Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 4. kapitola

04.04.2010 (10:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1317×

4. kapitola - Můj, nemůj...?

 „Ty?!“ zakřičela jsem tak hlasitě, že se probral k vědomí i Cullen, jenž doteď bezvládně ležel na podlaze. Průběh akce byl pro mne tak chaotický, že jsem vlastně doposud neměla šanci, pořádně si prohlédnout zachráněného agenta. Kéž bych to nedělala. Jak jsem se na něj podívala, přišla další, o moc silnější, rána mířená přímo do hrudníku...

Srdce mi nejprve radostně poskočilo, ale pak se mi udělalo strašně špatně, teď už vážně, žádná metafora. Bylo toho na mě moc a já vlastně ani nestihla zaregistrovat, jak letím do rohu dodávky, kde jsem se jen taktak stihla vyklonit z okénka a pak začala zvracet. Po dokonání svého aktu jsem se musela dvakrát zhluboka nadechnout a až pak jsem dokázala hlavu znovu vrátit do prostor automobilu. Jak Jorg, tak Edward seděli a s ledovým, no, snad trochu znechuceným, výrazem si mě měřili.

„Je nová, berte ji s rezervou. Dnes byla poprvé v akci, takže ještě nezabíjela. Ale jinak si vedla docela dobře – až na tu část s neuposlechnutím přímého rozkazu. Myslím, že v příští akci už bude v poho,“ konstatoval Jorg a Edward jen němě přikývnul. Cože, oni si myslí, že je mi špatně kvůli tomu, že jsem zabila nějakého hlídače?! Sakra! Vždyť, teď mám v sobě tolik ráže, že bych dokázala pobýt celou armádu sparťanů!

„Edwarde?“ zasípala jsem nejistě. Agent Cullen chvíli nereagoval, pak se rozhlédl po dodávce a nechápavě se na mě podíval. „To mluvíte na mně?“ tázal se.

„Na koho ještě? Co se to tu sakra děje? Co... co... co tady děláš? Jak... jak...“ vzdala jsem své pokusy. V hlavě mi vířilo stovky otázek a já se snažila si vybavit ten osudný incident v bance.Vzpomínky byly rozmazané a neurčité, takže to bylo opravdu těžké.

„Agentko...?“ otočil se unaveně na Jorga s otázkou v očích. „Swan,“ odpověděl mu Jorg.

„Takže, agentko Swan, já opravdu netuším, o čem nebo o kom to tu mluvíte, ale očividně jste si mě s někým spletla, já vás totiž neznám. Jmenuji se agent Cullen,“ i přes jeho stav na mě mluvil klidným a vyrovnaným hlasem a já tak nějak znejistěla. Ztěžka polknul, vypadal opravdu zuboženě.

Jak říkám, má paměť už lidské vzpomínky téměř zcela vytěsnila a na Edwarda jsem si už dlouho opravdu silně přála zapomenout. Zakázala jsem si na něj vzpomínat a v předešlých dvou měsících jsem na něj opravdu ani na okamžik nepomyslela – nebyl čas. I tato krátká doba postačila k tomu, aby ho můj upíří mozek nadobro vyzmizíkoval z mé mysli. Až teď mi došlo, že Edward v mé hlavě už je vlastně jen jméno, nemá žádné spodobnění, je to mýt, báje. Smutné a zároveň tak krásné a uklidňující. Konkrétně, celého jsem si ho už vybavit opravdu nedokázala. Pamatovala jsem si jen pár záchytných bodů. Jeho hnědozlatavé oči, bronzové neposlušné vlasy, velké ruce a ramena, krásnou svalnatou postavu, bělostný úsměv... ale bližší detaily už byly tytam. Nedokázala jsem si vybavit jeho vůni, hlas, smích, chuť jeho polibků... a už vůbec jsem nedokázala složit si jeho celkový obraz. Co když jsem se vážně sekla a tohle není můj Edward? Chvíli má očka těkala po agentu Cullenovi a já pak zahanbeně sklopila zrak. Ne, Bello, už ne, smiř se s tím a nech těch hloupostí. Mé pocity byly tak smíšené. Ani nevím, co mě to popadlo. Hnědovlasých a hnědookých mužů jsou přeci na planetě stovky. Ale když něco, něco v něm mi tak připomínalo mého milovaného Edwarda. Agent Cullen si o mě teď musí myslet vážně hrozné věci. Omluvit jsem se mu ale neomluvila. Byla jsem vážně ještě trochu na vážkách. Je to on... není to on...

A pak tu byl Jorg. Už jak jsem ho viděla poprvé, když jsem se připravovala na akci, byl mi povědomý. A teď bych vážně skoro dala ruku do ohně (no, vlastně bych jí tam dala klidně skoro určitě, oheň mi přeci nevadí, snad by to jen trochu štípalo) na to, že on byl jedním z těch lupičů v bance. Ale i tady mi má chorá hlava tak nějak podkopla nohy. Vážně to bylo 50:50. A já už se i beztak cítila dost trapně.

Po zbytek cesty jsem nepromluvila a jen usilovně přemýšlela.

„Bože, Edwarde, jsi naživu! Ach, měla jsem o tebe takový strach.“ Jak jsme vstoupili na základnu, už nás čekali. Na zraněného a kulhajícího agenta se vrhla jakási skupinka. Jako první se mu kolem krku zavěsila tak pětadvacetiletá žena, jíž po tvářích stékaly proudy slz. Agent Cullen na místě zkameněl. Mým super rychlým upířím mozkovým buňkám chvíli trvalo, než si uvědomili význam slov té brunety. Edward, jmenuje se Edward. E. D. W. A. R. D. Na místě jsem se zarazila a jen se na něj dívala. I on na okamžik znehybněl, nereagoval na projevy lásky a radosti té ženy, jen zíral, pak se ale vzpamatoval a rovněž se začal se všemi vítat. Bylo značně viditelné, že má bolesti, o tom svědčili i mnohačetné rány a šrámy, jež sídlili po jeho celém těle. Doktor Cullen ho objal, z objetí pak rovnou přešel v oporné podepření ramenem. Omotal mu ruku kolem pasu, agent syknul, zřejmě měl pochroumaná i žebra. Doktor se na něj omluvně podíval a začal ho odvádět z přeplněné místnosti. Při odchodu mi však ještě věnoval děkovný úsměv a já ho konečně za ten půlrok viděla se upřímně a radostně usmát. I tady mé mozkové pochody tak nějak brzdily provoz, ale nakonec jsem mu i já pokynula hlavou a šla.

Co jiného mi zbývalo? Co jiného jsem mohla za dané situace dělat? Sakra vždyť to může být jen hloupá náhoda! Edward, klasické jméno, jež mají milióny dalších lidí s chromozomem Y. Ale proč mi to tajil? Nazvala jsem ho Edwardem, ale on popřel, že se tak jmenuje. No, vlastně to tak úplně nepopřel. Řekl, že se jmenuje agent Cullen. Třeba mi tím jen chtěl taktně naznačit, že si přeje, abych mu vykala a zachovala tak jistou autoritu vůči němu. Přeci jen, já jsem pouhopouhý začátečník, kdežto on je agent třetí třídy. Auuuuuuuuuuuu! Chtělo se mi z toho výt. Nebyla jsem si už vůbec ničím jistá a vyrukovat na něj podruhé s tím, že je má ztracená láska a sjet ho za to, že je tady, kdežto já čtyři roky žiji v domnění, že je mrtvý... Ne, jedno fópa mi bohatě stačilo.

Navíc samotný fakt toho, že by byl naživu a nepřišel za mnou je absurdní. To by mi Edward neudělal. Znal mě, miloval mě, věděl, že bych bez něj nemohla žít, nenechal by mě se takhle trápit. Ach, zase to dělám, zase na něj myslím a to se mi už dva měsíce tak dobře dařilo dodržovat své předsevzetí, že vzpomínky na Edwarda definitivně pohřbím. Strašně jsem se na sebe zlobila.

Jak naše jednotka dorazila na základnu, šla jsem sepsat povinnou podrobnou zprávu o průběhu mise. Klid a chladnost mích spolupracovníků byla přinejmenším zvláštní a přinejvětším odporná. Jim umřel. Jeden z agentů už tu není a oni nic. Žádné reakce ani smutek. Bylo mi z toho nanic, ne, bylo mi z nich nanic.

Jelikož to byla má první akce, měla jsem se po sepsání zprávy zastavit i u hlavního kápa – Ara. Tam mě měl velitel jednotky ohodnotil. Verdikt zněl „dostatečná“. Jsem prý obstojný agent, ale má silná přecitlivělost je prý neomluvitelná a v budoucnu by mohla jednotku a vůbec celou akci ohrozit. Při této jeho připomínce jsem si opět vzpomněla na agenta Smitha a zachvátila mě ta samá vlna zlosti a nenávisti. Má agrese se stále stupňovala a mě začala strašně svědit ruka. Najednou však všechen vztek opadl. Nechápala jsem to, už jsem měla v hlavě promyšlený plán, jak velitele napadnu a vymlátím z něj poslední zbytky duše (tedy jestli ještě nějakou vůbec má).

„Dobrý den, pane, veliteli Coopre. Volal jste mě?“ ozval se mi za zády čísi hlas.

„Aaa, Jaspere. Ano, ano, volal. Ale musím se přiznat, že jsem na to úplně zapomněl. Prosím, nemohl byste přijít až tak za hodinu? S velitelem Cooperem teď budeme mít nějaké jednání,“ šefík se omluvně usmál, ale jeho snobská a namyšlená povaha se přehlédnout nedala. Omluvil se spíše z nutnosti etikety, než-li z přirozených mravů a slušnosti. Pokynul mi i jmenovanému Jasperovi, že už je nejvyšší čas, abychom opustili jeho kancelář.

„Zabití velitele jednotky v Arově kanceláři by se na tvém celkovém ohodnocení asi moc hezky nepromítalo,“ mrknul na mě Jasper, když jsme vyšli. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale pak mi to došlo. Kdosi říkal, že je na základně chlápek, co dokáže vycítit a ovládat emoce – zřejmě jsem se s ním právě seznámila.

Docela mě to překvapilo, jak jsem se naštvala, tak můj štít na blokaci mocí asi povolil a on tak pronikl k mým pocitům a trochu si s nimi pohrál. No, vlastně je to dobře, opravdu by bylo hloupostí zabít Coopera před zrakem našeho kinga. Raději si na něj počkám dole v garážích, hezky eňoňuňo beze světků...

Musela jsme se této své ideji pousmát.

„Jo, tak to jsi byl ty? Díky moc, kdybys mi nepomohl, asi by teď Aro seškrabával ze svého pracovního stolu Cooperovy vnitřnosti. Já jsem Bella,“ usmála jsem se na něj a podala mu ruku.

„Nemáš zač, taky bych mu někdy zakroutil krkem. Ani netušíš kolik plánu na jeho usmrcení už jsem za ty roky tady zkonstruoval. Když tak se pak o ně můžeme někdy na vzájem podělit. Ale měj na paměti, ty plány jsou tajné. Jestli jen jediný z nich někomu vyzradíš, tak ti způsobím emotivní kolaps,“ podíval se na mě rádoby výhružně, ale pak s přátelským úsměvem dodal: „Já jsem Jasper. Tedy, oficiálně agent Cullen.“ Načež mou ruku pevně stisknul. Čekej, čekej... další Cullen? Sakra, vlastní tady agenti i nějaká jiná příjmení? Kolik Cullenů tu ještě je? By se snad měli raději očíslovat, aby se v tom člověk mohl vyznat... Cullen 1, Cullen 2, Cullen 3...

„No, já už musím, tak zatím. Někdy zase dáme řeč,“ usmál se a zmizel stejně tak rychle, jak se tu objevil.

Překvapeně jsem zamrkala a zamířila ke zbrojovně se odzbrojit a odevzdat celkovou výbavu. Lucas tam nebyl, takže jsem si musela postačit sama. Dveře se ale najednou otevřeli a v nich stál, teď už osvobozený, agent Cullen. Rány měl obvázané a nejspíš měl dodržovat postelový režim. Divila jsem se, že ho hned nešoupli na slunko, aby se dal do kupy.

Asi mě neviděl moc rád, ani se mu nedivím. Si to zkuste jen představit. Půl roku jste vězněni a když vás konečně vysvobodí, vystartuje po vás nějaká střelená kvočna. Zahanbeně jsem sklopila zrak. Neměl žádnou výzbroj, naopak si přišel pro glock s klasickou ráží 9 mm. To je povinná výbava, tohle zlatíčko s sebou máme mít vždy a všude, i když zrovna nejsme v akci. Ani se na mě nepodíval a šel zase zpátky ke dveřím, kde se objevil mně už známý Jasper. Očividně na Edwarda čekal, zaregistroval mě a na rozdíl od svého spolu jmenovníka měl v sobě tolik slušnosti, že mi alespoň zamával.

„Co tady děláš?! Blbče, máš už se minimálně patnáct minut válet na slunku a chytat bronz,“ spustil na agenta Cullena.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Jasně jsem si přeci zakázala jakkoliv naťukávat téma ohledně mého Edwarda. Rezolutně jsem si ujasnila, že agent Cullen s ním nemá nic společného a odpřísáhla si, že už ho nebudu nijak obtěžovat. Ale srdci prostě neporučíš. Byl to poslední chabý pokus mé pochroumané dušičky. Ale co, horší už to být nemůže.

„Antony!“ vykřikla jsem. Nevím, co jsem čekala, ale má osůbka už předem byla smířena s tím, že tohle prostě není Edward.

Dokonalý, vycvičený agent The Killers s. r. o. se však sám prozradil. Jak jsem vykřikla, agent Cullen, Edward se ke mně automaticky natočil. V půlce pohybu si sice uvědomil, co to dělá a že tak definitivně pohřbil své naděje na výhru, ale už bylo pozdě. Zalapala jsem po dechu. Tohle byl konec, game over. Všechny karty už byly na stole a žádná esa v rukávu už nikomu nezbyla.

Podoba = náhoda, Edwarda jsem dlouho neviděla a já už si vážně ani nedokázala přesně vybavit jak vlastně vypadal. Jméno, Edward = další přípustná náhoda, po jeho smrti jsem poznala minimálně další čtyři muže se jmény Edward, pátý do party, no problem. Ale druhé jméno, Anthony = ne, ne, to už je moc náhod najednou. Je to on.

Dle Jasperova výrazu jsem okamžitě poznala, že se napjatě snaží uklidnit naší emotivní vlnu, ale tentokrát jsem si svůj štít hlídala dobře. Ne, ne, teď si své emoce cuchat nenechám, žádného parazita v hlavě momentálně nestrpím, tohle musím zvládnout sama.

Edward zkroušeně zavřel oči a jemně zavrtěl hlavou.

„Už jsem zapomněl, jak tvrdohlavá a vytrvalá umíš být,“ neutrálně se pousmál, „a to už jsi skoro uvěřila... Edward Anthony Mason byla iluze, fikce, narodil se 9. 9. 2009 a umřel 16. 5. 2010,“ jeho hlas zněl chraptivě, ale přesto pevně a nekompromisně. Nějak jsem to nechápala, jak fikce, jak iluze? Co tím má namysli?!

„Smiř se s tím,“ dodal a vyšel ze dveří. Jasper se na mě lítostivě podíval a také se otočil k odchodu.

„To je všechno, co mi řekneš?“ hlas si mi třásl a na povrch se draly první vzlyky. Znovu se otočil, chvíli se mi díval do očí, ale z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst, byl tak, tak... neutrální, chladný. Ta tichá odmlka pro mne představovala tisíce světelných let týrání a mně začaly vypovídat plíce. I když jako upír nepotřebuji kyslík, najednou jsem měla pocit, že se dusím. Edward pomalu pokrčil rameny. „Promiň,“ zamumla tak tiše, že jsem to skoro neslyšela, ale do očí už se mi podívat nedokázal.

Než se nadál, stála jsem u něj.

„Nepromíjím,“ i můj výraz ztvrdnul a toto jediné slůvko doprovodil úder mé dlaně, jehož místo dopadu byla Edwardova tvář. Dala jsem do této rány veškerou svou sílu a Edward se pod tím náporem zakymácel. V očích se mu zračili zlost i pokora. Přeci jen, stáli jsme v hlavní hale a upíři kolem nás měli z této scény opravdovou podívanou. Za jiných okolností by agent první třídy udeřící agenta třetí třídy už asi po svých neodešel. Edwarda jsem ztrapnila a ponížila.  Na druhou stranu on dobře věděl, že si to zasloužil, ne, zasloužil by něco mnohem horšího a bolestnějšího. Ale to už bych si nedokázala udržet svou ledovou masku. Nehybně stál a díval se na mě tím svým neprůstřelným pohledem. Otočila jsem se odkráčela z místnosti, teď už přeplněné všemi slídili. Každý krok mě bolel jako úder holí a každý nádech se mi zarýval do hrudníku jako čepel nabroušeného nože. Vzlyky už jsem udržet nedokázala a tak jsem ze své hrdé chůze se vztyčenou hlavou přešla v rychlý a zbabělý úprk. Díky bohu už to bylo daleko od haly, takže mě nemohl v takovémto stavu vidět. Nesměl mě v takovémto stavu vidět! Už nikdy!

Vletěla jsem do pokoje, zavřela dveře a bezmocně sjela podél stěny. Můj pokoj byl na úplném konci levého křídla a já už tu zbyla jako poslední. Celé křídlo bylo prázdné a patřilo už jenom mně. Ostatní agenti dostali byty mimo oddělení TK, to samé čekalo zítra i mě. Já už nedusila své vzlyky ani nebrečela, já jsem křičela. Křičela jsem jak nejhlasitěji mé hlasivky dokázaly a bylo mi jedno, jestli je to slyšet až do pravému křídlu. Ani jsem netušila, jak moc silný dokáže upíří křik být. Řvala jsem tak silně, že začaly praskat okna i zrcadla a pokoj zaplnily střepy – nezájem. Já dál a nepřetržitě brečela, kopala kolem sebe, pak vyskočila a vrhla se na nábytek. Vše jsem začala obracet vzhůru nohama, trhat povlečení, peřiny, oblečení, tapety na stěnách...

Pak jsem jen bezmocně padla na zem a pohltila mě černočerná tma.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 5. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 4. kapitola: