Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 2. kapitola

18.09.2011 (17:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1477×

Co může být lepší, než zjištění po návratu domů, kdy jsem zralá tak akorát na horkou vanu a spánek, že musím ještě uvařit večeři, jelikož pizzerie, která je jako jediná ve městě, má dnes zavřeno, tudíž tím padá můj plán na pohodový večer, takže se místo lenošení a relaxace morduji s večeří, kterou sice odbudu výbornou zeleninovou směsí, do které nezapomenu přikrájet i spoustu kousků kuřecího a vepřového masa, jelikož Charlie rozhodně není vegetarián, a když se večer vrátí z práce, podávám tu dobrotu s rýží.

„Výborné,“ pochvaluje si mou rychlou práci a nezapomene si jako vždy ještě číst noviny, které stejně už jednou přečetl u snídaně, ale zvykla jsem si, za ten rok, co tu bydlím, je to zažitý zvyk, který se prostě nemění, vlastně je dobře, že si zvykám na stereotyp…

„Jsem ráda, že ti chutná,“ usměji se a zapiji zrnko rýže, které mi málem zaskočilo, bohatou dávkou neperlivé vody.

„Víš něco o mém autě?“ optám se později, když sklízím nádobí ze stolu a Charlie se spokojeně chce vydat do obýváku, kde by si pustil basebalový zápas, na který se zcela jistě těšil celý den, jelikož si ho nahrál, aby o něj nepřišel.

„Uh,“ vzpomene si na to, že má dceru, která vlastní nepojízdné auto. „Steven odvezl tvého Chevyho do La Push, však víš, Jacob se o auta zajímá, takže zjistí, kde je problém. Zítra tě budu muset odvézt do školy, ale večer by tu snad už mohlo být, mluvil jsem s Billym,“ zahrne mě obsáhlým vysvětlením, přičemž mně by stačilo vědět, že tu bude snad už zítra večer.

Nijak se v jeho odpovědi nepitvám a pouhým přikývnutím souhlasím s nově nastoleným režimem na zítřejší den, jakmile umyji nádobí, které jsem zašpinila, a otřu ho do sucha, přesunu se i s taškou do svého pokoje, abych se mohla začít připravovat na zítřejší předměty, zvláště literatura mě straší snad i v noci, jelikož mám být už jakou dobu zkoušená, ale učitel neustále okolkuje kolem mého jména ve svém notesu, takže kdykoli se naučím, přijdou nabité vědomosti nazmar.

„Mezi vrcholné dramatiky anglické renesance patří Christopher Marlowe, William Shakespeare a Ben Jonson,“ drmolím polohlasně, když převlečená v pyžamu, vykoupaná a unavená jako kotě, ležím nad učebnicí literatury a několika ručně psanými výpisky, abych zaměstnala svou mysl, jak jen to bude možné.

 ...

Když se však v sedm ráno probudím na haldě zmuchlaných, oslintaných a rozpitých papírů, kdy naštěstí učebnice literatury leží na zemi, mám nejvíc naspěch, jelikož můj budík zcela náhodou vypověděl službu, dost možná je to i má vina, protože si nejsem vědoma, že bych ho večer natahovala, takže je klidně možné, že se má únava podepsala nejen na tom, že jsem musela usnout těsně po půlnoci, kdy jsem se naposledy dívala na hodiny s pocitem, který mi dával jasně znát, že neumím vůbec nic, ale i na tom, že jsem zaspala!

Vylétnu z postele jako po bodnutí včelou a řítím si to do koupelny, kde se zcela zděsím nad svým vzhledem, kdy rozcuchané vlasy, co mi připomínají vrabčí hnízdo, jsou to poslední, co by mě mohlo trápit, větším problémem se mi momentálně jeví inkoust, který mám rozpitý po tváři, jak jsem si v noci ustlala na papírech psaných rukou.

„Tak se pusť!“ zuřím, když bolestivě dřu svou tvář, abych z ní dostala zbytky inkoustu, které sice nakonec pustí, ale přesto mi na tváři zůstane nehezký rudý flek jako památka na to, jak tvrdě jsem tvář drhla houbičkou.

Zaúpím jako raněné zvíře a místo jakéhokoli zkrášlování si alespoň vytáhnu rovnátka z pusy, vyčistím zuby, vypláchnu si dutinu ústní vodou, která je pro takové vyplachování určená, a spěchám zpět do pokoje, odkud ze skříně vytáhnu věci, co mi pod ruku padnou jako první. Nepozastavuji se nad tím, že bych mohla vytáhnout každou ponožku jinou, stejně to v botách nebude vidět, takže si rychle natáhnu tmavé dříny a na zářivě bílou podprsenku si obléknu tmavě modrý svetřík s lehkým výstřihem, který je jak teplý, tak i pohodlný.

Jakmile jsem oblečená, znovu se dopatlám do koupelny, kde dám do pořádku své vlasy, div se nerozbrečím, jak moc tahá rozčesání toho výtvoru, který mi byl čert dlužen, přetřu obličej sypkým pleťovým pudrem, abych aspoň částečně dala sbohem rudé skvrně, která vypadá, jako kdyby mi ji ráno někdo pořádně ubalil, a s taškou, do které halabala naházím učení, co snad budu dnes potřebovat, se vydám do přízemí, kde už naleznu netrpělivého Charlieho.

„Zaspala jsem,“ vybafnu na něj, když vidím, že otvírá pusu, aby pokáral mou nedochvilnost, což by byla docela ironie, jelikož já jsem skoro vždy první, nesnáším, když na mě musí někdo čekat, ale mnohem horší je, když na někoho čekám já!

Něco broukne, ale moc ho neposlouchám, hodím si do tašky peníze na oběd, láhev s čistou vodou, do ruky čapnu jablko a už pádím do přistaveného policejního auta, málem zapomenu zamknout, ale naštěstí si včas uvědomím svou chybu a poklusem se vrátím ke dveřím, abych ji napravila.

„Jsi jako z divokých vajec,“ oznámí mi Charlie a já se jen pousměji, to vím i bez tvého upozornění, tati. Ke škole dorazíme překvapivě včas, ale stejně požádám Charlieho, aby nezajížděl na parkoviště, takže mě vyloží kus od školy, i když nad tím nechápavě kroutí hlavou.

3. kapitola