Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 25. kapitola

03.07.2010 (14:15) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2259×

Moc děkuju za komentáře... a taky děkuju těm, kteří to čtou. Jinak se omlouvám za takové dlouhé zpoždění, ale měla jsem toho hodně a vůbec se mi nechtělo psát... Tady ta kapitolka je trošku kratší, ale příště bude snad delší...;) Přeji příjemné počtení...;)

25.  Kapitola

„Ukažte!“ řekl Carlisle a začal mi prohmatávat břicho.

„Tak jak to vypadá?“ vyptával se Emmett.

„Podle mých předpokladů to vypadá, že se to podařilo, asi o centimetr se pohnul a to je super!“ řekl Carlisle radostně.

„Jé, já jsem tak šťastná,“ řekla jsem a Emmett mě objal a začal líbat…

Týden do porodu

Všichni se o mě strašně moc starali, už ani na záchod jsem nemohla chodit sama. Emmett je ještě opatrnější, než býval předtím… myslíte si, že to ani není možné, bohužel je!

„Rose, kam jdeš?“ hned mě chytl, když jsem se jen chtěla převalit z boku na bok. Byl tak pohotový…

„To už se ani z boku na bok nemůžu otočit sama!“ vyhrkla jsem na něho naštvaně.

„Co kdyby se ti něco stalo?“

„Určitě, zlomím si všechny žebra, když se otočím sama!“ byla jsem už opravdu naštvaná, už jsem přenesla, že mě nese do ložnice, do šatny, kuchyně… dokonce jsem už i přenesla, když mě nese na záchod, ale abych se nemohla sama otočit, tak to je moc!

„Já tě klidně otočím, mě to problém nedělá. Nechci, ať se ti něco stane,“ mluvil Emmett starostlivě.

„Ale mě to problém dělá! Za chvíli už se ani nepohnu, všude mě budete nosit! Už mě to nebaví! Já končím!“ křičela jsem na něho naštvaně. Emmett se na mě vykuleně díval. Trochu už si zvykl na mé časté výkyvy nálad, ale já za to nemůžu.

„Miláčku, nerozptyluj se, mohlo by se ti něco stát,“ uklidňoval mě a hladil mi bříško.

„Nech mě být! Furt mě jen obskakuješ… mě to vadí! Přestaneš mě obskakovat a všude nosit! Jasné!“ řvala jsem na něho.

„To nepřipadá v úvahu, miláčku.“

„Mě je to jedno, buď mě přestaneš obskakovat, nebo se prostě seberu a odjedu!“ řekla jsem mu svojí variantu.

„Tak já nám zabalím jo?“ mrknul na mě. Tak on to nechápe, jak může být někdo tak nechápavý a pomalý?

„Sama!“ přimhouřila jsem na něho oči.

„To nejde! To nemůžeš!“ začal šílet.

„Všechno jde, když se chce!“ vybafla jsem na něho.

„Tak jak ses rozhodl?“ usmála jsem se na něho.

„Jak že byly ty možnosti?“ vyptával se.

„Buď mě přestaneš obskakovat, všude nosit… nejen ty, ale všichni členové rodiny, nebo se odstěhuju.“

„Ale, miláčku, je to opravdu hodně riskantní,“ zkoušel to na mě.

„Ani to na mě nezkoušej, já jsem pevně rozhodnutá!“

„Tak ať je po tvém, ale někdy tě vezmu!“

„Někdy!“ zdůraznila jsem.

„Dobře,“ řekl a dále sledoval zápas. Já jsem se začala zvedat, že půjdu na záchod.

„Kampak, miláčku?“ vyptával se.

„Na záchod,“ usmála jsem se.

„Nechceš vzít?“ usmíval se na mě jako sluníčko.

„Na něčem jsme se přece domluvili, ne?“

„Hmm…“ zabručel a posmutněl.

Já jsem se zvedla a pomalounkým krokem došla na záchod, celou dobu jsem cítila Emmettův pohled na svých zádech. Byl to takový divný pocit, po tolika měsících poprvé na nohách, užívala jsem si to. Cestou zpátky jsem se stavila do kuchyně a dala si krev. Cítila jsem se tak nějak dobře…

„Tak jak se jde, zlatíčko?“ přišel za mnou Emmett a objal mě zezadu.

„Skvěle, cítím se úžasně,“ řekla jsem mu popravdě.

„To je super, co kdybychom si zacvičili?“ zeptal se mě.

„To bychom mohli.“ Emmett už nachystal podložku na cvičení k tomu balón a zbytek věcí.

Prvně jsem jen tak poskakovala na balónu, to mě bavilo, tak jsem tady tento cvik cvičila asi hodinku, pak mě Emmett přemluvil, ať přejdeme dál.

Cvičili jsme asi 3 hodinky, byla jsem z toho strašně unavená, málem jsem i v sedě usnula. Došla jsem k sedačce a sedla jsem. Do pěti minut jsem o sobě nevěděla. Asi jsem usnula. Zdál se mi krásný sen, Já Emmett a náš malý špunt na procházce, Emmett vede kočárek, v kočárku malý špunt a já se ho držím za ruku. Byli jsme někde u lesa, pak jsme se šli ještě projít do města… viděla jsem, jak se na náš každý díval, dělalo mi to dobře. Pak už jsem se ale probudila. Probudila jsem se v posteli, to mě asi Emmett musel přenést. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl Emmett a usmíval se na mě.

„Děkuju,“ řekla jsem mu.

„Ale není za co, jak se spalo?“ přilehl si ke mně a díval se mi do očí.

„Báječně,“ usmála jsem se a dala mu dlouhý polibek.

„To šlo vidět,“ řekl a začal se hihňat.

„Jak vidět?“ vyptávala jsem se.

„To co si tady ze spaní předváděla.“

„Co jsem dělala?“ ptala jsem se vyděšeně.

„V klidu, nic strašného,“ usmíval se.

„Tak co?“ vyptávala jsem se.

„Několikrát jsi ze spaní řekla, jak mě miluješ, potom ses rozplývala nad naším děťátkem… kdybys viděla ten tvůj výraz, vyfotil jsem si ho…“

„Ty jsi mě fotil ve spaní?“

„A proč ne? Vypadala jsi tak sladce…“ rozplýval se.

„Teďka už ne?“

„Jasně že jo, lásko.“ Dal mi pusu a pak se někam vypařil. Za chvilku se vrátil a v ruce držel foťák.

„Podívej se,“ ukázal mi fotku, začala jsem se smát. Na té fotce jsem se tetelila… úsměv přes celý obličej… zajímavé, ale jinak krásná fotka.

„Doufám, že máš jen jednu fotku,“ usmála jsem se na něho.

„Neboj se, mám i videa,“ začal se řehtat po celém pokoji.

„Ukaž mi je!“ doprošovala jsem se ho. Emmett mi ukázal všech deset videí, opravdu zajímavé. Jak jsem toto mohla říkat? Na jednom videu jsem asi pětkrát za sebou řekla, jak Emmetta miluju a při tom jsem se usmívala jako sluníčko…

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-26-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 25. kapitola: