Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Cullen family po Rozbřesku 12. Kapitola

06.05.2010 (20:45) • Gabriels • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1837×

12. Kapitola

Doprovodila jsem Nessi k budově a šla do naší budovy. Každý se za mnou otáčel a díval, ze začátku mi to bylo nepříjemné, ale potom jsem si už zvykla, nic jiného mi totiž nezbývalo.

První hodinu jsem měla chemii, s Jazzem. Jak já tu chemii miluji… ach ta ironie.

„Ahoj Jazzi,“ pozdravila jsem ho, když jsem si k němu sedala do lavice.

„Ahoj Bello, tobě to dneska nějak sluší,“ pousmál se tím jeho úsměvem.

„Děkuju, ale co s tím všichni máte? Vždyť je to jen sukně?“ ptala jsem se.

„No u tebe není moc obvyklé nosit sukni a mimochodem strašně ti to sluší.“

„Děkuju za kompliment.“

Mezitím přišla naše učitelka chemie, paní Rooyová. Probírali jsme něco strašně nudného, hrůza, tak jsme se s Jasperem celou hodinu bavili, jak neobvyklé. Jasper byl dneska tak rozpovídaný, probrali jsme snad všechno, povídal mi něco o Alici, Emmettovi, Rosalie a dokonce i o Edwardovi… samé pikantnosti. No myslela jsem, že bude chemie nudná, ale jak vidím, s Jasperem to bude sranda.

„Trrr…“ zazvonilo na přestávku. Zašla jsem za Edwardem do kabinetu. Zaklepala jsem: „Ťuk, ťuk,“ ozvalo se: „Dále,“ vešla jsem tedy. Edward měl kabinet sám pro sebe, super. Otočil se na mě, já zavřela dveře a šla k němu. Pohledem mě projel od hlavy až k patě.

„Tobě to dneska sekne, kočka,“ říkal mi mezi polibky.

„A jindy ne?“ šťouchala jsem to něho.

„Ale zajisté, lásko,“ odpovídal a dále mě vášnivě líbal, když v tom někdo zaklepal na dveře kabinetu. Odtrhli jsme se od sebe a vyděšeně se na sebe podívali. Prvně, co mě napadlo, bylo: Schovám se a až odejde tak půjdu, ale to bylo blbé, tak jsme použili plán „B“.

„Dále,“ řekl Edward. Do učebny vešel pan učitel Barry, můj učitel biologie. Slušně jsem ho pozdravila: „Dobrý den.“

„Mohl byste prosím minutku počkat? Musím tady s mojí studentkou probrat jeden incident, děkuju,“ usmál se.

Pan učitel tedy odešel, zavřel a čekal. „Tak Edwarde, já už půjdu na další hodinu,“ šeptala jsem mu. Naklonila jsem se k němu, dala mu polibek a šla na další hodinu… Co že to mám? Jo výtvarnou výchovu, a ještě k tomu sama.

V učebně pro výtvarnou výchovu jsem si sedla do předposlední lavice k jedné dívce, nikde jinde už místo nebylo. Jinak, ta dívka mi přišla celkem v pohodě.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ ptala jsem se zdvořile, vlastně jí nic jiného nezbývalo, jinde místo nebylo. Podívala se na mě, usmála se a řekla: „Ahoj, určitě si můžeš sednout.“

„Dík,“ poděkovala jsem a sedla si.

Možná bychom mohly být dobré kamarádky, snažila jsem se tedy navázat nějaký kontakt. „Abych se představila, jsem Bella a ty?“ optala jsem se jí.

„Já jsem Elizabeta, ale přátelé mi říkají Lizzie,“ odpověděla mi.

„Ale ty jsi tady nová, ne?“ ptala se.

„Ano, jsem. Přistěhovali jsme se sem s celou mojí rodinou z Aljašky.“

„Z Aljašky, tam je podobné klima ne? Vy máte rádi déšť?“ ptala se.
„Ano, déšť je super, ty taky ne?“

„Jo, déšť je super, ale radši mám sluníčko.“

To byla ale konverzace, o počasí, vybavilo se mi tak, jak jsme spolu s Edwardem poprvé mluvili. Toto byly naše první společná slova.

„Takže, dneska budete kreslit zátiší. Tady máte předlohu,“ vzala květiny z parapetu a naaranžovala je na stoleček uprostřed místnosti.

Vzala jsem si papír, úhel a začala. Bavilo mě kreslit, ale bylo docela nudné tahat rukou po papíře tak pomalu. Když už jsem měla hotovou jednu květinu, podíval jsem se na Lizzie, měla to nádherné.

„Odkud umíš tak nádherně kreslit?“ ptala jsem se jí udiveně.

„Moje maminka byla malířka, možná ty geny, jinak chodím do umělecké školy na výtvarku, už asi od školky.“

„Aha, máš to nádherné. A jak jsi myslela to, že tvoje maminka byla malířka? Ona už nemaluje?“

„Moje maminka před třemi roky umřela,“ řekla smutně a jen tak, tak zadržovala pláč.

„Tak to je mi líto, promiň,“ pronesla jsem smutně, bylo mi jí líto. Proč já jsem toto téma vůbec otevírala?

„Nemusíš se za nic omlouvat, ty za to přece nemůžeš.“

„Ano, můžeš se mi svěřit, kdybys chtěla,“ nabídla jsem jí. Vím, že se známe strašně krátkou dobu, ale bylo mi jí líto.

„Děkuju, ale spíš jindy, teď na to nemám moc náladu.“

Chvíli jsem malovala dál, když mě něco napadlo. Co kdybychom si spolu někam zašli? Podle mě ještě budeme super kamarádky.

„Lizzie, co bys řekla tomu, kdybychom si zajeli třeba nakupovat?“ zeptala jsem se jí  nadšeně.

„Určitě… a kdy?“

„Co třeba zítra po škole? Jo a nevadilo by ti, kdybychom vzali moje sestry? Jsou do nakupování blázni, neboj se, seznámím tě s nimi.

„Určitě nevadilo… to pojedeme hnedka po škole?“

„Jestli by ti to nevadilo, tak jo, už se těším.“

„Domluveno.“

Kreslily jsme dál. Já už jsem jen malinko dostínovala a bylo hotovo.

„Trrr…,“ zazvonilo na konec hodiny. Zašla jsem odevzdat svůj výkres a potom jsem se sbalila. Rozloučila se s Lizzie a šla na další hodinu.

Další hodinu jsem měla matiku s Alicí, akorát, budu jí moct říct o zítřku. Vlastně ona už to asi ví, ach… ten její dar. Beztak to věděla dřív než já.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem jí, když jsem si sedala do lavice za ní.

„Ahoj sestřičko,“ zubila se na mě… takže už to ví.

„Už asi víš o tom, co jsem naplánovala co? Nákupy…“

„Dávno, a víš, jak moc se těším? Už teď?“ byla tak natěšená, div radostí neskákala sto metrů do vzduchu.

„To ti věřím, ty náš shopaholiku, ale nesmíš až tak vyvádět jo? Bude s námi člověk… Lizzie,“ poškádlila jsem jí.

„Neboj se… budu se chovat jako obvykle.“

„Tak toho se právě bojím. Alice, poslyš, co vidíš v mojí a Lizzininé budoucnosti? Budeme kamarádky?“

Alice se na chvíli zamyslela a potom řekla: „Budete kamarádky, je strašně hodná…“

Musela jsem naší konverzaci ukončit, protože mě paní učitelka poslala k tabuli, vypočítat nějakou rovnici. Počítala jsem chvilku, jen co jsem si sedla zpátky, tak vyvolala Alici, té to trvalo trochu déle… a takhle se to většinou opakovalo pořád. Nechápu, jsme tam snad jediné spolužačky? A nebo, že by to bylo tím, že trošičku kecáme… no tak trošičku ne no.

Skončila matika a byla chemie, och… s Emmettem, tak to mě potěš. Jen co jsem si sedla do lavice, dělal Emmett džouky jeden za druhým. Pak mi začal povídat vtipy, ve většině vtipů hrál hlavní roli Chuck Norrise.

„Bello a slyšela jsi už tenhle?“ ptal se mě a vzápětí začal povídat: „Víš o tom, že Chuck Norris se jednou probudit tak brzo, že viděl sám sebe, jak spí,“ Začal se smát na snad na celou třídu.

„Co je vám, na tomto tématu k smíchu?“ ptal se ho pan učitel Barry a celá třída na nás pohlédla.

„Ale pane učiteli, to byste nepochopil,“ říkal mu Emmett.

„A co když ano? Jen se pochlubte,“ páčil to s něho pan učitel.

„Byl to takový vtip,“ kroutil se z toho Emmett.

„Jen ho řeknete nahlas, ať se pobavíme.“

„No takže, víte, že Chuck Norris se jednou probudit tak brzo, že viděl sám sebe, jak spí,“ začal se zase smát a zbytek třídy se jen tak pohihňávalo, zatímco pan učitel začínal zuřit.

„Tak to zas tak vtipné nebylo, znám lepší,“ odbyl ho pan učitel.

„Tak nám ho řekněte… ať se pobavíme, mimochodem, já se bavím rád,“ říkal Emmett.

„To jsem si všiml a teďka běžte do ředitelny, bavit paní ředitelku,“ naštvaně se otočil a pokračoval dál ve výkladu.

Po matice mě čekal zeměpis a potom oběd, konečně. Vždyť já jíst nebudu! Co to plácám.

Po škole jsem vyzvedla Nessie a jeli jsme domů. Tam už nás čekala Esmé a dokonce i Carlisle. Pomyslela jsem si: Co se děje? Že Carlisle nepracuje? Nějaký významný den? Vlastně, on by pracoval, i kdyby významný den byl…

Pozdravili  jsme se a pak jsem se ho optala: „Carlisle, co se děje, že nepracuješ?“ Zasmál se a pak řekl: „Musíme vám něco říct, ale počkáme, až tu budou všichni.“

Do patnácti minut všichni přijeli, dokonce i Edward. Přivítali jsme se a potom si všichni sedli dole v obýváku na sedačce.

Slova se ujal Carlisle: „No, chtěli jsme vám tady s Esmé něco oznámit, na týden tady nebudeme, protože máme s Esmé výročí naší svatby a pojedeme na takové menší líbánky,“ dokončil svůj proslov a Všichni se začali zajímat a ptát.

„Kam pojedete? Vy naše hrdličky?“ ptal se Emmett.

„Pojedeme na náš ostrov, Esme,“ odpověděl Carlisle.

„V kolik vyjíždíte? A kdy?“ ptal se Edward.

„Pojedeme už zítra, hned z rána,“ říkala Esmé.

„Tak to jo a jste už sbalení aspoň?“ ptala jsem se jich.

„Budeme se balit v noci, ale moc toho potřebovat nebudeme, jedeme jen na týden,“ usmáli se na sebe a políbili se. Toto bylo poprvé, kdy jsem je viděla líbat se takhle… na veřejnosti. Vypadali tak šťastně.

„Nezajdeme si teďka na lov?“ zeptala jsem se, protože už jsem měla docela žízeň a ve škole nechci nic riskovat.

„Já jsem pro,“ ozval se Edward. Postupně se ke mně připojil zbytek rodinky. Vyšli jsme si tedy na lov. Nebyl to moc velký lov, jen pár kilometrů od Forks. V nedalekých lesích.

Najedli jsme se dosyta. Domů jsme přišli už pozdě večer. Poslala jsem Nessie, ať si jde připravit věci do školy a pak spát. Měla jen pár drobných úkolů a pak ulehla. Nevím, z čeho mohla být tak unavená, ale ani nebreptala, nic. Že by ji tak znavil ten lov? Přemýšlela jsem. Sešla jsem za ostatníma. Emmett, jako obvykle, se čučel na ten jeho baseball a furt si brblal pod nosem, co musí ještě připravit pro Nessie. Takže jeho to asi jen tak nepřejde. Rosalie seděla vedle něho, v ruce zrcátko a prohlížela se ze všech možných úhlů. Alice s Jazzem byli u sebe v pokoji, podle zvuku bylo hned jasné, co dělají. Esmé balila a my s Edwardem jsme jen tak přihlíželi a trochu se nudili. Tak jsem se nabídla, „Nechcete pomoct Esmé?“ optala jsem se jí, bylo vidět, že toho má moc a nějak nestíhá.

„To budeš moc hodná broučku,“ řekla mi.

„A s čím? Co mám sbalit? Nebo co?“ ptala jsem se, protože jsem nevěděla.

„Tak mi můžeš sbalit… oblečení pro Carlisla.“

„Jojo, a kde je Carlisle?“ ptala jsem se, protože nikde nebyl.

„Co myslíš? Volali mi z nemocnice, strašně naléhavý případ.“

„Aha, no nevím, jak to přežijí, týden bez něho,“ začaly jsme se s Esmé obě smát.

Slyšela jsem, jak Edward hraje na klavír, dlouho jsem ho neslyšela hrát…

Když jsme všechno připravily, sbalily a nachystaly, přišel Carlisle.

„Už jsme to všechno sbalily miláčku,“ pověděla mu Esmé a vrhla se mu kolem krku.

Nechala jsem je o samotě a šla za Edwardem, přisedla jsem si k němu a zaposlouchala se do těch krásných tónu. Zrovna hrál mojí ukolébavku, vzpomněla jsem si, jak mě tímto vždycky uspával… Tóny doznívaly a Edward přestal hrát, podíval se na mě, usmál se tím jeho pokřiveným úsměvem, který mi podlamuje kolena a začal mě líbat. Líbali jsme se něžně snad hodinu. Potom jsem se o něho opřela hlavou a znovu poslouchala, jak hraje.

Emmett všude roznášel zmatenou atmosféru, plašil, jako třeba: „Carlisle, máte všechno? Nezapomněli jste něco? Co když tady bude hořet? Co budeme muset dělat? Já nechci aby jste odjeli, maminko…“ dělal si samozřejmě srandu, ale Esmé to moc nepochodila.

„Neboj broučku,“ objala ho. „Ani se nenaděješ a už se vrátíme.“ Emmett začal dělat jako by brečel, začal vzlykat. A tulil se k Esmé jako by ji už nikdy neměl spatřit.

„Carlisle, já nevím, neměli bysme tady nechávat Emmettka a všechny naše děti samotné, co myslíš? Nerozmyslíme si to ještě?“ ptala se Esmé starostlivě.

„Tak na to zapomeňte!“ řekli jsme všichni sborově.

„Pěkně pojedete a užijete si to tam, dlouho jste nikde nebyli,“ říkala Rosalie.

„Já se o Emmetta postarám, nebojte,“ kývala při tom hlavou. Chudák Esmé, nechápe, že si Emmett dělá srandu.

„Tak ahojte a užijte si to,“ volali jsme na ně, když nasedali do auta.

„Tak co? Kam půjdeme pařit?“ ptal se Emmett, hned co auto najelo na hlaví silnici.

„Najednou takový čilý jo?  Ještě jednou toto uděláš Esmé a opravdu tě přizabiju,“ pohrozila mu Alice.

„Nessie, jdi se připravit do školy.“ Řekla jsem jí a sama se šla obléct.

Najednou jsem si vzpomněla, že jsem neseznámila Edwarda s plánem po škole – nakupování.

„Edwarde, po škole půjdu na nákupy jo?“ oznámila jsem mu.

„Jistě a s kýmpak?“ ptal se.

„Já, Rosalie, moje kamarádka Lizzie a samozřejmě Alice, ta aby někde nechyběla. Jenom bych potřebovala nějak Nessie odvést ze školy, protože půjdeme hned po škole.“

„No, může jí odvést Emmett s Jasperem,“ řekl mi.

„Tak to ne, těm dvěma ji nedám!“ řekla jsem důrazně.

„Jak to teda uděláš?“ ptal se mě. Já jsem přemýšlela a pak mě něco napadlo: „Stavíme se ještě domů a vyložíme ji tady,“ řeka jsem.

„Za Emmettem a Jasperem?“ ptal se a při tom se smál.

„ty nebudeš doma?“ nechápala jsem.

„Ne, budu muset výt ve škole déle… máme nějakou schůzi všech učitelů.“

„Aha, tak tímto se vše mění, budu muset jet i s Nessie.“

„Hm… to ale asi nebude ten nejlepší nápad,“ říkal Edward.

V tom mě něco napadlo, blik. „Dám ji k Charliemu,“ pronesla jsem vítězně.

Rozloučili jsme se a v autě jsem Nessie smířila s naším plánem. Souhlasila, strašně se těšila, dědečka totiž milovala, dokonce i Charlie měl volno. Super, tak teď už nám nic nebrání v našem nákupním maratonu.

Další kapitolka:

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/the-cullen-family-po-rozbresku-13-kapitola/

Autor: Gabriels (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Cullen family po Rozbřesku 12. Kapitola: