Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 7. kapitola

12.03.2012 (17:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2844×

Pouť se konala za městem na jednom z rozlehlých polí a už z dálky byla slyšet veselá hudba a taky změť hlasů.
Jako dítě jsem o podobné akce byla ochuzena a ani mi to nějak nechybělo. Při pohledu na nejrůznější horské dráhy, kolotoče a podobné atrakce mi to ale přece jen bylo trošku líto. Nahlas jsem to ale nechtěla přiznat.
Překvapilo mě, že tady nebyly jenom malé děti, ale i hodně teenagerů a taky jsem občas zahlédla nějakého dospělého, který tady byl zřejmě z vlastní vůle a ne proto, že jej sem vytáhla jeho ratolest. Do davu jsme bez problémů zapadli, ale i tak jsem zaregistrovala kradmé pohledy vrhané především na Jaspera. Po mě se ale také několik kluků a mužů ohlédlo a musela jsem uznat, že mi to zalichotilo.
To, jak na Jaspera hleděly všechny ty holky, se mi ani trochu nelíbilo. Na vteřinu mě napadlo, jestli bych ho jednou rukou neměla úplně přirozeně obejmout, abych těm slepicím dala najevo, že tady nepochodí. Pak jsem tu myšlenku ale zahnala a raději se věnovala Camille, které z toho shonu kolem šla hlava kolem.
Nabízené peníze si ode mě bez okolků vzala a během chvíle už nám mávala z vozíku jedné z menších horských drah. Pak následoval nespočet dalších kolotočů a šíleností. Musela jsem přiznat, že mi zatrnulo, když jsem ji v jeden okamžik viděla viset hlavou dolů jako netopýra, ale ona nadšeně vřískala a divoce na nás gestikulovala.
Až když jsem se obrátila na Jaspera, zjistila jsem, že má v ruce lehkou černou kameru a soustředěně s ní sleduje dráhu kolotoče.
Všiml si mého pohledů a usmál se na mě. „Udělám vám z toho krátký film na památku,“ slíbil mi.
„To bude super,“ přisvědčila jsem a pohledem přejížděla po spoustě stánků, které pokrývaly každý volný centimetr čtvereční. Zmrzlina, popcorn, cukrová vata, pití, spousta nejrůznějších náramků, řetízků a podobných cetek.
„Vy na nic nepůjdete?“ zeptal se mě po chvíli, zatímco jsem sledovala Caminu hlavu prodírající se davem k další horské dráze.
„Nemohl byste mi tykat?“ vypadlo ze mě místo odpovědi. Vlastně to bylo docela na místě, protože byl opravdu hloupé, jak jsme si pořád vykali. Moje snaha o čistě profesionální vztah mezi námi byla ostatně v troskách, jelikož toto se za součást terapie rozhodně považovat nedalo. Ale já stejně nechtěla být jenom jeho psychiatrička. Sakra, vždyť se už začínám chovat jak hrdinka některého z těch připitoměných slaďáků.      
„Dobře, ale ty mi taky budeš tykat,“ určil podmínku.
„Ok,“ usmála jsem se a přistihla se, že už začínám nohou podupávat do rytmu písničky linoucí z obrovského reproduktoru, u něhož jsme stáli. Asi mě už začala chytat ta veselá atmosféra kolem.
„Tak půjdeš na nějakou tu atrakci?“
„No…možná zkusím nějakou tu šílenou horskou dráhu. Tamta červená vypadá jako super adrenalinový zážitek.“ Kývla jsem hlavou směrem k největší a nejšíleněji pokroucené dráze. Tam opravdu chodili jenom sebevrazi, především mladí kluci, některý z nich občas přivlekl i svoji přítelkyni. Bylo zábavné sledovat, jak poté slečna celá zelená téměř prchá pryč a očividně děkuje Bohu, že je to už za ní.
Jasper uznale pokývl hlavou. „Tak to je výzva.“
„Jdeš do toho se mnou? To víš, to není nic pro sraby,“ provokovala jsem jej a sama se divila nad svou uvolněnou náladou.      
„Jistěže,“ přisvědčil a zatvářil se dotčeně nad tím, jak zpochybňuju jeho odvahu. Rty se mi pozvedly do ještě širšího úsměvu.
Cam se k nám zanedlouho prodrala davem, jelikož jí už došly peníze a taky už byla na všech atrakcích, které se jí líbily. Když jsem jí přednesla svůj plán, podívala se nejdřív na mě, následně na Jaspera, poté si pohledem přeměřila horskou dráhu a poté se jí pohled stočil zpět ke mně.
Rozhodně zavrtěla hlavou. „Vy jste se asi zbláznili! Tam mě nedostanete.“
„Ale no tak, Cam. Snad se nebojíš,“ povzbuzovala jsem ji.
„Vy dva si tam klidně jděte, ale já zůstanu tady,“ odporovala a poté jí pohled padl na kameru v Jasperově ruce. „Natočím vás. Jak se to ovládá?“
Usoudila jsem, že je zbytečné ji dál přesvědčovat nebo dokonce nutit, aby s námi šla, tak jsem nad tím pokrčila rameny. Jasper jí ve spěchu vysvětlil, jakými tlačítky se přibližuje, co nemá mačkat a jak zaostřit. Cam byla chytrá, přikyvovala a zvědavě se jej ještě na několik věcí zeptala.  
Až když jsme vedle sebe s Jasperem seděli ve vozíku, napadlo mě, že to možná nebyl až tak úžasný nápad. Fakt, že je jenom kousíček ode mě hodně znervózňoval a já se děsila toho, že v nějaké prudké zatáčce prostě neudržím své emoce na uzdě a začnu nadšeně vřískat jako nějaká puberťačka. Nebo se ztrapním nějakým jiným způsobem.   
Poté se ale dráha rozjela a já se přestala obávat, jelikož to zase takový adrenalinový zážitek nebyl.
První a jediná věc, která mi podstatně zrychlila tep, bylo, když jsem před jednou zatáčkou nepovažovala za nutné chytit se madla. Dráha ji ale tentokrát projela rychleji než předtím a díky tomu to se mnou škublo a já spadla přímo na Jaspera, respektive do jeho připravené náruče. Jeho reflexy zafungovaly rychleji než ty moje a já se ocitla v bezpečí jeho kamenných paží.
I přes látku jsem cítila chlad vyzařující z jeho kůže, ale nebylo mi to nepříjemné. Právě naopak. Připadalo mi, jako by jeho náruč byla přesně pro mě, líbilo se mi, jak mě stále ochranitelsky drží kolem pasu. Klidně bych tak zůstala déle, ale poté mi došlo, že už tak jsem se měla dávno odtáhnout zpátky.
Opatrně jsem se za madla přitáhla zpět na své místo a trochu zahanbeně raději bloudila pohledem v davu několik metrů pod námi. Během jízdy jsem byla v pokušení se „úplně nechtěně“ pustit a opět na něj více méně v nějaké zatáčce spadnout, ale poté jsem si uvědomila, že se chovám jako nějaká malá holka, která sotva nastoupila na střední a snaží se udělat dojem na kapitána fotbalistů.
Byla jsem celkem ráda, když se dráha zastavila a Jasper elegantně vyskočil na přistavenou plošinu, čímž narušil ten nepatrný prostor mezi námi. Vzápětí se zachoval jako gentleman a podal mi ruku, aby mi pomohl vystoupit. Vteřinku jsem váhala, ale poté jeho pomoc přijala.
Bylo to úplně stejné, jako ten první den, kdy jsme si potřásli rukou nebo před chvilkou, když jsem na něj de facto spadla. Zní to jako citace některé z knih z červené knihovny, ale jednoduše jsem měla dojem, jako v místě, kde se mě dotýkala jeho ledová dlaň, jiskřil slabý elektrický náboj.
„Tady vracím kameru. Nafilmovala jsem celých pět minut. Lily, nemáš náhodou hlad?“ Cam jsem si až do chvíle, než promluvila, nevšimla a urychleně pustila Jasperovu ruku.
„Vlastně trochu ano. Co si dáme?“ zeptala jsem se jí rychle. Zanedlouho už jsme procházeli stánky se suvenýry. Cam nadšeně poskakovala sem a tam s cukrovou vatou v ruce a Jasper jí ochotně koupil náramek a řetízek, které si vybrala. Sice to byla obyčejná bižuterie, která se tvářila jako stříbro a malé modré kamínky byly taky obyčejné sklíčka, ale byly to hezké předměty na památku. Sice jsem protestovala, když vytáhl peněženku a koupil jí to, ale on na to namítl, že já jsem platila atrakce.
O chvíli později zase u jiného stánku mě Cam zatahala za rukáv košile. „Lily, tenhle by ti šel hezky k očím.“ Ukazovala na podobný řetízek, jaký jí před chvílí koupil Jasper. Základ přívěsku tvořil stříbrný kulatý disk velký asi jako nějaká menší mince. Byly do něj vsazené tři kamínky. Prostřední byl největší a sytě zelený, další dva po stranách byly poloviční a o několik odstínů světlejší. Byl jednoduchý a to se mi na něm líbilo. Neměla jsem ráda výrazné doplňky, spíše takové drobnosti.    
„Tak dobře, ať mám taky nějaký suvenýr,“ přisvědčila jsem nakonec a sáhla do kapsy džínů pro peněženku, ale předběhla mě bílá ruka, která postarší prodavačce podala bankovku a z háčku sundala vystavený přívěsek. Nesnášela jsem, když za mě někdo utrácel peníze, protože se mi moc líbila představa, že si danou věc můžu koupit za peníze, které jsem si sama vydělala – neukradla, ani je nezískala jiným nečestným způsobem.
„Jaspere,“ zaprotestovala jsem slabě, ale bylo mi jasné, že to nemá cenu. Stál za mnou, takže mi ihned řetízek i připnul kolem krku. Kov mě zastudil na kůži a uslyšela jsem Jasperovo tiché: „Opravdu se ti hodí k očím.“
Překvapeně jsem zamrkala a napadlo mě, že se mi to asi jenom zdálo, ale i tak jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří.
Celý zbytek dne jsme strávili na pouti a kupodivu nás to i bavilo.  
S pootevřenou pusou jsem sledovala Jaspera, jak zkušeně nabíjí pistoli a vzápětí sestřeluje jednu papírovou růži za druhou. Obě jsme kromě papírových květin dostaly plyšáka, Cam velikou měkkou žirafu, já malého bílého medvídka s červeným tričkem a skleněnýma černýma očima.
Já původně taky chtěla zkusit střílet, ale potom jsem usoudila, že vedle Jaspera bych se leda tak ztrapnila, i kdyby bylo štěstí blbé a já sestřelila čtyři z pěti.  
Nakonec jsme se na Camillino neustálé naléhání všichni tři vmáčkli do kabinky na fotky a následujících pět minut se šklebili do objektivu fotoapárátu.
Když jsme si později na jedné z laviček prohlíželi fotky, shodli jsme se na tom, že se opravdu povedly. My s Jasperem jsme se hlavně usmívali a občas zašilhali nebo i předvedli absolutní zděšení či šok, ale Cam opravdu řádila. Šklebila se, jako by snad neměla mimické svaly a já jí slíbila, že je nechám vyvolat ve větším formátu a udělám jí z toho klidně plakát na dveře pokoje.
Raději jsem ani nepočítala, kolik nezdravého jídla jsem toho dne snědla. Odhadovala jsem, že více než za celý můj dosavadní život. Jedinou útěchou mi byl můj poloupíří metabolismus, který mi zajišťoval, že nepřiberu.    
Asi až kolem páté večer jsem navrhla, že bychom už měli jet domů, ale protože několik lidí na dřevěné pódium tahalo hudební nástroje a propojovalo kilometry kabelů, usoudili jsme, že se něco chystá a ještě zůstali.
O několik minut později už vystupovala místní chlapecká rocková skupina. Musela jsem uznat, že byli opravdu dobří a jejich texty byly chytlavé a ještě po několika minutách mi zněly v uších.
Po asi půl hodině jejich místo nahradila mladá dívka s hlasem Taylor Swift, která zazpívala několik písní od různých zpěváků a zpěvaček. Vesměs to byly úžasné písně, což potvrzoval i fakt, že jsem většinu neznala.
Následovalo ještě několik místních talentů, ale když se Cam začaly klížit oči a skoro začala usínat ve stoje, rozhodla jsem, že už půjdeme. Jasper neprotestoval, lehce ji zvedl do náruče a davem se opatrně začal prodírat pryč. Camille rozespale zabručela něco, co znělo jako: „Já můžu jít sama.“, ale poté se Jaspera chytila kolem krku a hlavu mu opřela o rameno.
Než jsme došli k autu, už tvrdě spala a nevzbudilo ji ani, když ji Jasper posadil na zadní sedadlo a připoutal. Já se posadila na místo spolujezdce a čelem se opřela o chladné sklo okénka.
Pomalu se stmívalo a já už na sobě taky začala pociťovat únavu. Japser se neslyšeně posadil za volant a nastartoval. Ani tiché předení motoru ani jeho ďábelská jízda Cam spící na zadním sedadle nevzbudila. Letěli jsme houstnoucí tmou hladce a neslyšně, zdálo se, že Jasper zná každý milimetr cesty.             
Nemluvili jsme a já byla natolik ospalá, že jsem ani nezaregistrovala, jak jsme zastavili. To, že jsme doma, mi došlo, až když mi Jasper otevřel dveře, abych mohla vystoupit. Chladný noční vzduch mě trochu probral, ale i tak byl podstatně rychlejší a v okamžiku, kdy mě to napadlo, on už držel v náručí spící Camille a zamířil k vchodovým dveřím mého domu.
Rychle jsem ťapkala za ním a odemkla. Vešla jsem jako první a zatímco jsem v pološeru hledala vypínač, Jasper se kolem mě ladně protáhl, aniž by třeba jenom cípem saka zavadil o botník nebo stojan na deštníky, a hladce vyběhl po schodech do Camina pokoje.
Konečně se mi povedlo najít spínač a místnost zalilo světlo. Zamrkala jsem a během toho krátkého okamžiku, kdy jsem měla oči zavřené, stihl Jasper sejít ze schodů a neslyšně se ocitnout přede mnou.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 7. kapitola: