Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 6. kapitola

07.03.2012 (19:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3210×

„Co tahle?“ zavolala Cam a já zamířila po sluchu za jejím hlasem. Mezi všemi těmi skříněmi se mi brzo ztratila z dohledu, ale dávala jsem si pozor, jestli stále slyším její srdce.
Stála u bílé šatní skříně a zkoumala vnitřek. Zaregistrovala jsem, jak si prohlíží svůj odraz v zrcadle na vnitřní straně dveří a rukou se roztrpčeně tahá za pramen černých vlasů. Sice jsem se pokusila včera její vlasy zastřihnout na stejnou délku, ale některé prameny byly stále příliš krátké a tvořily nepěkné zuby. Nezbývalo, než čekat, až jí vlasy dorostou po ramena a až poté je zarovnat.
„Nevím, jestli se tam potom vejde ta postel,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Vejde, změřila jsem to,“ ujistila mě Camille a z kapsy nových džínů vytáhla pásmo. Trochu pochybovačně jsem na ni pohlédla, ale poté jsem přikývla a nenutila ji znovu měřit rozměry skříně.
Výběrem skříně náš nakupovací minimaraton skončil. Vyplnila jsem několik dodacích listů a byla jsem až přehnaně ochotným prodavačem ujištěna, že za dva dny mi přivezou veškerý objednaný nábytek.        
Popravdě se mi ulevilo, když jsme vyšly z nákupního centra a mířily přes parkoviště k mému autu. Cam se sice ovládala bravurně, ale viděla jsem, jak má napjatá ramena a nadechuje se velmi opatrně. Včera absolvovala první vegetariánský lov. Zvířecí krev jí sice příliš nechutnala, ale lov ji bavil. Zvířata, na rozdíl od většiny lidí, utíkala a ona se mohla bavit tím, že je naháněla po lese a poté skolila největšího jelena ve stádu.      
Překvapilo mě, jak rychle se učila. Sledovala mě, jak ráno rozmrazuju v mikrovlnce toasty a večeři už si sama ohřála, aniž by se na něco ptala nebo potřebovala pomoc.
Potěšil mě taky fakt, že umí číst, psát a počítat, zjednodušovalo to celou situaci s jejím vzděláváním. Uvažovala jsem o tom, že by přece jen mohla začít chodit do školy.        
„Lily!“ Automaticky jsem pohybem ruky zadržela Camille a otočila se směrem, odkud jsem zaslechla známý hlas volat mé jméno. Jasper se k nám plynulým lidským atletickým během blížil a Cam se na mě zvědavě podívala. Esmé a Carlisla znala z mého vyprávění, ale o ostatních jsem se jí zatím nezmiňovala.  
„Zdravím, Jaspere,“ usmála jsem se trochu nejistě. Byla jsem ráda, že jej opět vidím, možná více, než bych měla být. Ucítila jsem bolestivé šťouchnutí do nohy v oblasti stehna a rychle dodala: „Tohle je moje sestra, Camille. Cam, tohle je Jasper Cullen, syn Carlisla a Esmé.“   
„Rád vás obě vidím. Lily, chtěl bych se vám omluvit. Vím, že jsem se minule nechoval nejlépe a doufám, že mi to prominete.“ Jeho omluva mě dokonale zaskočila a cítila jsem, jak se červenám.
„Nemyslím, že by bylo co odpouštět,“ namítla jsem. „Kde máte zbytek rodiny?“ změnila jsem poté raději téma.
„Doma. Potřeboval jsem si něco koupit v elektru,“ odpověděl a já si všimla igelitky s logem obchodu, kterou držel v ruce.
„My jsme objednávaly věci do mého pokoje. Postel, skříň a tak,“ pochlubila se Camille s nadšeným úsměvem.
Jasper se ale zamračil. „Nebudete potřebovat pomoc se stěhováním?“
„Ne,“ řekla jsem ve stejnou chvíli, kdy Cam vyhrkla: „Ano.“ Obrátily se na mě dva pohledy, jeden černý, druhý v krásně teplém zlatavém odstínu.
„Možná,“ připustila jsem poté a musela si přiznat, že sama bych stěží tu postel vytáhla po schodech do prvního patra.
„Kdy vám to dovezou?“
„Říkali, že za dva dny,“ odpověděla bleskově Cam.
„To připadá na sobotu. Dobře, čekejte mě v devět. Nebo je to moc brzo? Nerad bych vás vzbudil,“ dodal nejistě, očividně se v lidských záležitostech, jakou byl spánek, příliš neorientoval.
„Ne, v devět už určitě budeme vzhůru,“ přisvědčila jsem.
„Dobře, tak se tedy uvidíme v sobotu ráno,“ usmál se Jasper a já se na něj překvapeně podívala. Odkdy se chová tak uvolněně a usmívá se? Že bych byla tak dobrý psychiatr? Nebo si s ním promluvil někdo z rodiny?
„Zatím nashle,“ rozloučila jsem se a už dělala krok směrem, kterým jsme měly původně namířeno.   
„Nashledanou!“ zvolala přes rameno zvesela Camille a pospíchala za mnou.
„Mám takový dojem, že se ti líbí,“ oznámila mi Cam, když jsem za sebou zabouchla dveře a otočila klíčkem v zapalování.
„Tak to máš teda dost špatný dojem,“ odpověděla jsem rychle. Možná až moc.
Ne, Jasper je prostě jenom mimořádně hezký, milý, zdvořilý…a je to syn mého nejlepšího přítele. A taky je to můj klient, mezi námi musí být více méně profesionální vztah. Navíc se před nedávnem rozvedl s manželkou a dost ho to vzalo. Jasně, pořád ještě miluje Alici, to je více než vidět, přesvědčovala jsem se, ale měla jsem dojem, že mi to příliš nejde.       
 „Jak myslíš,“ řekla jenom. Překvapilo mě to, nebyla jedním z lidí, kteří rozhovor jenom tak ukončí a dál už se o něj nezajímají.
Překvapilo mě to natolik, že jsem na chvíli zapomněla, že sedím v jedoucím autě a jenom mé poloupíří reflexy zabránily tomu, abych zezadu nenabourala do luxusního černého auta, které stálo přede mnou a čekalo, až přes přechod vedoucí k obchodním centru přecupitá stará paní s chodítkem a dvěma velkými taškami.     
„Kruci,“ zaklela jsem poté, co jsem dupla na brzdu a moje auto se skutečně zastavilo jenom asi patnáct centimetrů od známé Hondy. Byla jsem si jistá, že už jenom sebemenší oděrka na dokonale hladkém černo černém laku by mě stála pěkně kulatou sumičku a oddechla jsem si, když jsem se ujistila, že Jasperovu autu jsem nezpůsobila ani škrábnutí.   
Tohle je buď neskutečné štěstí, nebo neuvěřitelná smůla, problesklo mi hlavou. Zavadila jsem pohledem o boční zpětné zrcátko auta přede mnou a zahlédla Jasperovy zlaté oči, jak se na mě dívají částečně se zájmem, částečně s obavami. Pokusila jsem se o omluvný úsměv, ale měla jsem dojem, jakoby mě někdo donutil spolknout celý citron. Nejspíše jsem se tak i tvářila.
Ulevilo se mi, když byla cesta volná a já se mohla rozjet domů. Plně jsem se soustředila na vozovku, abych zabránila dalším nechtěným bouračkám a mračila se na svůj odraz ve zpětném zrcátku, jako by za to mohl.

Bylo sice teprve osm, ale já už tak seděla v kuchyni a z nějakého nepochopitelného důvodu byla neuvěřitelně nervózní. Camille ještě v klidu spala, ale já už byla po snídani, oblečená a stoprocentně připravená. Dokonce jsem si se vší pečlivostí vyžehlila vlasy a sepnula si je skřipcem do hezkého a praktického drdolu. Alespoň jsem si stále nemusela neposlušné pramínky zastrkovat za uši, aby mi nepadaly do očí.
Nábytek už byl složený v předsíni na jedné velké hromadě a vesměs ještě rozebraný na části v kartonových krabicích nebo zabalený v tunách různých fólií a igelitů.
O necelou čtvrthodinu později se vzbudila i Cam a já se zaměstnala chystáním snídaně pro ni. Využila jsem Esméiných rad a udělala jí toasty s javorovým sirupem, které si zamilovala.   
Přesně v devět se rozdrnčel zvonek a já zamířila ke vchodovým dveřím. Opatrně jsem se protáhla mezi tou spoustou krabic vyskládaných v předsíni a otevřela dveře.
Na prahu stál Jasper a obdařil mě zářivým úsměvem. Trochu překvapeně jsem se na něj podívala – na očích měl sluneční brýle, na sobě světlé džíny místy úmyslně odřené a bílé tričko s krátkými rukávy. Byla jsem zvyklá vidět jej ve formálnějším oblečení - ve svetru nebo košili, ale musela jsem uznat, že mu to slušelo. Patřil k těm lidem, kteří by mohli přijít ve vytahaných teplácích a volném triku a stejně se na ně ihned upřela pozornost všech ostatních v místnosti. Podle mě za to nemohlo ani tak upírství, jako jeho přirozené charisma.  
„Teda, je toho víc, než jsem myslel,“ konstatoval při pohledu za má záda.
„Pořád ještě máte čas na útěk.“
„To o mně nemáte příliš lichotivou představu,“ ušklíbnul se.
Najednou se za mnou ozval Camillin zvonivý sopránek. „Tak do práce, povídat si můžete později,“ popohnala nás, šťastná jako blecha při představě svého nového pokoje.
Jasper se s úsměvem protáhl dovnitř a zamířil k hromadě nábytku. Zatímco já s Camille jsme jednotlivé části vybalovaly z krabic a spousty igelitu, Jasper je s neuvěřitelnou zručností spojoval a poté bez větších problému vynášel po schodech do prázdného pokoje pro hosty.
Vypadalo by to, jako by celý život nedělal nic jiného a byla to ta nejjednodušší věc na světě. Nebylo divu, že Cam neustále tančila kolem něj a instruovala jej, kam co přijde a nešetřila chválou.
Během necelé hodiny jsme byli hotoví, i když jsme se pohybovali převážně lidskou rychlostí. Jak jsem ale už řekla, bez Jaspera by to trvalo minimálně třikrát tak dlouho.
„Lily,“ oslovila mě Cam, poté, co se dostatečně pokochala pohledem na svůj nový pokoj a vynachválila si Jaspera, který z toho vypadal dost rozpačitě a neustále mumlal, že to nestojí za řeč a že je to přece samozřejmost.
„Ano?“
„Viděla jsi už toto?“ zeptala se mě nevinně a podala mi žlutý list papíru. Jasper trochu nejistě postával v pokoji a vypadalo to, že by nic nenamítal, kdyby měl ještě stěhovat nábytek do zbytku domu.
Přelétla jsem očima text na papíře a nadzvedla obočí. „Pouť?“
„Víš, napadlo mě, jestli bychom tam nemohli jít. Doteď jsme pracovali, tak by neškodilo trochu si odpočinout.“
Ušklíbla jsem se. „My dvě jsme se zrovna nepředřely.“
Ve skutečnosti se mi tam ani moc nechtělo jít. Spousta dětí, balónků, kolotočů, ohlušující hudba, hory cukrové vaty…až na to poslední by se dalo říct, že to není nic pro mě.
„Vždyť Jasper by mohl jít s námi. Pokud by tedy chtěl,“ dodala a obrátila se k Jasperovi. Upřela na něj oči, několikrát mrkla a nahodila dokonalý prosebný kukuč.
Jasper znejistěl. „To nezáleží na mně.“
Cam se podívala opět na mě a já tomu jejímu pohledu nedokázala odolávat věčně.  
„No tak dobře, půjdeme tam.“

Mezi minulými komentáři se našel i jeden, který se zajímal o Alici. V tomto ohledu spíše zklamu, jelikož Alice se objeví asi až v 11. kapitole, ale zato to pořádně zamotá, to vám můžu slíbit.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 6. kapitola: