Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Killers s. r. o. - 1. kapitola

19.03.2010 (08:00) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1511×

1. kapitola - Bolestivá budoucnost

Nasedla jsem do auta a uháněla co nejrychleji to šlo do práce. Musela jsem se nějak zabavit, musela jsem něco dělat, abych zaměstnala svou mysl a ta tak přestala drásat mé bolavé srdce. Bolelo, stále bolelo. Bolelo stejně jako včera, předevčírem, před týdnem, před měsícem, před rokem... Uplynulo tolik času a rána se stále ještě nezahojila.

I když jsem si pustila nahlas rádio a v hlavě si stále přehrávala dnešní pracovní program, stejně se mé myšlenky svévolně stáčely k jedinému tématu, na které jsem si zakazovala myslet = Edward.

Noční můry o tom osudovém dnu už se mi nezdály docela dlouho, skoro měsíc. Rozhodilo mě, že se to zase jen tak vrátilo.

Ale no ták, Bello! Dobře víš, proč se to  vrátilo. Vlastně jsi podvědomě počítala s tím, že se ta noční můra dnes večer opět vrátí. Nadávala jsem si v duchu. Opravdu jsem věděla, proč se mi ten sen zase vrátil. Protože se to stalo dnes, 16. 5. Ano, dnes už jsou to čtyři roky. Taková doba a sny stejnak neustaly.

Ty melancholičtější z vás mohu uklidnit, je tok 2014. Žádný konec světa se tedy roku 2012 v podání filmu Rolanda Emmeriche nekonal – takže si oddechněte a můžete zase klidně spát. Prezidentem USA je i nadále Barack Obama, boje v Íránu ani Palestině neustaly, Madonna v průběhu uplynulých čtyř let adoptovala další dvě černošské děti a herec Leonardo DiCaprio loni na jaře umřel na AIDS. Svět je stále stejně nestálý a lidé stejně zkažení...

Od mého podvědomí byl vážně podraz, vrátit mi mé noční můry zrovna v den, kdy Edward umřel. Jakoby mi tím má mysl chtěla říct: bim-bam, vzpomínáš, Bello? Stalo se to dnes. V tento den tvou vinou umřel muž, láska tvého života... bim-bam.

Ach ano, kolikrát jsem si ten den v hlavě přehrávala. Umřel vážně mou vinou. Kdybych zůstala klidně sedět pod stolem, dnes bychom byli ještě stále spolu. Ale ať už mě jeho ztráta bolela sebevíc, svého kroku pro záchranu Aleny a malé Anetky jsem nedokázala litovat, i když jsem za něj zaplatila tu nejvyšší daň.

Vzdala jsem to, vypnula rádio a naplno se utápěla ve své lítosti a bolesti. Mysl mě stejně neposlouchala a směrovala veškeré úvahy k němu. Je to marný boj, snažit se tomu odporovat.

Po jeho smrti jsem i já prošla „pěti fázemi umírání“.

Hudba

Tedy když nepočítám ten první týden po jeho smrti, který má tělesná schránka celý provzlykala a proplakala.

Nejprve jsem „popírala“, nepřijímala fakt, že opravdu umřel, že tu není, že odešel a zanechal mě tu. S nikým jsem nekomunikovala a první měsíc nedokázala vnímat nic a nikoho. Můj svět se uzavřel a já si nikoho nepřipustila k tělu ani k duši.

Měsíc nato následovala fáze „odmítání, zloby a hněvu“, jež se projevovala návaly vzteku a hysterie. Zlobila jsem se na sebe, na ty lupiče, na celý svět a především na něj. Za to, že mě opustil, že jen tak odešel. Jediné slovo o něm, mě dokázalo přivést k nepříčetnosti. Psychologové se mohli přetrhnout, ale nebylo v jejich silách pomoci někomu, kdo o jejich pomoc nestojí. Nestála jsem o nic a dál se unášela emopsychikou.

Svévolně přišel přechod k fázi „smlouvání“, kdy jsem já – zapřísáhlá atheistka – začala pravidelně chodit do kostela a prosit o navrácení mého milého, nebo aby mě bůh vzal k němu. Ani mé motlitby však nebyly nic platné.

Netrvalo dlouho a na scéně se objevila i fáze čtvrtá, jež ze sebe představovala „deprese“. Nedokázala jsem pokračovat dál ve svém životě, nemohla spát ani jíst a nejednou pomýšlela na sebevraždu. Tato fáze však ze všech pěti trvala nejkratší dobu. Mé deprese sice dosahovaly vrcholných stupňů, ale sebevražedné plány se mi skoro vždy podařilo hned odpudila a vyhnala z hlavy. Neutápěla jsem žal v alkoholu ani v dalších podobných svinstvech a nakonec také usoudila, že kdybych se zabila, spáchala sebevraždu, zhanobila bych tím Edwardovu smrt. Umřel proto, aby mě zachránil, zemřel, abych já mohla žít. Kdybych si vzala život, znesvětila bych jeho památku a učinila tak jeho oběť zbytečnou.

Jen tato myšlenka mě poháněla kupředu a pomohla mi dostat se k fázi „smíření se“. Přijala jsem pravdu a snažila se s ní vyrovnat, akceptovat fakt, že Edward Antony Mason už zde není a že já se přes to musím přenést. Když ne kvůli sobě, tak kvůli mé rodině a samozřejmě kvůli němu. Nechtěl by, abych skončila svou pomyslnou životní cestu na tomto mrtvém bodě, v této slepé uličce.

A po těchto pěti fázích následovala... má smrt.

Ano, umřela jsem. Už jsem to nebyla já, byl to jiný, tichý, introvertní, neveselý člověk. Těmito fázemi se mé nitro propracovávalo více jak půl roku a jen díky shovívavosti a pochopení učitelů i ředitelky se mi podařilo dodělat školu.

Tak uběhl rok a pak i ten druhý.

Rodiče spoléhali na to, že měsíce, roky vše vyléčí, zahojí rány a já zapomenu. Že to byla prostě jen má „první láska“, a ty prakticky vždy končí špatně. Ano, byla to má první láska, ale zároveň i poslední a skončila víc než jen špatně. Všichni mi stále opakovali, že to chce jen čas, že čas vše zahojí. Až vám tohle bude někdy někdo říkat, nevěřte mu, je to blábol. Když ztratíte lásku svého života a smysl bytí, ani deset tisíc světelných let nepomůže se s tím vyrovnat.

Nejprve rodina trpěla se mnou, pak přešla k pochopení, utěšování, uklidňování, snaze nevnímat mé utrpení a potom také k hádkám a výčitkám (což byla samozřejmě ta největší chyba).

Jednoho večera, kdy jsem se jako každý jiný boží den snažila předstírat (dost uboze), že už je to za mnou a připravovala čaj, tátovi ruply nervy. Začal mi nadávat, že vůbec nebojuji, že jsem slaboch a že kvůli hloupému chvilkovému poblouznění nějakým teenagerem, který mě chtěl stejnak určitě jen přefiknout to zbytečně přeháním. Že nebude dál snášet mé bezsmyslné počínání, kvůli nějakému hlupákovi, který keksnul už před dvěma roky. Že za tu dobu už by se každá jiná vzpamatovala a dávno si našla jiného.

Jeho slova se mě silně dotkla, byl to z jeho strany neomluvitelný přešlap. S odstupem času mi došlo, že to asi myslel dobře (je pravda, že kvůli mně se trápila celá rodina). Ale to co řekl natrvalo změnilo mé mínění i city k němu. Ne kvůli tomu, jak se vyjádřil o mně. Ano, jsem slaboch a už se ani nesnažím bojovat, nemám proč a přiznávám to. Dotkla se mě slova směrovaná Edwardovi. Asi nejvíce mě ranil jeho výraz, že „keksnul“, jako by to byl jen nějaký pes nebo morče. Sotva dořekl poslední větu, celý porcelánový čajový servis i s čajem a cukrem přeletěl pokoj a roztříštil se o stěnu za jeho zády. Díval se na mě a nevěřil vlastním očím. Otec pro mne vždy představoval silnou autoritu a ještě před pěti roky bych se bála na něj jen zvýšit hlas. Ale časy se změnily, už jsem vyrostla a slova, jimiž urazil Edwardovu památku ve mně zabily i ty poslední zbytky cti, kterou jsem k otci chovala.

Byl to bod zlomu a já pochopila, že prostě musím něco udělat. Něco pro sebe i své blízké.

Pro mou maminku bylo velkým překvapením, když jsem jim den nato ve dveřích s kufrem v ruce oznámila, že odjíždím. Že musím začít úplně od znova a tady se mi to zkrátka nikdy nepodaří. Než stihli jakkoliv zareagovat, už mě taxikář vezl na letiště.

Rodina se mě díkybohu ani nesnažili moc přemlouvat. Dali mi zapravdu, že někde jinde, s čistým ubrusem, se mi snad podaří postavit znovu na nohy.

Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat a věřím tomu dodnes. Už se nemuseli dívat na mou bledou, prázdnou tvář a já už se nemusela snažit předstírat. Upřímně mě těšilo, že máme Elenu. Rodiče tak alespoň nezůstali úplně samotní a společnost jim dělala má vždy čilá, dnes už osmiletá, sestřička.

Za poslední rok a půl jsem toho necestovala ažaž. Vlastně, ruku na srdce, necestovala jsem, spíše utíkala sama před sebou. Má finanční výbava mi to umožňovala. Pár měsíců po Edwardově smrti přišla další rána, umřela i babička. Nebyla nikterak bohatá, avšak přenechala mi polovinu svého majetku, druhou polovinu obdržela sestra. Ta ho však ještě minimálně deset let potřebovat nebude, takže mi rodiče darovali ještě polovinu ze sestřina podílu a tak jsem nakonec odjížděla s pěkně kulaťoučkou sumou.

Jako první přišlo na řadu Polsko, pak Rusko, potom se směr mé cesty obrátil znovu na západ, tentokrát do Švýcarska a Holandska, ani Francii jsem neodolala, ale slyšet stále dokola to zamilované cvrlikání mi vážně nedělalo moc dobře. A tak už přes pět měsíců nacházím své útočiště v Itálii. Zde se mi také do života vloudil Emiliano.

Úžasný člověk. Milovat již zřejmě nikdy nikoho nedokážu, ale na Emim mi záleží a jemu na mě rovněž. Našla jsem u něj tolik pochopení, kolik se mi nepodařilo najít u všech členů rodiny dohromady. Po dlouhé době mě někdo konečně dokázal upřímně rozesmát a já se tak aspoň někdy cítila jako normální člověk. Nikdy jsem mu přesně neřekla, co se stalo a on na mě nikdy netlačil. Jediné, co věděl, bylo, že mou vinou umřel někdo pro mne moc blízký a důležitý a já se s tím teď snažím smířit. I přes mé neustávající noční můry se mnou bydlel a každou noc, kdy se mi zdávaly mé děsy vracely a já se vzbouzela pokryta studeným potem, mě utišoval. Dobře jsem věděla, že dříve nebo později ho to přestane bavit a odejde, ale za ty tři měsíce, co tvoříme celek, mě dokázal alespoň trochu vrátit do života. Mimo jiné mi pomohl najít i práci (pracuji v jedné firmě jako překladatelka – mé cesty nebyly jen tak nazdařbůh, cestou se mi podařilo oprášit to, co jsem se naučila ještě ve škole a sem tam pochytit i něco nového, takže mé znalosti češtiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny a italštiny mi přišly při hledání práce opravdu vhod). Byl pro mne otcem, bratrem, přítelem i milencem – vše v jediné osobě.

Když mé auto zastavilo před budovou firmy, kde pracuji, celý můj vizáž už byl dávno v tahu a řasenka mi po tvářích stékala v silných proudech slz. Jen co se mi povedlo upravit se alespoň do té míry, aby se mě lidé nelekali, vyšla jsem z auta a po dobu pracovní směny se zaměstnávala natolik, že na Edwarda se má mysl už zaměřit nedokázala.

Ve čtyři odpoledne už mé postarší červené Alfa Romeo startovalo a jelo zpátky domů. Emi dnes končil až po šesté, takže já neměla důvod, proč spěchat. Bylo příjemně teplo a já s otevřenými okénky jela klikatými uličkami.

Chtěla jsem už odbočit na hlavní, ale mé oči najednou zaregistrovaly černý pikap ve vedlejší uličce a dva muže, jež k němu vlekli mladou ženu. Mozek mi vypověděl službu a jednaly už jen mé pudy a instinkty. Vylezla jsem z auta a začala na ně hulákat: „Hej! Ihned ji pusťte! Už jsem zavolal policii. Takže zmizte!“ Hned mě zaregistrovali a já vlastně ani nedokázala postřehnout vše, co se pak událo. Jejich hlavy se otočily mým směrem. Jeden z mužů, jenž vláčel ženu k autu ji pustil a v mžiku stál u mě. Chodila jsem na kurzy sebeobrany a chtěla na něj použít nějaký ten z chvatů, ale nedostalo se mi té příležitosti. Ve stejném okamžiku, kdy se přede mnou objevil, mi do hrudníku vrazil i ostrou vroubkovanou dýku. Zalapala jsem po dechu a svalila se na záda na tvrdou asfaltovou příjezdovou cestu. Ta ostrá bolest mě doslova paralyzovala a automaticky mi vytryskly z očí slzy.

„Sakra, zdrhá!“ zavolal ten, co držel rukojmí. Z posledních sil se mé tělo natočilo jeho směrem a já zjistila, že ženu již nemá ve své moci. Stál tam sám a díval se do lesíku hned za svými zády, kam žena zřejmě utekla. Musela jsem se usmát, tak přeci jen jsem jí pomohla, utekla jim. Šli na mě mdloby, a já začala kašlat. I přes přivřená víčka jsem viděla, že vykašlávám krev. Tak konečně, Edwarde, uvidíme se, už jdu k tobě.

„Ty debile, víš, co teď s námi bude? Jestli nás kvůli tobě vyškrtnou, tak... magore!“ nadával ten, co mě bodnul.

„Ježíš, myslíš, že jsem jí pustil schválně?! Byla moc silná, vždyť je stará ani ne rok. Má síly za pět volů,“ obhajoval se ten druhý.

„A co s touhle?“ Asi se bavili o mě, nevím to jistě jednou nohou už jsem byla na druhém břehu.

„Nevím...“ chtěl ještě něco říct, ale ozval se zvuk otevírajících se dveří auta.

„Co tady tak dlouho... Co...?! Jak...?! Co jste to provedli?! A... a... a.... kde je Silvie?!“ ozval se další hlas, ale já už byla v tak špatném stavu, že jsem nedokázala ani rozeznat, zdali je se jedná o mužský či ženský hlas.

„No, víš, my za to vážně nemůžeme. Vážně jsme...“ začali se obhajovat, ale třetí hlas je opět, tentokrát dost chladně, umlčel. „Budete vyškrtnuti, neprošli jste zkouškou.“ Oba hlasy zalapaly po dechu a následovalo jejich žalostné prošení o odpuštění.

„Co s ní?“ zeptal se nesměle jeden z mužů a pak se zase vrátil k prosbám o milost.

„Nezbývá jí víc jak pět minut, já bych jí tu nechal. Vezmeme jí kabelku, takže alá vražda za účelem krádeže,“ řekl někdo z nich ledabyle. Pak ještě o čemsi diskutovali, ale já už je nedokázala vnímat. Mé vědomí již nebylo přítomné.

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Pokračování - 2. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔ω↔

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Killers s. r. o. - 1. kapitola: