Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 18. kapitola

04.05.2012 (18:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3141×

Pohled Lily                                              

„Bože, to je neskutečný,“ vydechla jsem ohromeně a očima doslova hltala obrovskou budovu před námi. Připadala jsem si, jako bych se nějakým nedopatřením ocitla v některém z těch přehnaně romantických filmů, kterým jsem se v televizi vyhýbala. Byla jsem ale opravdu tady, v jednom z největších, nejluxusnějších a nejkrásnějších lyžařských středisek ve Státech s tím nejdokonalejším upírem na světě. Tenhle slaďák se mi zamlouval.

„Líbí?“ zajímal se Jasper. Na něj očividně obrovská dřevěná chata neudělala takový dojem jako na mě. Mně se na ní líbilo všechno, od tmavě hnědého dřeva, kterým byla obložená, přes spoustu velkých oken s balkony, až po její umístění mezi spoustou sjezdovek a různě strmých svahů.

Málem jsem se chvěla nedočkavostí, nejraději bych si okamžitě z nohou skopla vysoké zimní boty, nazula si lyže a zamířila k tomu nejstrmějšímu a nejkrkolomnějšímu svahu.    

Pamatovala jsem si okamžik, kdy jsem si Jazzovi stýskala, že už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy doopravdy zalyžovala, ale ani ve snu by mě nenapadlo, jak pozorně poslouchá veškeré moje stížnosti.

Vypadalo to, že nejenom poslouchal, ale i poznal, že podobný výlet někam do hor je mým přáním už několik let, a rozhodl se mi jej splnit.    

„Jak by se mi to nemohlo líbit, když je to úplně dokonalé?“ zeptala jsem se ho a objala jej, což šlo se všemi těmi vrstvami oblečení, které jsem na sebe po přistání navlékla, dost těžko. Jemu sice zima nebyla, ale musel splynout s davem, tak mi nezbylo nic jiného, než se taky teple obléct. Takže jsme oba byli jako kosmonauti ve skafandrech a opravdu jenom těžko šlo pořádně se k němu přitisknout. 

„Tak to jsem zvědavý, co budeš říkat vnitřku,“ usmál se na mě a rukou mě lehce zatlačil do zad směrem ke dveřím. Stačilo ujít několik metrů a můj zhmotnělý sen byl doslova na dosah ruky.

Vrstva sněhu nebyla na příjezdové cestě před chatou nějak vysoká, ale i tak mi mokrý sníh křupal při každém kroku pod nohama. Ten zvuk mě už jako malou fascinoval úplně stejně jako sněhové vločky, které se zvolna snášely na zem.   

Trochu váhavě jsem stiskla zdobenou kliku a vešla dovnitř. Jasper šel za mnou naložený jako mula – na zádech měl svůj batoh a na rameni se mu houpala moje nacpaná taška.     

Ocitli jsme se ve velké místnosti s recepcí. Stěny tady byly jemně bílé až béžové, tu barvu jsem nedokázala přesně specifikovat, ale skvěle se doplňovalo s dřevěným stropem a starodávně vypadajícími lampami na stěnách. Ty byly sice elektrické, ale to vůbec nekazilo ten lehce historický vzhled celé místnosti.

Okouzleně jsem se rozhlížela kolem, zatímco Jasper přešel k recepci a začal se domlouvat s mladým recepčním ohledně ubytování. Ten sotva zaslechl jméno „Cullen“, změnil výraz ze znuděného a lehce otráveného na přátelský a ochotný.

Personál se mohl přetrhnout, jen aby nám odnesli zavazadla do pokoje, z čehož jsem usoudila, že Jaspera nejspíše znají. To mě přivedlo na myšlenku, že tady možná už byl někdy s Alicí na podobném romantickém výletě. I když jsem věděla, že se svou bývalou ženou už nemá, ani nechce mít nic kromě minulosti společného, žaludek se mi při té myšlence několikrát převrátil. Nadšení z chaty tím ale nějak neopadlo, dál jsem si prohlížela se zaujetím měkký temně rudý koberec pod mýma nohama a na chvíli si připadala jako královna.

„Máme společný pokoj, doufám, že ti to nevadí,“ sdělil mi Jasper, když jsme vycházeli po schodech do druhého patra (Ano, byl tam dokonce i výtah, ale mně se masivní bukové schodiště líbilo více než nějaká stísněná plechovka jezdící nahoru a dolů.)  

Jenom jsem zavrtěla hlavou a znovu mě napadlo, jaké štěstí mám. Jakýkoli jiný chlap by si s tím nedělal těžkou hlavu, ale byla jsem si jistá, že Jasper by klidně zašel na recepci a ubytoval se v jiném pokoji, kdybych chtěla pokoj sama pro sebe.

„Zdá se, že tě tady znají… Už jsi tady někdy byl?“ Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se ho na to zeptat. Doufala jsem, že alespoň nezním jako žárlivá hysterka.

„Znají tady moje jméno, mě osobně ne. Emmett s Rose tady před rokem trávili svoji svatební cestu. Právě od nich jsem dostal typ na tohle středisko,“ odpověděl mi a zdálo se, že moji žárlivost buď nepostřehl, nebo taktně přešel a zdržel se nějakých komentářů. Vzhledem k jeho daru bych ale tipovala spíše tu druhou variantu.

„Aha,“ poznamenala jsem nepříliš chytře a hned se cítila o něco lépe. Jasper zastavil a já si uvědomila, že na dveřích je mosazná sedmička. Náš pokoj.

Jazz slavnostně otočil klíčem v zámku, vrhnul po mě zvědavý pohled a potom pomaloučku začal otevírat dveře. Bylo mu vidět na očích, že je zvědavý na moji reakci a užívá si tuhle napínavou část.

Zvědavě jsem nahlédla do pokoje a cítila, jak se mi rozšířily zorničky. Náš pokoj byl totiž mnohem, opravdu mnohem větší, než jsem si vůbec představovala. Klidně by se dal rozdělit na dva byty, do kterých by se mohly nastěhovat dva páry a vůbec by si nepřekážely ani by si nemohly stěžovat na nedostatek prostoru.

Díky několika velkým oknům byla celá místnost plná světla a vypadala ještě prostornější. Ten dojem ještě umocňovaly měkce bílé stěny a světlý nábytek.

Místnosti dominovala veliká postel s opravdovými nebesy a spoustou polštářů. Musím uznat, že jsem se v ten okamžik zachovala jako malé dítě při pohledu na vánoční stromek a hromadu dárků pod ním, ale já si prostě nemohla pomoct. Svlékla jsem si bundu, ledabyle ji hodila na věšák u dveří a poté se dlouhým skokem vrhla do nadýchaných peřin. Matrace se pode mnou zhoupla a já zapadla do té spousty měkkých, světlých a voňavých polštářků.

Zaslechla jsem ode dveří tichý smích. Jasper se očividně dobře bavil. Nadzvedla jsem se na loktech a poklepala na matraci vedle sebe. Zatvářil se trochu rozpačitě, ale potom pokrčil rameny a zavřel za sebou dveře. Udělal krok dopředu a během chvilky dopadl na postel vedle mě. Ten dopad znovu rozhoupal matraci, takže jsem lehce nadskočila, ale byla jsem v tak dobré náladě, že jsem se rozesmála.

„Takže pokoj se ti líbí,“ konstatoval Jazz.

„Líbí,“ usmála jsem se a pokusila se vytáhnout do sedu, což šlo díky extrémně měkké matraci a polštářům, které se na mě sesypaly, docela těžko.

Kolem pasu se mi omotaly jeho ledové paže a stáhly mě zpátky. V tom okamžiku mi hlavou prolétl nápad, který jsem jednoduše musela uskutečnit. Asi za to mohla rozdováděná, ztřeštěná a dětinská část mé povahy, ale já nemohla jinak.

Chudáka Jaspera ani nenapadlo, že mám v plánu rozpoutat polštářovou bitvu století, takže se ani nestihl bránit, když jsem jej praštila polštářem po hlavě. Takové štěstí jsem měla jenom chvíli, protože vzápětí doslova zmizel a než jsem se nadála, stál za mnou a k obličeji mi tiskl jeden z polštářů.       

To jsem si samozřejmě nemohla nechat líbit, tak jsem se mu vysmekla a po chvíli už jsme upíří rychlostí pobíhali po pokoji a zapáleně do sebe bili polštáři.

Přestali jsme až v okamžiku, kdy se z vnitřku nadýchaného béžového polštářku, o který jsme se přetahovali jako dva psi o kost, ozval zvuk trhající se látky a každému z nás v rukou zůstala jedna polovina. Bylo to jako výbuch bomby – do vzduchu vystřelila spousta jemných peříček a začala se zvolna snášet na tlustý zlatý koberec.

„No… tak to jsme trochu přehnali,“ usoudila jsem, když jsem se rozhlédla po místnosti, která vypadala, jako kdyby se jí prohnalo tornádo.

„Trochu asi ano,“ přisvědčil Jasper, ale vzápětí vyprskl smíchy a já s ním. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se člověk směje, až lapá po dechu a bránice jej ukrutně bolí, ale v daný okamžik nemůže přestat, a ať se snaží sebevíc, vzápětí se znovu rozesměje, dokonce ještě hlasitěji a šíleněji než předtím.

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena a vzápětí jsem taky skončila na zemi, ale to ve mně vyvolalo další salvu smíchu.

A potom už jsem se smála všemu.

Tomu, jak sedím na zemi a nemůžu se přestat chechtat.

Tomu, že celý pokoj vypadá, jako by v něm sněžilo.

Peříčkům v Jasperových vlasech.

Tomu pitomému nápadu s polštářovou bitvou. 

Zvukům, které jsem ze sebe vydávala a znělo to spíše jako kdákání slepice než lidský smích.

Pohledu na Jaspera ohnutého v pase, jak se stejně jako já marně snaží přestat smát.

Vlastně jsem jej ještě neviděla takhle veselého. Už hodněkrát jsem ho viděla usmívat se, ale nikdy jsem nezažila, aby se takhle přestal ovládat. Jako by to už nebyl ten vážný, zodpovědný a rozhodný bojovník, ale spíše rozesmátý puberťák, který se směje nějakému hloupému vtípku na třídního učitele.

„Dobře, oddechový čas,“ vypravila jsem ze sebe, sotva jsem se jakžtakž uklidnila. Jazz přikývl a zdálo se, že i on už překonal hlavní záchvat smíchu.

„Vypadáš, jako by si ti na hlavě postavila hnízdo slepice.“

„Od tebe to sedí!“ utrhla jsem se na něj s úsměvem a konečně vstala ze země.

„Takže, až se my dva zase zkultivujeme, co bys řekla na sjezdovku?“      

Nerada dávám jakákoli ultimáta, ale vzhledem k tomu, že podle počtu zobrazení počet čtenářů nějak neklesá, rapidně klesá komentovanost.

Mám proto žádost: Dokážete dát dohromady 10 komentů? Nebudu tvrdit, že když jich bude méně, nepřidám další kapitolu, ale bezesporu by mě to potěšilo. 

A na závěr menší upozornění - Blížíme se ke konci, takže nečekejte ještě deset super dlouhých kapitol. Počítám tak se třemi, možná čtyřmi.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 18. kapitola: