Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 16. kapitola

20.04.2012 (16:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2702×

„Můžeš mi už říct, kam mě to vezeš?“

„Ale no tak, ještě jsi nepochopila, že ti to neřeknu?“ usmál se na mě a hladce předjel náklaďák, který se ploužil po silnici málem rychlostí chůze.

„Počkej, my nejedeme k vám?“ nechápala jsem, když minul odbočku na lesní cestu vedoucí k jejich domu.

„Proč bychom tam měli jet?“

„No přece pro Cam.“

„Aha, tak jedno ti už můžu prozradit – Cam s námi na tenhle výlet nejede,“ sdělil mi a sledoval, jestli mě to hodně nerozhodilo. Překvapeně jsem se na něj podívala – až doteď jsme pokaždé museli řešit problém se jménem Camille. Sotva slyšela, že chceme jít do kina, na procházku po městě, nebo na návštěvu ke Cullenovým, okamžitě stála za námi, propalovala nás prosebným pohledem a žadonila, aby mohla jít s námi.

Nevím, jestli jednoduše nechápala, že bychom si rádi na nějaký film zašli sami, nebo se na ní začal projevovat vliv Emmetta a královsky se bavila kažením našich romantických chvilek. I přes to jsem se na ni ale nezlobila – věděla jsem, že díky Jaspera a práce na ni nemám tolik času, kolik bych chtěla a kolik by ona potřebovala. Sice mi tvrdila, že jí to nevadí, když tráví dny s Esmé v Cullenovic skvostném domě, ve kterém měla vše, co jen chtěla, ale já se i tak cítila provinile.     

„Aha,“ hlesla jsem překvapeně a těžko říct, co jsem v ten okamžik cítila. Radost, že budeme s Jazzem konečně sami někde daleko od ostatních, ale i jistou nervozitu.

„Jestli ti to nějak vadí, řekni mi to. Nechci, abys měla dojem, že na tebe nějak tlačím nebo třeba pospíchám. Klidně to můžeme otočit a vrátit se,“ navrhnul mi.

„Ne, to ne. Jenom mě to překvapilo, nic víc,“ ujistila jsem ho. Nevypadal moc přesvědčeně a očividně byl na vážkách, jestli to přece jenom nepřehnal s iniciativou. Věděla jsem, že se snaží náš vztah nějak neuspěchat (to ostatně nechtěla ani já), a proto mezi nám dvěma ani nikdy nedošlo na více než na líbání.  

Levou rukou svíral volant, pravou měl volně spuštěnou podél těla, tak jsem ho za ni vzala a propletla si s ním prsty. Vzhlédl a já se na něj povzbudivě usmála.

„Opravdu jsem ráda, že budu moct být celý víkend s mužem, kterého miluju.“

„Už jsem se zmiňoval o tom, že tě miluju víc, než cokoli jiného na světě?“ zeptal se mě.

„Mám dojem, že už jsi mi to říkal, ale takové věci bych mohla poslouchat klidně celý den,“ usmála jsem se na něj a krátce ho políbila na rty. „Ale raději dávej pozor na cestu, nestojím o další balancování nad srázem.“

S úsměvem se začal opět věnovat plně řízení, ale řídil jenom jednou rukou, protože druhou stále držel moji a palcem mi nepřítomně na hřbet ruky kreslil kolečka. 

Spokojeně jsem se zabořila do měkkého sedadla a líně uvažovala, kam asi jedeme. Zvědavost mě začala užírat a několikrát během jízdy jsem měla chuť zeptat se Jaspera, kam to vlastně jedeme, ale pokaždé jsem tu otázku spolkla, protože mi bylo jasné, že mi to neřekne, dokud nebudeme na místě.   

K mému velkému překvapení jsme dojeli na letiště. Překvapeně jsem se na Jaspera podívala. To chce strávit víkend v Evropě?

Ten už ale vystoupil, obešel auto a z kufru vytáhnul černý batoh, který byl nejspíše jeho, a poté moji cestovní tašku, podle všeho nacpanou k prasknutí.

„Kde jsi vzal moje věci?“ divila jsem se.

„Cam ti zabalila. Asi toho vzala trochu moc, ale nechtěl jsem jí kazit radost,“ vysvětlil mi s úsměvem a hodil si batoh na záda. Jenom jsem zavrtěla pobaveně hlavou a následovala jej do vnitřku letištní haly.

Odbavení sice bylo trochu zdlouhavé, ale podstatně rychlejší než u ostatních, jelikož přeochotné letušky se mohly přetrhnout, aby Jasper nemusel čekat. Mužská část personálu to sledovala s výrazy podobnými tomu, který jsem měla na tváři já.

O necelou hodinu později už jsme ale seděli v malém letadle, kterým kromě nás cestovalo ještě asi patnáct dalších pasažérů, a čekali, až vzlétneme.

Seděla jsem vedle Jaspera, blíže k uličce a s hlavou opřenou o jeho hruď upíjela ledový čaj. On si namotával na prsty prameny mých vlasů a stále mi odmítal prozradit, kam vlastně letíme. Jenom mi poradil, ať si před přistáním raději obléknu bundu, protože je možné, že tam bude o něco chladněji než v New Hampshiru.

Letadlo mělo asi sedm mezipřistání, takže bylo zbytečné odhadovat, kam jedeme. Vystoupit jsme mohli kdekoli a všechna ta místa podle mě měla něco do sebe.

„Tak dobře, nezajímá mě, kam letíme,“ prohlásila jsem asi po deseti minutách letu. Pochybovačně se na mě podíval, moje náhlá kapitulace se mu nezdála.

„Co tam teda budeme dělat? Zůstaneme tam přes noc? A máme zařízené nějaké ubytování?“

„A pak, že já jsem hrozný,“ uchechtl se. „Nic ti neřeknu, ženská jedna zvědavá.“ Prsty mi přejel po tváři a odhrnul mi z obličeje několik zbloudilých pramenů vlasů.

„No tak, víš, jak je hrozné nic nevědět?“

„To vím. Například teď vůbec netuším, co se ti vlastně honí hlavou. Ani netušíš, jak rád bych to věděl.“     

„Když ti teď řeknu, na co právě myslím, dostanu za to nazpět nějakou informaci?“ smlouvala jsem, ale on jenom pobaveně zavrtěl hlavou.

„Myslím, že pak raději zůstanu ve sladké nevědomosti. Ale počkej… nemyslíš, že mi tak trochu dlužíš náhled do svojí hlavy?“

To mě zarazilo. „Já ti něco dlužím? Že o tom nevím.“

„Ale no tak, já ti převyprávěl vše o svém životě, probíral s tebou všechny své pocity. Ale co já vím o tobě? Jsi pro mě jedna velká neznámá.“ Na čele se mu objevila vráska, jak pokrčil frustrovaně obočí.

„Nemyslím, že by toho bylo moc, co bys nevěděl,“ řekla jsem popravdě.

„Opravdu? A co tvoje dětství? Život před tím, než jsi potkala Carlislea?“

„Je to tak podstatné? Nerada o tom mluvím, ostatně je to minulost,“ namítla jsem rychle, protože toto mi bylo dost proti srsti. Nebyla jsem na svoji minulost ani trochu hrdá a zrovna jemu jsem to vykládat nechtěla. Nechtěla jsem, aby o mně věděl i tohle.

„Já jsem ti řekl všechno, co jsi chtěla vědět,“ namítl a zatvářil se tak trochu nespokojeně.

„Já vím, Jazzi, vím. Věř mi, že si tvojí upřímnosti moc vážím, ale teď zrovna to nechci řešit. Jednou ti to určitě řeknu, slibuju.“

„Dobře,“ kapituloval a opět zabořil ruku do mých vlasů, ale cítila jsem změnu. Bylo to takové to něco, co se nedalo přesně určit, jednoduše jste ale cítili, že něco není v pořádku. Přesně to jsem teď cítila a uvažovala, jak se může nálada tak rychle změnit. Z nevinného žertování ve strach, že vás ten druhý nutí otevřít vaši třináctou komnatu, jejíž obsah znáte jenom vy sami.

Nebyla jsem připravená vyjevit mu všechna svá tajemství, na které jsem navíc nebyla ani trochu hrdá. Bála jsem se, že když zjistí, jak velká troska a zoufalec jsem byla, změní to ten krásný vztah mezi námi dvěma.

Rozpačitě jsem se kousla do rtu a obrátila se na Jaspera. „Vadí ti to hodně? Já… jenom jsem o tom ještě s nikým nemluvila.“

„Myslel jsem, že Carlisle o tobě ví všechno,“ řekl po chvíli ticha. Nedíval se na mě, pohled měl upřený z okénka ven, což jsme nepovažovala za moc dobré znamení.

„To ano, jemu jsem to řekla, ale to je něco jiného. On není jako ty,“ argumentovala jsem to a doufala, že moje chabé pokusy o vysvětlení pochopí. Že pochopí, že to nechci říct, protože se bojím, abych to mezi námi nepokazila.

Konečně se na mě podíval, ale působil na mě úplně stejným dojmem jako tehdy, když jsem jej poprvé poznala. Odtažitě a chladně, teď snad i nazlobeně.

„Chápu, Carlisle je přece tak velkorysý, zatímco já hrozný pokrytec, který by tě za to hned odsoudil, že?“ ucedil ledově.

„Ne, to ne!“ vyhrkla jsem rychle. „Pochop to, prostě ti to teď nechci říct.“

„Vysvětli mi, jak to mám asi pochopit, když vlastně nic nevím? Vlastně si ani nemůžu být jistý, kdo jsi, jestli to málo, co o tobě vím, není náhodou vymyšlené,“ uvažoval nahlas.

„Jazzi, uklidni se.“

„Jsem úplně klidný, to ty vybuchuješ, sotva se zmíním o tvé minulosti. Já se ti svěřil se vším, protože mi na tobě záleží, chci, abys mě milovala takového, jaký doopravdy jsem. Řekni mi jedno – je to tak hrozný příběh, nebo ti na mě prostě nezáleží zase tolik, abys mi to řekla?“

„Jak si můžeš myslet, že mi na tobě nezáleží? Copak nevíš lépe než já sama, co cítím?“ odvětila jsem mu podobným tónem, jakým mluvil on na mě.

Neodpověděl, jenom mě dál sledoval vyčítavým a chladným pohledem a já se cítila hůř a hůř. Nakonec, když už bylo to ticho nesnesitelné, jsem se beze slova zvedla a zamířila směrem, kterým jsem tušila toalety. Skutečně tam byly, tak jsem zapadla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

Jako ve snách jsem přešla k umyvadlům a prsty pevně sevřela okraj jednoho z nich. Emoce ve mně vířily – vztek, lítost, provinilost, strach… všechny se vpíjely do sebe a vytvářely dokonalý chaos.

Cítila jsem, jak se mi ruce třesou a se zděšením si uvědomila, co se děje. Klouby prstů jsem měla úplně bílé od toho, jak jsem drtila okraj umyvadla a přesvědčovala samu sebe, že tohle zvládnu. Marně.

Cítila jsem se přesně, jako tehdy. Opuštěná, zlomená, nechtěná, zničená, plná bolesti a bezmocného vzteku. Měla jsem dojem, že něco takového už nemůžu déle snášet, že mi z toho snad praskne hlava.

Vzhlédla jsem a podívala se na svůj odraz v zrcadle. V obličeji jsem byla křídově bílá, oči se mi plnily slzami a zbytek těla se třásl.

Prohrála jsem, definitivně jsem se přestala ovládat. Rychle jsem strhla čtvercový kus skla ze stěny a mrštila jím o zem. Cinkání úlomků skla mi v ten okamžik znělo jako rajská hudba. Svezla jsem se na zem a začala se prohrabávat hromadou nestejných střepů.

Ozvalo se zaklepání. „Lily, jsi v pořádku?“

Jeho hlas zněl, jako by o mě měl opravdu strach, čemuž jsem se jenom uchechtla. Byl to krátký, neveselý smích. Znělo to jako zasmání se šílence. 

„Běž pryč!“ křikla jsem zbytečně nahlas. Bylo mi jasné, že i přes zavřené dveře musí slyšet každý můj nádech, každý úder srdce. 

Nečekala jsem a rozhodně popadla jeden velký, zubatý kus skla. Byl opravdu ostrý, když jsem jej sevřela v dlani, cítila jsem, jak se mi jeho hrana zařízla do dlaně. Ucítila jsem slabě pach své vlastní krve a ucítila slabou bolest. Nebyla dost silná na to, aby přehlušila tu psychickou, ale stačila na to, abych se alespoň trochu vzpamatovala.

Zarazila jsem se střepem jenom kousek od zápěstí mé druhé ruky. Jedna část mě křičela, ať to udělám, ať se říznu, slibovala mi, že spolu s trochou krve ze sebe vypustím i tu bolest, která mě drtila. Ta druhá se jí v tom snažila zabránit, nechtěla zklamat Carlislea, který mi pomohl s tímto přestat.

V ten samý okamžik se otevřely dveře.        

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 16. kapitola: