Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 14. Kapitola

13.05.2010 (09:45) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

14. Kapitolka

„Jak znám Emmetta, bude ho to vzrušovat, ale nic s tím nezmůže a já se budu motat okolo jiných, to ho vyvede z míry, ten bude žárlit,“ smála se.

Dojeli jsme ke škole. Vystoupily jsme. Společně s Rosalie jsme šli do školy, každý se za námi otáčel, tedy za námi ne, za Rosalie. Fakt jí to seklo. Ve škole jsme se rozešly a šly jsme každá své své učebny. No, to bude ještě sranda, už se těším, jak bude Emmett dolézat, jako pejsek…

Prvně jsme měli hodiny, které jsem měla sama, ty byly nudné. Další hodina, tak ta byla s Emmettem a to biologie.

„Ahoj Bello,“ řekl Emmett sklesle.

„Čau Emmette, tak takhle jsem tě teda dlouho neviděla, kde máš svůj humor?“ usmála jsem se na něho.

„Vždyť víš, co se stalo, přece ne?“ podíval se na mě zoufale.

„Vím, ale to se určitě zpraví…“ řekla jsem mu v klidu.

„Určitě, ale bude to fuška, takhle jsem Rosalii rozzuřenou neviděl takových 100 let a moc dobře si pamatuju, jak těžké to bylo…“

„Já ji ale nic neudělal, to ta holka, já za nic nemůžu,“ povídal.

„A viděl jsi ji dneska?“ ptala jsem se.

„Jo ráno, jak kolem mě procházela,“ říkal.

„Ale já myslím teďka, ve škole,“ zakroutila jsem hlavou.

„No, to jsem ji ještě neviděl,“ pověděl a já se uchechtla. Až ji jenom uvidí, tak snad spadne na zadek… protože je to opravdu síla.

„Proč se směješ?“ zeptal se mě.

„Ale nic, jen mě něco směšného pobavilo.“ Nechtěla jsem mu to říkat, to by potom bylo o ničem.

„Já fórky rád,“ pousmál se a pošťuchoval do mě tužkou.

„Však uvidíš… ještě dneska,“ řekla jsem mu a začala se věnovat biologii. Věnovala bych se jí, kdyby do mě Emmett neustále nešťouchal a nechtěl by vědět, čemu se smála.

„Emme, nech mě!“ řekla jsem mu důrazně, ale on nic, pořád otravoval.

„Emmette!“ řekla jsem poměrně nahlas. Když v tom se ozval pan učitel Barry: „Co se tam děje? Slečno Cullenová a pane Cullen?“

„Nic pane učiteli,“ řekl Emmett. Chvíli byl ticho, ale potom začal znovu… opakovalo se to samé, co bylo předtím.

„Takže sourozenci Cullenovi nepřestanou jo? K tabuli!“ zařval. Odešli jsme tedy k tabuli. Pan učitel nás začal zkoušet, byl totálně mimo, když viděl, že s Emmettem umíme úplně všechno, každé slovo, co je v učebnici.

„Posaďte se!“ řekl naštvaně. Šli jsme do lavice a oba samozřejmě jedničky. Zasmáli jsme se na něho a začali si povídat dál. Už byl skoro konec hodiny, tak nás nechal jen tak, ale byl opravdu nasraný.

Pak byla ještě jedna hodina, ale ta byla nudná...

„Čaute,“ pozdravila jsem Alici, Jazze a Emmetta v jídelně na obědě.

„Kde je Rose?“ zeptala jsem se… nikde totiž nebyla.

„Tak to nevíme,“ řekli všichni sborově. Chvíli jsme tam jen tak seděli, když v tom jsme uslyšeli, jak se Rosalie směje, zhruba někde před jídelnou. Otočili jsme se tím směrem, Rosalie zrovna vcházela do jídelny, byla obklopena partou spolužáků a dokonce jednoho držela za pas. Byl docela pěkný, ale vedle Rosalie vypadal tak trochu směšně. Emmett jenom vykulil oči.

„Co to je?“ řekl Emmett téměř v šoku.

„Rosalie,“ odpověděla mu Alice.

„Na to jsem taky přišel, ale s kým to je? A co to má na sobě?“ Byl totálně v šoku, ještě že ti upíři nemůžou mít infarkt, jinak by bylo po něm.

„No, je tam s nějakým klukem…“ odpovídala Alice. Jasper se radši neúčastnil našeho rozhovoru.

Rosalie si sedla k její nové partě, a protože jim chyběla jedna židle, sedla si tomu jejímu kamarádovi na klín. Poslouchali jsme, jak si povídali: „A nebude to tvojemu klukovi, tamtomu za náma vadit?“

„Víš, on už není můj kluk,“ řekla Rosalie. Když toto už asi bylo na Emmetta moc, plechovku coly, kterou držel v ruce, samou zlostí zmáčknul. Cola vystříkla tak silně, že dokonce zasáhla i Rosalie. Emmett se zvednul a odkráčel pryč. Šla jsem pro jistotu za ním, asi si bude potřebovat promluvit. Šel ven, sedl si na lavičky u školy, hlavu si položil do rukou a přemýšlel, vypadal tak zoufale. Přisedla jsem si k němu a řekla: „Emme, to se zlepší, musíš Rosalie nějak překvapit,“ těšila jsem ho, abych řekla pravdu, chyběl mi Emmett takový jako dřív, samý fórek, samá sranda… i když mě občas štval jeho nemístnými poznámkami, zjistila jsem, že bez jeho fórku je všude taková… nuda.

„Ale vždyť se na ni podívej… viděla jsi, co řekla? Už nejsem její kluk… teda manžel!“

„Ale to řekla jen proto, že byla pod náporem,“ uklidňovala jsem ho.

„Myslíš?“ konečně zvednul hlavu a podíval se na mě.

„Já to vím!“ řekla jsem mu a poplácala ho po paži.

„Teď se vzmuž a dělej něco! Musíš ji něčím ohromit…“ radila jsem mu.

„Jo jo, já něco vymyslím,“ povídal a vstal.

Šli jsme do zpátky do školy…

Já jsem měla mít matiku a Alicí, tak to bude super… celou hodinu poslouchat módní hitovky… jak já se jenom těším.

„Ahoj Bello,“ zapískala Alice tím jejím vysokým hláskem.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem ji na oplátku, posadila jsem se za ní. Přišla jsem trochu pozdě, takže jen co jsem si sedla, přišla učitelka do třídy.

Alice do mě hustila celou dobu matiky… zase jsem byla zkoušena, samozřejmě jednička, jak jinak…

„To jsme si to užily ty nákupy? Co?“ ptala se mě, když už vyplýtvala skoro všechny témata.

„Jo, povedly se,“ usmála jsem se na ni.

„A viděla jsi dneska Lizzie? Jak je oblečená?“ ptala se mě.

„Ne neviděla, co má na sobě?“ zajímala jsem se.

„Však uvidíš,“ snažila se to zatajit, ale já použila své tajné zbraně a asi po pěti minutách mi to všechno pěkně řekla.

„Má na sobě ty světlé rifle, co jí tak slušely a k tomu tu halenku, tu károvanou, a dokonce má ty boty na podpatku, co jsi říkala, že jsou zbytečné,“ povídala.

„Hm… tak to je dobré, já jsem to brala podle sebe, já bych si podpatky na sebe nikdy nebrala… znáš mě, a to ona je člověk,“ kývala jsem nad tím hlavou.

„A umí na nich chodit?“ ptala jsem se.

„A jak, tak ladně…“

„Budu se jí muset zeptat, kde se to naučila,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Podle moji vize si s ní o přestávce budeš povídat…“ zasnila se Alice a přitom mi povídala to, co vidí.

„Dík,“ řekla jsem a v tom nám zazvonilo na přestávku. To nám to ale rychle uteklo, pomyslela jsem si.

Alice měla pravdu, Lizzie jsem potkala na chodbě, jak sebejistě kráčí naproti mně.

„Ahoj, Lizzie,“ pozdravila jsem jí.

„Ahoj, Bells,“ pozdravila mě na oplátku a kamarádsky mě objala. Musela jsem co dělat, abych ji nekousla… ale dalo se to, neměla tak sladkou krev… teda aspoň její vůně nebyla tak silná.

„Tobě to ale dneska sluší,“ dala jsem jí kompliment.

„Děkuju,“ řekla. Šly jsme směrem k lavičkám, ke stejným, kde jsem byla s Emmettem minule. Sedly jsme si a jen tak jsme si povídaly.

„Lizzie, ty na tom umíš chodit?“ zeptala jsem se jí a ukázala na dlouhé jehlové podpatky.

„Ano, umím,“ odpověděla mi.

„A odkud?“ ptala jsem se udiveně.

„No to je nadlouho,“ říkala.

„Já mám času dost,“ řekla jsem jí.

„No, já nevím, odkud jen začít,“ přemýšlela.

„Tak začni pěkně od začátku.“ Měly jsme čas, protože teď jsme měly obě volnou hodinu před odpoledkama, výtvarkou.

„Moje maminka byla slavná a vážená osoba, a tak jsme chodili na takové ty různé večírky, opery, divadla… Vše bylo samozřejmě strašně luxusní, honosné róby, šaty dlouhé až na zem… to jsem mívávala taky a nesměly chybět lodičky na jehlovém podpatku. Ze začátku jsem v tom akorát zapadávala, ale moje maminka mě v tom naučila chodit,“ povídala se na mě Lizzie smutně a po obličeji ji stekla slza. Povzbudivě jsem se na ni podívala, aby pokračovala. Váhavě se na mě podívala a byla opravdu smutná. Nechtěla jsem jí trápit, nevím co jí tak užíralo, ale poví mi to, až na to bude mít náladu, teď ji musím nějak uklidnit, říkala jsem si pro sebe. Lizzie stále více a více plakala. Objala jsem ji tedy kolem ramen a utřela jí slzy.

„Lizzie, nemusíš mi to říkat, pokud tě to takhle trápí.“

„Ale ty jsi jediná osoba, které důvěřuju a které se můžu svěřit…“ povídala, nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť se známe jen takovou chvíli.

„Ale jak vidím, jak tě to trápí, já nechci, abys trpěla.“

„Mě to užírá už strašně dlouho, proto nemám moc kamarádů, protože jsem taková stále smutná a tím si je taky odpuzuju,“ povídala smutně.

„Mám nápad, co si takhle nezajít teďka někam sednout a ty mi to všechno pěkně popovídáš?“ navrhla jsem.

„Ale budeme mít hodinu…“ řekla smutně.

„Neboj se, já to zařídím, omluvenku ti napíše můj tatínek.“

„Pojď,“ objala jsem ji za ramena, a šli jsme k autu.

„Máš pěkné auto,“ řekla mezi vzlyky.

„Děkuju.“

Dojely jsme k jedné restauraci, bylo tam místo tak jsme si sedly. Lizzie si něco objednala a já se vymluvila, že už jsem jedla ve škole. Dala jsem si jen kafé, ať to není divné.

„Tak povídej,“ řekla jsem, když nám už donesli jídlo i pití.

„Tak já to řeknu úplně od začátku, jo?“

(Tady jsem původně chtěla skončit, ale za ten konec byste mě asi ukamenovali zaživa… :D)

„To bude nejlepší,“ usmála jsem se na ni a Lizzie začala: „Když jsem byla malá, jak jsem řekla, moje maminka byla strašně slavná a tak… měla jsem jí strašně ráda.“ Měla? Minulý čas? Přemýšlela jsem.

„Maminka mi totiž v 12 umřela, jela na předávání nějakých cen, měla jsem jet s ní, ale zrovna se mi nechtělo a k tomu bylo už pozdě večer a taky byla velice špatná viditelnost, na to si pamatuju. To bylo naposledy, co jsem ji viděla, její poslední objetí, poslední pusa,“ Její slzy se po tváři kutálely jedna za druhou, „mě místo toho, aby se o mě postaral tatínek, nebo někdo, tak mě raději hodili do děcáku… tam jsem žila asi rok, až se mě ujala jedna paní, sice má do kapsy hluboko, ale je nesmírně hodná, je už ale starší, takže teďka se o ni starám spíše já,“ skončila svoji řeč, ale stále brečela.

„To je mi strašně líto Lizzie, ale co tvůj taťka? Proč on se tě nemohl ujmout?“ tato otázka mi prostě nedala a já se musela zeptat.

„Taťka je totiž přesný opak maminky, je hodně agresivní, je totiž alkoholik a do jeho péče mě kvůli tomu mu nesvěřili,“ řekla smutně.

„To je mi líto,“ omlouvala jsem se jí.

„Moc děkuju za ty nákupy s váma, bylo to bezva, ani nevíte jakou jste mi tím udělaly radost, připadala jsem si jako za časů, kdy ještě žila maminka… ona byla totiž ve svém živlu v nákupním středisku a já taky, ale teďka si to nemůžu dovolit, nemáme peněz na rozdávání.“

„Ale to nic nebylo Lizzie, jsem ráda, že se ti s námi líbilo, tebe baví nakupovat,  jo? To být tebou neříkám moc dvakrát, protože Alice je náš rodinný shopaholik a už s ní nikdo nechce chodit,“ zasmála jsem se, dokonce i Lizzie se zasmála.

„Baví mě to, a jak… ale nemůžu…“

„Můžeš, můžeš, až toto řeknu Alici, ta se snad zblázní, konečně někdo, kdo by šel dobrovolně… pokud teda chceš,“ usmála jsem se.

„Jasně že chce, že se ptáš, ale je to blbé,“ klesl ji hlas a její úsměv zmizel.

„Nic není blbé, vše hradíme my! Alice bude přímo nadšená… nedivila bych se, kdyby nadšením přímo praskla.“

Povídaly jsme si ještě o všem možném. Lizzie byla opravdu dobrý společník, je to moje první lidská kamarádka…

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-15-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 14. Kapitola: