Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 26. kapitola

13.07.2010 (14:30) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2444×

Omlouvám se, že jsem kapitolku přidávám tak pozdě, ale chtěla jsem dát celý porod do jedné kapitolky, nechtěla jsem ho rozdělovat na dvě části... takže mi to trvalo déle... Taky je tady ta kapitolka delší než ostatní... tak si ji užijte, doufám, že se mi povedla a že se Vám bude líbit. ;) Budu moc ráda za komentáře :) děkuju ;) a nakonec popřeji příjemné počtení...

26. kapitola

„Ukaž mi je!“ doprošovala jsem se ho. Emmett mi ukázal všech deset videí, opravdu zajímavé. Jak jsem toto mohla říkat? Na jednom videu jsem asi pětkrát za sebou řekla, jak Emmetta miluju a při tom jsem se usmívala jako sluníčko…

Všichni normálně chodili do školy během mého těhotenství, jediný Emmett si vzal volno, prý rodinné důvody. To bych chtěla vidět, jaké rodinné důvody on má. Carlisle už většinu času netrávil v nemocnici, teď býval více doma, musel na mě dohlížet, každá sebemenší komplikace by mohla znamenat smrt děťátka, a to bychom nikdo nechtěli. Tyto poslední týdny do porodu si vzal dovolenou z práce. Dovolenou, to ne! Carlisle musí pracovat snad vždycky, vzal si práci domů… pár výzkumů a tak.

Esmé byla snad v sedmém nebi, nejen, že se strašně těšila na děťátko (upírátko), ale Carlisle se jí více věnoval, práce šla stranou…

Já jsem se musela jen smát, pokud jsem si v 3 měsíci myslela, že jsem jako balón, tak teď jsem jako velký, mega kopačák. Už jsem se ani pohnout nemohla, musela jsem se podvolit Emmettovi, aby mě mohl všude nosit, jemu to jen vyhovovalo, usmíval se od ucha k uchu. Strašně se těšil na toho malého prcka, ale kdo ne, že? Vlastně termín mám muž za dva dny, podle Carlislea.

Těším se na toho špuntíka malého, ale mám strašný strach z porodu, že se mu něco stane, že něco udělám špatně, přeci jen je to můj první porod…

„Au!“ vykřikla jsem a chytila se za břicho. Jen, co jsem to vykřikla, přiběhl za mnou Emmett a Carlisle.

„Copak, lásko?“ strachoval se Emmett a začal mě objímat. Strašně mě bolelo břicho, nevěděla jsem co to je.

„Rose, řekni něco, co tě bolí?“ vyptával se Carlisle.

„Břicho,“ stěží jsem mu odpověděla.

„Dejte mi minutku, to přejde!“ řekla jsem jim a zvedla prst, aby mé slovo brali vážně. Chvíli jsem se svíjela v křečích, ale potom, jako by se nic nestalo, všechna bolest odešla tak rychle, jako začala. Vzpřímila jsem se a usmála se. Oba dva se na mě udiveně dívali, jako bych přiletěla z marsu.

„Už jsem v pohodě, všechno odešlo,“ řekla jsem jim.

„Co to jenom mohlo být?“ ptal se Carlislea a přemýšlel.

„Nevím, ale bolest byla strašná.“

„K čemu bys jí tak přirovnala?“ vyptával se Carlislea.

„Nevím, takové plamínky ohně, nebo tak něco,“ řekla jsem po pravdě. Carlisleovi se rozzářily oči, asi na něco přišel.

„Už vím, co byla ta bolest!“ zavískal vesele.

„Co?“ ptal se Emmett, já jen tiše pozorovala.

„Prcek už je tak velký, že už jeho zuby obsahují jed, upíří jed. Už je i docela chytrý, teďka zkouší, co se stane, když… kousl tě, ale jelikož ty upír jsi, nyní sice jen poloviční, tak tě to jen dočasně zabolelo,“ dořekl svůj monolog Carlisle.

„Aha,“ odpověděla jsem udiveně.

„Tak to je hodně zajímavé,“ řekl Emmett.

Carlisle odešel zpátky do své pracovny a já s Emmettem jsme koukali na filmy. Slyšela jsem zapískání brzd a za chvíli někdo utíkal po schodech.

„Už jsou doma!“ řekla jsem Emmettovi.

„Ahoj tetó!!“ řvala Nessie a utíkala za mnou, opatrně mě objala a usmála se na mě.

„Ahoj Nessie, tak jak bylo ve škole?“ optala jsem se.

„Superně, akorát jste mi tam se strejdou chyběli…“ řekla smutně, ale potom se začala usmívat.

„Jak jste se tady měli vy?“ řekla a pohladila mě po bříšku tou její drobounkou ručičkou.

„My jsme se měli nádherně, tady s prckem, co?“ usmála jsem se na ní a hladila si bříško. O menší nehodě jsem jí vyprávět nechtěla, nechtěla jsem ji stresovat.

„Kde máš maminku s tatínkem?“ ptal se Emmett.

„No šli hnedka za mnou, asi se zdrželi u auta.“

„Hm… zdrželi,“ schválně nahlas říkal Emmett.

„Emmette! Drž už tu tvojí pusu!“ slyšela jsem, jak Edward přes celý barák řve.

„Ale neboj, brácha!“ řval na něho Emmett na oplátku.

„Ahoj Rose,“ přišla za mnou Bella a pohladila mě po bříšku.

„S tebou si to ještě vyřídím!“ šeptál Edward Emmettovi do ucha.

„Ahoj Bells, omlouvám se vám za Emmetta,“ omlouvám se jim, oni snad nemůžu mít trošičku chvilky sami pro sebe, buď je vyruší Nessie, nebo Emmett. Takový věkový rozdíl mezi nimi je, ale oba se chovají stejně… u Nessie bych to pochopila, dobře je malá, ale co Emmett?

„Co jdeš dělat, Nessie?“ zeptala jsem se jí, protože mě něco napadlo.

„Já nevím…“

„Nechtěla by ses s námi koukat na filmy?“ zeptala jsem se.

„S kým?“

„No přece já, Emmett a náš špunt,“ usmála jsem se na ni.

„To zní lákavě,“ řekla a posadila se vedle mě. Na druhou stranu si sedl Emmett, objal mě kolem ramen. Nessie mi zase hladila po bříšku… cítila jsem se jako nové štěňátko, které každý obskakuje, hladí…

„Bells?“ řekla jsem jí a ukázala, ať jde za mnou.

„Užijte si den,“ popřála jsem jim.

„Tak jaký vybereme film?“ vyptávala se Nessie.

„Nevíme, nějaký vyber,“ řekl jí Emmett. Nessie vstala a začala procházet filmy.

„Co třeba Moderní popelka?“ zeptala se.

„No to jsem ještě neviděla,“ řekla jsem jí. Nessie pustila film a sedla si za námi.

Dívali jsme se až do večera, podívali jsme se asi na 3 filmy… Potom jsme šli dát Nessie spát, teda Emmett ji šel dát spát, já už bych ty schody nevyšla.

Emmett sešel schody a chvíli si povídali, když jsem ale zívla, tak mě Emmett vzal do náruče a donesl do postele, převlékl a uložil pod peřinu. Už jsem si připadala jako to miminko.

„Né, že mě zase natočíš!“ řekla jsem stěží a pak upadla do sladkého spánku. Zdálo se mi o porodu, byl to strašný sen… Nastala nějaká komplikace a naše děťátko umřelo. Moc mě to nepovzbudilo, když podle Carlislea budu dneska nebo zítra rodit, měla jsem ještě větší strach a nervy z toho, jak to dopadne.

Ráno jsem se probudila asi kolem 10 hodiny dopoledne. Celkem pozdě. Všichni už byli ve škole.

„Emmette?“ zavolala jsem na dům, protože Emmett nikde nebyl a já jsem přes své břicho už ani chodit nemohla, skoro jsem přes něho neviděla. Bylo zajímavé, jak jsem ležela pod peřinou. Moje hlava, část těla a potom velká koule, nakonec nohy, ale ty jsem neviděla. Vypadalo to, jako bych měla na břichu gymnastický míč ke cvičení…

„Ano, miláčku?“ ozval se a hnedka za mnou bleskově přiběhl. V ruce držel tácek a na něm snídani, no teda, podle toho, co tam všechno bylo, bych to typovala na nějakou hostinu, bylo tam snad všechno, od ovoce a zeleniny, po sýry, salámy… Takový velký obložený tác. K tomu byl střik z pomerančového džusu a krve, ten je nejlepší!

„Já tě jen hledala, vždycky tady ležíš u mě a dneska nic,“ usmála jsem se na něho a mlsně pokukovala na tác s jídlem.

„Snídaně do postele!“ usmíval se na mě od ucha k uchu a ukazoval mi tác, položil ho vedle postele a pomohl mi si sednout. Už jsem natahovala ruce na potraviny, ale zarazil mě, podíval se na mě těma jeho psíma očima a řekl: „Nemohl bych tě krmit, prosím?“

„Nemohl,“ podívala jsem se na něho stejně, jako on na mě. Posmutněl a začal vzlykat, samozřejmě to dělal…

„Tak jo, když jsi tak hodný, a tak pozorně se o mě staráš.“ Chtěla jsem mu udělat radost, aspoň jednou… když už je to skoro naposled, co jsem těhotná.

„Děkuju,“ usmál se a začal.

„Co by sis dala?“ zeptal se a začal ukazovat jednu potravinu za druhou.

„Asi jogurt… jahodový.“ Emmett otevřel jogurt a začal mě krmit.

„Za Emmettka,“ usmíval se jako malé děcko a já pozorně papala.

„Za toho malého špuntíka,“ ukázal na moje maxi břicho a pohladil ho.

„Za Bellu, za Edwarda, za Jaspera, za Esmé, za Nessie…“ postupně vyjmenoval všechny členy rodiny. Dojedla jsem jogurt, ale stále jsem mlsně pokukovala po tácku s jídlem.

„Tak co by sis dala teďka?“ řekl Emmett.

„Asi pizzu,“ usmála jsem se. Emmett mě začal krmit. Krmil mě stejně jako při jogurtu, (za maminku, za tatínka…)

Pizza se dojedla a já dostala strašnou žízeň, natahovala jsem se pro můj drink, Emmett mi ho podal a já začala pít. Vypila jsem celou sklenici a pořád jsem neměla dost, bylo to dobré… tak jsem Emmetta poslala znova a znova, když už se po třetí chystal k odchodu, zarazila jsem ho a řekla mu, že už nemám žízeň.

„Zlatíčko, já si ještě dám ty lívance,“ ukázala jsem na ně a už mi je Emmett ládoval do pusy.

„To jsi vařil sám?“ mluvila jsme na něho s otevřenou pusou, nešlo mi to k sobě. Emmett a vaření to je jako voda a oheň, úplný protiklad.

„To si piš,“ mrknul na mě.

„Tak to néé…“ říkala jsem mu.

„Ty mi nevěříš, lásko?“ kulil na mě ty jeho kukadla.

„No věřím, ale takovouto dobrotku, to bys nezvládl, přece.“

„No tak dobře, přiznám barvu… Esmé mi trochu pomohla,“ sklopil hlavu, ale potom ji rychle zdvihnul.

„Ale jenom s lívanci!“ zvedl při tom prst.

„Ty můj šikulko,“ pohladila jsem ho.

„Snažil jsem se.“

„Jde to poznat…“

„Už nepovídej a jez!“ rozkázal mi a začal mě krmit…

Asi za hodinku jsem dojedla, no skoro všechno, zbylo po mě jen pár potravin na talíři.

„No ty jsi jako kontejner, lásko,“ řekl se smíchem Emmett.

„Hele, neříkej mi, že jsem jako kontejner, já za to nemůžu, to naše miminko!“ na oko jsem se urazila.

„Já vím, lásko.“

„Uááá…“ zívla jsem.

„Asi bys měla jít spát, vypadáš unaveně.“

„Ale vždyť jsem teďka vstávala, mě to spaní tak nebaví,“ řekla jsem a znovu zívla.

„Já tě tady nechám, lásko a jdu na chvilku domů, odnést věci…“

„Ano, miláčku,“ řekla jsem a už se mi začaly klížit oči.

„Dobrou noc,“ pošeptal mi a dal mi polibek.

„Dobrou,“ řekla jsem stěží, už se mi chtělo strašně spát.

Zdál se mi sen, zase o porodu, tentokrát proběhl v pořádku, miminko se v pořádku narodilo i já jsem přežila… bylo nádherné, malinké, roztomilé, jak krásně se na mě culilo… Všichni ho zbožňovali, byl to poloupír, stejně jako Nessie, strašně si spolu rozuměly, byla to holčička, zapomněla jsem říct. Byla to moje malinká princeznička. Emmett byl pozorný tatínek, chodili jsme společně na procházky, do parku, do města, na nákupy, prostě všude, byla to nádhera… Byla jsem tak šťastná.

Pak mě ale probudila strašná bolest, začalo mě píchat v břichu, jako by mi mělo každou chvíli prasknout, nemohla jsem tu bolest vydržet. „Áaaau!“ vykřikla jsem. Během setiny vteřiny byl u mě Emmett a hned se začal strachovat. Hned chvíli po něm jsem slyšela Carlislea, jak něco povídá Emmettovi a taky Esmé z dolního pokoje, neslyšela jsem co, protože jsem opět zařvala bolestí.

„Rose, klid hlavně dýchej,“ uklidňoval mě Emmett.

„Co se děje? Proč ta bolest?“ ptala jsem se zmateně, když bolest trochu ustoupila.

„Rose, asi na 90% to vypadá, že budeš rodit… u Belly měl porod podobný průběh,“ dořekl Carlislea a já se zhrozila. Cože? Já rodím?

„Miláčku, hlavně buď v klidu,“ řekl mi Emmett roztřeseným hlasem, to mi teda pomohl…

„Nádech, výdech…“ říkal mi neustále Carlislea. Řídila jsem se podle pokynů, ale stále mě břicho bolelo a dokonce jsem cítila, jak se to malé ve mně hýbe.

„Áááá…!“ zařvala jsem.

„Miláčku, to bude dobré, to vydržíš, pomůžu ti, spolu to zvládneme!“ uklidňoval mě Emmett, teď už normálně. Pevně mě chytnul za ruku a hladil po obličeji.

Pohled Edwarda:

Zrovna jsem měl hodinu biologie, učil jsem i Bellu, když v tom ve třídě někomu zazvonil mobil.

Naštvaně jsem se otočil od tabule a podíval se na toho, komu mobil zvonil, byla to Bella. Už jsem nebyl naštvaný, věděl jsem, že Bella si mobil nenechává zapnutý jen tak, něco se děje!

„Pane učiteli, prosím vás, mohu si to vzít? Je to naléhavé, prosím,“ udělala na mě psí oči.

„Ano, ale je to naposledy, co toto vidím v hodině,“ řekl jsem naštvaně. Musel jsem být naštvaný, jsem učitel a toto by mi mohlo zničit moji autoritu.

Bella si rozšířila štít, takže jsem slyšel nejen jejich rozhovor, ale i něco víc, její mysl.

Pohled Belly:

„Co se děje“ ptala jsem se naléhavě.

„Bello, vezmi nějak Edwarda a přijeďte, Rose rodí!“ vykřikla Esmé.

„Ano, poberu je, vezmu i Nessie, mám brát i Alici?“ vyptávala jsem se.

„Ne, těm jsem volala, už jsou na cestě.“

„Dobře, tak já letím, děkuju, zatím,“ rozloučila jsem se a začala komunikovat s Edwardem, roztáhla jsem totiž štít, takže to bylo v pohodě.

„Edwarde, mám plán!“ řekla jsem mu v mysli. Podíval se na něj, řekl, že jo a začali jsme s naším plánem.

Prvně jsem utíkala na záchody, v umyvadle nabrala vodu a udělala si falešné slzy. Ještě jsem se podívala do zrcadla a běžela do třídy, začít hrát divadlo.

„Pane učiteli, děkuji, že jsem si mohla vyřídit hovor,“ řekla jsem celá ubrečená, držela jsem se za ruku a k tomu kulhala.

„Co se vám stalo? Proboha!“ vykřikl a utíkal ke mně.

„Ale nic,“ řekla jsem. Když už divadlo, tak se vším všudy… trochu ho natáhneme.

„No to vidím, vy jste úplně v pořádku! Co se vám stalo?!“

„Upadla jsem na chodbě a nějak jsem si přisedla ruku,“ vzlykala jsem a držela se za ruku.

„A co ta noha?“ vyptával se.

„Pokoušela jsem se vstát, ale nějak mi to uklouzlo a já spadla znova, tentokrát na nohu,“ vzlykala jsem stále.

„To je složité, kdyby to byla jen ruka, nebo noha, ale tato kombinace. Jak to jen uděláme,“ uvažoval Edward nahlas.

„Otevřete si učebnici, strana 86 a prostudujte si toto učivo, budu ho zkoušet, až to uděláte, máte volno, ale žádné blbosti, zodpovídám za vás! Já jdu Bellu odvést do nemocnice. Ahojte,“ rozloučil se Edward se svojí třídou a už mě opatrně bral do náruče a nesl pryč.

Když jsme vyšli z budovy, utřela jsem si slzy a šla pro Nessie. Zaklepala jsem a vešla do třídy.

„Dobrý den, promiňte, že ruším, pane učiteli, ale potřebovala bych Nessie. Musíme jít domů,“ řekla jsem mu a on na mě zíral, jako bych spadla z Marsu.

„Jaký k tomu máte důvod, abyste mi moji žákyni brala z výuky?“ vyptával se.

„Babička měla autonehodu, leží v nemocnici a vypadá to s ní kriticky,“ řekla jsem mu.

„Promiňte, že jsem vás zdržoval, toto je důležité, jeďte!“ řekl nám a já společně s Nessie jsme vyšly z budovy, tam už stálo připravené auto, kde řídil Edward.

„Mami, co se stalo, že jsi mě vytáhla z hodiny?“ vyptávala se Nessie.

„Babička je kde?“

„Nessie, babičce nic není, to byla jen výmluva. Rose rodí!“ řekla jsem a už byla Nessie ticho a jen tiše seděla.

Edward zrychlil a tím pádem jsme doma byli za chvilku.

„Esmé, jak to probíhá?“ vyptávala jsem se, když jsme přišli, zůstali jsme dole v obýváku, nešli jsme nahoru, chtěli jsme jim nechat trošku soukromí, ať je tam jen Emmett a Carlislea.

„Rose jen křičí bolestí, zatím,“ řekla nám smutně Esmé. Věděla jsem, jaká je to bolest.

Pohled Carlislea:

Esmé obvolala všechny sourozence, už přijeli, zůstali ale dole. Rose stále jen řvala, neviděl jsem hlavičku nic.

„Emmette, nezavoláme Bellu? Přeci je jediná z rodiny, která to zažila a ví, jak to probíhá,“ řekl jsem.

„Dobrý nápad.“

„Bello! Pojď sem!“ zařval jsem přes dům.

„Ano?“ ozvala se u dveří.

„Děkuju, ty jsi jediná z rodiny, která někdy rodila, pomož nám s Rose,“ říkal Carlislea.

„Určitě,“ řekla a šla za Rose.

Pohled Bella:

„Rose, to bude v pohodě, hlavně dýchej, když řeknu, tak zatlačíš a pořádně!“ mluvila jsem na ní.

„Teď,“ zakřičela jsem a pevněji chytla Rose za ruku, Emmett ji taky podporoval. Takhle Rose zatlačila ještě dvakrát.

„Už vidím hlavičku!“ řekl vesele Carlisle.

„Teďka ještě pořádně zatlač, Rose,“ řekl Emmett.

„Áááá…!“ zařvala.

„Já už nemůžu,“ řekla vyčerpaně…

„Rose, musíš! Už vidím celou hlavičku, teďka pořádně zatlač, naposled!“ říkal Carlisle.

„Teď!“ zařval Emmett a Rose začala tlačit.

„Áááá… já už nemůžu,“ vzlykala.

„Drahoušku, to dáš, já ti věřím, pojď, spolu to zvládneme!“ povzbuzoval ji Emmett.

„Vidím ramena,“ řekl Carlislea.

„Vidíš to Rose, už jen tělíčko, to nejhorší máš za sebou, teď už to je hračka,“ říkala jsem jí.

„Zatlač,“ řekl Carlislea a Rose zatlačila, stačilo opravdu málo.

„Ještě jednou!“

„Áááá…!“ vykřikla naposled.

„Rose, gratuluji, miminko je na světě!“ řekl Carlislea a držel ho.

„Co to je? Holčička nebo kluk?“ ptala se Rose vyčerpaně, ale šťastně.

„Je to holčička, krásná holčička,“ řekl Carlisle.

„Tatínku, chcete přestřihnout pupeční šňůru?“optal se Carlisle Emmetta.

„Můžu? Neublížím jí?“ ptal se opatrně.

„Určitě ne, jinak bych se neptal.“ Emmett vzal do ruky speciální nůžky.

„Kde?“ optal se.

„Tady,“ ukázal Carlisle a Emmett opatrně přestřihl pupeční šňůru.

Carlisle vzal děťátko a opatrně ho opláchnul, potom ho zavázal do uzlíčku a šel ho ukázat mamince, Rose.

„Rose, si šikovná,“ chválila jsem jí, ta unaveně, ale spokojeně ležela.

„Ťuk, ťuk, ťuk,“ ozvalo se. Někdo klepal na dveře.

„Dále,“ řekl Emmett a do dveří nakoukla Alice.

„Smíme se podívat?“ optala se slušně.

„Určitě,“ řekla Rose zmoženě. Do pokoje se nahrnuli všichni, Alice, Jasper, Edward, Nessie a Esmé.

„Tady máte, maminko,“ řekl Carlisle a podával Rose uzlíček s malým prckem. Emmett Rose objímal a Rose držela zabalené miminko.

„Ono je rozkošné, ťuťii…“ rozplývala se nad ní. Miminko už spokojeně spalo, ty její krásná baculatá líčka, ty malinké rtíky, nosík jako knoflíček… Byla rozkošná.

„Miláčku, podívej, ty vlásky,“ ukázala Rose na vlásky a opatrně ji pohladila po hlavičce, dala jí pusu na čelíčko. Vlasy měla krásné, jemné, krátké a blonďaté.

„Je celá ty, krásna od hlavy až k patě,“ řekl Emmett.

„Ale to není pravda, miláčku, má od každého něco...“

„A jak se bude jmenovat?“ zeptal se Carlisle.

„Ehm… my nemáme jméno,“ řekl Emmett udiveně.

Pohled Rose

„Já nevím, nepřemýšlela jsem o tom,“ řekla jsem a začala přemýšlet.

„Rose, teď o tom nepřemýšlej, musíš si odpočinout, jsi strašně unavená,“ pověděl ji Carlisle.

„Ale já nemám jméno pro moji princezničku,“ řekla jsem zklamaně.

„Neboj se, ráno na něco přijdeme,“ pohladil mě Emmett, a políbil mě.

„Teďka spi,“ řekl mi a opatrně mi vzal naši princezničku do svých rukou. Rozloučil se, tak jako ostatní a odešli, nechali mě samotnou. Netrvalo dlouho a já usnula. Celá vyčerpaná, ale šťastná, šťastná, že už mám vše za sebou… porod byl strašný, ale jako upír ho zažiju jednou za život, takže já už mám odpracované. Jsem nadšená z naší malé princezničky, je nádherná, sladká, prostě okouzlující… Jsem tak šťastná, všichni jsme šťastní. Konečně jsem si splnila můj životní sen, vždy jsem chtěla rodinu. Milujícího manžela, kterého mám a děťátko… Co víc si jen přát?

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-27-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 26. kapitola: