Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka Epilog

25.05.2012 (21:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3650×

Pohled Cam

Pohledem jsem znovu a znovu přejížděla fotku. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči, i když jsem nic nechtěla víc. V pozadí byly nevzhledné komíny nějaké dlouho nefunkční továrny s posprejovanými zdmi, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo.

V popředí totiž seděl na nízké zídce on a se širokým úsměvem na tváři vypadal ještě lépe než jindy. Černé vlasy měl jako vždy rozcuchané a trčely mu všemi směry, rysy měl pořád stejně výrazné a možná trochu hrubé, ale to pro mě mělo na jeho obličeji skoro magickou přitažlivost, stejně jako nejtmavější oči, jaké jsem kdy viděla. Na stříbrnou náušnici v jeho pravém uchu jsem si po několika dnech zvykla, teď mi připadalo, že k němu prostě patří.

Jediné, co jinak dokonalou fotku kazilo, byla ta blbka Amanda. Do objektivu foťáku se dívala s tím svým bezduchým, falešným úsměvem, kvůli kterého se mohli všichni zbláznit. Prostě královna školy. Namyšlená, blonďatá hysterka.

Visela mu kolem krku jako klíště, on ji jenom lehce objímal jednou rukou kolem pasu. Přála jsem si, aby na jeho výrazu bylo vidět, že je mu ta její dotěrnost protivná, ale vypadalo to přesně naopak.

Sluší vám to spolu, hlásal první komentář od Jennifer, Amandina ocásku a vyloudil mi na tváři pobavený úšklebek.

Byla jsem si jistá, že to nemyslí vážně, moc dobře jsem věděla, že to nejsou ani zdaleka tak skvělé kamarádky, jak se jeví ostatním. Nespočetněkrát jsem je obě už slyšela šířit o té druhé nejrůznější pomluvy, ale to dělaly jenom, když ta druhá nebyla nablízku.

Jj ;-), reagovala na to hned Lucy ze třeťáku a mně se začínalo dělat špatně. To jsem jediná, kdo má každodenně chuť podrazit té nádheře na schodech nohy?

Byla jsem naštvaná sama na sebe, když jsem klikla na To se mi líbí a po posledním vražedném pohledu na Amandu se odhlásila z Facebooku s náladou na bodě mrazu.

Zaklapla jsem notebook a přešla několik kroků k posteli, na kterou jsem vzápětí naznak padla. Moje zlost se přetavovala na smutek a v očích mě začaly pálit slzy. Bylo to, jako když se otevřou stavidla, s hlavou zabořenou do polštáře jsem se otřásala trhavými vzlyky a přála si, aby to alespoň někoho zajímalo. Aby alespoň někdo viděl, co se se mnou děje.

Ale nikdo tady nebyl, trávila jsem další večer sama. Lily byla s Jasperem kdesi v Jižní Americe ve městě, jehož jméno jsem nebyla schopná vyslovit, a Cullenovi zjevně nepokládali za nutné mě na víkend pozvat k sobě domů. Přece už jsem nebyla dítě, ale středoškolačka.

Díky tomu jsem tady teď byla sama a brečela kvůli klukovi, který stěží ví, jak se jmenuju.

Pohled Lily

„Není tady,“ vzlykla jsem s rostoucí hysterií a poplašeně přeběhla k Jasperovi. „V pokoji není notebook ani školní batoh, musela někam utéct,“ mumlala jsem skoro plačky. Jazz mě chlácholivě objal a přitiskl si mě k hrudníku.

„Možná někam jeli se školou na exkurzi, nebo se rozhodla, že přespí u kamarádky,“ utěšoval mě a současně jsem ucítila tíhu mocné vlny klidu, kterou na mě seslal. Obvykle jsem mu vyčítala, když manipuloval s mými emocemi, ale ulevilo se mi, když mě přestal sžírat ten příšerný strach – pomáhalo mi to jasně uvažovat.            

Opravdu si myslel, že mě něco takového nenapadlo? Že jsem jej zavolala, aniž bych se nejdříve neujistila, že nikde nenechala žádný vzkaz, byť sebekratší?

„To jsem si taky myslela, zavolala jsem snad všem z její třídy. Nikdo z nich o ní neví, ale Lissina mamka tvrdila, že snad nebyla poslední dva dny ve škole. Proč by ale utíkala? Co když je to kvůli mně? Udělala jsem něco špatně?“ Jeho dar na mě přestával působit, do hlasu se mi opět vkrádala panika a do očí slzy. 

„Uklidni se, Lil. Najdeme ji, to ti klidně odpřísáhnu. Ale nejdřív musíš přestat panikařit.“ Mluvil na mě, jako bych byla malé dítě, které se bojí tmy a tvrdohlavě odmítá zhasnout lampičku na nočním stolku, protože jinak by v pokoji už nebylo žádné světlo.

„Jak ji chceš najít?“ zeptala jsem se ho a snažila se zařídit podle jeho rady. Neustále jsem si opakovala, že si musím zachovat chladnou hlavu a uvažovat v klidu. Připojila jsem k tomu menší lež typu: Nic se neděje, všechno se vyřeší, která začala znít věrohodně, když jsem si ji asi stokrát zopakovala.

„Vystopuju ji, pach tady je ještě docela silný. Nemůže být pryč dlouho, určitě tady minimálně přespala,“ usoudil po hlubokém nádechu Jasper a chlácholivě mě pohladil po tváři.

Roztřeseně jsem přikývla a rukávem si utřela vlhké oči. Nesmím brečet, není proč. Cam najdeme, Jazz ji najde. Byla jsem si jím jistá, bezmezně mu věřila.

Bez nějakých dalších slov mě vzal za ruku a zamířil ke dveřím. Po cestě jsem ještě stihla z věšáku strhnout svoji bundu a za chůze si ji alespoň přehodit přes ramena. Nepouštěla jsem se Jazzovy dlaně, jenom pospíchala za ním a musela pořádně natahovat krok, abych mu stačila.   

Bál se o Camille stejně jako já. Nepotřebovala jsem žádnou superschopnost, abych to vycítila. On ji měl rád jako mladší sestru, ona ho bezmezně obdivovala a přemlouvala, aby vyprávěl o všech těch bojích, které bez nějaké větší úhony přežil. Nejdříve se mi nezamlouvalo, že takhle jitří jeho staré rány, ale když jsem se Jazze po asi pátém příběhu ptala, jestli mu nevadí vracet se do minulosti, jenom zavrtěl hlavou.

„Opravdu mi to nevadí. Nejsem na sebe nějak hrdý, ale o to lepší je, když to nemusím dusit v sobě. Když si o tom můžu promluvit s někým, kdo mě za to nebude soudit. V tomhle ohledu je Cam vlastně moje terapeutka,“ vysvětlil mi později, když ze mě opět vycítil nejistotu, jakmile jej Cam poprosila, aby znovu vyprávěl.

Jazz ještě přidal do kroku, skoro mě táhl za sebou. Taky jsem zrychlila, málem jsem za ním běžela, ale teď už jsem sestřinu zvláštní poloupíří vůni cítila i já se svými slabějšími, téměř lidskými smysly.

Stejně prudce, jako zrychlil, teď i zpomalil, skoro se zastavil. Koutky se mu pozvedly do lehkého úsměvu a já se na něj nechápavě podívala. Co mu teď může přijít tak zábavného?

Vzápětí jsem ale i já uviděla to, co on. Přímo naproti nám na druhé straně cesty stála uprostřed chodníku Cam, ale nezdálo se, že by si nás všimla. Vedle ní postával asi patnáctiletý lidský kluk s rozčepýřenými černými vlasy a pronikavě černýma očima.

Cam měla přes ramena přehozenou černou bundu, která určitě nebyla její, zatímco její doprovod stál naproti ní jenom v tričku s krátkými rukávy.

„Já opravdu nejsem z cukru,“ namítala zrovna polohlasně Camille. Nevypadalo to ale, že by jí vypůjčená bunda nějak vadila, stejně jako jí očividně nebyla nepříjemná přítomnost onoho kluka.

„To jsem si nikdy nemyslel,“ zavrtěl hlavou chlapec a mě překvapilo, jak příjemný má hlas. Jasperovu sametovému hlasu se to sice rovnat nemohlo, ale ten chlapec nebyl upír a já byla zase zaujatá.

Cam lehce zrudla a nebylo to poryvem studeného větru, který štípal do tváří a oznamoval pomalý příchod podzimu.

„Opravdu jsi chtěla utéct?“ zeptal se po chvíli ticha neznámý kluk opatrně.

Cam zabodla pohled do země a její další slova zněla dokonale provinile a kajícně. „Chtěla. Byla jsem blbá.“

„To neříkej, blbá rozhodně nejsi. Podívej se třeba na Amandu, to je odstrašující případ,“ ujišťoval ji okamžitě chlapec.

Cam odlepila pohled od země a nepovedlo se jí zamaskovat překvapení. „Já myslela, že vy dva… jste spolu. Jako že spolu chodíte,“ zakoktala se.

Teď to byl zase on, kdo byl překvapený. „Ne, to ne. Ona by sice asi chtěla, ale ne,“ vrtěl zuřivě hlavou, jak se ji snažil ujistit o tom, že s tou Amandou nemá nic společného.

„Aha.“ Po tomhle slově se zase oba na delší chvíli odmlčeli.

„Tak ji někam pozvi, ty troubo,“ zamumlal Jazz vedle mě, který poslouchal jejich rozhovor stejně pozorně jako já.

„Cam, nechtěla bys někam zajít? V kině dávají nějaký nový film…“ Nestihl ani doříct, vzápětí mu do toho totiž vpadla nadšeně Cam.

„Určitě!“ přisvědčila bouřlivě.

„Mám dojem, že krize je zažehnána,“ konstatoval Jazz poté, co se ti dva spolu vydali směrem k obchodnímu centru, kde se nacházelo i jedno z nejlepších kin ve městě.

„Taky si myslím,“ přisvědčila jsem. „Alespoň prozatím.“

Zajímá vás, jak to s mou sestrou a oním záhadným klukem (později – když jej sestřička se vší slávou dovedla domů na večeři - jsem se dozvěděla, že se jmenuje Adam) dopadlo?

Žádný zázrak se nekonal, ti dva se po vystudování střední a třech rocích rozešli každý na jinou vysokou. Jak se říká – Po střední všechny vztahy končí. Ale jelikož moje sestra už opět chodí po bytě jako tělo bez duše, mám dojem, že nový potencionální švagr je na dohled.

Taky jsem někde zaslechla cosi v tom smyslu, že život není procházka růžovým sadem. Já to posoudit nedokážu, jelikož je skoro neustále vedle mě vysoký, blonďatý, zlatooký upír, který mi snad každý den připomíná, že mě taky miluje.

Co říct na konec?

Především, že se omlouvám za ten chabý doslov, ale doufám, že vám nezkazil dojem z celé povídky.

A taky to, že moc děkuji všem, kteří si našli na moji povídku čas. Zvláštní díky patří jedincům, kteří mi pod kapitolou zanechali i nějakého toho smajlíka nebo pár slov, která mě motivovala k dalšímu psaní. Dokopali jste mě až sem - na konec. Díky.  

Hlavně chci ale moc poděkovat svojí sestře. Evíku, moc ti za všechno děkuju.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka Epilog: