Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - Prolog

04.02.2012 (18:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4470×

Sotva se za paní Smithovou zavřely dveře, úlevně jsem vydechla. Když jsem si zde před více než rokem zřizovala ordinaci, rozhodně jsem si představovala, že moje polední pauza bude trvat minimálně hodinu.

Při pohledu na hodiny visící na protější stěně jsem ale usoudila, že budu ráda, pokud si stihnu uvařit a v klidu vypít hrnek kafe, na který jsem si ráno ve výrazné časové tísni jednoduše nestihla udělat čas.

Sotva jsem do rychlovarné konvice stihla nalít vodu, už mě vyrušilo diskrétní zaklepání na dveře.

„Dále,“ houkla jsem trochu nerudně na nově příchozí či příchozího.

„Carlisle,“ vydechla jsem překvapeně při pohledu na mladého muže stojícího ve dveřích a zářivě se usmála. Několika kroky jsem přešla až k němu a vrhla se mu kolem krku. Zdál se být příjemně zaskočený mou bouřlivou reakcí, ale taky mě objal. V našem objetí sice nebylo nic hlubšího, ale i tak jsem se od něj brzy zase odtáhla v obavě, že by nás mohl někdo vidět.

„Pojď dál,“ vybídla jsem jej a ustoupila stranou, aby mohl vejít.

„Omlouvám se, že jsem sem takto bez ohlášení vpadnul, ale právě jsme se sem přistěhovali a ve městě jsem o tobě cosi zaslechl. Jednoduše mi zvědavost nedala,“ líčil mi s úsměvem.

„Hlavně se neomlouvej. Ani nevíš, jak jsem ráda, že ses stavil. Mělo mě napadnout, že tím geniálním chirurgem, čerstvou posilou zdejší nemocnice, jsi ty.“ Posadila jsem se do svého křesla a pobídla jej, ať mě napodobí. Veškeré starosti, které mě ještě před několika minutami tížily, byly pryč. Nedokázala jsem v jeho přítomnosti nebýt šťastná.

„Vypadáš jinak. Šťastněji,“ zhodnotil můj stav po chvíli.

„Zato ty ses vůbec nezměnil. Oba navíc víme, kdo mi před téměř stoletím podal pomocnou ruku a vytáhl mě ze tmy zase do slunného světa.“

Ne, vůbec se nezměnil, vzhledově určitě ne. Přesně tak jsem si jej pamatovala – blonďaté vlasy sčesané dozadu, bledá kůže, karamelové oči v obličeji beroucím dech svou krásou.

Samozřejmě jsem se nesměla nepousmát nad jeho milým chováním, neustálou chutí pomáhat druhým a zdvořilostí hodnou správně vychovaného anglického gentlemana.

Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby se mě tehdy neujal. Co by se ze mě mohlo stát. Ze zlomené dívky toužící pouze po pomstě za prožité utrpení, která už ani nedoufá ve spásu nebo že jí někdo hodí záchranné lano a pomůže jí uniknout před tím vším. To on mi tehdy domluvil, strhnul mě z okraje propasti, do které bych jinak zcela určitě spadla. Prostě jsem byla beznadějný případ. Ostatní se mě zříkali, pouze Carlisle se mnou měl nekonečnou trpělivost a pomohl mi najít nový smysl života.

„Nechci tě dlouho zdržovat, ale mám na tebe prosbu,“ začal konečně mluvit o tom, co jej sem přivedlo. Oba jsme dobře věděli, že se nejedná o čistě přátelskou návštěvu. To by za mnou nechodil do ordinace, ale nejdříve mi zavolal a domluvili bychom si schůzku někde jinde, třeba v kavárně.

„Mluv. Udělám vše pro to, abych se ti nějak odvděčila za to všechno, co jsi pro mě udělal.“

„Prostě už nevím, co dál. Celá rodina je z toho zdrcená, ale pouze jeden člen potřebuje opravdu pomoc.“

„Co se stalo, Carlisle?“ zeptala jsem se jej starostlivě. O jeho rodině jsem věděla ze všech jeho e-mailů a pokaždé jsem žasla nad tou jednotou a harmonií, kterou se jeho klan vyznačoval. Co se mohlo stát, že potřebuje upír pomoc psychiatra?

„Jedná se o Alici. Setkali jsme se s další smečkou měničů, tentokráte pum. Jeden z nich se do Alice otiskl,“ vysvětlil mi s bolestným výrazem v andělsky krásném obličeji.

„Otiskl?“ zopakovala jsem po něm a nějak si pod tím pojmem nedokázala představit něco smysluplného. Věděla jsem, že měniči jsou lidé schopní měnit se v nějaké zvíře. Většinou to bývaly drobné indiánské kmeny a tato schopnost se pokaždé objevila pouze u několika mladých mužů či chlapců, zavítal-li na jejich území nějaký upír.

„Měniči poznají, když před nimi stojí osoba jim souzená. Druhá polovina jejich duše. Alice pochopitelně nedokázala dlouho vzdorovat takové míře lásky, zbožňování a naprosté oddanosti. Je s Jasonem opravdu šťastná.“ Odmlčel se a nepřítomně se díval z okna.

„Ale Jasper trpí, že?“ Byla to pouze řečnická otázka, odpověď jsem znala i bez Carlisleova přikývnutí. „Pomůžu mu, bude-li to v mých silách, na to se můžeš spolehnout. Něco o tom, že láska nekončí vždy šťastně a rozchod hodně bolí, vím.“ Nevesele jsem se pousmála.

„Budu ti neskonale vděčný, když s ním třeba jen promluvíš.“

„Vyhovovala by mu sobota ráno? Řekněme v osm?“

„Bude tady,“ přisvědčil.

„Teď mě omluv, má sem přijít můj další klient.“ Přikývl a ve dveřích se mi pokusil vnutit stovku.

„Tu si nechej, raději za to Esmé něco kup,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„To nepřipustím. Vezmi si ty peníze, prosím.“

„Ne, Carlisle. Nechci tvé peníze. Zkus mi je vnutit a slibuju, že je spláchnu do záchodu. Znáš mě, nedělám si legraci.“ S povzdechem bankovku vrazil zpět do kapsy světlého saka a s milým úsměvem se otočil k odchodu.

„Carlisle?“ zavolala jsem na něj, když byl už téměř na konci chodby.

Zastavil se a obrátil na mě. „Ano?“

„Uvidíme se ještě?“

„Určitě. Zavolám ti, ano?“ ujistil mě.

Věnovala jsem mu jeden ze svých zářivých úsměvů. „Dobře. Měj se hezky.“

Dívala jsem se za ním ještě dlouho poté, co zmizel za rohem. Uvažovala jsem, jestli by to teď bylo jinak, kdybych se mu před lety odvážila říct do očí, jak moc pro mě znamená. Bála jsem se tehdy nejen odmítnutí, ale i toho, že se tím zničí to výjimečné pouto mezi námi. Ano, miloval mě, ale jako mladší sestru, možná dokonce dceru, nebo prostě jako člověka, se kterým strávil hodně dlouhou dobu, a který jej dokonale zná a vždy mu rozumí. Z jeho e-mailů jsem vyčetla, že je se svou ženou neskonale šťastný a brala to natolik sportovně, že jsem mu to přála. Po letech jsem zjistila, že to nejspíše nebylo tak vážné, ale stejně to tehdy bolelo. Jemu bych to ale nepřiznala. Věděla jsem, že by jej to trápilo, jakkoli za to nemohl.

Zbyla mi jenom naděje na lepší zítřky a příchod toho pravého. Jenom mě už to dlouhé čekání unavovalo a rozhodně mi to nepřidávalo na optimismu.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila těch otravných myšlenek a s povzdechem za sebou zavřela dveře.

Tak, tolik na rozjezd. Napiště mi popravdě svůj názor, ať vidím, jestli má cenu pokračovat. Za všechny komentáře vám všem předem děkuju. :-)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - Prolog: