Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 17. kapitola

16.05.2010 (10:45) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1891×

17. kapitola

My s Edwardem jsme šli k nám do ložnice a tam jsme si povídali: „Edwarde, víš…, tak jsem o tom přemýšlela, to s tou Lizzie, asi bychom jí to fakt neměli říkat, je to hloupost a radši to ani nebudeme říkat Carlislovi, ne? Byla by to hloupost…“

„Taky si myslím, lásko,“ řekl mi a políbil mě.

Pak jsme se věnovali sami sobě...

***

Bylo asi kolem páté hodiny ráno, sešla jsem schody a šla za Esmé, zrovna navrhovala nějaký dům. Chvíli jsem se dívala a pak jsem se zeptala: „Esmé, kde je Carlisle?“

„Ve své pracovně, na něco přišel, ale nechce mi říct na co, tak na tom teďka bádá,“ řekla mi.

„Takže on zase pracuje? On pracoval i na dovolené?“ ptala jsem se a při tom jsem se musela smát.

„Jen ke konci…,“ pověděla mi.

„Aha, a teďka, je teda v pracovně, jo?“

„Jo, je, potřebuješ mu něco?“

„Ne, nepotřebuju, jen se přijdu podívat, na co přišel…“ Usmála jsem se a šla jsem za ním.

Zaklepala jsem: „Ťuk, ťuk…“

„Dále,“ ozvalo se, šla jsem tedy dále.

„Ahoj, Bello, potřebuješ něco?“ zeptal se ze slušnosti, i když věděl, že nic nepotřebuju.

„Ne, nic nepotřebuju, jen jsem se přišla podívat, na co nového, světoborného, jsi přišel.“

„Ale, za chvíli se to dozvíte, až si budu jistý, jestli to funguje. Musím to prvně pořádně prozkoumat.“ Pozorovala jsem ho chvíli, jak pracuje, byl do toho tolik zažraný, že to musí být něco asi hodně důležitého…

„Tak já tě nebudu rušit, ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a šla za Edwardem. Byli jsme spolu až do rána, řekla jsem mu o Lizzie a o Ritchiem. Když jsem mu říkala, jak to na mě Richie zkoušel, žárlil… vrčel.

„Ale snad bys nežárlil,“ usmála jsem se na něho a dala mi polibek.

Leželi jsme jen tak v posteli, povídali si a mazlili se…

„Já asi skočím se podívat za Nessie,“ řekla jsem mu a už jsem chtěla vstávat.

„Nikam nechoď, miláčku, je sobota,“ říkal mi a držel mě za ruku, poslechla jsem ho tedy a lehla si zpátky… spokojeně jsme leželi dál.

„Ťuky, ťuk,“ ozval se někdo za dveřmi, podle tenkého a dětského hlásku jsme poznali, že je to Nesse.

„Dále…, mladá slečno,“ řekl Edward a Nessie vešla dovnitř, na tácku flaštičky s krví.

„Snídaně do postele,“ řekla vesele.

„Je libo skupina A, B nebo 0? Máme tady i pumu, dokonce,“ řekla a zářivě se usmála.

„Drahoušku, co to děláš?“ ptala jsem se jí.

„Takhle to děti dělají, nosí rodičům snídaně do postele, ale tak když vy nemůžete jíst, jen pít krev, tak jsem to vyřešila takhle, nemáte z toho radost?“ zeptala se nás a konec věty řekla tak trochu smutně.

„Ale to víš, že jsme rádi, zlatíčko naše,“ řekla jsem.

„Já bych si dal jednu tu pumu,“ řekl Edward a mrkl na Nessie.

„Tady, pane, a co vy? Paní?“ ptala se Nessie… Připadalo mi to, jako by si hrála na číšnici, nebo tak něco.

„Hm…, tak já bych si dala, asi taky tu pumu, máte?“ zeptala jsem se.

„Puma byla jenom jedna… Už máme jenom A, B a 0,“ řekla.

„Tak to já si dám tu nulu, jo?“

„Prosím, madam." Podala mi lahvičku a sama si jednu vzala, zalezla mezi nás do postele a ležela.

Všichni jsme se naráz napili a všechno jedním tahem vypili, podívali se na Nessie a řekli jsme jí: „Děkujeme, Nessie, co tě to jen napadlo?“

„Já jsem jen tak surfovala na netu…, a tak,“ řekla a usmála se.

„Mami, venku je hezky, co budeme dneska dělat?“ zeptala se mě a mrkla ven. Venku svítilo sluníčko, tady ve Forks? Hm…

„Co byste řekli nějakému filmu?“ dal návrh Edward.

„Jóóó,“ řekla nadšeně Nessie.

„Tak na jaký?“ zeptala jsem se.

„Hm… Tak co třeba nějakou pohádku, nebo komedii?“ navrhla Nessie.

„Já už vím, Popelku!“ řekla nadšeně a už utíkala pro DVDčko.

„To je super nápad,“ řekl Edward a usmál se. Nessie zapojovala DVD, dala tam cédečko Popelky, vzala ovladač do ruky a utíkala si lehnout za námi.

Lehla si doprostřed, oba dva jsme ji objali a pořádně se zachumlali do deky, sice jsme ji ani nepotřebovali, ale bylo to pohodlnější pro Nessie.

„To je pěkné, že mami,“ usmála se na mě Nessie.

„To je, pěkně jsi to vybrala,“ pochválila jsem ji.

„To jo,“ přidal se Edward.

Pohádka nám skončila, a tak jsme se rozhodli jít dolů a pozdravit rodinku. Převlékli jsme se a šli.

„Ahoj, Esmé,“ pozdravila jsem Esmé, která stála u plotny a vařila pro Nessie jídlo, musí si čas od času dát něco lidského a mimochodem Esmé je vynikající kuchařka.

„Ahojte,“ pozdravila nás na oplátku.

Emmett jako obvykle seděl u baseballu a Rosalie se dívala taky… Vůbec nechápu, jak ji k tomu mohl donutit.

Carlaisla jsem slyšela v pracovně… Zase pracoval, ale nemohla jsem najít Alice s Jasperem.

„Esmé, kde je Alice a Jasper?“ zeptala jsem se.

„Šli na lov, ale šli už dávno, takže by tady už měli každou chvilkou být,“ řekla mi.

„Aha, děkuju.“

Tak trošku jsme se nudili, tak jsme šli za Emmettem a Rosalie, sedli jsme si k nim a dívali se s nimi na baseball. Byla to trochu nuda, vlastně jako vždycky.

Dívali jsme se snad hodinu, pak přišla Alice s Jasperem, sedli si za náma, taky se nudili, svítilo sluníčko, nedalo se do města, nakupovat, to bylo pro Alice mor. Dívali jsem se, baseball už skončil, tak jsme tam jen tak seděli a povídali si… Když v tom za námi přišla Esmé a nesla jídlo pro Nessie. Nessie se šklebila, ale prostě to musí sníst…

„Prosím, drahoušku, vím, jak je to pro tebe těžké, ale musíš to snít…,“ řekla jí Esme, když jí donesla jídlo.

Nessie se na to nedůvěřivě podívala a bez remcání vzala vidličku do pusy, zacpala si nos, zašklebila se a dala si první sousto do pusy, požvýkala to a rychle to spolkla. Dneska to snědla neuvěřitelně rychle… Všichni jsme ji podporovali, hlavně Emmett: „Nessie, to dáš! Za maminku, za tatínka, za Emmettka… Poslední sousto!“ pokřikoval po ní.

Přišel za námi Carlisle s úsměvem na rtech, že by mu to vyšlo? Ten jeho mega vynález? Chci vědět, co to vymyslel, podle toho, kolik tomu věnuje času a jak to drží v tajnosti, to bude strašně velké… No, necháme se překvapit. Sedl si za námi.

„Tak už nám konečně řekneš, na co jsi přišel?“ vyptávala se ho Alice.

„Ještě asi ne, musím tam něco dodělat ještě…, ale pokud to vyjde, tak nám to všem - upírům - změní život,“ napověděl nám.

„Jak?“ vyptávala se ho Rosalie.

„Nechejte se překvapit, ještě vám napovím, že se vám změní v dobrém, pokud to tedy vyjde,“ dodal. On si to snad užívá, že nám nic neříká…, pomyslela jsem si.

„A kdy nám to řekneš?“ vyptávala se Esmé.

„Možná zítra, možná za dva, tři dny, měsíc, nevím, vše záleží na tom, jak mi to půjde a jak si budu přesvědčen, že je to správně,“ řekl nám. Tak to je super… To nás chce tak dlouho napínat?

„Já bych vám to klidně řekl i teďka, jak vidím vaše smutné tváře, ale prostě nemůžu, co kdyby to nevyšlo? Byli byste z toho strašně zklamaní a mohli byste se trápit.“

Tak pokud si toto myslí… No, nemám slov, ale tak nevadí, jednou nám to řekne, možná zítra, možná za týden… Za měsíc, ale žijeme věčně, tak co?

Další kapitola:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-18-kapitola/#discussion

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 17. kapitola: