Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 22. Kapitola

15.06.2010 (20:15) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2488×

Moc děkuju všem co mi tuto povídku komentují a čtou, moc vám děkuju, vaše komentáře mě vždycky strašně moc povzbudí. Omlouvám se, že sem tuto kapitolku přidávám tak pozdě, ale měla jsem toho hodně ve škole... Ještě jednou vám děkuju, že mě podporujete... čím více bude komentářů, tím rychleji bude kapitolka přidaná :)

22. Kapitola

„Miláčku, co budeme dělat my?“ ptala jsem se ho.

„My… no, v domě už je dost lidí, to bychom neměli soukromí, nezajdeme si jakože zalovit a potom na naší louku?“ navrhoval a konec věty nechal doznít do ztracena.

„To zní lákavě,“ řekla jsem mu, vzala ho za ruku a šli jsme… Edward mě objal kolem pasu a do vlasů mi řekl: „jak já tě jen miluju…“

„Já tebe taky, lásko,“ řekla jsem a dala mu obrovitánskou pusu.

Úterý ráno:

„Mami, nevíš, kde mám ty věci?“ řvala na mě Nessie z pokoje.

„Jaké věci?“ ptala jsem se. Edward mi řekl, že hledá to tričko, které si někam zašantročila, šla jsem tedy za ní.

„Nessie, pokud myslíš to tričko, tak to máš ve skříni,“ řekla jsem a přišla se skříni, otevřela jí a oblečení, které v ní bylo naházené, jako seno, se na mě málem vysypalo.

„Co to má být, Nessie?!“ zvýšila jsem na ní hlas.

„No já jsem spěchala…“ snažila se to nějak vyžehlit, tak použila její roztomilý pohled, kulila na mě očka…

„Nezkoušej to na mě! Nessie, na mě tohle neplatí!“ řekla jsem chladně a začala jí vhazovat skříň.

„Co to děláš, mami? Vždyť to nebylo tak strašné,“ kulila na mě oči.

„Nebylo to strašné, bylo to otřesné… Hned jak přijdeš domů ze školy, tak hnedka na to naletíš a bude tady uklizené na jedničku, jasné?“ řekla jsem jí, ona jen sklopila pohled a řekla ano.

„Já se jdu obléct do školy, tak zatím… jo a mimochodem, to tričko máš hozené na té židli,“ řekla jsem a ukázala na židli.

„Dík,“ řekla a už se šla oblíkat.

„Jede se!“ zavelela jsem, jako každý den. Dnešní škola uběhla jako voda, ani jsme se nenaděli a už jsme jeli domů.

„Carlisle, prosím tě, nejde už něco poznat?“ To bylo první, co Emmett řekl, když otevřel dveře domu. V náruči nesl Rose, samozřejmě, má furt o ní strach… nechápu no. Carlisle přišel za námi do obýváku, poslední dobou bývá více doma, než v nemocnici, to bude tím výzkumem…

„Mrknu na to, ale obávám se, že je ještě moc brzy,“ odpověděl Carlisle a začal prohmatávat břicho od Rose.

„Musím říct, že ještě nic nejde poznat, ale měl bych vás asi trošku seznámit s naším těhotenstvím, tedy s upířím no… Je to jiné než u člověka, místo devíti měsíců to trvá jen 4 a půl měsíce, asi polovina, břicho se rychleji zvětšuje, budeš mít pořád jinou náladu, strašně moc náladová a tvoje prsa neporostou, tak jako to mají lidé, to malé nebude potřebovat mateřské mléko, bude se mu dávat krev,“ dořekl Carlisle.

„Děkujeme Carlisle,“ řekli sborově a už se chystali odejít k sobě do pokoje.

Já jsem uslyšela, jak něco přijíždí, byl to Edward, šla jsem ho přivítat a to hnedka do garáže.

„Miláčku,“ řekla jsem mu a běžela ho obejmout, nevím, co mě to popadlo, ale tak nějak mi chyběl… nejsem nějaká přecitlivěla? Viděla jsem ho snad ve škole.

„Ahoj, ty moje beruško,“ taky mě objal a začali jsme se vášnivě líbat. Po nějaké době jsme šli dovnitř. Objímali jsme se a šťastně se usmívali.

„Kde je Nessie?“ zeptal se Edward, když Nessie nikde neviděl, všichni totiž seděli u televize v obýváku, dokonce i Carlisle.

„Uklízí, měla nehorázný nepořádek ve skříni, nedalo se na to dívat, fakt hrůza… málem se to ne mě vyklopilo, když jsem ji otevřela.“

„Tak ji tím netrap, můžeme si najmout nějakou uklízečku, třeba,“ říkal mi a já se jen nestačila divit.

„Na co uklízečku, prosím tě?“ nechápala jsem, opravdu.

„Aby to vše uklidila, když to naše Nessi nestíhá,“ usmál se, ale já se na něj zašklebila a vrhla na něj vražedný pohled.

„Proč se tak tváříš, lásko? Nemrač se, nesluší ti to,“ snažil se mi prsty vytvořit úsměv na obličeji, ale marně.

„Musí mít nějaký režim, takhle by to nešlo, víš? Co by dělala, kdyby byla starší?“

„Najala by si uklízečku, tak jako teďka,“ usmál se a už si myslel, že vyhrál, ale to se pěkně plete… On je snad natvrdlý, nebo co?

„Byla by pak rozmazlená, kdybychom ji takhle rozmazlovali…“

„Aha,“ uznal a usmál se na mě.

„No tak lásko, už se ale nemrač, je to už jasné, žádná uklízečka nebude a hotovo,“ říkal a začal dělat různé opičky na mě. Kdyby jste ho jen viděli, tomu se prostě nedalo nezasmát, vybuchovala jsem smíchy…

„Čemu se tam směješ? Já bych se taky rád zasmál,“ vykukoval Emmett zpoza Edwarda.

„Smůla, to můžou jen ti V.I.P,“ setřela jsem ho, ten se jen ušklebil a řekl: „To od tebe nebylo pěkné, Bello,“ začala jsem se smát, když on to řekl takovým způsobem…

„Nejdeme zkontrolovat Nessie? A pak se můžeme někam vypařit…“ nabídla jsem mu.

„To beru všema deseti,“ vzal mě do náruče a vyběhl se mnou schody do pokoje od Nessie.

„Ahoj Nessie, tak jak jsi pokročila s pořádkem?“ zeptala jsem se jí.

„Už mám půlku, hele,“ otevřela skříň a začala se chlubit.

„Tak pěkně pokračuj,“ řekl při změnu Edward.

„Jasně, nechceš mi pomoct?“ Nessie začala dělat ty její psí oči, ale Edward stejně řekl ne.

„Nessie, my se s Edwardem jdeme projít jo? Tak pěkně pracuj, zatím,“ rozloučila jsem se s ní a šla.

O tři měsíce později

„Emmette, musíš mě všude nosit? Já mám nohy,“ stěžovala si Rose, kterou Emmett všude nosil na rukách, dokonce ani na záchod ji nechtěl nechat jít samotnou… Takhle to šlo celé ty tři měsíce, prvně si to Rose užívala, ale teď už je to pro ní otravné, no… otravné není to správné slovo, prostě jí to vadí.

„Co kdyby se ti něco stalo? Přeci jen je tam náš malý prcek,“ usmál se Emmett na ni a potom jí pohladil bříško, dokonce k němu i potichoučku povídal…

„A co by se mi tady asi tak mělo stát? Za prvé jsem v domě plném upíru a jsem hlídaná na každičkém rohu a za druhé jsem sama upír,“ pokoušela se mu vysvětlit Rose.

„Víš, drahoušku, jistota je jistota,“ řekl Emmett a odnesl jí na sedačku, kde mimochodem všichni seděli. Posadil si jí na klín a ze strany na stranu s ní pohupoval.

Rosalie už měla břicho, bylo větší, pěkně zakulacené, vzpomněla jsem si, jak jsem ho taky měla, jak tam byl ten malý prcek Nessinka… prcek, to je už teď minulost, už chodí do školy.

„Nad čím uvažuješ, beruško?“ ptal se mě Edward, který mě objímal a na našich nohách seděla Nessie.

„Jen jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla já těhotná, to bříško, ten prcek,“ ukázala jsem na Nessie a ta se zakřenila.

Na sedačce seděl i Carlisle s Esmé, taky se objímali a byli spokojení. Alice s Jazzem dělali to samé, všichni byli šťastní, všude vládla pohoda, klid, prostě nádherná rodinná atmosféra. Nepotřebovali jsme ani televizi, povídali jsme si…

„Tati, mami, já nebudu mít sourozence?“ vyptávala se Nessie.

„Uvidíme, časem,“ řekla jsem jí.

„A ty bys chtěla?“ vyptával se Edward.

„Určitě, mát takovou mladší ségru, a nebo brášku, to by bylo super, měla bych si s kým hrát a tak…“

„Můžeš si hrát s námi,“ říkal ji Edward.

„Ale to je něco jiného, já myslím někoho, kdo by byl stejně starý jako já, někoho, kdo by chápal moje myšlení…“ usmála se na nás Nessie.

„Časem, možná se dočkáš,“ usmála jsem se na Nessie, už jsem věděla, jak se rozhodnu, to bylo jasné už od začátku, vše záleží jen na tom, jak to výjde, ale nemůžu to hned Nessie říct, vím to jen já, ani Edward to neví a to je říct.

Rose se chytila za břicho a zamračila se. Všichni jsme se napjali a Emmett s Carlislem za ní rychle přiskočili.

„Rose, co je? Co tě bolí?“ ptal se Emmett. Rose ale nic nedělala, pořád se držela za břicho.

„Rose, teď mi řekni, co tě bolí,“ říkal jí autorativně Carlisle. Rose pořád nic neříkala, měla jsem o ní veliký strach, ale podle pohledů ho měl každý.

Rose se za chvíli napřímila, rukou si hladila bříško a blaženě se usmála.

„Tak co se stalo, miláčku?“ vyptával se Emmett.

„Ono mě to koplo,“ říkala Rose a nádherně se u toho smívala, vzala Emettovu ruku a položila si ji na její břicho, asi po pěti minutách koplo znova, Emmett se usmál, oba byli tak šťastní.

„Já si chci taky šáhnout, můžu Rose?“ zeptala jsem se jí.

„Jasně že jo, pojď této,“ usmála se na mě Rose a já položila ruku na její břicho. Postupně se každý přidal a chytnul se jejího břicha, když konečně koplo, všichni jsme se zasmáli a drželi ruku dál, potom jsme ji museli sundat, protože nám Carlisle řekl, že by si měla Rose odpočinout, že je toho na ní trochu moc… prý podle doktorského hlediska.

Rose šla do jejich pokoje, nešla samozřejmě sama, to by jí Emmett nedovolil, nesl jí v náruči, tak jako vždy. Postupně zbytek odcházel, Esmé s Carlieslem si šli zalovit. A Alice s Jazzem šli do jejich pokoje, asi tušíte, co tam mohli dělat.

Zůstali jsme tam tedy jen my tři, já Edward a Nessie.

„Mami, také já budu mít sestřenici?“ ptala se Nessie.

„Možná, ale pohlaví se ještě neví, možná bratrance, to nikdo neví,“ říkala jsem jí.

„Ani Carlisle?“

„Ani on ne,“ řekl Edward.

„Ale Nessie, nikomu to neříkej, je to tajemství, naše tajemství, jo? Není to ještě jisté, že se to narodí.“

„Neboj se, u mě to je jako v hrobě.“

„To věřím, ale Nessie, je už docela hodně hodin, měla by ses nachystat do školy a tady už jít spát,“ řekla jsem jí, ani jsme si neuvědomovali, kolik je vlastně hodin, už byla tma a zítra je škola.

Nessie jsme poslali spát a my jsme si šli užívat naše společné chvilky o samotě…

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-23-kapitola

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 22. Kapitola: