Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 24. kapitola

22.06.2010 (16:30) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2555×

Budu moc ráda za komentáře. ;) Děkuju, jinak příjemné počteníčko;)

24. Kapitola

Středa škola:

„Ahoj Lizzie,“ říkala jsem Lizzie, když jsem si k ní sedala na hodinu.

„Čau,“ pozdravila mě s úsměvem.

„Jak se vede?“ zeptala jsem se jí.

„Super,“ zase se usmála.

„To jde vidět i z tvého úsměvu, jak to? Že v tom bude Ritchie?“ vyzvídala jsem.

„Máš pravdu, je v tom Ritchie.“

„Tak to povídej, přeháněj… Co se stalo?“

„Včera jsme byli na takové vycházce v parku, potom mě vzal do restaurace, no a nakonec mě doprovodil domů…“ řekla mi Lizzie.

„Takže rande jo? Já vám to tak přeju,“ objala jsem ji.

„Co to tam je!“ řval na nás učitel, když nás uviděl. Lizzie hned ztuhla a začala dávat pozor, ale já se začala hájit.

„Víte, pane učiteli, ona tam měla pavouka, tak jsem ho sundávala dolů,“ vymyslela jsem si. Myslím si, že mi na to neskočil, ale nechtěl se dohadovat, tak toho radši nechal.

„Jojo, rande… jen tak mě napadlo, co takhle udělat dvojitý rande? Já, Ritchie a ty a ten tvůj kluk, co ty na to?“ To není zrovna dobrý nápad, pomyslela jsem si.

„To by asi nešlo, víš, my jsme se předevčírem rozešli,“ vymluvila jsem se, nenašla jsem dobrou výmluvu.

„Jak to?“ vyptávala se hned Lizzie.

„To neřeš Lizzie,“ posmutněla jsem, ať vidí, že mi to vadí a nerýpe do toho.

„To je mi líto,“ řekla jen, prvně mě chtěla obejmout, ale pak si uvědomila, že toto by pan učitel asi nevydýchal, tak se zarazila. Po zbytek hodiny už jsme se nebavily, pak nám pár hodin odpadlo, takže jsme šli domů brzo. Vyzvedla jsem Nessie, ta měla taky málo hodin a jely jsme domů.

„Ahoj rodinko,“ pozdravila jsem, doma byla Esmé, pracovala na nějakém novém návrhu domu a taky na návrhu pokojíčku, pro toho malého prcka, doma byl i Carlisle, něco dolaďoval ve své pracovně a Rose byla taky doma, seděla u televize, prý aby se jí něco nestalo, byl u ní i Emmett a obskakoval.

Podle mě musela za ten den něco přibrat, byla zase větší, ale že by to miminko rostlo tak rychle? Je to zvláštní… Rose byla už jako balón, proto už radši jen seděla, taky už jí zbýval jen měsíc a bude rodit. Porodu se trochu bála, Emmett jí sice uklidňoval, že všechno bude v pořádku, že se jí nic nestane, ale pořád byla taková nesvá. Vzpomínám si, jak já jsem se bála, každým dnem víc a víc. Edward mě taky utěšovat, ale moc to nezabíralo… Chápu, jak se teďka musí Rose cítit, ještě nikde nerodila, bojí se, že něco pokazí a miminko může zemřít levou zadní…

Sedla jsem si za nimi do obýváku, Nessie šla do svého pokojíčku… na počítač.

„Rose, na co se to díváš?“ ptala jsem se udiveně.

„Je to krásný a strašně dojemný,“ řekla mi a vzlykala u toho.

„Je to telenovela,“ řekl Emmett a přetočil u toho oči, Rose ho ale neviděla, kdyby jo, tak ta by mu dala.

„Odkdy telenovely?“ ptala jsem se.

„Nevím, jsem na nich teďka strašně závislá,“ neustále u toho vzlykala…

„Carlisle říkal, že teďka jak je těhotná, tak je trošku více přecitlivělá a taky náladová,“ vysvětloval mi Emmett.

„Aha, chápu,“ usmála jsem se a chvíli se dívala s nimi. Asi za hodinku přišel Edward.

„Ahoj miláčku,“ vrhla jsem se u kolem krku.

„Ahoj ty moje beruško,“ zdravil mě pro změnu on a dal mi veliký polibek na uvítanou.

„Nezajdeme si zalovit?“ ptal se mě.

„Chtěla jsem ti to navrhnout, pomalu mě začíná škrábat v krku.“

„A potom, že ti nečtu myšlenky,“ usmál se a už jsme chtěli vyjít.

„Nevezmeme i Nessie? Taky dlouho nebyla?“ optala jsem se ho a už jsme společně šli pro Nessie.

„Nessie, nejdeš s námi na lov?“ optal se Edward.

„Určitě, ráda,“ řekla a už utíkala za námi.

„Nessie, vezmi si na sebe něco pohodlnějšího,“ řekla jsem jí, když jsme viděla, že chce jít na lov v takové volánkové sukni.

Chvíli jsme dole počkali, a když Nessie sbíhala schody, vyšli jsme, jako rodinka.

„Tati, já si beru tady tu pumu!“ ukázala Nessie a už byla pryč, byla přisátá na pumě a vysávala ji krev, puma se pod ní jen chvíli vzdouvala, ale když viděla, že nemá žádnou šanci, boj vzdala a podlehla jí.

Já jsem si ulovila asi 2 srnky a jednu pumu, chtěla jsem je nechat Edwardovi. Nessie ale asi ne, skoro všechny mu vysála, vzala si 4 pumy. Na Edwarda zbyla poslední puma, takže měl jen jednu pumu a k tomu si dal pár losů. Všichni jsme byli do plna syti. Pomalu jsme šli k domku, všechna krev nám v žaludku šplouchala…

Po pár týdnech:

Rosalie se ještě týden zvětšovala a zakulacovala a všichni jsme ji obskakovali, samozřejmě že nejvíce Emmett.

„Rosali, mohla bys prosím tě přijít na kontrolu?“ ptal se Carlisle.

„Určitě, kdy?“

„Co třeba teďka? Jen do pracovny… něco se mi nezdá, víš.“

„Už jdu, co se ti nezdá?“ vyptávala se Rosalie zděšeně.

„Neboj se, nic vážného to určitě nebude, teď už pojď, můžeš vzít i Emmetta,“ uklidňoval ji Carlisle. Emmett Rosalie vzal do náruče a už ji nesl ke Carlisleovi do pracovny.

Pohled Rose:

„Lehni si sem na lehátko,“ nařídil mi Carlisle a já si tam hned lehala. Carlisle mi začal prohmatávat břicho, trošku to bolelo, ale bylo to nutné, musel to pořádně prohmatat, protože ultrazvuk na to nefungoval, nevím proč.

„Carlisle, co se děje!“ ptala jsem se vyděšeně, když jsem viděla, že se jeho úsměv stáhl a zvážněl.

„Ale nic, neboj se,“ snažil se mě uklidnit, ale já slyšela ten podtón v jeho hlase.

„Carlisle, řekni mi to, já to na tobě poznám, jsem jeho matka!“ pomalu jsem chytala záchvat zuřivosti, až mě musel Emmett uklidňovat.

„Miláčku, pššš… Carlisle ti to řekne, jen počkej.“ Dala jsem na jeho slova a čekala.

„Hlavně se nevyděs, není to nic vážného… jedná se o jeden takový problém, miminko se zmenšuje, a taky se otočené hlavičkou nahoru, takže při klasickém porodu by šly nožičky prvně, a to by miminko nepřežilo,“ Carlisle byl z toho celý smutný, když to říkal.

„Takže umře?“ ptala jsem se a při tom vzlykala. Emmett mě objal.

„Nejspíše neumře, ale je tu teďka mnohem větší riziko, že se to stát může,“ říkal mi na rovinu.

„Jak asi velké je to riziko teďka?“ ptala jsem se.

„Nebudu ti lhát, ale je to asi tak 70%,“ řekl Carlisle strašně smutně.

„To na…“ začala jsem vzlykat a začínalo mi být špatně.

„Drahoušku, mi je to taky líto, ale pokud se teďka budeš rozrušovat, tak se šance mnohonásobně zvětší,“ říkal mi Emmett. Přestala jsem tedy vzlykat, ale smutek v mém srdci zůstal, stále jsem si říkala, že ještě 30% šance tam je, neustále jsem si to opakovala dokola.

Šla jsem společně s Emmettem do pokoje, lehla si na postel a hypnotizovala strop, nehodlala jsem nic dělat, pít, mluvit nic. Emmett mě chápal, taky mu bylo mizerně, podobně jako mě. Já jsem v posteli ležela už přes den, Emmett mě neustále chodil kontrolovat, nebo ležel u mě. Pak už to ale nemohl vydržet.

„Rose, musíš začít jíst, takhle to malé nepřežije,“ mluvil už úplně bezmocně. Já jsem však nereagovala. Emmett vzal připravenou flaštičku pro malého, v ní bylo plno krve, jak jsem cítila a začal mi ji cpát do pusy, prvně jsem ji odmítala, ale když mi řekl: „já ji do tebe stejně dostanu, je to jen otázka minut,“ povolila jsem a nechala ho, dával mi napít, jako malému dítěti.

Pohled Emmetta:

Rose už ležela, nekomunikovala celý den, nevěděl jsem, co mám dělat, chvíli jsem ležel s ní, snažil se jí uklidnit, ale vypadala, jako kdyby byla mrtvá, jen se koukala do stropu, ani nemrkala o dýchání ani nemluvě… Takovýto strach jsem ještě nikdy nezažil. Většinu času jsem seděl na sedačce v obýváku se sklopenou hlavou a přemýšlel, jak jen Rosalie utěšit… Musel jsem ji nějak utěšit, takhle škodila nejen sobě, ale i miminku! Bez jídla nám miminko těžko vyroste. Napadlo mě, co kdybych Rose napojil na kapačky, Edward mi ale hleděl do mysli a hned mi ho zkritizoval a odradil mě od něho, potom nás společnými silami napadlo, že bychom jí mohli dávat výživu v kojeneckých flaškách plných krví. Hned jsem jednu napustil a šel za ní. Potichounku jsem otevřel dveře a přilehnul si k ní.

„Rose, musíš začít jíst, takhle to malé nepřežije,“ snažil jsem se ji přesvědčit, ona ale nereagovala, neřekla ani Ň, nepohnula se, prostě nic! Takže na to bud muset jít jinak… Vzal jsem lahvičku a začal ji jí cpát do pusy, bránila se, ale když jsem jí řekl, že to má marný, podlehla mi a já ji začal krmit, vypila celou velkou flašku, super… Takhle ji budu krmit každou hodinu a uvidíme, jestli se to zlepší, možná se zvětší, ale co uděláme s tím, že je převrácené? Jediné co mě napadlo, byl císařský řez, ale půjde to upírům? Nebudu to skrývat, potajmu jsem četl knihy o těhotenství… Tam to bylo, že je to jedna z možností, rozříznou vám břicho a dítě vytáhnou, pak ho samozřejmě zašijí. Šel jsem s tím za Carlislem.

„Carlisle, prosím tě, nešlo by to provést císařským řezem?“

„Podle mě by to nešlo,“ zakroutil hlavou Carlisle.

„Jak to že ne?“ vyptával jsem se.

„Kůže okolo dítěte je velice silná, ani ultrazvuk to nezvládá…“

„To je mi líto… a nešlo by to, aby se to dítě nějak vytočilo? Zase zpátky?“ vyptával jsem se dále, nevzdával jsem to.

„Nevím, co by pomohlo, možná nějaké cvičení, opravdu netuším,“ řekl mi Carlisle a v tom mě napadl bezva nápad. Krátce jsem se rozloučil s Carlislem a utíkal k autu, sedl do káry a vyjel jsem, do města. Zaparkoval jsem u obchodu s fitness potřebami.

„Dobrý den,“ pozdravila mě prodavačka.

„Dobrý, dobrý,“ oplatil jsem jí pozdrav.

„Budete si něco přát?“ ptala se ochotně.

„Určitě, potřeboval bych nějaké pomůcky k cvičení s těhotnými,“ řekl jsem jí stručně.

„Hm… a co byste si tak představoval? Celou sadu, nebo určitý výrobek?“

„Určitě by tam měl být ten gymnastický balón, víte, já tomu moc nerozumím, tak radši celou sadu, když tak to nepotřebné vyhodím…“

„Určitě, minutku strpení,“ řekla a odběhla do skladu, za chvíli se vracela s velkou sadou na cvičení, podávala mi ji a ukazovala, na co všechno ty věci uvnitř slouží.

„Děkuji, ještě bych měl prosbu, nemáte náhodou nějaké knihy k tomu? Jak správně cvičit a tak?“ ptal jsem se.

„Tady to nevedeme, ale můžu vám poradit, vedle, napravo nás mají knihkupectví, tam toho budou hromady,“ mrkla na mě a už začala účtovat. Zaplatil jsem.

„Děkuju moc,“ řekl jsem nakonec a už zavíral dveře. Přešel jsem do knihkupectví a začal se vyptávat: „Prosím vás, kde máte oddělení s knihy pro těhotné?“

„To musíte rovně, doprava, je to tam vzadu, radši vás tam dovedu, mohl byste zabloudit,“ šla první a táhla mě někam dozadu, úplně v rohu bylo oddělení s knihy o těhotenství.

„Děkuju,“ poděkoval jsem a už začal házet do košíku. Vybral jsem všechny knížky, kde se psalo o cvičení. Zaplatil jsem, ta prodavačka se nemohla divit, kolik knih jsem si to koupil…

Nastartoval jsem auto a už jel domů, pobral jsem všechno, co jsem koupil a vběhl do baráku. Odložil jsem to a šel za Carlislem.

„Carlisle, mám na tebe prosbu,“ začal jsem.

„Ano? Poslouchám,“ řekl mi Carlisle a já jsem začal:

„Potřeboval bych, abys Rose řekl, že se to zlepšilo, ona pak dostane chuť do toho… začne cvičit a možná by to bylo všechno zase OK,“ šeptal jsem mu tak, aby to nikdo neslyšel.

Kývnul a řekl: „Budu muset Rosalie zkontrolovat, jestli se to nezhoršilo, nebo nezlepšilo.“

„Dojdu pro ni,“ řekl jsem a už utíkal pro ni.

„Rose, drahoušku, Carlisle tě potřebuje prohlédnout, kontrola,“ řekl jsem a nečekal jsem, až se uráčí mi něco odpovědět, asi bych se ani nedočkal. Popadl jsem ji do rukou a šel s ní k Carlisleovi, položil ji na váhu a potom na lehátko, Carlisle provedl kontrolu a na tváři se mu objevil úsměv, Rose se hnedka udiveně podívala a poprvé za 2 dny promluvila.

„Co se děje Carlisle?“

„Vypadá to, že se to zlepšuje, miminko zase přibírá na váze, akorát je pořád otočené hlavou nahoru, ale prostudoval jsem si pár knih, a ty říkají, že na to pomáhá cvičení na gymnastickém balóně.“

„Tím chceš říct, že když začnu cvičit na balóně, vše se zlepší?“ ptala se radostněji, dokonce se i usmála.

„Jo,“ řekl stroze Carlisle.

„Emmett si to už pěkně prostudoval, takže máš i trenéra,“ mrknul na ní Carlisle a já zezadu objal Rose.

„Tak jdeme, Rose, začneme cvičit,“ řekl jsem.

„Klidně, ale musíme ještě zajet pro cvičební pomůcky.“

„Neboj se, vše už jsem nakoupil a zařídil, takže jdeme?“ optal jsem.

„Jo!“ řekla Rose důrazně, vzal jsem jí do náruče a vynesl do našeho pokoje, položil jsem jí na postel a začal chystat podložku a nafukovat balón.

Když jsem vše připravil, dal jsem Rose pohodlné oblečení, určené přímo ke cvičení, oblékla si ho a začali jsme.

„Posaď se na tady ten balón,“ řekl jsem Rosalii.

„Tak a teď se mírně pohupuj,“ vysvětlil jsem Rosalie a přidržoval ji při tom. Pohupovali jsme se asi 10 minut, Rose mi řekla, že je to strašně uklidňující, že to ani netušila, jak super to může být. Potom jsme vyměnili cvik, začali jsme mírně poskakovat po balóně, to se Rose líbilo ještě víc, takže u toho jsme zůstali po celý zbytek večera, Rose nechtěla z toho balónu slézt, jak se jí to moc líbilo.

Pohled Rose:

Oblékla jsem si připravenou teplákovku na cvičení a začali jsme. Posadila jsem se na balón, bylo to zajímavé, dlouho jsem nestála na nohách a teď tohle. Líbil se mi ten pocit. Posadila jsem se na balón a začala dělat to, co mi Emmett řekl.

Bylo to strašně uvolňující, nechtěla jsem přestat, ale na konci mě přemluvil a my jsme přešli na druhý cvik, ten byl ještě lepší než ten předtím, od něho už jsem se nenechala odradit a cvičila ho celý večer.

Za dva dny jsme šli za Carlislem na kontrolu, celou domu jsme pečlivě cvičili.

„Ukažte!“ řekl Carlisle a začal mi prohmatávat břicho.

„Tak jak to vypadá?“ vyptával se Emmett.

„Podle mých předpokladů to vypadá, že se to podařilo, asi o centimetr se pohnul a to je super!“ řekl Carlisle radostně.

„Jé, já jsem tak šťastná,“ řekla jsem a Emmett mě objal a začal líbat…

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-25-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 24. kapitola: