Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 19. Kapitola

24.05.2010 (18:45) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1894×

19.  Kapitola

„Ale nevyděs ji něčím, je to moje nejlepší kamarádka,“ jen co jsem to dořekla, už nasedala do auta a viděla jsem jenom zadek auta, jak fičí s větrem o závod, z auta ještě zavolala: „Neboj, moje taky,“ a už jsem ji neviděla ani neslyšela.

Pohled Alice:

„Ahoj Lizzie,“ pozdravila jsem jí, když mi otevřela dveře.

„Ahoj Alice, pojď dál, už tu na tebe čekám,“ řekla mi a přátelsky mě objala.

„Děkuju, tak se na to vrhnem, kde máš pokoj? Bude to dělat tam ne?“ zeptala jsem se.

„Jasně, moc ti děkuju, já jsem strašně nervózní, děkuju. Pokoj mám tady, pojď za mnou,“ dořekla a už mě vedla směrem do jejího pokoje.

Pokoj byl jiný, než na jaký jsem zvyklá z naší rodiny, byl poměrně menší, skromnější, ale nádherně útulný, a celkem moderně zařízený… Ale něco mi tam chybělo, něco, bez čeho bych se já nikdy neobešla, nedokázala obejít… a to šatna, nebyla tam. Byla tam jen menší šatní skříň.

„Můžu?“ zeptala jsem se Lizzie a ukázala na skříň.

„Určitě, můžeš, ani se neptej!“ řekla mi a usmála se na mě. Otevřela jsem skříň a začala se v ní prohrabovat.

„Asi spíše něco pohodlného? Ne?“ ujistila jsem se.

„Určitě, vždyť víš, co se obléká do kina…“

„Tak zkus tady ty džíny a k tomu tady tu halenku,“ ukázala jsem na světle modré, už z obchodu roztrhané rourovité džíny a k tomu na tmavě modrou halenku. Oblékla si to, bez odmlouvání, asi se jí to i líbilo.  Prohlédla se v zrcadle.

„To by šlo,“ řekla mi.

„Jak že by to šlo? Je to krásné…“ ujišťovala jsem jí.

„Děkuju,“ řekla mi.

„Tak a teď tě jdu nalíčit, jo?“ optala jsem se.

„Jo jo, ale ne moc přeplácané…“

„Mě můžeš věřit, posaď se sem,“ řekla jsem jí a ukázala na židli. Posadila se a automaticky zavřela oči. Musela jsem štětečkem jezdit pomalu, bylo by to poněkud divné, že by jsem to měla hotové za deset minut, tím pádem to trvalo déle...

„Hotovo,“ řekla jsem Lizzie, když jsem jí nalíčila. Dala jsem jí trochu make-upu, stačila jen trocha, protože pleť měla pěknou, oči jsem jí zvýraznila tenkou oční linkou a řasám přidala trochu objemu a prodloužila je, na víčka jsem nanesla lehký, trošičku do světlounce modra stíny... nakonec jsem jejím líčkům dala trochu růžové, ale jen slabě... Musím uznat, vypadalo to pěkně, co pěkně? Krásně, ne-li nádherně. Lizzie se podívala do zrdcadla, teď už skoro připravená vyjít do kina, oblečená, nalíčená... Lizzie najednou zkameněla, co se děje? Pomyslela jsem si.

„Lizzie? Jsi v pohodě? Jestli se ti to nelíbí, můžu to ještě změnit,“ mávala jsem jí rukou přes obličej aby se vzpamatovala.

„Co to je?“ řekla.

„Tobě se to nelíbí? Sedni si, udělám to znovu,“ poručila jsem jí, ale ona nic, jen: „Neblbni, je to nádherné... strašně se mi to líbí, moc ti děkuju,“ řekla mi a už se trochu vzpamatovala, ale podle mě, pořád nemohla uvěřit, že ta postava před ní, v zrdcadle, je ona.

„Ještě minutku, musím udělat fotečku, pro Bellu, bude ráda, snad jí to aspoň trochu zlepší náladu, je pořád přilepená k záchodové míse a blije, ale teplota už ji klesá, pomalu, ale jistě,“ řekla jsem a vytahovala už mobil, Lizzie se usmála a tím tomu dodala ten správný šmrnc.

„Sýr,“ řekla jsem. Cvak a bylo, vyfotila jsem si to ještě jednou, a celé, i s oblečením.

„Och, já bych málem zapomněla, ještě doplňky,“ dělala jsem, že jsem zapomněla...

„No jo no, ale jaké?“ ptala se.

„Co třeba tady ty náušnice?“ zeptala jsem se, a ukázala na jedny stříbrné koule, byly tak trošku visací, ale pěkné, hodily se k tomu. Čirou náhodou to byl set, takže k tomu byl i náhrdelník, obyčejný stříbrný hádek a na něm stříbrná koule. Podívala jsem se na ní trošku z dálky, ještě jednou si jí vyfotila a zvedla palec nahoru, jako gesto, že jí to sluší, usmála se a začala nervózně křupat klouby u prstů na ruce.

„Lizzie, není z čeho být nervózní,“ uklidňovala jsem jí, tedy snažila se jí uklidnit, ale moc se mi to nedařilo, zatím.

„Ale je, to je poprvé, ani nevím, co mám správně dělat.“

„Chovej se normálně, přirozeně, na nic si nehraj, prostě taková jaká jsi teďka se mnou,“ radila jsem jí.

„No budu se snažit,“ řekla, ale pořád si nervózně křupala prsty.

„Nekřupej si ty prsty, jinak ti upadnou!“ napomenula jsem jí ze srandy.

„Když já jsem pořád nervózní,“ tvrdila...

„To přejde... drž se mými pravidly a bude to OK,“ mrkla jsem na ní a už se s ní pomalounku loučila, dala jí poslední rady a jela domů.

„Ahoj Bells,“ byla první, za kterou jsem přiběhla.
„Tak co Lizzie?“ vyhrkla na mě hnedka.

„Je nádherná, ale maličko nervózní,“ řekla jsem jí.

Pohled Belly:

„A tak máš aspoň fotku?“ ptala jsem se nedočkavě.

„Jasně že mám, že jsi to ty...“ usmála se na mě a už vytahovala ten svůj mobil a ukazovala mi ji. Musím uznat, že to Alice krásně sladila, to oblečení a to nalíčení, celé to krásně ladilo k sobě.

„Ty jsi jednička Alice, toto je nádhera,“ pochválila jsem jí. Ta se jen usmála, podívala jsem se na ní a řekla: „Děuju ti Alice.“

„Ale není za co, jinak mi už Lizzie děkovala,“ otočila se a šla za Jasperem, já jsem šla za Nessie, byla ve svém pokoji.

„Ahoj Nessie, tak jak se vede?“ ptala jsem se jí.

„Ahoj maminko,“ pozdravila mě a vrhla se mi kolem krku.

„Vede se dobře, co ty?“ zeptala se.

„Taky, taky. Co tady děláš? Celou tu dobu?“ zeptala jsem se.

„Ále, nic moc, jsem na notebooku, víš.“

„Skoro celý den?“ vykulila jsem na ní oči.

„Jen chvilku,“ usmála se jejím zářivým úsměvem.

„Já vím moc dobře, jak dlouho na tom jsi.“

„Tak proč jsi na konci věty zvedla hlas nahoru? Jako v otázce?“

„To je jedno, za chvilku to vypneš, jo?“ nařídila jsem jí.

„Jasně mami,“ řekla sklesle.

„Co na tom vlastně děláš? Celé dny?“ ptala jsem se.

„Tak jsem různě na netu, hraju hry, jsou tu i děcka ze třídy, tak si s některýma i píšu a tak...“

„Aha, tak to za chvilku vypni, jo? A nachystej se už do školy, ať toho na zítřek nemáš moc,“ řekla jsem jí a už šla za Edwardem. Byl u nás v ložnici, přišla jsem k němu a lehla si za ním.

„Ahoj miláčku,“ pozdravila jsem ho a začala ho líbat, on mi to s radostí oplácel.

„Ahoj ty moje beruško,“ pozdravil mě. Líbali jsme se dlouho, až jsme se dolíbali, tak jsme si spokojeně lehli vedle sebe, já mu položila hlavu na hruď a jen tak si užívali ten krásný okamžik.

„Víš o tom, že dneska nám to Carlisle řekne?“ pošeptal mi potichu do ucha, usmála jsem se a otočila se na něho.

„Fakt?“ zeptala jsem se. Jen kývl hlavou a dal mi další polibek, pak už jsme se líbali dlouho, ale jen jemně, líbali bychom se i déle, kdyby nám do pokoje nevtrhla Nessie

„Ahojte,“ zakřičela, když prudce otevřela dveře, pak jí ale sklaplo a ona sklopila pohled k zemi, jako bychom dělali nějaké nekalosti...

„Ahoj Nessie,“ pozdravil jí Edward.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Edward.

„No za prvé jsem vás přišla pozdravit a taky jsem šla říct mamince, že jsem už ten notebook vypnula,“ mluvila stále se sklopenou hlavou.

„Jojo, ale proč máš tu sklopenou hlavu?“ ptal se Edward.

„Já nevím, je to takové blbé, vy se tady líbáte a já vám tady vtrhnu,“ mluvila, ale stále ji nezvedla, asi se styděla.

„To je dobré Nessie, pojď za námi,“ řekla jsem jí. Lehla si mezi nás, objali jsme jí, byli jsme jako jedna šťastná rodinka, jen tak jsme si povídali, ale pak už se Nessie začala nudit.

„Tak co budeme dělat?“ ptala se.

„Já nevím Nessie,“ řekl jí Edward, ale mě něco napadlo.

„Co třeba zahrát nějakou hru? Třeba twister?“ zeptala jsem se.

„Jooo...“ zavískala Nessie a už šla svolat ostatní z rodinky, jestli chcou. Emmett, ten byl celý žhavý, čekla až to všem natře, Rosalie, tak chtěla točit. Alice a Jasper, taky chtěli hrát, ale Carlisle nechtěl, zase pracoval a co Esmé? Tak ta nám šla dělat rozhodčího, sice nevím na co, ale asi se chtěla jenom dívat a jak zná Emmetta, tak asi tušila že asi bude podvádět, jako třeba schválně shazovat, šťouchat...

Sešli jsme dolů, do obyváku, tam se mělo hrát, Emmett už netrpělivě přešlapoval. Nessie donesla plátno a přístroj na točení, podala ho Rosalie a plátno společně s Emmettem roztáhli.

„Tak a můžem začít!“ zakřičel Emmett.

„Super,“ řekla Nessie a Rosalie už začala točit. V první hře se Jasper zdržel, nechtěl zatím hrát, prý musel vymyslet strategii. Začínal Emmett, Rosalie řekla: „Pravá ruka na žlutou,“ Emmett ji tam dal a hrálo se dál. Pokračovala Nessie, „Levá noha na zelenou.“

Další jsem byla já, a to s Levou nohou na Modrou, po mě byl Edward, dal si pravou ruku na zelenou. Jako poslední byla Alice s levou rukou na modrou. Chudák Nessie, nemá proti nám vůbec žádnou šanci, jako k upírům, pomyslela jsem si. Napadlo mě, že jí necháme vyhrát, když jsem byla vedle Emmetta, tak jsem mu to pošeptala, sice jsem ho musela přemlouvat, ale když jsem mu slíbila, že další hru vyhraje on, tak souhlasil. Alice souhlasila hnedka a Edward, tomu jsem to ani říkat nemusela, vyčetl si to z mysli Emmetta a taky trochu slyšel náš rozhovor.

„Já jsem vyhrála!“ řvala Nessie po baráku a poskakovala jako střelená, taková radost.

Další hru chtěla Nessie točit a hráli jsme souboj párů, který pár se udrží nejdéle ve hře, tak ten vyhrává. Teď si možná říkáte, jsou to upíři, ti přece nikdy nespadnou... my jsme ale měli jiné pravidla, mohlo se shazovat a tak, trošku tvrdší a když spadne jeden z páru, vypadává celý pár.

„Emmette, musíš být tak soutěživý?“ ptala jsem se, když se mě snažil na potřetí shodit, ale marně, já chci vyhrát, zkoušel to teda na Alici, a ta mu asi po osmé podlehla a sesunula se k zemi, možná už jí to nebavilo, tak ho prostě nechala.

„Hmm... dva na dva,“ řekl radostně Emmett.

„Vyrovnaný duet,“ řekl Edward.

„Bratře, já nevěděl, že máš smysl pro humor,“ začal se řehtat Emmett. To ale Edwarda namíchlo, a začal hrát na tvrdo.

Mohli jsme hrát tak půlhodinku a potom Edward záhadným způsobem shodil Emmetta, nevím, jak se mu to povedlo, ale hlavní je že jsme vyhráli.

Emmett naštvaně odešel a Rosalie ho utěšovala, takže asi víte, co za chvilku nastane...

My s Edwardem jsme se na sebe svalili a začali se líbat, pak přišla Nessie a objala nás.

„Vyhráli jste, vyhráli,“ říkala vesele.

Pak už nás to moc nebavilo, tak jsme to zabalili, Nessie jsem poslala spát, usnula, jako když ji do vody hodí, my s Edwardem jsme šli dolů za rodinkou, Emmett už byl v pohodě, zase seděl u televize a toho jeho baseballu, má on i něco jiného na práci? Říkala jsem si.

Seděli jsme tam úplně všichni a jen tak letmo se dívali s Emmettem na baseball. Byla tam i Esmé, dívali jsme se všichni, tedy až na Nessie, která spala a na Carlisla, který pracoval, ale za chvilku se otevřely dveře jeho pracovny a on přišel za námi.

„Ahoj Carlisle,“ pozdravila jsem, i ostatní ho pozdravili. Sedl si za námi a řekl: „Tak rodinko, už jsem to celé vykoumal, už jen budu potřebovat nějakého pokusného králíka, protože jinak to nedokončím nikdy, ale mělo by to na takových 95% vyjít.“

Všichni, teda až na Edwarda a taky trochu Alice nedočkavě čekali, bylo vidět to napětí mezi nima...

Další kapitola:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-20-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 19. Kapitola: