Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 8. kapitola

16.03.2012 (11:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3153×

Byla jsem ten, kdo prolomil ticho. „Děkuju za všechno. Ještě jsem Cam neviděla tak šťastnou. A já se taky bavila,“ připustila jsem.
„Byl to hezky strávený den,“ usmál se na mě. Pohled mi sklouzl z jeho krásných zlatavých na rty a vyschlo mi v krku, když jsem se přistihla, jak uvažuju o tom, jaké by asi bylo líbat ho.   
Nikdy jsem nikomu nevěřila, když mi tvrdil, že na něco myslel nebo si něco přál a ono se to vzápětí stalo. Připadalo mi to jako úplný nesmysl. Proč by se měl nejhezčí kluk ve třídě z ničeho nic podívat na nenápadnou dívku sedící v koutě a zářivě se na ni usmát? Nebo jí nabídnout odvoz domů? Proto, že ve snech dotyčné hrál už několik dní hlavní roli? To asi těžko.
Já se každopádně pokusila vyhnat ty otravné myšlenky z hlavy a raději se mu opět podívala do očí. On se na mě taky díval, ale způsobem, jako by mě viděl poprvé.
Kdyby byl na jeho místě jakýkoli jiný muž, řekla bych, že na mě zírá a ani se nesnaží nějak skrývat, že vidí něco, co se mu líbí. On si mě spíše pozorně prohlížel, skoro až s akademickým zájmem vědce, který objevil něco nového. Něco tak úžasného, že jej to navždy zapíše do historie lidstva. Nemohla jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Spíš naopak.
Díval se na mě a já měla na okamžik dojem, že uvažuje nad tím samým jako já.
A já? Já tam stála jako solný sloup, nohy mě neposlouchaly a odmítaly udělat krok vzad (možná to ani mozek nechtěl). Jediné, co jsem chtěla, bylo dívat se na něj, klidně celou věčnost, ale hlavně z něj nemuset spouštět oči. Připadalo mi neskutečně nespravedlivé, že někdo může být tak dokonalý jako on. Jak jsem vedle něj asi mohla vypadat já? Nebo vedle malé, neskutečně krásné Alice, jejíž krása byla i na fotkách dechberoucí?
O to více ohromující bylo, když se jeho ruka zvedla a zlehka mě pohladila po tváři. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech i tep a rozhodla se využít příležitosti – bylo to teď nebo nikdy a já jsem v tom okamžiku měla dojem, že mi to stojí i za to nejkrutější odmítnutí, jaké vůbec existuje.
I kdybych měla možnost vrátit čas, neměnila bych to a stejně se postavila na špičky a políbila bych ho. Pochopitelně to nebyl žádný vášnivý polibek, sotva jsem se rty dotkla těch jeho ledových a ve všech ohledech dokonalých.
Zdálo se, že jej můj „útok“ zarazil, ale nebránil se. Alespoň prvních několik vteřin ne. Poté jakoby se probral z transu a velmi opatrně mě od sebe odtáhl.
Zklamání se během mrknutí oka dostavilo a bylo to mnohem horší, než jsem si představovala. Možná to bylo tím, že se na mě velice vážně díval a nic neříkal. Bylo by lepší, kdyby mi začal vysvětlovat, že tohle prostě nemůže, protože stále ještě miluje svou bývalou manželku. Skoro jsem si přála, aby mi udělal výčet věcí, ve kterých mě Alice převyšuje. Rozhodně ale neměl mlčet. To ticho bylo totiž zničující a mnohem horší než cokoli jiného.
Až po celé minutě ticha promluvil. „Lily,“ vyslovil velmi pečlivě mé jméno. „Já nechci být ten druhý.“
Vytřeštila jsem oči, ale to on už neviděl, protože se otočil a vyšel ven. Zůstala jsem stát na místě jako opařená a v hlavě mi zněla jeho slova. Nechci být ten druhý.     
Jak to myslel? Jak na takovou hloupost přišel? Jak by mohl být druhý, když nikdo jiný v mém soukromém životě není? Nebo jsem jej špatně pochopila?
Zavrtěla jsem hlavou a zabouchla za ním nedovřené dveře. K uším mi slabě dolehlo vrnění motoru a kvílení pneumatik, jak prudce vyjel. Nejspíše chtěl být co nejdříve pryč.
I přes to všechno jsem se nedokázala cítit provinile. Byla jsem si jistá, že jsem neudělala nic špatného. Ale on mě odmítl, takže se něco zvrtnout muselo.
Hluboce jsem si povzdechla a ke svému vlastnímu překvapení jsem ucítila, jak mi po tváři stéká slza. A nebyla jediná.
Ten den jsem si zase po dlouhé době napustila vanu až po kraj horkou vodou, nasypala do ní několik hrstí soli s vůní růží a zůstala v ní ponořená, dokud se mi nepovedlo jakžtakž se uklidnit. Teplá voda, ve které jsem byla naložená až po krk a známá vůně růží mě uklidňovala a pomáhala mi racionálně myslet.
Uklidňovala jsem se faktem, že jedním odmítnutím se svět přece nezhroutil a že jsem přesně tohle mohla a měla očekávat.
„Jsem blbá, blbá, blbá,“ nadávala jsem potichu sama sobě, zatímco jsem vylézala z chladnoucí vody a oblékala se do flanelového pyžama.
Při cestě do svého pokoje jsem se zastavila v kuchyni. Chvíli jsem uvažovala a poté z lékárničky vytáhla krabičku s malými bílými prášky. Byly to ty nejsilnější léky na spaní, jaké se daly vůbec sehnat. Nic jiného na mě, jakožto poloupírku, nepůsobilo a já dnes opravdu stála o bezesný spánek.    
Jeden oválný bílý prášek jsem spolkla a zapila je sklenicí vody. Když jsem vracela krabičku do lékárničky, nechtěně jsem strčila do jiné krabičky a několik věcí najednou spadlo. Většinu jsem stihla zachytit, ale zbytek s tlumeným bouchnutím spadl na bílé linoleum.
S povzdechem jsem to, co se mi povedlo chytit, zastrčila zpět do spodní přihrádky a poté klesla na koleno a ze země sebrala malou bílou plastovou krabičku. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to vlastně držím v ruce. Nevím, co mě to popadlo, ale otevřela jsem ji a vysypala si její obsah opatrně na dlaň.
Bylo to už opravdu dávno, kdy jsem naposledy po této své „poslední záchraně“ sáhla a použila ji, proto jsem byla docela překvapená tím, proč jsem ji před dvěma roky, když jsem se sem nastěhovala, jednoduše nevyhodila.
Ještě chvíli jsem si prohlížela žiletku, od jejíhož hladkého povrchu se částečně odráželo světlo, ale poté jsem ji rozhodně zavřela zpět do krabičky a tu zasunula za krabičky léků a náplastí až úplně dozadu.
Nerozuměla jsem sama sobě, nevěděla jsem, z jakého důvodu si ji nechávám, ale když jsem začala cítit tu nepřirozenou otupělost – účinek léku, který jsem před několika minutami spolkla – nechala jsem to tak být a raději zamířila do svého pokoje.
Když jsem se na posteli stočila na bok a přetáhla přes sebe deku, nebyla jsem schopná myslet téměř na nic. Byla jsem neskutečně unavená a po několika minutách se propadla do temnoty bezesného spánku.    
Probudila jsem se tak prudce a čistě, jako kdyby mi někdo zařval do ucha. Zmateně jsem se rozhlížela a mrkala, jak si mé oči nemohly přivyknout náhlému ostrému světlu.
Dveře na chodbu byly pootevřené, jak jsem je večer pořádně nedovřela a tou štěrbinou pronikalo do mého pokoje jasné světlo.
Posadila jsem se na kraj postele a rychle si nazula boty, které jsem nosila doma. Vyšla jsem na chodbu a naskytl se mi pohled na rozražené dveře do koupelny, ze které se ozývalo kašlání a série dávivých zvuků.
Cam, došlo mi během chvilky a přeběhla jsem ke dveřím do koupelny. Nepletla jsem se, moje sestřička opravdu visela nad záchodem a zvracela. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo odhrnout jí z obličeje krátké vlasy a utěšovat ji.
Když konečně dostala z podrážděného žaludku vše, co tam nemělo být, úlevně si vypláchla pusu, obličej umyla ledovou vodou a odvážila se narovnat. Bledostí se mohla rovnat upírovi, ale vypadalo to, že hlavní nával nevolnosti ji už přešel.
„Neměla jsem jíst tolik té vaty,“ zaskučela a sáhla po zubním kartáčku a pastě.
„Dojdu ti pro nějaký lék na zklidnění žaludku. Dnes budeš spát se mnou, ano?“
„Pobře,“ zahuhlala, zatímco si zuřivě čistila zuby. Trvalo mi sotva půl minuty, než jsem našla správnou krabičku s léky a napustila velkou sklenici až po okraj studenou vodou.
Počkala jsem, až si Cam dočistí zuby a přiměla jsem ji spolknout bledě modrou kuličku a zapít ji celou sklenicí vody. Poté jsem ji uložila do své postele a ještě z kuchyně přinesla nerezovou misku, kdyby se jí udělalo znovu špatně.
Než jsem si lehla vedle ní, podívala jsem se na budík – bylo několik minut po půlnoci. Účinky prášku na spaní už úplně odezněly, takže jsem bez pohnutí ležela vedle Camille a plně se soustředila na její vyrovnaný dech. I tak mi ale občas na mysl přišel Jasper.
„Taky nemůžeš spát?“ ozvalo se ze tmy kousek od mého pravého ucha.
„Nemůžu,“ přisvědčila jsem polohlasně. „Je ti už líp?“
„Jo, už jsem v pořádku.“
„To je dobře. Chceš si povídat?“
„Stejně neusnu. Jak se ti líbilo na pouti?“ zajímala se.
„Bylo to fajn,“ odpověděla jsem popravdě a otočila se na záda.
„Nevěděla jsem, že Jasper umí tak dobře střílet,“ zabručela Cam a slyšela jsem, jak se vrtí a poté si přitahuje deku až ke krku. Věděla jsem, že mi to nedělá schválně, ale chvíli jsem měla chuť ji pod dekou kopnout do nohy. Musí o něm mluvit? Jako bych ho u teď neměla plnou hlavu a nevtíral se téměř do každé mé myšlenky.   
„Byl voják, musel umět střílet,“ řekla jsem neurčitě a doufala, že to je konec debaty.
Nebyl. „Aha. Za koho bojoval?“
„Ve válce Severu proti Jihu. Slyšela jsi o ní?“
„Ne-e,“ protáhla a znělo to jako pobídka k vyprávění.
„Odehrávala se kolem roku 1860. Spousta lidí tehdy měla plantáže, na kterých pěstovali všechno možné ovoce a zeleninu. To bylo hlavně v teplých jižních státech. A na těch plantážích pracovali otroci. Vesměs to byl černoši. Bez platu za hrozných podmínek, ale zase měli alespoň kde spát.
A to se nelíbilo státům na Severu. Ti tam ale nic moc nepěstovali, tak se jim to lehko říkalo. Zase tam ale měli továrny a celkově byli vyspělejší.
Skončilo to válkou, která trvala několik let, než Jih ustoupil. A Jasper bojoval za Jih. Byl to nejmladší major celé armády. Pak ale potkal jednu upírku a té se zalíbil, tak ho přeměnila,“ vysvětlovala jsem jí zjednodušeně záminku k vypuknutí, průběh i konec celé války.   
„Asi mě to mělo napadnout,“ zabrblala Cam chvíli poté, co jsem skončila.
„Proč? Měl pod sedadlem v autě schovaný kulomet?“ ušklíbla jsem se a lehce se nadzvedla, abych si mohla natřepat polštář.
„Ne, ale pořád se tváří, jako by čekal, že se odněkud zpoza rohu vyřítí nějaký nejméně dvoumetrový chlap, tak o padesát kilo těžší než on, a pokusí se ho zmlátit.“
„Jasper by mu určitě nakopal zadek i s oběma rukama za zády.“
„To jo,“ uchechtla se Cam a bezpochyby si to představovala v těch nejživějších barvách.
„Ale teď už spi, jo?“ pobídl jsem ji. Bez reptání se překulila na bok a dlouze zívla.

„Dobrou, Lil.“
„Sladké sny, Cam,“ zašeptala jsem do tmy a zavřela oči.                

Prosím vás všechny moc o komentáře!

A ano, Jasper je pako. :-D

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 8. kapitola: