Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 3. kapitola

25.03.2010 (13:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1140×

3. kapitola - První akce

Je zvláštní, jak letí čas, když víte, že ho máte habaděj – že jste nesmrtelní. Že nemáte smysl svého bytí ani žádný cíl, za nímž byste šli. Tak jsem prožila půl roku. Ráno jsem vstala, šla na trénink a než jsem se nadála, už byl zase večer a já šla spát.

Moc se toho pro mne vcelku nezměnilo. Přeměna přivedla opravdu jen k mála změnám. Jednou z nich bylo vylepšení mého vzhledu i hlasu. Od normálních lidí se prakticky nelišíme – tedy vzhledově a když nepočítám ten fakt, že nestárneme. Mé hnědé vlnité k pasu dlouhé vlasy nabyly na ještě větším lesku, čokoládově hnědé oči se staly ještě víc výraznými a pronikavými. Postava se krásné zaoblila a zuby zářily jako perličky. Nesmím opomenout, že dle potřeby se přemění v ostré tesáky. Celkově je tedy naše tělo stejné jako předtím, žádné nápadné změny se neprojevují (takže žádné hrby, rohy ani žábry a tak podobně...), dobře, tedy až na trochu větší bledost pokožky. Tělo má větší výdrž a pokožka je jako z oceli, jen málo co jí může poškodit. A samozřejmě, nevím, jestli už jsem to náhodou nezmiňovala, nestárneme. Ou je... bye, bye krémy od Avonu proti vráskám a celulitidě.

Pak větší síla i celkové zlepšení dalších reflexů.

Nesmím však zapomenout na výživu. Ano jedna z mála věcí, jež nelže, jedna z mála báchorek o upírech jež je pravdivá. Opravdu se živíme krví. Je však jenom na nás, zda-li to bude krev lidská či zvířecí. V tomto ústavu nám dávají ochotně na výběh, přejeme-li si krev lidskou či zvířecí a podle toho pak dokonce, jestli to má být krev bělocha, černocha či hovězí, drůbeží... Odporné, ale vážně je v tom rozdíl, takže bacha na věc.

I nadále můžeme využívat obyčejné lidské potravy, chuťové buňky nám stále slouží. Takže nějaká ta pizza či zeleninový salát se tu také najdou. Tato potrava však přijde vniveč, chuťové buňky sice zpívají slavnostní ódy, pro tělo toto jídlo ale nemá žádné využití, to pouze krev.

Pak je tu spánek. Spíme stejně jako lidé i mi potřebujeme odpočinek a měkkou postel.

A také je tu jedna věc, která mě ze všeho těší asi nejvíc a to „zapomnění“. Vzpomínky na náš lidský život se časem vytrácí, takže si za pár desetiletí už ani nemusíte vzpomenout, kýmže jste to jako člověk byl a jak jste se vlastně stal upírem. Tak konečně, konečně se našel lék na mou až moc dobrou paměť. Je pravda, že během tohoto půlroku se mi vzpomínky na Eda opravdu zamlžily, už jsem si ani přesně nedokázala vybavit jeho obličej, jen částečné obrysy.

Pro okolní svět jsem umřela dne 16.5. 2014 při autonehodě, mé auto při silné srážce explodovalo a tělo bylo natolik poškozené, že se „má“ totožnost dala určit jen dle zubů. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mou smrt přijali rodiče a další příbuzní, musela to pro ně být silná rána, ale cesty zpět už není. Bella Swan už neexistuje, zrodila se agentka první třídy slečna Swan.

Atak po půlroce usilovného výcviku nastal čas mé první akce.

Má vlastnost blokace nadpřirozených mocí byla dle „vyšších“ opravdu užitečná a v boji prý mohla posloužit jako opravdové eso v rukávu. Většina upírů si totiž zakládá právě na svém „šestém smyslu“ v podání nějakého toho daru navíc. Ha, ha, to budou čučet, až jim s tím udělám utrum.

Problém byl v ovládání mé moci, štít kolem sebe jsem měla neustále, automaticky a bez jakékoliv námahy, ale rozprostřít ho do svého okolí už bylo o něco těžší. Největší problém pro mne bylo, abych svůj štít rozprostřela jako zeď před naší pomyslnou jednotku. Tedy tak, abychom mi mohli svou moc používat ale protivník nikoliv. Většinou se mi ale povedl přesný opak, takže jsem obalila svým štítem své spolubojovníky a tak síly našich mužů byly blokovány a ty protivníkovy měly naopak volnou cestu. Lehce jsem se tedy z „esa v rukávu“ mohla proměnit v „černého petra“...

I tuto překážku jsme však překonali a já tak mohla nastoupit do řad plnohodnotných agentů.

„Dnes je tvůj velký den. Držím palce,“ usmál se na mě Lucas, když mi pomáhal s výzbrojí.

„No ani mi nepovídej, už celý týden mám žaludek jak na vodě. Bojím se, že něco zkazím a jednotka na to doplatí,“ sklopila jsem zrak, byl to vážně zvláštní pocit, vědět že jdeš poprvé do zásahu, poprvé do boje. V jednotce jsem byla jediný začátečník, všichni ostatní už se mezi sebou znali. S Lukasem jsme se nakonec docela spřátelili, nejprve jsme si sice nemohli přijít na jméno – hlídal mě jak ostříž a já už ho nemohla ani vystát, ale pak se to tak nějak svévolně otočilo a mi se spřátelili. Do akce s námi nešel, on pracoval s nováčky a pomáhal s výzbrojí, od přímé agrese si raději držel odstup. Do oddělení TK se dostal podobně jako já, byl zkrátka ve špatný čas na špatném místě a tak se rozhodli ho na pokraji smrti přibrat do bandy.

Jak se ukázalo, Silvie, ta, kvůli které jsem tu vlastně uvízla, byla jednou z nováčků, jež se se svým novým osudem nedokázala smířit a rozhodla se utéci. To se jí také povedlo a doteď ji nenašli (no, aspoň jedna dobrá zpráva a nemyslím tím zrovna to, že jsem ji zachránila – z dobroty a laskavosti mě už vyléčili, kdybych věděla, do jaké bryndy mě můj zásah pro její záchranu zavede, tak bych jim jí klidně ještě pomohla zkopat, svázat a s její hlavou bych si zahrála fotbal, ha, ha, jak v Hostelu 2 – myslím tím to, že se odtud tedy dá nějak utéci, i když je pravda, že kvůli jejímu útěku ještě více zpřísnili opatření a hlídky) . Počet „vojáků“ je ale limitovaný a tak, když ji ztratili, museli přibrat někoho nového. Tamtadadá, zvedněte opony! A tu jsem se objevila já a zachránila situaci. Ó děkuji ti Silvie (jo, nezdálo se vám to, v mém hlase zazněla notná známka sarkasmu smíšeného s ironií).

Dnešním úkolem naší jednotky bylo, osvobodit ze zajetí pár našich mužů. Už přes pět měsíců je věznili a dva z nich už se našli mrtví. Zbývají tedy čtyři. Dlouho je TK nemohlo vypátrat, ale jakýsi informátor nám poskytnul pár užitečných informací a mi tak věznitelům konečně přišli na stopu.

„Bože, to byla ale akce, ten jeho vystrašený výraz, smíchy jsem div nepadnul!“ místností se rozezněl mě odněkud povědomý mužský hlas. Otočila jsem se a dívala se na přicházející skupinku lidí, tedy upírů. Muž mi byl v obličeji opravdu povědomí, ale zřejmě si ho pamatuji ještě z dřívějších, lidských dob. Má paměť už si ho tedy moc dobře nevybavovala. Muž se na mě rovněž podíval a zřejmě jsem mu ani já nebyla cizí. Moc rád mě však neviděl. Hned jak mě spatřil, uhnul zahanbeně pohledem a snažil se dělat, že mě nevidí. No, teď na to není čas, ale pak tomu rozhodně budu muset přijít na kloub.

Nasedli jsme do černé dodávky a vydali se na cestu. Ten povědomý muž byl s námi v jednotce, jmenoval se agent Jorg a na mne už po celou dobu jízdy nebral ani nejmenší zřetel.

„Takže, v Bílé lilii jsou opravdu nechutná zvířata. Většinou jsou to zběhlíci z TK, takže znají naše techniky a lehce je tak mohou otočit proti nám. Nemají s nikým a s ničím slitování. Naše muže tam drží už skoro půl roku a já si nechci ani představit, co vše s nimi za tu dobu prováděli ani jaké způsoby mučení na nich uplatňovali. Našim úkolem je, je zachránit. Ideální by bylo je zachránit všechny, ale i v této věci máme stanovené priority. Agenti Smith, Filips a Grey jsou cenní, avšak agent Cullen má pro TK větší cenu. Je to agent třetí kategorie a Arovi na něm velmi záleží. Našim hlavním úkolem je zachránit jeho. Zbývající tři vezmeme jen dle možností,“ objasnil nám vůdce jednotky plán.

„Cullen? Já myslela, že je na základně pouze jeden Cullen, doktor Cullen. Oni jsou nějací další Culleni?“ musela jsem se zeptat.

„Jo... ty jsi ta nová? No, je jich tu víc, tohle je jeden z jeho synů a výtečný agent,“ odpověděl mi a otočil se ke mně zády, tímto gestem mi dal jasně najevo, že víc už se o tom mluvit nebude. Upíři mohou mít děti? No, na to se pak musím zeptat. Musíme ho zachránit, doktor byl na mě vždy opravdu milý a hodný. Stále jsem nechápala, proč je tak nějak skleslý, to asi kvůli tomuhle, kvůli tomu, že je jeho syn už půl roku vězněn bůhvíkde a on chudák ani neví, jak na tom je.

Dorazili jsme na místo určení a rozestavěli se na své pozice.

„Až řeknu, zahájíte akci,“ ozval se mi v hlavě hlas našeho velitele. Obyčejné vysílačky jsme používat nemohli, dokonalost upířího sluchu našich protivníků by mohla zachytit náš rozhovor. Používali jsme mikročipy, jež nám implantovali do hlavy, takže se rozkaz velitele jednotky promítnul rovnou do našich hlav.

„Jdeme na to.“ Dlouho to netrvalo a přišel dlouho očekávaný signál. Seskočila jsem ladně ze svého dosavadního místa a šla předem naučenou trasou.

„Dobrý den, nevíte, jak bych se mohla dostat do knihovny?“ neodpustila jsem si nějaký ten fórek a nasadila milý úsměv alá naivní studentka gymnázia. Muž se na mě překvapeně podíval, ale než stačil jakkoli zareagovat, byl mrtvý.

Jak se ukázalo, nejsme zas až tak bezúhonní. Existují způsoby, jak upíra zabít. Nejjistějším způsobem je vysát upírovi zbytek jeho krve, naše zuby jsou tak ostré a pevné, že dokážou prokousnout pokožku upíra. Krev upíra je odporná a jako potrava nám rozhodně neposlouží. Když mu vysaješ jeho krev, zajistíš mu tím jistou smrt, jež nastane okamžitě.

Dalším způsobem, jak upíra zabít, je, střelit ho stříbrnou kulkou do srdce nebo do hlavy (obyčejné kulky se přes naší pokožku nedostanou). Tato metoda má však tu nevýhodu, že když se oběť v průběhu 24 hodin od zastřelení vystaví přímému slunečnímu slunci – uzdraví se, zregeneruje. Takže se má pro jistotu useknout ještě i hlava a zakopat někde daleko od těla. Samotné tělo pak už nevstane i kdyby leželo týden na Sahaře.

Dále je účinný starý dobrý kůl, avšak ne ledajaký. Zabít nás dokáže jen kůl ze dřeva olivníku (z tohoto druhu dřeva byl utvořen i kříž, na němž ukřižovali Ježíše) a nasáknutý svěcenou vodou, vražený do srdce nebo do hlavy. Samotná svěcená voda nebo kůl nás leda tak polechtají.

A nesmím také opomenout oheň. I tady se to ale neobejde bez nějakých těch odchylek a anomálií. V obyčejném ohni se můžeme opalovat klidně do aleluja, bolest je sice nesnesitelná, ale zabít nás to nezabije. To jen oheň z již zmiňovaného dřeva olivníku.

No a pak také obyčejné oddělení hlavy od zbytku těla, ale jak říkám, hlava se musí zakopat někde daleko od těla, aby se nedaly zase do hromady.

Pak nás také odpuzuje kříž, zabít nezabije, ale nedostaneme se přes něj.

Takže zpátky k mé první akci. Krev hlídače byla opravdu odporná, plivala jsem a prskala, ale té pachuti, kterou jsem měla ve rtu se prostě nešlo zbavit.

„Agentko Swan, pokračuj dál,“ napomenul mě vrchní agent a já ihned poslechla. Má cesta pokračovala přes dveře zadního východu ke sklepu. Domnívali jsme se, že právě tam drží rukojmí. Já měla za úkol hlídat, osvobodit naše muže měl agent Jim a Jorg. Mé čekání trvalo už dobré dvě minuty, ale oni nikde.

„Swan, dostali Jima. A jdou k tobě, do minuty tam máš ty parchanty z Bílé lilie. Za chvíli přijde agent Jorg a spolu osvobodíte zajatce. Máte málo času, takže jdeme na plán B – zachraňte pouze agenta Cullena,“ v hlavě mi zazněl povědomý hlas. „A co s těmi ostatními?“ dle mého to byla logická otázka. „Zabít,“ odpověď byla prostá, jasná a odporná. Zabít, jak?! Proč?! V tu chvíli u mě stál Jorg.

„Jdeme na to,“ani jsem se nerozkoukala a už byly dveře do sklepa rozražené a před námi seděli na židlích čtyři zuboželé postavy. Jorg se ihned vydal k jedné z nich, podle čichu zřejmě poznal, že je to ten Cullen. Já přispěchala na pomoc těm třem zbylým.

„Co to sakra děláš?!“ zavrčel Jorg.

„Co asi? Já je tu nenechám,“ opětovala jsem mu jeho vražedný pohled a dál pokračovala v osvobozování. Má snaha však přišla vniveč, jak se ukázalo agenti Filips a Grey už byli mrtví. Smith díky bohu ještě ne.

„Bože, děkuji vám, další jejich mučední proceduru bych už vážně nevydržel a řekl jim všechno, i to, co nevím,“ skřehotal Smith, když jsem ho vyváděla ze sklepa. Doba strávená tam dole nezahrnovala ani dvacet vteřin. Ta upíří rychlost se mi vážně zamlouvala.

Běželi jsme už k autu, ale za zády se najednou objevili protivníci a začali pálit stříbrnými kulkami.

„Sakra,“ zaklel Jorg a začal oplácet proti útokem. I já střílela jako o závod a když se před námi objevily otevřené dveře naší dodávky, užuž jsem chtěla začít zpívat a tančit makarenu. Údajný Cullen, po celou dobu podpírán Jorgovým ramenem,  se z posledních sil vyškrabal do dodávky a svalil se bezmocně na záda, Jorg také naskočil a dodávka už se začala rozjíždět.

„Dělej, naskoč!“ hulákal na mě velitel jednotky, jenž seděl na předním sedadle vozidla hned vedle řidiče. Jak jsem se ocitla v dodávce, otočila jsem se k Agentovi Smithovi, abych mu také pomohla se dostat do bezpečí.

„Počkejte na mě!“ křičel a kulhal za námi.To, co se pak stalo, mnou otřáslo a nikdy, nikdy na to nezapomenu.

Natahovala jsem ke Smithovi ruku, když najednou se ozvala ohlušující rána a Smithova hlava se rozletěla na milion kousků. Na okamžik mi můj mozek vypověděl službu a já ztratila schopnost pohybu i dar řeči. Myslela jsem, že to byli naši protivníci, ale když jsem se otočila, Jorg zrovna zandával zbraň do pouzdra. Zalapala jsem po dechu.

„Co je? Dostali jsme jasný rozkaz, zachránit Cullena a zbytek zneškodnit. Jsi nová, tak ti to pro tentokrát možná projde. Ale jestli ještě jednou neuposlechneš rozkaz, skončíš ještě hůř. Smith sám navíc přiznal, že víc už by toho nevydržel. Přiznal, že je špatný a nevěrohodný agent. Kdyby ho příště zajali, tak by nás třeba prásknul a mi tady nepotřebujeme žádné padavky, ale zdatné agenty,“ odpověděl ledabyle na mou nevyřčenou otázku. Pokryl mě chlad. Bože, pro jaké bestie to mám pracovat?! Vybavil se mi Smithův výraz, když nás spatřil. Půl roku trpěl a snášel nekonečná muka, chránil TK a takhle se mu za jeho věrnost odvděčí?! Chtělo se mi brečet, ach, jak špatně mi najednou bylo. Dívala jsem se nenávistně na Jorga a ten jeho licoměrný ksindl mi byl najednou ještě víc odporný a, a, a... zároveň ještě víc povědomý? Tak silnou nenávist jsem necítila už zatraceně dlouho, tak silnou nenávist jsem naposledy cítila před čtyřmi roky k těm lupičům v bance, k těm...

„Ach!“ můj hlasitý výdech prořízl ticho a já se musela chytnout opěrky za mými zády. Ti lupiči! On byl tím střelcem, to on tenkrát zastřelil Edwarda!

„Ty?!“ zakřičela jsem tak hlasitě, že se probral k vědomí i Cullen, jenž doteď bezvládně ležel na podlaze. Průběh akce byl pro mne tak chaotický, že jsem vlastně doposud neměla šanci, pořádně si prohlédnout zachráněného agenta. Kéž bych to nedělala. Jak jsem se na něj podívala, přišla další, o moc silnější, rána mířená přímo do hrudníku...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co myslíte, koho Bella uviděla, hmm? Nenechte se zmást, všechno nemusí být tak jednoduché, jak si asi myslíte ;-).

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 4. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 3. kapitola: