Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 3. kapitola

20.02.2012 (13:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3415×

Potichu jsem vyšla po schodech a vstoupila do chodby. Trochu rozpačitě jsem nasála vzduch, abych zjistila, za kterými z dlouhé řady dveří se skrývá jeho pokoj. 
Nedělalo mi problém zachytit napoprvé jeho pach – voněl opravdu hezky. Nevonělo to jako nějaká kolínská, ale měla jsem dojem, že něco podobného jsem již cítila. Uvažovala jsem, co mi ta vůně připomíná, ale nedokázala si vzpomenout. 
Zastavila jsem se u třetích dveří po pravé straně chodby a trochu váhavě přenesla váhu z nohy na nohu. Měl plné právo neotevřít, ale zpoza dveří se ozvalo tiché: „Pojďte dál.“
Stiskla jsem kliku a potichu vstoupila do jeho pokoje, spíše ložnice. Netušila jsem, jak dlouhá doba uplynula od Alicina odchodu, ale několik týdnů to už nejspíše bylo. Ve vzduchu byl stále slabý náznak její vůně: byla lehká a sladká, ale už vyprchávala. 
Pokoj byl stejně jak všechny ostatní zařízený ve světlých barvách, všechny kusy nábytku k sobě dokonale ladily, jakkoli byly určitě z různých obchodů. Z velkého okna byl nádherný výhled na okolní lesy a hory tyčící se v dáli a v celé místnosti díky tomu bylo dost světla. Manželská postel stála v rohu, nadýchané polštáře působily dojmem, že na ní nikdo už dlouho neležel, ba se jí ani nedotknul. Odhadovala jsem, že za dveřmi na protější straně pokoje bude šatna – denim, bavlna, kůže, vlna… to vše ke mně slabě doléhalo i přes zavřené dveře. Můj zájem upoutala velká LED televize visící na stěně kousek od dveří šatny. Na okolních poličkách byla spousta filmů a hudby, k jejímuž přehrávání sloužila hifi věž přitažená ke stěně. Nesměla chybět ani knihovna, v níž jsem našla i několik svých oblíbených titulů. 
Jasper stál u okna s pohledem upřeným na zalesněné svahy, ale myslí zjevně byl někde daleko. 
„Omlouvám se, že ruším. Můžu se připojit?“ 
„Poslali vás, že?“ povzdechl si. 
„Hm… tak nějak,“ přiznala jsem a postoupila o kousek blíž k němu. Nechtěla jsem mu narušovat jeho soukromí, už teď jsem si připadala jako vetřelec. Proklínala jsem Emmetta za to, že mě vůbec začal přesvědčovat, abych za Jasperem chodila. Chtěla jsem, aby se mi Jasper svěřoval, dal mi nahlédnout do své mysli, mluvil se mnou upřímně, a to půjde jenom těžko, když mě bude považovat za otravnou a dotěrnou bytost. Chtěla jsem mu pomoct více, než komukoli jinému ze svých klientů. Možná to bylo tím, jak se jeho minulost podobala té mé, možná na mě tak mocně zapůsobila jeho upíří stránka.     
„Mají o vás prostě starost, Jaspere.“ 
„A neuvědomují si, že chci být sám,“ dokončil a jeho tón se změnil na lehce útočný. 
„Nemůžete jim to vyčítat, takhle to v rodinách chodí. Alespoň myslím.“ Kousla jsem se do rtu, poslední dvě slova mi víceméně ujela. Já nikdy neměla rodinu ve stejném smyslu jako on. 
„Co je na tom všem nejhorší? Jejich řeči nebo emoce?“ změnila jsem téma a v duchu si nadávala za své předchozí podřeknutí. 
„Emoce. Připadá mi to jako deja vu. Mám dojem, jako by se minulost opakovala. Jenom to tentokrát není strach oběti, před čím se snažím utíkat. Nikdy bych nevěřil, jak protivný ten jejich soucit může být.“ 
„Zkoušel jste už někdy svůj dar vypnout? Nebo alespoň ztlumit?“ Nebyla jsem si jistá, jak jeho dar funguje. Potkala jsem ale několik upírů s mentálními schopnostmi, kteří se dokázali od svého daru úplně odstřihnout na libovolně dlouhou dobu.  
Jeho obličej se odrážel od okna a já zřetelně viděla, jak se mu rty zkřivily do úšklebku. „Asi milionkrát.“ 
„Kdy naposled?“ zeptala jsem se jej opatrně. 
„Právě teď. Váš přítel se neumí příliš ovládat,“ zasyčel, oči mu najednou potemněly a rysy obličeje ztvrdly. Nedokázala jsem si představit, které Johnovy emoce jej tolik štvou, ale bála jsem se zeptat.     
„Jestli je pro vás tak těžké zůstávat tady, nemusíte, to přece víte.“ Snažila jsem se vžít do jeho situace a musela uznat, že já bych tryskem utíkala pryč, někam, kde budu sama. Třeba bych zabila několik hodin bloumáním po městě a pozorováním kolemjdoucích. Nebo bych se prostě vydala do lesa a tam až odložila klidnou masku a povolila uzdu emocím. 
„Ne, chci tady zůstat… alespoň myslím.“ 
„Ruším vás? Jestli vám má přítomnost vadí, tak mě klidně vykopněte. Bohužel jsem nikdy neměla dostatečně vyvinutý smysl pro to, kdy se stáhnout.“ 
„Nerušíte. Chcete se mnou o něčem mluvit?“ 
„Berete mi slova ze rtů,“ usmála jsem se. „Vy máte náladu povídat si?“ 
„Nejspíše ano. Co chcete vědět?“ 
„Vyprávějte mi o Marii,“ vybídla jsem jej a nejistě se posadila na kraj postele, připravená vyskočit na nohy, kdyby mu to nějak vadilo. Nevadilo, otočil se čelem ke mně a trochu překvapeně se na mě podíval.
„Proč vás zajímá zrovna ona?“ chtěl vědět a udělal krok vpřed.       
„Dlouhou dobu jste s ní žil,“ odpověděla jsem nevinně. Z jeho vyprávění jsem měla takový neurčitý pocit, že mezi nimi možná bylo i něco víc než pouhé spojenectví. 
„Není toho moc, co bych o ní mohl říct. Poznala, že mám potencionál, a proto si mě nesmírně cenila. Snadno mě ovlivnila, jednoduše tahala za vodicí nitky a já dělal, co chtěla. Tehdy jsem byl hodně mladý, naivní a hlavně jsem netušil, že je možné žít i jinak. Lituji, že jsem nepřišel na to, že mě jenom sprostě využívá, že si mě u sebe drží pomocí lží a přetvářky dříve.“ 
„Byl jste do ní zamilovaný?“ 
Cukl sebou a chvíli zvažoval. „Těžko říct. Přitahovala mě, ale láska to nejspíše nebyla. Na to jsem byl příliš krvežíznivý a divoký. A zdaleka se to nepodobalo tomu, co jsem později cítil k Alici.“  
„Chcete mluvit o Alici?“ zeptala jsem se jej tiše. 
„Sám ani nevím. Všechno mi připadá tak strašně nereálné, jako by to byl spíš sen než vzpomínky. Chápete, jak to myslím?“
„Myslím, že ano,“ přikývla jsem vážně a vybavily se mi ty pocity, které mě ubíjely ještě před necelým rokem. Myslela jsem, že to snad nikdy nepřebolí, že je to moje poslední láska, ale po nějakém čase se ta bolest zmírňovala a ta rána v mém srdci se začala hojit. Teď už po ní zbyla jenom vybledlá jizva, náznak toho, že tam někdy vůbec byla.          
„To John vám zlomil srdce?“ zajímal se, ale poté se zarazil. „Promiňte, nechtěl jsem být dotěrný.“ 
Jenom jsem zavrtěla hlavou a pro jistotu ztišila hlas až do šepotu, pro případ, že by někdo dole poslouchal. 
„Ano. Byli jsme zasnoubení a já byla šíleně zamilovaná. Všechno jsem viděla růžově, navíc jsem v té době začala pracovat, otevřela jsem si ordinaci. Pak jedna moje pacientka zrušila schůzku. Byla jsem nadšená, že můžu o to dříve domů,“ vyprávěla jsem a při tom si neodpustila úšklebek. „Byla jsem jednoduše slepá, když jsem si nevšimla, že ty jeho lovecké výlety trvají nějak dlouho a že dopoledne, kdy jsem byla v práci, zůstává až moc ochotně doma. S nevěrou jako samotnou bych se asi docela dobře smířila, kdyby mě nepodváděl s mojí – troufám si říct nejlepší – kamarádkou. A s několika dalšími. Samozřejmě bych s ním nezůstala, ale asi bych se tolik netrápila. A měla bych ještě ten krásný ebenový stolek,“ dodala jsem při vzpomínce na to, jak jsem výše zmíněný kus nábytku poslala kopem napříč celou místností. Střet se zdí bohužel vzácné dřevo nevydrželo.
Jasper mě sledoval s nečitelným výrazem ve tváři. Rozpačitě jsem sklopila a oči a zabodla pohled na prošívanou přikrývku přehozenou přes postel. Ostatním úspěšně radím, co dělat s podobným problémy, ale sama jsem naprostý břídil, pomyslela jsem si trpce. Nebyla jsem si ani jistá, proč to ze všech lidí povídám zrovna jemu. Proč jitřím staré rány? Proč se nechovám jako profesionál a neuvádím jenom teoretické příklady? Jsem tak špatná psychiatrička?   
„No nic,“ protáhla jsem rozpačitě a vstala. „Asi půjdu za ostatními. Půjdete taky?“
„Omluvám se, ale nejspíše ne,“ odmítl s chladnou zdvořilostí. Kousla jsem se do rtu, trochu prkenně přikývla a vydala se k odchodu. 
Vyšla jsem na chodbu a potichu jsem za sebou zavřela dveře. Dole šuměl tichý hovor a já na vteřinu zavřela oči, než jsem zamířila ke schodišti a poté zpět do obýváku. 
Nikdo můj návrat a zjevný neúspěch nekomentoval. Všichni se bavili dál, jako bych vůbec neodešla, a já se taky začlenila do hovoru, ale už ne tak aktivně. 
Bylo pro mě téměř vysvobozením, když se mi v kapse rozvibroval mobil. S omluvným úsměvem jsem přeběhla do vedlejší místnosti a přijala hovor v domnění, že mi volá některý z mých klientů.        
„Haló?“
„Ahoj, Lily,“ pozdravil mě hluboký hlas a já zaťala zuby. 
„Co je?“ zavrčela jsem do mluvítka a slyšela, jak vedle ztichli, zaskočení náhlou změnou v mém hlase. 
„Ale no tak, nemůžu ti občas zavolat?“
„Jako by ses o mě někdy zajímal,“ ucedila jsem ledově. „Odkud voláš?“ 
„Z tvého domu. Mimochodem, máš ho opravdu hezky zařízený.“
„Co děláš u mě doma?“ Dělalo mi stále větší problémy udržet si klidný tón. Prsty volné ruky jsem sbalila do pěsti. 
„Rád bych si s tebou promluvil. Je to možné?“ 
„Určitě. Do pěti minut jsem zpátky. A opovaž se na něco sahat!“ varovala jsem jej a rázně ukončila hovor. Opět jsem zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. 
Když jsem oči zase otevřela, už u mě stál Carlsile se starostlivým výrazem ve tváři. Přirozeně neslyšel, s kým mluvím, ale z mých odpovědí pochopil, že se něco děje. 
„Mám tě odvézt domů?“ 
„Ne, to není třeba… mohl bys mi půjčit svoje auto? Zavolám ti, až bude pryč, a můžeš si pro něho přijít,“ navrhla jsem. Vteřinku zvažoval, poté přikývl a podal mi klíčky. 
„Díky,“ zamumlala jsem, popadla klíčky a s: „Omlouvám se, na shledanou.“ křiknutým přes rameno přeběhla k autu. 
Řídit ten Mercedes bylo něco úplně jiného než řídit můj Peugot. Stačilo nepatrné sešlápnutí plynového pedálu a motor s tichým předením zabral a auto plynule zrychlilo. Zdálo se, že vůz reaguje spíše na moje myšlenky než pohyby a je stvořený pro rychlou jízdu městem.
Jindy bych si jízdu bezpochyby užívala, ale dnes ne, dnes jsem pěnila vzteky a řítila se domů, abych mohla zakroutit krkem svému otci. Otci, který se na mě obracel vždy jen, když měl nějaký problém. Otci, kterému jsem byla naprosto ukradená a který se to ani neobtěžoval popírat. 
Pneumatiky zapištěly, když jsem dupla na brzdu, a auto se smykem zastavilo na mokrém chodníku před mým domem. Do tónovaných skel okének bubnovaly těžké kapky a někde v dáli burácel hrom.
Schylovalo se k bouři. A ne jenom v meteorologickém smyslu slova.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 3. kapitola: