Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 2. kapitola

22.03.2010 (20:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2060×

2. kapitola - Mé nove "já" aneb To jste se snad všichni praštili něčím hooodně těžkým do hlavy, ne?!

Čekala jsem, už jsem se nemohla dočkat, až uvidím nebeskou bránu, jež mě dovede do ráje, přímo k Edwardovi. Bože, tak dlouho jsem čekala, ale ani jeden den, ani jedinou hodinu během těch čtyř zdlouhavých let má víra neochabla a já nepřestala doufat. Nikdy jsem své srdce nedarovala jinému, vždy patřilo Edwardovi a ten ho teď dostane zpět. Já prostě věděla, že se s ním znovu shledám. Ano, má vděčnost vůči Emilianovi byla vskutku veliká a neskonalá, ale netroufla bych si ho nazvat jinak, než-li ,,dobrým přítelem“. Vlastně to sám dobře věděl ani nevím, proč se mnou marnil tolik svého času. Na rovinu jsem mu tenkrát řekla, že milovat už zřejmě nikdy nedokážu.

Nebylo nic nevidět – všude stále tma. Nebyla jsem při vědomí, ale ani jsem ještě (kupodivu) nebyla mrtvá, dalo by se říci, že jsem se nacházela někde na rozcestníku mezi životem a smrtí.

Najednou mě ale pokryl chlad.

Ach, konečně. Že by, že by?

A před očima mi začaly vířit všechny vzpomínky – dobré, špatné, prostě vše, co jsem zažila, dokonce i to, co už jsem zapomněla. Pocítila jsem silný nápor emocí, mé vzpomínky se propracovaly od dětství a puberty až k období vrcholného dospívání – s Edwardem. Znovu mě to u srdce trochu zabolelo, ale uklidňovala mě představa toho, že za okamžik ho spatřím.

Už to však trvalo nějak dlouho, proč to ještě neskončilo? Chlad se stále prohluboval a začínal být opravdu nepříjemný. Má otupělost ochabovala a já opět cítila své tělo – to tím, jak se celé rozetřáslo chladem. Zuby mi drkotaly a já cítila až k nevydržení silnou bolest, měla jsem pocit, jako by mi končetiny začaly odmrzávat. Z úst se mi vydral jakýsi vzdech... či snad výkřik? Ach, ne, NE! Jde to všechno špatně, neměla bych se slyšet, neměla bych cítit své tělo. Prosím, nechte mě umřít. Opět mě silně zamrazilo. Tyto intervaly silného návalu chladu začaly přicházet pravidelně a častěji. Nevím, jak dlouho to trvalo, snad hodinu, den, já však měla pocit, že trpím už týdny. Pak přišel poslední nával chladna a já jako bych zevnitř vybuchla. Můj hlasitý výdech zněl jako poslední výkřik raněného holuba a já se posadila.

Absolutně jsem nechápala, co se to děje.

„Už jsi vzhůru?“ ozval se za mými zády hluboký mužský hlas a já se prudce otočila.

O zeď se opíral černovlasý muž (nemohlo mu být víc jak 30 let) a tak nějak divně si mě prohlížel.

„Ty jsi teda číslo, Aro už se tě nemůže dočkat a tak i vyšší vedení, ale o tom později. Teď už pojď,“ pobízel mě a otevřel velké ocelové dveře. Ani se nepředstavil a už vycházel ze dveří. Rozhlédla jsem se kolem sebe, všude bílo, jako, jako... v laboratoři? nemocnici? Sakra, tak já nejsem tuhá?! Bylo mi tak nějak zvláštně, ještě před chvílí jsem bolestí nemohla pomalu ani dýchat, ale teď se mé tělo cítilo úplně v pořádku.

„Tak já nejsem kaput?“ můj ochablý hlásek se třásl. Ale tohle nebyl můj hlas! Má ruka mi vyletěla před pusu a já jen kulila oči.

„No, ono jak se to vezme,“ uchechtnul se muž ve dveřích, „teoreticky bys měla být, ale tvá přeměna proběhla tak nějak divně. O tom ti pak poví doktor,“ ukončil rozhovor a opět taktně naznačil, že už bychom měli jít.

„Přeměna? Tak, teď ještě jednou a s vysvětlivkami, ano? Kde to jsem a co se to se mnou děje, proč nejsem mrtvá?“ Můj hlas zněl opravdu úplně jinak – o dobré dvě oktávy výš a tak nějak melodičtěji. Znovu jsem si musela dát ruku přes pusu. Co se to k čertu děje?! Jsem snad snědla nějaké houbičky nebo co?

„Jo, jo, na to jsem si taky nemohl zvyknout, nový hlas, nový, dokonalejší vzhled, ale neboj, za pár dní už si toho nebudeš všímat,“ usmál se na mě ten chlápek, jemuž asi došlo, nad čím v mé bedně šrotuje. Změřila jsem si ho zkoumavým pohledem. Hmm, tak jestli tohle je dle jeho názoru dokonalejší vzhled, tak to já jsem čínský bůh kytek. Šup, šup, dejte mi na hlavu květináč a do ruky hadici – jdu kralovat. Brr, ani jsem si nechtěla představovat, jak musel vypadat ještě před přeměnou. Stop! Co vlastně myslel tou přeměnou?

„Co jste myslel tou přeměnou?“ má ústa ihned vyslovila mou myšlenku.

„Jsi upírka, ale jak říkám, nejsi klasický upír,“ odpověděl ledabyle. Já chvíli jen nechápavě koukala a pak propukla v hurónský smích. Ha, ha, ha, tak to asi nejsem já, kdo se tu najedl nějakých houbiček. Začala jsem z toho smíchu slzet až už jsem ani na dotyčného muže neviděla. Když jsem si oči otřela, muž už přede mnou nestál. Mé oči pátraly po prostoru, ale nikde ho neviděly.

„Hledáš někoho?“ ozvalo se mi nad hlavou jeho hlas a já div leknutím nenadskočila. Můj pohled vystoupal vzhůru ke stropu a střetnul se s pohledem muže, jež „stál“ na stropě. Ano, stál na něm, stejně jako já na podlaze, s tím rozdílem, že on byl vzhůru nohama, ale to mu očividně nevadilo, jako by pro něj neplatily zákony fyziky a už vůbec ne zákony gravitace.

„Jak... jak?“ nedokázala jsem sestavit smysluplnou větu. „Jak to dělám?“ pomohl mi, „normálně, a ty to umíš také, jen o tom ještě nevíš,“ usmál se a ladně se snesl na zem ke mně. Čučela jsem na něj jak puk a nechtěla věřit tomu, co mi před chvílí řekl ani tomu, co jsem na vlastní oči viděla.

„Ale proč já? Já nechci!“ mé hulákání se rozeznělo místností.

„Nemáš na výběr, odteď patříš mezi nás. A pracuješ pro společnost The Killers s. r. o.“ oznámil s věcným tónem hlasu.

„Nebudu pro nikoho pracovat, trhněte si! Si snad děláte srandu, ne?! Slyšíte se vůbec, co říkáte, jak hloupě to zní?! Před chvílí jste mi oznámil, že je ze mně nějakej mutant či co a hned na to mi lážo-pláže řeknete, že mám pracovat pro nějaký potrhlíky?!“ propalovala jsem ho pohledem.

„Hmm, tak to asi bude menší problém. Buď jsi s námi, nebo proti nám, buď budeš pracovat pro naší společnost, nebo tě vyškrtneme = zabijeme,“ vysvětlil mi a usmál se s vítězným výrazem v obličeji.

„Vážně? Ou, no nepovídej. Super! Tak šup, šup, honem. Už aby to bylo. Tam nahoře už na mě čekají, si laskavě pospěš. Já totiž umřít CHCI!“ dala jsem si ruce v bok a vážně se na něj podívala. Myslel si, že jen tak blafuji, ale delší pohled do mých očí ho utvrdil v tom, že to myslím vážně. Že smrt by pro mne byla vysvobozením.

„Dobrý pokus, ale neprošel. Když tak stojíš o smrt, tak ti teď slavnostně přísahám, že od nás se jí nikdy nedočkáš,“ sladce se usmál a při tom mě hrubě chytnul za podpaží.

„Už nemáme čas, musíme jít, všichni čekají,“ dodal a vyvedl mě z místnosti. Ten den začal můj nový (ne)život.

Jak se později ukázalo, říkal pravdu, stal se ze mě upír. Bože, jak banální a hloupé, že? Jako z magorného sci-fi filmu. Ale ano, bohužel to tak bylo – stala se ze mě stvůra. A ne ledajaká. Jak se ukázalo, mé tělo na přeměnu reagovalo poněkud neortodoxně a také ne zrovna adekvátně. Při klasické přeměně tělo zachvátí pomyslné plameny a přeměňující se jedinec má pocit, jako by hořel. Já však měla pocit, že umrzávám, že mě někdo jen tak v ponožkách hodil do Barentsova moře a ještě přihodil pár kostek ledu. V konečné fázi tato anomálie zřejmě přispěla i k tomu, že má přeměna není úplná. Mé srdce se nezastavilo. Nadále tluče, sic už ne jako dříve, o dost pomaleji, ale nezastavilo se úplně. Dlouho se tuto odchylku snažil doktor Cullen vysvětlit, avšak bez značného úspěchu.

Také jsem zjistila, že mám jistou moc. Samozřejmě nepočítám fakt, že rychlost mého běhu se může rovnat rychlosti sporťáku formule jedna, že přesnost mého zraku by mi mohl závidět i sám orel, můj čich je silnější než-li čich smečky trénovaných psů a sluch přesahující dokonalost netopýřího – tyto vlastnosti totiž ovládají všichni upíři a já jakožto novorozená je mám ještě dvojnásob silnější.

Můj dar spočíval v tom, že dokážu neutralizovat ty další. Nedokázala jsem sice ovlivnit zmiňované „klasické vlastnosti“, schopnosti upírů, jež patřily do základního dárkového balíčku a výbavy upírů, ale mohla jsem neutralizovat dary „navíc“.

Tím pádem mi Aro (zakladatel této šaškárny) nedokázal jediným dotekem přečíst všechny myšlenky, Mary (trenérka) mě nedokázala jediným pohledem omráčit, Lukas (hlídač) v mé blízkosti nedokázal uplatňovat svůj dar spalování – ten spočíval v tom, že to, na co pomyslel se mohlo dle jeho vůle vznítit a shořet.

Fakt toho, že už nejsem ani živá, ale bohužel ani mrtvá mě opravdu trápil a věřte, že nejednou se má mysl i tělo pokoušeli to nějak ukončit. Společnost ve které jsem nyní měla působit však nebyla hloupá a po celý půlrok tréninku (kdy mě a další nováčky trénovali a učili ovládat svou moc i vylepšovat fyzické výkony) mi nikdo ani nenaznačil, jak se dá upír sprovodit definitivně ze světa, naopak mě bedlivě hlídali, abych si nějak neublížila. Tak jsem se stala odkázanou jen a jen na svou vlastní mysl, vynalézavost a nápaditost.

Ať už to zní sebe banálněji, snažila jsem se utopit se ve svěcené vodě, probodnout se dřevěným kolíkem, dokonce umřít na přejezení česnekem, nic ale nezabíralo. Mou poslední nadějí bylo vystavení se přímému slunečnímu světlu. Jak mi však objasnily, slunce nám neškodí, naopak nás posiluje, až moc. Teprve na slunci se projeví naše „pravá upírská stránka“. Většinou nám narostou drápy, zčervenají oči a my se stáváme nelítostnými, krvelačnými stvůrami. Stejně jako zombie se přeměníme v tvory, jenž pohání pouze a jen jejich základní instinkty. Ztrácíme zdravý úsudek i schopnost racionálního myšlení a jediné po čem toužíme, je, se nakrmit. Ano, v tomto stádiu bych mohla dosáhnout svého exitu. Fígl spočívá v tom, že v této fázi sice načerpáme velké množství síly (dvojnásobek, trojnásobek normální upíří síly), ale jestli do východu do západu slunce (od doby co jsme se vystavili slunci) nepozřeme lidskou krev – zuhelnatíme. Nespálí nás slunce, ale stále se zvětšující žízeň a zlost, ta nás doslova zevnitř roztrhá na kusy. Slunce nám dává energii a tu změnu, když slunce zapadne a náš zdroj energie tak vyprchá, naše tělo zkrátka nevydrží. Ale ruku na srdce, nějaká potrava se vždycky najde, náš čich a ještě víc vyburcované instinkty zaručeně najdou nějakou tu lidskou oběť – i kdybychom byli stovky kilometrů od civilizace.

Tuto variantu své záhuby jsem tedy ihned vyškrtla. Nikdo mi negarantuje, že bych se opravdu (konečně) zničila, naopak bych ještě mohla ohrozit další nevinné životy. Hold musím najít jiný způsob.

Nepřímé sluneční světlo, tedy obyčejné denní světlo na nás nijak nepůsobí a nevadí nám, takže se můžeme po ulicích klidně promenádovat i ve dne.

Ptáte se, proč tedy upíři nevyužijí slunečního světla a nezdevastují lidskou rasu? Jednoduše pro to, že kdyby vyšli na denní světlo všichni upíři této planety najednou, během týdne by na Zemi nezbyla jediná živá duše, jediný člověk. Tak vznikl mezinárodní zákon o tom, že upíři nesmí vystoupit na přímé sluneční světlo – odtud zřejmě vzešla pověra, že upíři se bojí denního světla. Nebojí, jen mají také rozum a nestojí o to, aby nastoupila apokalypsa. Porušení tohoto zákona se trestá různými způsoby.

Naše práce je všelijaká, zahrnuje například i chytání takovýchto hříšníků a dalších hlupáků, jež by mohli naši existenci ohrozit nebo vůbec, prostě děláme vše, co nám poručí. Ironií je, že naše společnost pracuje pro smrtelníky, pro obyčejné lidi. No řekněte, nezní to hloupě? My, upíři, ti kteří by je mohli rozmazat po zdi a pak seškrabat špachtlí, pro ně pracujeme. Pche. Nic bližšího však ještě nevím, zatím mě drží zkrátka a co nejdál od jakýchkoliv informací. Vlastně ani nevím, kde se teď nacházím. Na jakési základně v Itálii, ale kde přesně apod., to ani netuším.

Tak šel den za dnem, týden za týdnem... Pomalu jsem si začala zvykat na fakt, že upíři a další nestvůry opravdu existují a že si je Lussier ani Jordan nevymysleli. Že teď nastoupila éra mé věčnosti.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 3. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 2. kapitola: