Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 9. kapitola

21.03.2012 (07:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3373×

„Vystupovat, mladá dámo,“ zavelela jsem směrem k zadnímu sedadlu. Slyšela jsem jenom cvakání přezek bezpečnostního pásu.
Sama jsem vystoupila a počkala, až to udělá i Cam. Ta potěšeně vyskočila ven z auta a zabouchla za sebou dveře. Auta se jí moc nelíbila, mnohem raději běhala.
Viděla jsem, jak si s neskrývaným obdivem prohlíží obrovský bílý dům. Pohledem se zastavila na prosklené stěně orientované na východ a zorničky se jí ještě více rozšířily. Tak trochu mě zklamalo, že jí údivem nepoklesla spodní čelist, ale bylo mi jasné, že já se taky netvářila zrovna chytře, když jsem tady byla poprvé a současně naposledy na návštěvě.     
Přešla jsem ke dveřím a než jsem stihla stisknout zvonek, dveře se otevřely a stála v nich Esmé s milým úsměvem v srdcovitém obličeji.
„Ahoj,“ pozdravila mě s milým úsměvem. Usmála jsem se a kývla na pozdrav. Poté jsem se otočila na Camille, která stála kousek za mnou a vrhla po ní významný pohled, jelikož očividně zapomněla to jediné, co jsem po ní chtěla.
„Dobrý den, Esmé,“ vyhrkla rychle, když zaregistrovala můj kárající výraz.
„Pojďte dál,“ vybídla nás Esmé a ustoupila stranou, abychom mohly vejít. Cam se trochu rozpačitě protáhla kolem Esmé dovnitř, ale já se zhoupla z pat na špičky jako skokan těsně před odrazem a nakonec zůstala stát na prahu.
„Promiň, Esmé, ale dnes opravdu pospíchám,“ omluvila jsem se a cítila se strašně provinile, že jí takhle lžu do očí.
„Ach, jistě. Ale odpoledne u nás chvíli pobudeš, že ano?“
Podívala jsem se na ni, přesněji na její prosebný výraz, který naznačoval, jak moc je jí líto, že tady nemůžu chvíli zůstat. Kousla jsem se do rtu a uvědomovala si, že nemůžu říct ne. Ostatně odpoledne bude Jasper nejspíš ještě ve škole. A John by mohl jít třeba na lov. Takže bych se nemusela – čistě teoreticky - ani s jedním z nich setkat.
„Jistě. Přijedu kolem druhé,“ přisvědčila jsem s úsměvem.
„Skvěle.“
„Tak dobře, kdyby tě Cam nějak moc otravovala, volej mi, ano? A ty, nezlob, jasné?“ křikla jsem na svoji nevlastní sestru. Jasně jsem viděla, jak srazila paty k sobě a zasalutovala. Poté, co jsem jí vyprávěla o válce Severu proti Jihu, mě přemluvila, abychom se spolu podívaly na jeden dokument právě o občanské válce, který našla mez hromadou mých DVD. Synchronizovaný pochod armády a salutování, to byly dvě věci, které ji velmi zaujaly.
„Tak zatím,“ rozloučila jsem se a zamířila zpět ke svému autíčku. Úlevně jsem za sebou zabouchla dveře, zastrčila klíč do zapalování a nastartovala.
Ano, chovala jsem se jako ukázkový srab, to mi nikdo vyvracet nemůže. Necítila jsem se ale ani na setkání se svým velmi otravným a neodbytným ex snoubencem, natož pak s Jasperem. V mém vztahu s ním byly samé otazníky, a i když bych každému, kdo by se ocitl ve stejné situaci, radila, aby neotálel a šel si s tím druhým promluvit, já sama jsem raději seděla ve své ordinaci a zabývala se problémy ostatních. Bylo to mnohem jednodušší, než vstát a řešit ty své.
Až do přestávky na oběd probíhalo vše skvěle, jelikož jsem měla stále něco na práci a nemusela myslet na sebe, respektive svůj život. Proto jsem se ihned, když jsem se přistihla, jak uvažuju nad tím, že bych si s Jasperem měla promluvit, rozhodla, že si raději koupím něco k snědku a udělám si delší procházku po městě. Už jsem měla opravdu hlad, takže mi to přišlo jak vynikající nápad.
Zvedala jsem se k odchodu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Malá část mého mozku uvažovala, kdo to může být. Jediný, komu jsem řekla, že sem může kdykoli přijít byla sedmnáctiletá Elena Toressová, u které opravdu hrozilo, že by mohla ve vzteku provést nějakou hloupost. Když posledně rozbila dlažební kostkou svému příteli, jenž se s ní v ten den rozešel, okno, dalo mi hodně práce uklidnit ji a přesvědčit, že násilím ničeho nedosáhne.
Větší část mojí mozkovny si uvědomila, že s takovouhle se dnes nejspíš nenajím a šetrně to sdělovala mému žaludku, kterému se to příliš nezamlouvalo.
Návštěvník se mezitím pozval sám a zcela bez okolků si svlékl bundu a než jsem se stihla vzpamatovat, už seděl na židli naproti mně.
„Johne, co tady děláš?“ Můj hlas nebyl tak nepřátelský, jak jsem chtěla, jeho příchod mě opravdu překvapil.
Koutky se mu povytáhly do úsměvu. „Napadlo mě, že budeš mít hlad.“
Položil na stůl papírový sáček s vytištěným logem zdejší pekárny. Podezíravě jsem se na něj podívala a poté se po něm natáhla. Při prvním doteku jsem cítila, že pečivo v něm je ještě teplé. Nahlédla jsem dovnitř a našla čtyři mé oblíbené čokoládové muffiny. Kdyby byl člověkem, udělalo by na mě dojem, že si i po dvou rocích pamatuje, co můžu jíst stále dokola a stejně se mi to nepřejí.     
„Díky,“ hlesla jsem a ihned jeden muffin vytáhla a zakousla se do něj. Byla by nekonečná škoda nechat je vychladnout, zdůvodňovala jsem si to ihned a byla ochotná mu to s ledovým klidem oznámit. Jak jsem jej tak znala, byl by schopný domnívat se, že jsem si je vzala jenom proto, že je koupil on.
„Tak ještě jednou, co tady děláš?“ zeptala jsem se jej po prvním muffinu, který jsem spořádala v tichosti.
„Chtěl jsem se rozloučit. Odcházím,“ odpověděl naprosto upřímně. Zarazila jsem se a položila sáček z pekárny na stůl a odsunula jej trochu stranou.
„Aha. Kam plánuješ jít?“
„Tak snadno se mě nezbavíš, nejdřív bych si s tebou chtěl něco vyjasnit. Tak mě teď chvíli jenom poslouchej a nepřerušuj, jo?“
„Povídej,“ vybídla jsem jej a překřížila si ruce na hrudi.
„Podívej, vím, že jsem ti to poslední dobou neulehčoval. Už jenom to, že jsem úmyslně přišel do New Hampshiru, nebylo tak úplně fér. A to, jak jsem se choval, když jsi byla u Cullenů na návštěvě… tak trochu jsem to přehnal, uznávám. Jenom jsem to chtěl ještě zkusit, tak se na mě prosím nezlob,“ začal s omluvami a bylo vidět, že si ten proslov pečlivě připravil a teď ho míní prostě odříkat a odejít. Znala jsem ho opravu dobře a věděla jsem, jak nerad se někomu omlouvá, proto jsem jenom seděla a poslouchala.      
„Prostě jsem ti chtěl říct ´promiň´. Nechci, abychom byli nepřátelé. Kamarádi?“ nabídnul mi a já ani na vteřinu neváhala.
„Určitě mi občas napiš, jo?“
„Dobře,“ oplatil mi úsměv a vstal. Pak se ale zarazil a podíval se na mě se zvláštní směsí nejistoty a zvědavosti. Znejistěla jsem a taky vstala, přičemž jsem se děsila toho, co jej napadlo.  
„Nemyslíš, že si zasloužím pusu na rozloučenou?“
„Objetí,“ opravila jsem jej. Na vteřinu se zatvářil nespokojeně, ale poté přikývl a rozhodil ruce. Opatrně jsem k němu přistoupila a uvažovala, jestli to je dobrý nápad. John vždycky ze všeho vytřískal co nejvíce, ale zase jsem věřila, že ke mně by si nic nedovolil.
Objala jsem ho a čelo si opřela o jeho hrudník. Cítila jsem na zádech jeho ruce a kousek od ucha slyšela jeho pravidelný dech. Nějak jsme nemluvili, jenom jsme stáli v lehkém objetí a mlčeli.
Nechtěla jsem to být já, kdo to skončí, ale on se k tomu neměl ani po celé minutě. Vyvlékla jsem se z jeho objetí a ustoupila z jeho dosahu.
„Zlom vaz, Johny.“
Usmál se, když jsem jej oslovila americkou verzí jeho jména a poté se otočil a zamířil ke dveřím. Na prahu se ale ještě otočil a řekl něco, z čeho mi málem poklesla spodní čelist.
„Ty a Jazz… hodíte se k sobě. Přeju vám to.“
Než jsem se jej stihla zeptat, jak to myslel, nebo namítnout, že mezi námi dvěma nic není, pochopitelně už tam nestál. Povzdechla jsem si a zavřela za ním dveře.
Přešla jsem zpět ke své kolečkové židli a sesunula se na ni. Po delší době jsem zase zatoužila zamknout se tady, hodit si nohy na stůl, naladit si přenosné rádio na svou oblíbenou stanici a nastavit co nejvyšší hlasitost. Byl to můj osobní recept, jak se uklidnit a zbavit stresu. Ještě nikdy mě tato uklidňující procedura nezklamala, ale umínila jsem si, že když už si budu hlasitou hudbou ničit sluch, budu to dělat mimo pracovní dobu.
Ze sáčku jsem vytáhla další muffin a zakousla se do něj. Jedno jediné mě zajímalo: jak mohlo Johna napadnout, že s Jasperem něco mám a ještě ke všemu je to oboustranné.
Bylo na mě tolik vidět, jaký vliv na mě má ten mladý, dost nedůvěřivý a odměřený samotář, kterého ke mně přivedl rozvod? Nebo se snad Jasper zmínil o tom, co se stalo po pouti?
Při pomyšlená na druhou možnost mi ztuhla krev v žilách, ale vzápětí jsem si uvědomila, že tohle by Jasper nikomu nepověděl. Alespoň jsem v to mohla doufat.

Otočila jsem se, jednu ruku na klice dveří auta. „Mějte se hezky a pozdravujte ode mě Jaspera a Rosalii.“
Esmé mě obdařila širokým úsměvem a přikývla. Cítila jsem na zádech její pohled, když jsem nastupovala do auta a byla dojatá tím, jak rychle mě tahle milá žena přijala do své rodiny. Bylo opravdu neuvěřitelné, jak moc si mě oblíbila, i když toho o mně nevěděla ani zdaleka tolik, jako Carlisle. Ale viděla, že on mě má rád a to pro ni byl dostatečný důvod pro to, aby mi věřila a chovala se ke mně stejně jako k ostatním členům rodiny.
„Tak jak se ti líbilo u Cullenů?“ zeptala jsem se Cam sedící na zadním sedadle.
„Bylo to super. Všichni na mě byli strašně milí, s Nessie a Jacobem jsme se dívali na nějaké filmy,“ líčila mi a následně začala vyjmenovávat jednotlivé tituly. Vnímala jsem ji jenom částečně, zbytek mé mysli litoval, že se mi Jasper vyhýbá. Po rozhovoru s Johnem jsem změnila názor – opravdu bych si s ním měla promluvit a ujasnit si některé podstatné věci.
Sama jsem si nebyla jistá, co se v příští vteřině stalo. Možná jsem přidala plyn prudčeji, než by na mokré vozovce bylo vhodné, nebo jsem najela na nějaký hrbol či jinou nerovnost na trati. Každopádně sebou zadek auta prudce smýknul na stranu a celé auto se na úzké silnici, hladké jako sklo, stalo téměř nekontrolovatelným.
Zběsile jsem točila volantem, nohou tlačila brzdu až k podlaze a snažila se to vyrovnat, ale příliš se mi to nedařilo a auto klouzalo cikcak z jedné strany cesty na druhou. Byla jsem ráda, že tam není nikdo jiný, jinak bych ho s největší pravděpodobností smetla.
Srdce mi bušilo jako zvon a na jazyk se mi draly desítky nadávek ve všech možných jazycích a mísily se se zoufalými prosbami k tomu nahoře.
Z jedné strany silnici lemovala vysoká betonová zeď (Kdo ji tam jenom postavil?), druhá strana byla bez svodidel nebo jiných zátaras, ale zase plynule přecházela v prudký svah.
Byla jsem k smrti vyděšená a rychle analyzovala možnosti – mám najet do cihlové zdi nebo riskovat pád ze srázu?
„Dělej něco, vždyť nás zabiješ!“ řvala na mě zezadu Cam, která prsty svírala bezpečnostní pásy tak silně, až to vypadalo, že je urve.
Rozhodla jsem se během vteřiny a trhla volantem směrem ke svahu. Brzdy skřípěly, pneumatiky pištěly a do toho Camille na zadním sedadle vřískala jako smyslů zbavená. Já nebyla s to vydat ani hlásku, na to jsem byla příliš paralyzovaná strachem.   
Pevně jsem semkla víčka k sobě a doufala, že se třeba stane zázrak a my z toho vyvázneme v pořádku. Umřít jsem rozhodně nechtěla a ještě více než o sebe jsem se bála o Cam. Kdyby si třeba jen narazila ruku, neodpustila bych si to.
A pak najednou veškerý pohyb ustal.

Nevím, jestli dělám něco špatně, nebo čím to je, že komentářů ubývá. Udělejte si prosím čas a věnujte mi alespoň jediného smajlíka.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří okomentovali i tu minulou a doufám, že vás nezklamu. Jste moje záchrana, lidi. ;-)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 9. kapitola: