Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 23. Kapitola

19.06.2010 (17:30) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2273×

Moc vám děkuju, že mi povídku komentujete a taky, že ji čtete... komentáře u minulé povídky mě doslova totálně dojaly, byly nádherné... děkuji;) Zase platí, že čím více bude komentářů, tím rychleji bude povídka přidaná, mám ji už napsanou, takže záleží to jen a jen na VÁS ;)

23. Kapitola

Pohled Rose:

„Emme, neměli bychom už začít kupovat věci pro malého? Ani kočárek nemáme,“ ptala jsem se.

„Vlastně, měli bychom někam vyrazit,“ objal mě Emmett a hladil mě po bříšku.

„Tady někdo mluvil o nákupech?“ přiběhla k nám do pokoje Alice a začala radostně poskakovat.

„Mluvil no, ale budeme kupovat jen kočárek,“ řekla jsem jí.

„Hm… tak to už můžeme vyrazit, já jsem připravená,“ jásala Alice.

„Alice, ale mysleli jsme já a Emmett, sami!“ zdůraznila jsem.

„Nákupy? A beze mě?“ kroutila nešťastně hlavou.

„Promiň Alice, ale první nákupy bych chtěla podniknout jenom já a Emmett, s vybavením pokojíčka nám můžeš pomoct, ale toto bychom si rádi zařídili sami.

„Aha, tak jo, já teda mizím,“ sklonila Alice hlavu a odešla.

„Tak můžeme vyrazit?“ zeptal se Emmett nadšeně.

„Jasně, lásko,“ řekla jsem a už jsem chtěla vstát, ale Emmett mě vzal do náruče.

„Já se chci jít převléct, tak mě postav na nohy,“ prosila jsem ho.

„Já tě tam donesu, jo?“ řekl Emmett a už mě nesl.

„A obléct už se můžu sama?“

„Nevím, nevím…“ zasmál se Emmett.

Oblékla jsem si volnější tuniku, byla určena pro těhotné ženy, byla pěkná, fialkovo růžová. I když byla volnější, šlo vidět, že jsem těhotná, byla na ramínka. K tomu jsem si vzala uplé tmavě fialové legíny, vypadalo to pěkně, na nohy jsem si dala ružovo fialové converse, k tomu nějakou tu bižu a mohli jsme vyrazit. Emmett mě samozřejmě až do auta donesl na rukou.

„Můžu řídit?“ ptala jsem se.

„To si piš, že ne!“ zdůraznil slovo ne. Já se jen usmála, předem mi bylo jasné, že mi to nedovolí… Opatrně jsem se upásala a vyjeli jsme.

„Emmette, nemusíš kvůli mně jet 50 km/h,“ usmála jsem se na něho.

„Co kdybychom se vybourali? Hm?“ musela jsem se začít smát.

„No čemu se směješ?“

„Když ty se u toho tak tváříš, tak důležitě, to jsem u tebe dlouho neviděla…“

„Aha,“ usmál se na mě a řekl: „Už je to lepší?“

„Určitě, ale fakt bys mohl šlápnout na ten plyn.“

„Když ti to udělá radost,“ trošičku přišlápnul plyn, ale ručička tachometru se vyšplhala jen na 70 km/h, no co, tak to nějak vydržím.

Zastavili jsme před obchodním centrem, vystoupila jsem sama, Emmett mi jen otevřel dveře, překecala jsem ho, abych mohla v obchodě chodit sama, na svých nohách, ne v jeho náruči. Je pravda, musela jsem mu trošku vyhrožovat…

„Tak čím začneme, lásko?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím, ještě ani nevíme, jestli to bude holka, nebo kluk.“

„Tak to koupíme v neutrální barvě, co říkáš?“ zeptala jsem se ho.

„Když to bude holčička, tak jako bude mít zelený kočárek? To ne… A co když to bude chlapeček? Bude mít oranžový kočárek? To by nebylo pěkné, já bych koupil všechno dvakrát,“ navrhnul Emmett.

„A není to zbytečná útrata?“ strachovala jsem se.

„Peněz máme přece dost, ne?“ Mrknul na mě a už jsme ruku v ruce vcházeli do nákupního centra.

„Já bych šel prvně na kočárky,“ navrhnul Emmett.

„S tím souhlasím,“ usmála jsem se na něho a šli jsme do oddělení s kočárky.

„Přejete si něco?“ ptala se nás prodavačka, když jsme asi 5 minut chodili od kočárku k kočárku.

„Chtěli bychom kočárek,“ řekl Emmett.

„A jaký si tak přestavujete? Nějaký sportovní? Trojkolku? Nebo normální čtyř-kolák?“ Podívala jsem se na Emmetta a domluvili jsme se spíš na tom čtyř-kolovém.

„Raději ten čtyř-kolový,“ řekl Emmett a my se přesunuli do oddělení specializované pro klasické kočárky.

Paní prodavačka nám něco málo řekla o tom, jaké jsou nejlepší a pro co, jaké jsou nejprodávanější… Pak nás nechala samotné si něco vybrat a se slovy: „Kdyby jste něco potřebovali, s něčím poradit budu u pokladny,“ odešla.

„Tak jaký koupíme? Všechny jsou nádherné…“ zeptala jsem se Emmetta.

„Já taky nevím, ale líbí se mi tady ten,“ ukázal na model kočárku, byl úplně vzadu, asi bych si ho nevšimla, kdyby mi ho Emmett neukázal.

„Ten je pěkný i mně se líbí…“ řekla jsem a společně s Emmettem došla ke kočárku. Zkusili jsme si s ním popojet, dobře se s ním jezdilo, už jsem si představovala, jak tam budu vozit naše miminko…

„Prosím Vás, paní prodavačko, mohla byste nám ukázat tady ten kočátek?“ ukázal Emmett na ten náš vybraný kočárek.

„Ano, tady ten je opravdu krásný,“ podpořila náš názor paní prodavačka.

„Máte ho i v růžové barvě?“ ptala jsem se.

„Máme, ale je to růžovo-fialová, nevadí?“ zeptala se a šla do skladu pro kočárek.

„Takže to bude holčička?“ ptala se zvědavě.

„My to ještě nevíme, právě proto bychom ho rádi koupili dvakrát, ještě v modré,“ řekla jsem.

„Takže mám donést ještě modrý kočárek?“ ptala se prodavačka mile.

„Určitě,“ řekl Emmett.

„Světle modrý, nebo tmavě modrý?“ ptala se nás, než zašla do skladu.

„Nemohla byste nám dovést oba dva?“ ptal se Emmett. Paní prodavačka nám dovezla oba dva kočárky, pořádně jsme si oba dva prohlédli.

„Ten tmavý je takový až moc tmavý, jakoby spíš do černa,“ řekla jsem Emmettovi, takže jsme se spíše domluvili na světle modrém.

„Takže my bychom si koupili tady ten růžový a tady ten světle modrý,“ vybrali jsme si je a šli jsme je zaplatit, platili jsme kreditkou. Kočárky vzal Emmett pod ramena a šli jsme do obchodu s oblečením pro malé špunty. Mezitím, co jsem se dívala po tom nádherném, drobném oblečení, Emmett zaběhl odnést kočárky do kufru.

„Podívej, Emmette, na ty nádherné dupačky a tady ty, co teprve tady ty…“ ukazovala jsem na dupačky, Emmett je všechny házel do košíku.

„Nemáme toho už moc?“ ptala jsem se, když už jsme měli 4 plné tašky oblečení.

„Ještě něco pro tebe, lásko,“ řekl a dovedl mě do oblečení pro těhotné, bylo tam opravdu krásné oblečení… Vybrala jsem si asi desatery šaty, potom plno tunik, těhotenské kalhoty, ale těch jen pár, byly totiž trošku nepohodlné…

„Nepojedeme už, miláčku?“ ptala jsem se Emmetta.

„Už? Tak brzo? Ty už jsi unavená, co?“

„Trošku mě to zmohlo, ty nákupy.“

„To je jiná, jdeme!“ zavelel Emmett a šli jsme, v jedné ruce držel plno tašek a tou druhou mě držel za ruku.

Jak jsme přijeli domů, tak za námi přiběhla Alice a šla nám pomoct s taškami… Byla strašně zvědavá, co jsme nakonec vybrali, prý to neviděla.

„Tak už to konečně vybalte!“ říkala nedočkavě. Kočárky jsme rozbalovali v obýváku, samozřejmě tam všichni seděli.

„Jdeme na to, tak začneme u toho prvního, ten je pro případ, kdyby to byl kluk,“ řekl Emmett a začal skládat.

„Jéé… ten je krásný,“ řekla Esmé a přišla k němu, chytla ho za držátko a jezdila s ním tam a sem.

„A teďka tu verzi, kdyby to byla holčička,“ ta Alice je tak nedočkavá…

„Už jdu na to!“ Emmett rozbalil kočárek a všichni z něho byli taky unešení, stejně jako z toho modrého.

„No, ten je nádherný, skvěle jste vybrali,“ pochválila nám kočárek Bella.

„Děkujeme,“ odpověděla jsem.

„Jsem rád, že jste si vybrali už kočárek, ale stále tam je riziko, že se dítě nenarodí…“ řekl Carlisle sklesle.

„To je, ale je lepší to mít nachystané, než to potom narychlo shánět,“ povídal Emmett.

„Je to jen na vás,“ mrknul na nás Carlisle a šel si taky prohlédnout kočárek z blízka.

„A co jste ještě koupili, kromě kočárků?“ vyptávala se Esmé.

„Dupačky, botičky… prostě oblečení pro špunta, nedalo se tomu odolat, bylo to tak rozkošné,“ dořekla jsem.

„Tak neváhejte a ukažte nám ho,“ pošťuchovala Alice.

„Jojo… Emme, mohl bys mi prosím tě podat ty tašky?“ řekla jsem mu a ani jsem se nenadála, tašky mi stály u nohou.

„Děkuju.“

„Pro tebe všechno, zlato,“ pošeptal mi Emmett a dal mi pusu.

„Takže tady ty, ty jsou, kdyby to byl chlapeček,“ ukázala jsem malinkaté, modré dupačky, bylo na nich autíčko, byly naprosto k sežrání…

„Ty jsou nádherné, můžu se podívat?“ ptala se Bella.

„Určitě,“ řekla jsem a dupačky ji podala. Vzala si je do ruky a s velkým úsměvem na tváři se na ně dívala.

„Jedem dál, toto jsou dupačky pro případ, kdyby to byla holčička,“ z tašky jsem vytáhla světlounce růžové dupačky, pro změnu na nich byla panenka, všichni se nad nimi rozplývali, samozřejmě jsem je nechala kolovat…

Dupaček jsem měla plnou tašku, trvalo, než jsem je všechny ukázala… Přešla jsem k šatičkám.

„A teď se podívejte, jsou naprosto rozkošné,“ řekla jsem a vytahovala růžové šatičky s mašličkou a kytičkami, už jsem si představovala, jak v tom ten náš malý capart bude chodit…

Už mi zbývala jen jedna taška a to taška plná bot. Vytahovala jsem boty jedny po druhých, každý se nad nimi rozplýval.

„Rose, neříkala jsi mi náhodou ve městě, že jsi unavená?“ ptal se Emmett.

„Byla no, už je to lepší,“ řekla jsem.

„Miláčku, víš přece, co říkal Carlisle, nesmíš se přetahovat, dneska toho už je na tebe moc, pojď si lehnout,“ řekl mi Emmett.

„Tak, mohla bych se natáhnout,“ jen jsem to dořekla a už mě Emmett bral do náruče, vyběhl schody a pokládal do postele, prvně jsem se ještě převlékla, a pak si lehla, vyhrnula si tričko a pozorovala bříško, potřebovala jsem jen natáhnout páteř a dopřát miminku klid.

Emmett mi prsty ťupkal po břiše, bylo to strašně uklidňující, potom mi na nich dělal kroužky, to jsem přímo vrněla blahem… jak jedno těhotenství dovede chlapa změnit a to úplně od základů… přemýšlela jsem.

„Lásko, já tě tak miluju,“ řekla jsem mu a začala ho líbat, Emmett mě líbal strašně vášnivě i já jeho, byla to nádherná souhra našich jazyků…

„Já tebe víc,“ říkal mezi polibky, bylo to nádherné, připadala jsem si tak šťastná…

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-24-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 23. Kapitola: