, aha. Ty, ty mluvíš o tomhle,“ trochu se zakoktal, ale jinak zněl jeho hlas klidně až znuděně.

„Jo, Lukasi, mluvím o tomhle!“ jeho neutrální přístup k dané situaci mi už začínal vážně utahovat natáčky.

„Bello, copak to nechápeš? Byla to zkouška. Tvoje zkouška. TK se nezaměřuje jen na naše vycvičení a fyzickou zdatnost, ale i na naše slabiny. Jak jsi mi o svém Edwardovi začala poprvé vyprávět a popisovat ho, hned jsem věděl, o kom mluvíš. Tady ale mají stěny uši a tak se to hodně rychle doneslo i k Arovi. V TK jde především o odolnost a důvěryhodnost agentů, každá slabina pro nás představuje nebezpečí a pro nepřítele možnost výhry. Šlo jim o to, jak se s tím popereš. Věděli, že jsi ho kdysi měla ráda a že on má...“ nenechala jsem ho domluvit.

„Že má co, filcky?“ odfrkla jsem si nakvašeně.

„Cože, ty máš filcky?“

„Ne, to byl pokus o vtip.“

„Aha... Prosím tě, nezlob se na mě. Neměl jsem právo ti nic říct,“ omluvně se na mě podíval. Otevřela jsem pusu, ale hned na to ji zase zavřela, takhle jsem to zopakovala asi třikrát. Co byste mu na to řekli vy, hmm? Stála jsem tam a jen tak civěla, má slovní zásoba se v této situaci stala nepoužitelnou. No, ono spíš mé duševní rozpoložení bylo momentálně slovy nepopsatelné.

„Jdi do zasedačky, je porada ohledně další akce,“ chvíli mě pozoroval. Když ale pochopil, že minimálně tak půlhodiny po tom jeho vnesení světla do tmy ze mně stejnak nic kloudného nevypadne, oznámil mi původní důvod svého příchodu. Mlčky jsem odešla dle jeho koordinátů.

Můj příchod do hlavní haly byl pomalý a nenápadný. Avšak vchod do zasedací místnosti už tak klidný nebyl. Jak má persóna prošla dveřmi, všechny pohledy se stočily mým směrem.

No jo, co bych chtěla, po tom teátru který jsme tady s Ed..., teda s agentem Cullenem včera předvedli (odteď už to není můj Edward, ten umřel tenkrát v bance, tohle je cizinec, jenž si přisvojil jeho tvář a budu ho tedy nazývat jen a pouze agent Cullen). Nejlepší bude, když se mu budu vyhýbat a on mně. Kdo ví, za takových 100, 200, 1000 let mu možná odpustím. Neoblomně jsem tyto pohledy i šuškání ignorovala, vznešeně proplula místností a přistála na svém místě u stolu.

„Takže,“ spustil náhle Aro a usedl do čela stolu, „další akce je rozsáhlejšího rázu. Proto jsem se rozhodl rozšířit počet agentů, jež na ní budou pracovat. Cílem je Andrej Komarikov. Pro civilisty majitel průměrné ruské stavební firmy, v reálu nelegální překupník s lidskou krví a zprostředkovatel některých akcí proti naší společnosti. Dle jistých zdrojů je i ve spojení s Bílou lilií. Jeho bratr kdysi pracoval pro nás, jak jsme ale zjistili, hrál na dvě strany a vypouštěl informace z TK. Byl mučen a poté zlikvidován. Je zcela evidentní, že Andrej se nám za jeho smrt mstí. Ale začal zacházet až moc daleko a už by mohl být nebezpečný. Nechceme nic riskovat, jedinou cestou je jeho exitus. Ale nejprve bychom rádi využili jeho styků a získali nějaké informace...“ začal rozsáhle a únavně vysvětlovat až už jsem pomalu nedokázala vnímat. Wow, takže mám před sebou už svou druhou akci. Uff. Jen mě trochu překvapil ten rychlý spád. Včera jsem měla teprve svou první opravdovou akci a hned den na to mě posílají do další...?

„Jen co se připojí další oddíl, můžete vyrazit na akci... á, tak už jsou tu též,“ konstatoval Aro. Do místnosti vešla skupinka lidí. V jejím čele si vykračoval Jasper – usmála jsem se na něj a kývla na znamení pozdravu. Můj úsměv však hodně rychle opadnul, když se hned za ním objevil jeden určitý agent Cullen. Z mých úst se vydralo zakňučení a i když to bylo jen tichoulinké zasténání, samozřejmě to všichni postřehli. Trochu jsem zakašlala, aby to vypadalo, že mi jen přeskočily hlasivky. Jen tupec by mi na to skočil, ale nikdo to neřešil a to bylo hlavní. Sám dotyčný agent na sobě nenechal nic znát a dělal, že mě nezná. I tohle mě překvapilo. Byl bezmála půl roku v zajetí, včera vypadal, jako by ho přejel náklaďák a oni ho hned pošlou do terénu?

Bylo zřejmé, že má zkouška, jež představovala mou největší slabinu, ještě ani zdaleka neskončila. Je jasné, že za to nemůže jen náhoda či shoda okolností, že budu muset spolupracovat zrovna s ním. Dobře, chcete si hrát? Fajn, ale ani netušíte, do jaké hry a s kým se pouštíte. Usadila jsem se ve své židli ještě pohodlněji a přehodila nohu přes nohu, na rtech mi ulpěl nebezpečně šibalský úsměv.

„Seznamte se s jednou z našich nejlepších jednotek,“ pronesl Aro hrdě a poplácal Jaspera po rameni.

„Andrejův bratr, Ilia, patřil rovněž do této skupiny – právě proto jsme na něj tak dlouho nemohli přijít – dobře ho znali a tak trochu se znali i s Andrejem. Každopádně budou při této akci velmi nápomocní,“ zakončil své tlachání a my se mohli jít připravit na akci.

V naší jednotce jsme byli čtyři, v Jasperovo byli další čtyři muži a jedna žena z nichž jsem znala pouze jeho a jeho údajného bratra. Byla tam jedna malá plavovláska, malý mladý brunet a velikánský obr – toho jsem viděla jen jednou, když jsme přivezli agenta Cullena ze zajetí zpátky na základnu, ten zbytek byl pro mne neznámý.

V konečné fázi tedy máme za úkol dostat se k Andrejovi Komarikovi co nejblíže, získat potřebné informace a pak ho zabít. Pche brnkačka. Jen... ou, jak se ale k němu vůbec dostaneme? Sakra, myslím, že se o tom Aro zmiňoval v té první části svého proslovu. Kruci, měla už bych se konečně naučit poslouchat a soustředit se.

Hudba

Místností se pomalu rozeznívala hudba, dnešní večer byl výjimečný. U každého stolu sedělo obsáhlé mužské obecenstvo. Dívky už nastoupily na své pozice, noc mohla začít...

...a tak jsem se tu i já, jako poslední k*rva svíjela u tyče. Příště si budu Arovy pokyny pro akci nahrávat na diktafon. Ukázalo se, že Andrej má slabost pro lehké děvy tančící u tyče. A zkuste hádat, kdo vyhrál roli striptérky...? Ano, kdo jiný než-li já. Místností zněla hudba a doslova mě nutila k těm svůdným pohybům. Ani to nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. Prostě jsem zavřela oči a začala se dostávat do té správné nálady. Budova byla opravdu veliká a halu jsme měli sem tam posetou agenty. Cooper seděl v dodávce před podnikem a dával rozkazy. Alek – ten brunet – byl číšníkem. Jane – malá blondýna – rovněž striptérkou. Chlapci (kromě Jorga) z mé jednotky obsadili pozice barmanů. A Jasper, agent Cullen, Emmett – ten velikán – a Jorg seděli u jednoho ze stolů. Jejich rolí bylo domluvit si s Andrejem schůzku ohledně dodávky lidské krve (znali se s ním jen přes telefon, nikdy se neviděli, takže to nebyl žádný problém). Jane nebo já, aspoň jedna z nás, se musela vetřít do jeho soukromého salónku.

OK, rozjeď to, Bells.

Rozhlédla jsem se po místnosti a hned spatřila jeho i jeho kumpány, natočila se jeho směrem a tančila jen pro něj. Byla jsem převlečená za sekretářku – bože, vážně netuším, co je na tom tak vzrušuje. Pomalu, dle rytmu hudby jsem se zbavila sukně a rozpustila vlasy z uhlazeného drdolu. Jane byla o dost napřed, z jejího převleku zdravotní sestřičky už zbyl jediný fonendoskop. Á, tak ne, už taky letěl do publika.

Jasper si přisedl k Andrejovo stolu a už za okamžik pokynul i ostatním, aby se k nim přidali – pak se zvedli k odchodu. Sakra, jdou do salónku a ani já ani Jane jsme se tam nedostali. Najednou se pod mým malým pódiem objevil Jorg, stáhnul mě dolu a políbil. Brr, jasně, pro sovou vlast a světový mír cokoliv, ale s tímhle se jděte vycpat.

„Pojď, budeš mi dělat doprovod,“ zašeptal mi do ucha. No jo, zřejmě to bude jediný důvod, jak se tam dostat. Jane tančila dál, nic jiného jí nezbývalo.

„Tak, pánové. Co byste si přáli?“ otočil se na nás Andrej, hned jak jsme překročili práh.

„Nemusel jste si vodit další děvku, tady jich mám také dost,“ obrátil se na Jorga s úsměvem.

„Sorry, ale tahle mi padla do oka,“ ušklíbl se a oplzle mě začal osahávat a líbat na krk. Samozřejmě o nic nešlo, je to jen práce. Jestli chceme, aby nám skočil na hák, vše musí vypadat věrohodné. Ale stejně mi to bylo dost nepříjemné. Musela jsem se hodně přemáhat k tomu, abych byla svolná. Zřejmě jsme byli dostatečně přesvědčiví, jelikož nám náš výstup prošel. Jen, jen... jen... ne, nejspíš se mi to jen zdálo... je to jen hloupost... měla jsem takový dojem, že jsem dokonce v Edwardových očích zahlédla osten nespokojenosti a zlosti, ale to asi byla vážně jen nějaká fata morgana.

Šla jsem k tyči a pokračovala v tom, co už jsem načala ve velké hale. Byla tady zvláštní směsice existencí. Upíři, lidé, dokonce vlkodlaci. Jejich pachy se mi zabodávaly do nosu a já je dobře rozeznávala.

Andrej s hochy se chvílemi věnovali byznysu a chvílemi nám – tanečnicím. Z mého celého úboru už mi zbyla jen rozepnutá košile. Tančila jsem jak nejlépe uměla. A i Andrej se začal o mou osobu více zajímat. Košile letěla dolů a ty nejintimnější partie už zakrývaly pouze miniaturní plavečky. Ale tímhle jako končím. Dál už nejdu. Plavek mě nezbavíte! Byla jsem pevně rozhodnutá. A už jen tak tančila a svíjela se podél tyče.

„Děvenko, proč jsi se zastavila? Pokračuj, ty největší poklady svého krásného těla jsi nám ještě neodkryla,“ pobízel mě Andrej a já ztuhla.

„Udělej Markovi radost, vždyť na to čeká!“ začal se smát (tím „Markem“ myslel Jorga – to víte, krycí jména, jak jinak). Ostatní dívky již byly opravdu nahoře bez a některé už byly dokonce zcela nahé. Váhala jsem a to moc, ale na výběr má osůbka jaksi neměla. Musím pokračovat. Jinak bych zničila celou akci a nás odsoudila na jistou smrt, o níž by se jistě Andrej po našem odhalení postaral.

„Vedle mám intimní místnosti. Rád ti jednu z nich přenechám. Obchody jdou pak snáze, když jsou klienti spokojeni,“ mrknul Andrej na Jorga a pak na mně.

„Ještě jsem ji zde neviděl, asi je nová. A nové masíčko je nejlepší,“ ulízl si rty a mně se začal zvedat kufr.

„I mně pak přes noc nejspíš bude dělat společnost, ale tobě přenechám první průzkum, ať víš, že jsem velkorysý partner pro obchody. Pak nám řekneš, jaká byla,“ pokračoval směrem k Jorgovi. Bylo opravdu nepříjemné, slyšet je, jak se o mně takhle baví.

Pak nám řekneš,  jaká byla... Jaká jsem v posteli? Hmm, to tady ví jen jeden z vás... Ten ví o mně vše. Toho se ptejte. Věnovala jsem letmý pohled Edwardovi a pohltila mě vlna vášně a chtíče, když se mi vybavila naše první noc, naše první milování. Zábrany šly pryč, udělala jsem pár dalších tanečních kroků a pohybů a má ňadra už najednou neobepínal těsný vršek plavek.

Andrej spokojeně zamručel a naši chlapci se jakožto profesionálové také pochvalně usmáli. Ale nepřišli sem pro to, aby se dívaly na nahé dívky, ale proto, aby splnili misi a tak se opět vrátili k zaběhnutému tématu. Jen Edwardovi dělalo trochu problémy se soustředit. Že by přeci jen nebyl tak chladný a bezcitný jak se mi zdálo? Že by se mu také vybavily některé z těch našich milostných, vášnivých až perverzních zážitků? Jeho pohled jsem prostě nedokázala dešifrovat. Byl takový... zvláštní. Nepřístupný a ostražitý, ale přitom jako by mě tím svým pohledem úplně propaloval, objímal a hladil. Na pokožce jsem cítila dotek jeho zraku, jeho očí a pohltilo mě zvláštní napjetí, které jsem necítila již roky. Dobře. Tak se dívej. Doufám, že si to užíváš, kocoure. Tančím pro tebe...

Vše šlo dobře, podle plánu. Hodiny ubíhaly a Andrejovi se s přívalem alkoholu začal pomalinku rozvazovat jazyk. Všichni byli zabráni do diskuze a já tak měla čas na to, rozmístit po pokoji aspoň pár odposlouchávacích zařízení. Jedno jsem přilepila ke spodní desce jeho psacího stolu, druhé k zadní straně sedačky. Měla jsem rozmístit ještě další tři, ale nešlo to, bylo to příliš riskantní.

„Už jsem příliš unaven. Pro dnešek to zabalíme, ale zítra se rozhodně zastavte. Dojednáme poslední detaily,“ zazíval Andrej a zvedl se, aby pány vyprovodil. Zvedala jsem se také k odchodu, když tu mě Andrej chytnul za košili (oblíkla jsem si ji hned, jak jsem dotančila, nahá tu vážně lítat nebudu).

„Kampa jdeš? S tebou jsem ale ještě neskončil. Pro dnešní noc my budeš dělat společnost,“ vlepil mi francouzáka a přitom mě celou poslintal. Bože, to je tak odporné!

Chtěla jsem se začít nějak vykrucovat, i když mi Jorg dával náznaky, že mám zůstat, že musím jít s ním. V posteli bych z něj možná vypáčila ještě víc informací. Ale místností zaznělo tichoulinké cinknutí. Nebyla jsem jediná, kdo to uslyšel, upíří ucho postřehne i ten nejtišší zvuk. Všichni se otočili směrem k hypocentru toho zvuku. Zatajil se mi dech a já se nedokázala pohnout. Na zemi, hned pod pracovním stolem, ležela malá černá placatá částečka – byla to štěnice. To ona se odlepila zpod stolu a spadla, to ona byla původcem toho zvuku.

Andrej přešel ke stolu, zvednul štěnici, jeho obličej zbledl, pak zrudl a on spočinul pohledem na nás.

„Ostraha! Ostr-“ začal vřeštět jak na lesy. V tu ránu u něj stál Emmett a jediným pohybem mu utrhl hlavu. Sakra! To není možné, dala jsem to tam správně. Tím jsem si jistá!

„Ústup!“ zavelel Jasper a my se rozeběhli ke dveřím. Emmett vzal jeho hlavu a tělo s sebou. Přede dveřmi už ale stálo sedm bodyguardů. Musí se nechat, že bylo opravdu zřejmé, jak dobří Jasperovi chlapci jsou. Pohotoví a celkově dobře vycvičení. Ani chviličku nezaváhali a hned se pustili do boje. Ani já na nic nečekala a jediným rychlým pohybem svému protivníkovi přerazila ruku.

„Jdeme, Cooper už čeká s autem u zadního vchodu. Ostatní tam jsou taky,“ náš ústup doprovázel křik všech přítomných v hale a splašené kličkování. Najednou se místností rozezněly výstřely a jednotlivé záblesky nám napověděly, odkud pocházejí.

„Tady máš zbraň,“ hodil po mně Edward jedním kapslíkovým Eaglematicem. Jak mi padla do ruky, začala jsem pálit, ale nešlo to. Hlaveň se sekla a pistol ze sebe nic nevydala.

„Nefunguje!“ zařvala jsem bezmocně a slyšela, jak kolem mne sviští kulky. Protivníci byli nemilosrdní, stříleli po všem, co se hýbalo. Civilisté kolem mne padali na zem jako hrušky a já s tím nemohla nic udělat.

„Pozor!“ zahlédla jsem Edwardův zděšený výraz, ten samý, jenž okupoval jeho obličej, když mě málem zastřelil rádoby bandita v bance, Jorg. V jedné desetině sekundy stál u mně a strhnul mě k zemi. Takovou rychlost jsem ještě neviděla. Ani u upíra. Hned za námi stáli dva muži a užuž chtěli vypálit. Edward je oba ihned zlikvidoval a já nepřestávala žasnout. Rychle jsem vstala a utíkala dál k východu, do cesty se mi připletli další dva protivníci a já jé zpacifikovala. Bylo jich tu najednou strašně moc.

„Do auta!“ Cooper nasoukal do auta Aleka a já se natahovala po jeho ruce, když tu mě za vlasy někdo surově stáhl zpátky, až jsem spadla na zem. Muž mi vši silou dupnul na nohu a lýtkem mi projela silná bolest. Můj výkřik doprovázelo soupeřovo uchechtnutí se. U hlavy jsem ucítila hlaveň pistole a cvaknutí odjišťovače. Zavřela jsem oči. Rána byla ohlušující a já se nedokázala nadechnout. Najednou se ale muž nade mnou sesunul k zemi. Ohlédla jsem se. Hned za ním stál Edward se vztyčenou rukou, v níž svíral zbraň, ještě se z ní kouřilo.

„Chyť se mě,“ ve vteřině klečel u mě a bral do náručí.

„Jedem,“ kývnul na řidiče, hned jak se za námi zavřely dveře auta.

„Odlepila se štěnice?!“ Arův hlas zněl jako hrom.

„To myslíte vážně?! Jste snad úplně neschopná?! Zkoušku jste nezvládla, budete vyškrtnuta!“ křičel na mě tak, jako ještě nikdy nikdo. I když jsem nechtěla a snažila se s tím bojovat, začal mnou cloumat strach a tělo se mi začalo třást.

„Já vážně nevím, co se stalo. Vše jsem udělala správně! Já myslím, myslím... že to byla sabotáž. Mimo toho, že se svévolně odlepila ta zatracená štěnice, zablokovala se mi i zbraň. Jak se ukázalo, nebyla jsem jediná, zablokovala se i Jorgovi a Jane,“ otočila jsem se na ně a oni němě přikývli.

„Tu zbraň i zbylé tři štěnice mám u sebe. Můžeme je odevzdat Lukasovi, aby udělal expertízu. Navíc samotného Andreje jsme vzali s sebou, jestli ho dáte co nejdříve na slunce, můžete z něj pak tahat informace, jak dlouho bude libo.“ Na nic jsem nečekala a s roztříštěnou nohou dobelhala k Lukasovi. Pak jsem se ihned vydala do ošetřovny a na hoďku na přímé sluneční světlo, abych se dala do kupy.

„Jestli máš pravdu, tak vyškrtnutá nebudeš,“ Edward (brr, taky jste si všimli, že porušuji svůj slib ohledně toho, že ho nebudu nazývat jménem?) na mě čekal hned u ošetřovny.

„Přislíbený byt mimo sekci na tebe bude zítra čekat, nachází se jen kousek od naší sekce, takže jen pár mil od Voltery.“ HA! Takže už aspoň přibližně vím, kde že jsem se to ty měsíce nacházela.

„Hmm, díky,“ má odpověď byla prostá a jednoduchá.

„Pche,“ Už jsem byla v půlce chodby, když si Edward nespokojeně odfrkl.

„Co? Chtěl jsi snad slyšet něco ve smyslu děkuji nebo to je v pořádku, já bych pro tebe udělala to samé..?“ vysmála jsem se mu.

„No, vlastně ano,“ myslel to vážně. Ano, je pravda, že mi dnes dvakrát zachránil život. Ale z druhé strany... co si myslí?! To mi jako dvakrát zachrání život a konec! Vše zapomenuto, pojďme se přátelit? Nemohla jsem mu jen tak odpustit. Nechtěla jsem mu jen tak odpustit! Možná by pomohlo, kdyby mi to všechno vysvětlil, ale bylo zřejmé, že se k tomu moc nemá. Já se ho ale doprošovat nebudu. Já, nová Bella, už nikdy.

„Hmm, dobře. Tak abychom si to ujasnili. Zaprvé, neděkuji. Zadruhé, já bych pro tebe rozhodně to samé neudělala.“ Viděla jsem, jak se jeho obličej opět mění v tu kamennou masku. Možná jsem to přehnala, přeci jen, nebýt jeho, už tu nejsem. Ale chci tu vůbec být? Je to opravdu ironické. Dříve jsem se každý boží den modlila, abych umřela, abych se s ním mohla shledat v nebi, abych Edwarda opět uviděla. Nyní si přeji umřít, abych ho už vídat nemusela. Každopádně, co bylo řečeno, už nejde vzít zpět.

„Ty chceš válku?“ jeho hlas byl neutrální.

„Nechci, ale jestli jsi si nevšiml, začala v ten moment, kdy jsem tě včera spatřila v dodávce,“ probodávala jsem ho pohledem.

„Edwarde, tohle se už nikdy nezmění. Nenávidím tě. S tím se smiř. Nejlepší bude, když se budeme jeden druhému vyhýbat, jinak TK lehne popelem...“ s těmito slovy jsem odešla pryč, už se mě nepokoušel nijak zastavit.

„Tak co, jak to dopadlo?“ vypálila jsem na Lukase hned ve dveřích.

„No, Bello, asi tu s námi ještě nějakou dobu pobudeš. Štěnice i zbraně byly poškozené. Já... já... já vážně nevím, jak se to mohlo stát. Připravoval jsem vše na akci ještě minulý večer a vše bylo v pořádku a funkční, vážně. Nevím, jak se to mohlo stát. Já... já- “ nenechala jsem ho domluvit.

„Klid. Tvá chyba to nebyla,“ objala jsem ho kolem ramen. Bylo vidět, že si to všechno strašně vyčítá.

„Je mi to vážně tak líto. Omlouvám se. Zkazil jsem vám akci a ohrozil vás na životě, vás všechny,“ pokračoval v tom pokání.

„Vážně jsem vše prověřil. Musel to někdo poškodit přes noc. To ale znamená, to znamená...“ zase jsem mu skočila do řeči.

„To znamená, že je v TK krysa.“

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 6. kapitola 1/2

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 5. kapitola: