Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 19. kapitola

11.05.2012 (20:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2559×

„Už nemůžeš?“ dobíral si mě Jasper a zastavil tím efektivním způsobem, při kterém mu od lyží odlétla trocha sněhu.      

„To mě trochu podceňuješ, ne?“

„Tak pojeď,“ pobídl mě. Jeho tón byl skoro až rozpustilý a já tomu nedokázala odolat.

„Počkej, mám nápad. Co takhle sjet to tudy?“ navrhla jsem a prstem ukazovala zamýšlenou trasu mezi zasněženými stromy.

„Sjezdovka ti nestačí?“ zeptal se mě Jazz, když pohledem sjel strmý svah, na jehož vrcholu jsme oba stáli.

„Bojíš se?“ popichovala jsem jej.

„O tebe. Je to dost prudké.“

Kdykoli jindy by na mě jeho starostlivost udělala dojem, ale teď jsem měla dojem, jako kdyby mi úmyslně kazil radost.

Zamračila jsem se na něj. „O mě si nedělej starosti, ale jestli chceš, klidně si jeď po sjezdovce. Setkáme se dole.“

Chystala jsem se k pořádnému odrazu, ale Jasper mě chytil za paži. Nazlobeně jsem se na něj podívala – co mu zase vadí? Jsem poloupírka, snad sjedu jeden pitomý svah!

On ale zvedl ruce na znamení kapitulace. „Ale já pojedu první, ano?“

Chvíli jsem uvažovala a pak přikývla. „Když ti to udělá radost.“

Usmál se, hladce se odrazil a během chvilky zmizel mezi stromy.

Počkala jsem několik vteřin a poté se rozjela za ním. Lyže mi po čerstvě napadaném sněhu hladce klouzaly a v obličeji mě štípal vítr. Jenom díky němu jsem si uvědomila, jak každou zatáčku projíždím rychleji, prudčeji a tím pádem i nebezpečněji. Ale to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Adrenalin. Tepnami mi kolovala po celém těle spousta adrenalinu, který jsem už hodně dlouho necítila.

Snažila jsem se držet mimo Jasperovu stopu, ale právě to se mi krutě vymstilo. V polovině svahu jsem totiž plnou rychlostí najela na cosi pevného skrytého pod sněhem, čemu se Jazz krásně vyhnul. Pravá lyže se mi smýkla do strany a já věděla, že je zle.         

„Sakra!“ vypustila jsem z úst.

V příštím okamžiku už jsem díky pěkné dávce smůly narazila přímo do stromu, až to zadunělo, a ozval se zvuk, který naznačoval, že se něco zlomilo. Ale dřevo to nebylo.

„Tohle se může stát jenom mně,“ stěžovala jsem si, když jsem se odtáhla od stromu a snažila se prohmatáváním hrudníku zjistit, které žebro jsem si to vlastně přerazila.

Díky adrenalinu mě zatím nic nějak nebolelo, alespoň do chvíle, než jsem zkusmo zatlačila na jedno z posledních žeber na pravé straně hrudníku.

Jasper už na mě čekal pod kopcem a sotva jsem se vynořila z lesa, viděla jsem, jak přestal nervózně přecházet sem a tam.

„Lily, kde jsi byla tak dlouho? Už jsem se chtěl jet podívat, co se děje.“

„To je v pořádku, jenom jsem na konci jela o dost pomaleji,“ řekla jsem mu a měla dobrý pocit z toho, že mu vlastně ani nelžu.

On ale vytřeštil oči a opatrně se konečky prstů dotkl mého čela. „To je modřina?“ zajímal se.

Skvělé, teď už jsem musela s pravdou ven.

„Narazila jsem do stromu,“ přiznala jsem mu zahanbeně.

Čekala jsem, že se mě ihned začne vyptávat, jestli jsem v pořádku a neublížila jsem si, ale on na mě zíral, jako kdybych před něj spadla z nějaké jiné planety. Vzápětí se ale zlomil v pase a rozesmál se. Až nebezpečně se to podobalo našemu záchvatu v pokoji, ale toto bylo jiné. On se nesmál se mnou, ale mně.              

Nasupeně jsem si založila ruce na prsou a vzápětí toho upřímně zalitovala, protože jsem si při tom pohnula se zlomeným žebrem. Ten chvilkový zášleh bolesti ale nezmírnil moji rozladěnost.

Zdálo se, že tahle moje uražená póza jej pobavila více než fakt, že jsem najela přímo do nepřehlédnutelného smrku. To už bylo i na mě dost a bouchly ve mně saze.

„Mohl bys toho nechat? Já se rozpleštím o strom, pomlátím se a ty se tomu směješ jako debil!“ okřikla jsem ho prudce.

K mému potěšení se přestal smát a narovnal se. „A jsi v pořádku?“

„To se teda zajímáš brzo,“ ucedila jsem mezi zuby ironicky.

„Tak jsi?“ zeptal se mě o poznání starostlivěji a upřel na mě ten svůj zlatý pohled. Nejspíše už moc dobře věděl, že když se na mě takhle dívá, taju jako zmrzlina na sluníčku. A ani tentokrát neměl jeho upřený pohled jiný účinek a moje uraženost vzala rychle za své.

„Asi jsem si zlomila žebro.“

Viděla jsem, jak mu cukly koutky směrem vzhůru, ale to byla jenom vteřina.

„Tak tím asi lyžování končí,“ konstatoval.

„Pro mě jo, ale ty si klidně ještě zajezdi.“ Cítila jsem se skoro až provinile, že bych mu měla svojí vlastní blbostí bránit v tom, aby si užil víkend venku na lyžích.

On se ale jenom pousmál a zavrtěl hlavou. „Je mi úplně jedno, jestli budu venku nebo na pokoji. Hlavně chci být s tebou.“   

Trochu nervózně jsem se ošila před zrcadlem a uvažovala, jestli mu nebude změna mého pyžama tak trochu nápadná. Bílé tílko mi přiléhalo těsně ke kůži a kontrastovalo s černými kraťasy, které byly přesným opakem mých milovaných volných tepláků.

Já si ale nemohla pomoct. S Jasperem jsem chodila už nějaký ten pátek a za tu dobu jsem několikrát měla dojem, že už to musí zajít dále než k líbání. Já bych proti tomu nic nenamítala, i když mě pokaždé trochu mrzelo, když se odtáhl, ale on očividně nechtěl náš vztah nějak uspěchat. Tomu ale tak trochu odporovaly jeho oči, které vždycky v těch okamžicích během několika vteřiny potemněly až na tu netmavší čerň.   

Bylo to to poslední, co bych mu mohla zazlívat, protože ani já sama jsem se ještě před dvěma měsíci neplánovala po hlavě vrhnout do nového vztahu.    

Povzdechla jsem si a znovu si kartáčem několikrát pročísla vlasy. Věděla jsem, jak se mu líbilo, když jsem je měla rozpuštěné, a tak trochu jsem doufala, že jej to v kombinaci s mým oblečením trochu popostrčí. Rozhodně jsem si připadala blbě už jenom při představě toho, co se chystám udělat. Svést vlastního přítele.

Věnovala jsem další pohled svému odrazu v zrcadle a znovu mě napadlo, jak tragický případ jsem. O co se to tady vlastně snažím? To už jsem se úplně zbláznila?

Čím více jsem nad tím uvažovala, tím trapněji jsem si připadala. Jako ukázkový zoufalec.   

Rozhodně jsem přešla ke dveřím, protože mi bylo jasné, že bych byla schopná se ještě převléct zpět do vytahaného trika a tepláků, ve kterých jsem obvykle spávala.   

Jasper byl pryč, nejspíše vyřizoval něco ohledně našeho ubytování. Trochu rozpačitě jsem přešla k posteli a nakonec se na ni svalila a asi do půli těla se přikryla dekou. Jediným zdrojem světa byla v místnosti lampička na nočním stolku, venku už byla neproniknutelná tma a liduprázdno.

Oči se mi proti mé vůli začaly klížit. Ta matrace byla tak měkká, stejně jako ten krásně natřepaný polštář pod mou hlavou… A Jasper nepřiházel.

Nevím, jestli jsem doopravdy usnula, nebo se nacházela v jakési podivné fázi, něčem jako polospánku, ale probudilo mě, až když kolem mě s cvaknutím zavládla úplná tma.

Lampička zhasla a já se s trhnutím vytáhla do sedu a mžourala kolem sebe.

„Promiň, myslel jsem, že už spíš,“ omlouval se mi spěšně Jazzův hlas. Otočila jsem hlavu směrem, odkud se ozýval a sotva si mé oči přivykly na tmu, poznala jsem jeho bledý obličej.

„To nevadí, nechtěla jsme usnout. Čekala jsem na tebe,“ vysvětlovala jsem mu a snažila se ze sebe setřást všechny známky únavy.

„Omlouvám se, ale ještě jsem mluvil s Esmé. Asi jsem jí neměl říkat, že jsi zraněná, docela ji to vylekalo.“

„Já nejsem zraněná,“ ohradila jsem se rychle. „Tohle budu mít od Emmetta na talíři do konce života!“

I ve tmě jsem viděla, jak se usmál a vzápětí se matrace zhoupla, jak se posadil vedle mě na okraj postele.

„Jestli o tom jenom cekne, utrhnu mu všechny končetiny včetně těch, o kterých nemá ani tušení, že je vůbec má,“ slíbil mi.

Uchechtla jsem se. „To zní dobře.“

Na chvíli zavládlo zvláštní ticho, jak jsme chvíli ani jeden nevěděli, co dál říkat. Prolomila jej až moje otázka.

„Opravdu musíme zítra odjet?“

„Jistě, musíš přece zachránit spoustu lidí,“ přisvědčil. „Nejsi unavená?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ani trochu.“

Ten pohyb byl tak rychlý, že jsem jej ani nezaznamenala. Každopádně jsem si v hlavě ani nestihla sestavit, co se vlastně stalo, a už jsem cítila na rtech ty Jazzovy.

Překvapilo mě to, nečekala jsem to, ale byla bych blázen, kdybych se bránila. Naopak jsem se k němu přitáhla blíže, jednu ruku jsem mu položila na zátylek, abych jej přiměla se ke mně trochu víc sklonit. Štvalo mě, že ten prokletý výškový rozdíl nezmizel ani, když jsme seděli. Proč musel být o tolik větší?      

Na chvíli jsem zaváhala, ale potom mu volnou ruku položila na hrudník asi tak na úrovni srdce a pomalu s ní sjela přes břicho až k lemu trička. Tam jsem se na chvíli zastavila a potom vklouzla rukou pod látku. Jeho kůže byla oproti té mojí jako led, ale v ten okamžik to bylo jedno, protože jsem měla dojem, že snad shořím.

Omlouvám se za ten konec, ale mě opravdu na psaní scén 15+ neužije. Ale spoléhám na to, že nebude zase takový problém domyslet si, co se bude dít dále.

Tato kapitola je pro všechny, kteří komentovali předchozí kapču a hlavně pro moji sestru, ve které jsem našla (ke svému nekonečnému úžasu) úžasného čtenáře. Evi, tahle je pro tebe. ;-) 

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 19. kapitola: