Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 5. kapitola

04.03.2012 (20:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3016×

Vytáhla jsem z kapsy mobil a několika telefonáty si zrušila všechna sezení naplánovaná na nadcházející týden. Všem klientům jsem se osobně omluvila a na svou obhajobu dodala neurčitě: „rodinné důvody, znáte to“.
Poslední, komu jsem zavolala, byl Carlisle. Telefon nestihl ani jednou zazvonit a už jej zvedl, nejspíše trpělivě čekal, až mu zavolám. Neprozradila jsem mu nic konkrétního, jenom jsem mu oznámila, že si může přijít pro své a auto a požádala jsem jej, jestli by s sebou nevzal Esmé. I když jsem měla dojem, že si počínám dobře, přece jen by se mi hodilo pár rad o dětech a kuchařských tipů. Já vždy upřednostňovala krev, alespoň do doby, než jsem se osamostatnila. Poté jsem začala svůj jídelníček zpestřovat i lidským jídlem. Vaření mě bavilo, ale moc času jsem na něj neměla.
Divil se, ale nenaléhal na mě a ujistil mě, že do deseti minut budou na místě. Ještě jsem jej upozornila, aby nezvonil, že bude odemčeno. Dokázala jsem si živě představit, jak mu pravé obočí vyletělo nahoru a skoro zmizelo pod zlatými vlasy, ale nedal na sobě nic znát a ukončil hovor. Nechtěla jsem vzbudit drnčením zvonku Camille, která opravdu odpočinek potřebovala.
Překonali mé očekávání, počítala jsem s tím, že skutečně dorazí za osm až deset minut a ne, že se objeví v mém obývacím pokoji po necelých čtyřech minutách. Zjevili se bezhlučně, jak to umí pouze upíři a ani mé zostřené smysly je nezaznamenaly dříve, než jsem se ve dveřích téměř srazila s Esmé.
Jejich starostlivé obličeje ve mně vzbudily lehce provinilý pocit – svým tajnůstkařením jsem jim přidělala zbytečně moc starostí.
„Ne, nic se neděje…teda nehrozí žádné nebezpečí. Vlastně za mnou byl můj otec,“ vysvětlovala jsem rychle a slyšela, jak Carlisle ostře vtáhl vzduch. Esmé o vztahu mezi mnou a mým tátou, který se podobal válce, asi od svého manžela něco věděla, protože jí laskavým obličejem přelétly obavy a dívala se na mě s takovým soucitem, jako bych právě přišla o rodiče. Z nějakého důvodu mi to vadilo, protože ve skutečnosti se zase nic tak hrozného nestalo.
„Co ti chtěl?“ zajímal se Carlisle.  
„Oznámil mi, že mám novou sestru, Camille. Přivedl ji s sebou a požádal mě - tedy, ne že bych měla na vybranou – jestli si ji nevezmu do péče. Souhlasila jsem. Prostě jsem nechtěla, aby zažila to samé jako já,“ pokračovala jsem a můj tón už ke konci nebyl ani zdaleka tak vyrovnaný jako na začátku.
„To je v pořádku, Lil,“ uklidňoval mě Carlisle a chlácholivě mi položil ruku na rameno. Vděčně jsem se na něj usmála a bylo mi skoro trapně, že od něj žádám pomoc. Opět.
„Kolik jí je?“ změnila téma hovoru Esmé.
„Vzhledově kolem devíti, ale vývojově bych ji tipovala tak na jedenáct, možná více. V pubertě snad ještě není,“ konstatovala jsem.
„Potřebuješ s něčím pomoc?“
„Vlastně ano. Jenom jsem vás chtěla požádat o menší konzultaci ohledně její výchovy a pár rad ohledně vaření. Je zvyklá na lidskou krev, chci ji naučit lovit zvířata, ale byla bych ráda, kdyby neměla problémy s lidským jídlem.“
„A jak to hodláš udělat s prací?“
„Tento týden mám volno. Uvidím, nakolik ji můj otec poznamenal, zařídím jí pokoj, koupím nové oblečení…takové základní věci. A potom kdo ví. V nejhorším bych si dala kratší pauzu,“ pokrčila jsem rameny v lhostejném gestu, ale jedno mi to rozhodně nebylo. Svou práci jsem milovala, žila jsem jí. Stejně jako pro Carlisla, pro mě byla pomoc lidem pokáním. Rozdíl byl v tom, že u mě bylo oprávněné. Já na rozdíl od něj lidi skutečně zabíjela. Zabíjela nejen z žízně, ale kdykoli jsem se příliš nechala zmítat svými pocity a někdo byl poblíž.
Esmé ale mé obavy vycítila. „Ale to by snad nebylo nutné. Camille může být u nás, když budeš v práci. Já jsem celé dny doma a myslím, že s dětmi to docela umím.“
„Ne, Esmé, to od vás nemohu žádat. Je to velká oběť a já vám nehodlám přidělávat starosti a jenom vás využívat,“ odporovala jsem spíše ze slušnosti, protože její nápad se mi líbil. Ne, Lily, opravdu by od tebe nebylo hezké takhle na nich viset a vysávat z nich energii, kárala jsem se.
„Ale můžeš,“ ujistili mě Esmé s Carlislem unisimo a oba se nad tou shodou pousmáli.
„Opravdu ne. Já to nějak zvládnu sama. Prostředky mám a jedná se o mou sestru.“ Zvláštní důraz jsem dala na slovíčko „mou“.
„Rozmysli si to ještě, ano? Co se jídla týče, pošlu ti na e-mail nějaké ověřené recepty. Do výchovy ti ale zasahovat nebudu. Znám tě sice jenom chvilku, ale věřím, že to hravě zvládneš. Kontaktuj mě jenom, kdyby byl nějaký problém.“ Měla jsem dojem, že tolik důvěry bych si nezasloužila ani, kdybych zachránila děti z hořící školky.
„Tak dobrá. Děkuji, že jste sem přišli a pomohli mi. Taky se vám musím omluvit, že jsem tak narychlo a bez vysvětlení utekla a ještě vám skoro ukradla auto. Ne, Carlisle, nepřerušuj mě!“ napomenula jsem jej, když jsem viděla, jak se nadechuje k námitce. „A taky vzkažte ostatním, že se moc omlouvám a pozdravuju je. Jasper sem klidně může kdykoli přijít, mám dojem, že si potřebuje s někým promluvit, ale musí se o tom sám rozhodnout. To ostatně platí pro kohokoli z vás, kdyby byl nějaký problém, ráda vám pomůžu,“ dořekla jsem.
„Dobře,“ přikývla Esmé s úsměvem a k mému krajnímu překvapení ke mně přistoupila a lehce mě objala. Trochu rozpačitě jsem jí položila ruce na záda a taky ji objala.
„Děkuju za všechno.“ Sotva ode mě Esmé ustoupila, už mě k sobě přitiskl na chvíli i Carlisle a mě probleskla hlavou smutná touha, aby byl on můj otec. Nebo aby se ke mně takhle můj pravý otec choval.
Když odešli a já za nimi zavřela dveře a preventivně i zamkla, ozval se můj žaludek. Nebylo divu, byly asi dvě hodiny odpoledne a já kromě toastu a hrnku bílé kávy na snídani nic nejedla.
Vrátila jsem se do kuchyně a chvíli nepřítomně zírala na ledničku, aniž bych ji otevřela. Neměla jsem chuť ani náladu sama si něco uvařit, měla jsem spoustu jiných věcí na zvažování.
Nakonec jsem to vyřešila s leností mě vlastní – objednala jsem si čínu a svalila se na pohovku před televizi. V černé obrazovce jsem sledovala svůj odraz a mračila se čím dál tím více.
Dokážu se postarat o dítě? Je v mých silách vychovat ji? A jak to bude se školou? Chodit tam nemůže, všimli by si toho růstového spurtu, toho, jak rychle se mění z dítěte na teenagera. To znamenalo jediné – budu ji muset učit sama. Zmínka o učení mi připomněla, že má svěřenkyně vlastně ani nezná počítač a podobné technické vymoženosti.
A takhle to šlo stále dokola. Myšlenky mi vířily hlavou jako roj včel, každou chvílí se jedna odvážila bodnout a mě na čele naskočila nová vráska. Přirovnání ke včelám vlastně byl příhodné, protože včely bodnou a umřou. Mě taky netrápila soustavně jedna a ta samá myšlenka. Pokaždé jsem nad ní chvíli uvažovala a najednou mě napadlo něco jiného a důležitějšího.
Byla jsem vděčná, když mě vyrušil poslíček, který mi přinesl objednané jídlo. Vůně číny mě alespoň na chvíli vytrhla ze starostí a já tomu klukovi do ruky vrazila padesát dolarů s rozmarným: „Drobné si nechte.“. Později jsem litovala, že jsem ihned zase zabouchla dveře, protože jeho vytřeštěné oči a pootevřená pusa stály za delší pohled. Tučného spropitného mi zas tak líto nebylo. Štědrost byla jednou z dominantních Carlislových vlastností a já se od něj naučila, jak lidem prozáří den, když někdo ocení jejich práci.
Další věcí, která mě naprosto zaneprázdnila, byly hůlky, které byly k jídlu přiložené. Sice jsem jako poloviční upír měla být šikovná a mít pohotové reflexy, ale evoluce nepočítala s těmi proradnými kusy dřeva.
Nakonec jsem byla vděčná, že moje tiché lamentování nevzbudilo Cam spící jenom o dva pokoje dál.  
Když jsem dojedla, zamířila jsem do pokoje pro hosty, jež jsem hodlala přestavět na pokoj pro Camille. S hlavou nakloněnou na stranu jsem stála u okna a uvažovala, co vše by mělo v takovém pokoji pro zběsile rostoucí dítě být. Postel, skříň na oblečení, stůl se zásuvkami, židle, nějaké poličky, případně knihovnička, nějaký menší stolek, televize, pohovka… Jedno bylo jasné – pokud to dokážu vše narvat do toho čtvercového pokoje, aby se tam dalo i pohybovat, zvládnu už opravdu cokoli.
Nespokojeně jsem špulila rty a zvažovala, kam potom přesunu nábytek, který byl až doteď v pokoji. Pohovka by mohla teoreticky zůstat na místě, ale nebyla jsem si jistá, jestli by Cam nechtěla do pokoje nějakou veselejší barvu a nový nábytek.
„Děje se něco?“ ozvalo se za mnou a já leknutím téměř nadskočila. Prudce jsem se otočila a necelou vteřinu jsem na drobnou postavu v černých teplácích a světle modrém tričku zírala jako na přízrak. Až poté jsem si uvědomila, že si budu muset zvyknout, že můj byt není už jenom můj.
„N-ne. Jakou máš ráda barvu?“
Nadzvedla obočí, netušila, kam tou otázkou směřuju. „Všechny. Červenou, žlutou, fialovou…“
„Toto bude tvůj pokoj. Chci, aby se ti tady líbilo. Koupíme nový nábytek, přestavíme to tady, jak budeš chtít a možná i vymalujeme,“ objasňovala jsem jí a neurčitě mávla rukou ke světle zeleným stěnám. Byla to taková neutrální barva, která sice neurazí, ale jen stěží nadchne.  
„To půjdeme to obchodu? Do takového toho velkého s několika patry, prosklenými dveřmi a výtahy?“
Její otázky mě vyvedly z míry. „Tak jsem to myslela,“ odpověděla jsem nejistě a uvažovala, jestli se třeba nebojí pobývat v tak velkých prostorách s tolika lidmi.
„To bude úžasné!“ Obličej jí rozzářil kouzelný úsměv a rázem vypadala jako andílek.
„Ty jsi ještě nebyla v obchodním centru?“ podivila jsem se.
„Ne, jenom jsem ho viděla zvenku.“
„Aha,“ zamumlala jsem nepříliš inteligentně. „Půjdeme zítra nebo pozítří, až se pořádně vyspíš,“ dodala jsem. Přikývla a téměř přebaletila zpět do mého pokoje.
Některým lidem je tak lehké udělat radost, problesklo mi hlavou.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 5. kapitola: