Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The best siblings - 18. kapitola

06.11.2010 (13:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2474×

Pohled Alice

Právě jsem uspávala Sebastiana. Jeho krásné oči se pomaličku zavíraly, až se zavřely úplně a on odplul do říše snů. Opatrně jsem ho položila do postýlky a odešla za Jazzem, který byl v ložnici.

„Pojď ke mně," vybídl mě, jakmile jsem vešla do pokoje, Sedla jsem mu na klín. Seděl u stolu a pracoval na nějakém projektu pro svou matku. Objala jsem ho a políbila.

„Spí?"

„Usnul skoro okamžitě."

„Zajímalo by mě, po kom je tak hodné dítě," uvažoval nahlas Jazz.

„Samozřejmě, že po mně. Já jsem ztělesnění anděla," pronesla jsem důležitě. Jazz se rozesmál a já se k němu přidala.

„Jazzi, musíme si promluvit o jedné věci."

„O čem?" dělal hloupého. Moc dobře věděl, co chci probrat.

„Ty nestárneš a já..."

„Zdar lidi! Teda, ségra a poloupíří skorošvagře," vtrhl nám do rozhovoru a pokoje Emmett. Vrazil mi do ruky pozvánku, byla pro Sebastiana.

„Brácha, nechci ti kazit radost, ale Sebastian má teprve dva týdny. Proč to chceš slavit jako jeho narozeniny?" Snažila jsem se mluvit klidně a nesmát se. Jasper své pocity neskrýval, smál se na celé kolo. Emmett nahodil uražený výraz a vyplázl na nás jazyk.

„No a co že má teprve čtrnáct dní? Dnes má oslavu narozenin a hotovo. To vy jste rodiče, toto je vaše povinnost!"

Odešel z pokoje. Já vstala a následovala jsem ho. Kdo ví, co má všechno v plánu, Jasper šel za mnou a nepřestával se smát.

Dole v jídelně byli všichni. Esmé, Carlisle i Rose. Esmé s Carlislem vypadali stejně překvapeně jako já a Jazz. Jediný, kdo se vyžíval v situaci, byl můj bratr. Hopsal si po jídelně a vytahoval z velkého kufru hromadu zabalených dárků.

„Emme, nejsou Vánoce," řekl mu Jasper, když ho viděl, jak vytahuje v pořadí už tak desátý balíček.

„Já vím, ale za každý den, co tu prcek je, tak dostane dárek. Takže ještě čtyři. Zlato, podáš mi je?" Otočil se na Rose, ta se usmála a vytáhla zbylé dárky. Radši jsem šla nahoru za svým synem, zkontrolovat ho. Můj bratr se chová jako blázen! Jsem zvědavá, jak bude vyvádět, až bude otcem a ne strýčkem.

Potichu jako myška jsem vlezla do pokoje. Nakoukla jsem do postýlky a všimla si, že Seb nespí. Hrál si s hračkou a usmál se na mě. Vzala jsem si ho do náruče a šla s ním dolů, do jámy lvové. Jakmile Emmett spatřil svého synovce, začal zpívat narozeninovou písničku. Bylo mu jedno, že je jediný, kdo to dělá. Nakonec se k němu přidala Rose a zbytek rodiny, kromě mě. Nedokázala jsem zpívat, musela jsem se smát a smát. Naštěstí si Sebastiana vzal ode mě Jazz.

Po písničce se Emmett nahrnul do kuchyně a donesl obrovský dort. Rozkrojil ho a dal si pořádný kus do pusy, během vteřinky ho vyplivl.

„Neustále zapomínám, že jsem upír." Utřel si pusu a nevinně se usmál na Rose, která jen pobaveně zakroutila rukou a spokojeně si dala svou porci dortu.

„Jídlo." Myšlenka, která mi prolétla hlavou. Nebyla moje, byla Sebastiana. Otočila jsem k Esmé, která ho právě měla, a vzala si ho.

„Má hlad, dám mu najíst," oznámila jsem jim.

„Jak víš, že má hlad? Vždyť ani neplakal?" zeptala se mě nechápavě Rose.

„Zjistili jsme, že má Sebastian dar. Dokáže nám posílat své myšlenky. Když něco potřebuje, tak nám to prostě sdělí v mysli a nemusí se dožadovat pláčem," vysvětlila jsem jí. Zjistili jsme to teprve před pár dny. To akorát byla s Emmettem ve škole a zařizovala si zkoušky, přijeli až včera v noci.

„Aha, to jsem nečekala," řekla.

„To není vše, co víme o Sebastianovi. Je trošku odlišnější od vás dvou," sdělil Carlisle.

„Co ještě o něm víte?" ptal se pro změnu Emm.

„Roste jako každé normální dítě, fyzicky. Psychicky předbíhá své vrstevníky. Je chytřejší a bystřejší. Nemusí mít ve své stravě neustále krev, dokáže se bez ní obejít, ale ne na dlouho. Jeho kůže se netřpytí, stejně jako kůže Rose a Jazze. Je hodně podobný vám dvěma, akorát nevíme, jestli bude stárnout nebo se jeho růst zastaví jako u vás. To jediné nám dělá starosti."

„Myslíte, že by mohla u něj lidská stránka převládnout natolik, že by nemohl být nesmrtelný?" ujišťoval se můj bratr.

„Ano, je to jedna z možností. Rose a Jazz rostli hodně rychle, ale jejich růst se zastavil. Sebastian roste jako normální lidské dítě, možná bude  stárnout jako člověk. Nikdo neví, nikdo se ještě nesetkal s dítětem poloupíra a člověka," domluvil Carlisle.

„Půjdu s ním nahoru," oznámila jsem. Na všechny dopadla smutná nálada, snažili se na to nemyslet, ale znovu jsme se k tomu tématu dostali. Celý týden se to snažíme nějak vysvětlit, pochopit, zamluvit. Nechci na to myslet, teď ne.

Po třech hodinách, kterých jsem strávila o samotě společně se svým synem, k nám přišel Jazz.

„Nechtěl jsem sem chodit, potřebovala jsi být s ním sama, cítil jsem to."

„Děkuji."

„Není za co."

„Rose a Emm už odešli?"

„Ano, jeli před chvílí. Rose se potřebuje chystat na ty zkoušky a konečně z ní bude doktorka."

„To bude skvělé. Emmett jede s ní?"

„Myslím, že se od ni nehne ani na krok."

„Asi ne."

„Al, co je to s tebou? Chodíš jako tělo bez duše, dnes to bylo poprvé po dlouhé době, co ses zasmála. Trápí tě něco?"

Položila jsem malého do postýlky, znovu spal a došla k Jazzovi.

„Bojím se o něj, co když nebude jako ty? Nechci, aby se mu něco stalo." Přitáhl si mě k sobě a konejšil mě ve svém náručí.

„Neboj, možná to je jen teď. Časem se třeba u něj projeví víc upíří stránka a zastaví růst."

„Myslíš?"

„Ano, to si myslím já, ale to není vše, co tě trápí, že?"

„Ne, to není vše."

„Co ještě? Řekni mi to," vybídl mě klidně. Utřela jsem si slzy a zhluboka se nadechla.

„Nechci stárnout, chci, abys mě přeměnil."

„Chceš? Lásko, myslel jsem, že nebudeš chtít. Ta bolest je prý nepředstavitelná, nechci tě mučit. Už jsem ti způsobil dost bolesti."

„Jazzi, já chci být s tebou, navždy. Žádná bolest mě nezastaví, jediné čeho se bojím..."

„Co? Co to je?" vyzvídal netrpělivě.

„Bojím se, že zaútočím na Sebastiana. Bojím se, že se nebudu moct ovládnout a zabiji ho!"

„Al, neboj se. Nikdy nedovolím, aby tě to ovládlo. Vždy budu stát při tobě a pomáhat ti, nemusíš se bát."

„Dobře, ale ještě chci chvilku počkat."

„Jak chceš, je to na tobě. Je to jen tvé rozhodnutí."

„Děkuji, jsi ten nejúžasnější muž na světě, miluji tě."

„Taky tě miluji, Alice."



Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The best siblings - 18. kapitola: