Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Terapeutka - 12. kapitola

04.04.2012 (07:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2802×

Mé první dojmy byly trochu nesouvislé: hlasitá hudba, cigaretový kouř, cinkání skla, opilecký smích, uvolněný rozhovor, spousta dvojic natisknutých těsně k sobě, bar s neuvěřitelnou zásobou alkoholu, několik lidí tančících na provizorním parketu, lehké přítmí narušované bodovými reflektory směřujícími především k parketu.
„Tak toto je ta uzavřená společnost?“ nechala se slyšet Rosalie, když sjela pohledem celý interiér. Popravdě jsem neměla daleko k podobné reakci.
„Tobě taky není nic dobré,“ zamumlala si pod nos Carmen, ale její šepot se úplně ztratil v uši rvoucí hudbě.
Společně jsme se vydaly na bar, kde nám Kate objednala každé sklenku martini. Ony jenom předstíraly, že pijí, já tu svou opravdu vyprázdnila, ale s díky jsem odmítla přeochotného barmana, když mi chtěl dolít.
Pohledy všech přítomných mužů se začaly směřovat na naši skupinku a po několika minutách se jeden vysoký blonďák osmělil a zanedlouho už se s Tanyou vlnili na parketě.
Po tomto jeho úspěchu se začali postupně odvažovat i ostatní. Kate si očividně svoji rozlučkovou oslavu užívala plnými doušky a něco mi říkalo, že ji tady znají. Tančila snad s každým a z tváře jí ani na okamžik nezmizel svůdný úsměv. Další, kdo zmizel mezi tanečníky, byla Rosalie, poté ji následovala i Alice, jejíž drobounká postava se mi ihned ztratila z očí.
I když jsem to původně neměla v plánu, skončila jsem na parketu i já spolu s vysokým brunetem, který se mi představil jako David. Prohodili jsme spolu pár vět a potom už jenom tancovali. Musela jsem uznat, že to byl skvělý pocit uvolnit se a pohybovat se do rytmu hudby, která se rozléhala celým barem.     
Na parketu se mi celkem líbilo, alespoň do doby, než začali hrát pomalejší písničky. Střídali to, a kdykoli spustila nějaká pomalá skladba, na parket se nahrnuly všechny ty páry, které až doteď stály v koutě. Nebylo mi tak úplně jasné, proč – pohupovat se do rytmu (někdy i úplně mimo něj), líbat a osahávat se by přece zvládly přiopilé dvojice i mimo taneční parket, ne?
Já jsem přece jen zůstala, především proto, že se mi nechtělo sedět samotné na baru a hrát si s prázdnou sklenkou. David byl sice sympaťák, ale taky kuřák, což mi docela vadilo. Mému citlivému poloupířímu nosu se cigaretový kouř, který z něj byl cítit, vůbec nelíbil. Rozhodla jsem se to ale překonat a nechala jej zmenšit ten prostor mezi námi na několik centimetrů.
Nakonec jsem po několika písničkách přece jenom zamířila zpět na bar, uvelebila se na židličce a po chvíli váhání si přivlastnila i Esméinu netknutou sklenku. Byla jsem si jistá, že mi to nebude mít za zlé. Ona ji určitě postrádat nebude.
Otřásla jsem se, když jsem do sebe nalila její obsah a na mysl se mi kradla myšlenka, proč to všichni tady do sebe lijí málem po litrech. Sama jsem se považovala za abstinenta, pokaždé jsem si pouze na nějaké akci připila něčím slabším a to bylo vše. Docela mě totiž děsila představa, že bych v podnapilém stavu dostala chuť sdělovat lidem kolem sebe, že jsem poloupírka, popřípadě to demonstrovat zvedáním aut nebo skákáním ze střech.
Možná to byly zbytečné obavy, ale i lidé dělali pod vlivem alkoholu různé věci – tancem na stole počínaje, rvačkami konče.       
Tanya se svým blonďatým svalovcem se vytratili přitisknutí těsně k sobě asi pět minut po mém návratu na bar a já raději ani nepřemýšlela nad tím, kam asi jdou.
Už se mi nechtělo tancovat, tak jsem jenom seděla na baru a čekala, až to ostatní přestane bavit a budeme moct jet domů.
 Zdálo se ale, že tady míní ještě nějakou dobu zůstat, což se zase moc nelíbilo mně. Pořád ještě se mi nechtělo moc sedat si za volant, i když svůj počáteční odpor jsem už před pár dny překonala a dojela do práce. I tak jsem ale nechtěla opět skončit nad nějakým svahem a čekat na záchranu.
Stoličku vedle mě zabral David, jenže tentokrát už byl v o dost podnapilejším stavu a z koutku úst mu navíc visela zapálená cigareta. Nechápala jsem, jak se stihl tolik opít za nějakých dvacet minut.
„Lil, nezatancujeme si ještě?“ ptal se mě s lehce omámeným výrazem a vydechnul mi přitom do obličeje obláček cigaretového kouře. Znechuceně jsem nakrčila nos.
„Ne, fakt ne. Zvedat ze země tě nehodlám.“
„Ale no ták,“ protahoval každé slovo a popotáhl z cigarety.
„Odporný zlozvyk,“ okomentovala jsem to a doufala, že se třeba naštve a odpotácí pryč. Na to, jak byl opilý, byl ale podivuhodně klidný.  
„Chceš taky?“ nabídnul mi a z kapsy bundy vytáhl krabičku, se kterou mi zaštěrkal před nosem.
„Já mám svoje plíce docela ráda,“ odsekla jsem a umínila si, že ho budu ignorovat. Natočila jsem se směrem ke dveřím a doufala v záchranu. Jakoukoli.
„Lily, já vím, že se ti líbím,“ ozval se opět David za mnou a já už mu raději ani neodpovídala. Jenom jsem jej v mysli posílala někam hodně daleko ode mě.
Vzápětí se mi ale jeho ruka omotala kolem pasu a pokusil se přitáhnout si mě k sobě. Bez nějakých větších problémů jsem se mu vykroutila, vstala a otočila se k němu čelem.
„Nechej mě na pokoji, rozumíš?“ štěkla jsem na něj. Vypadal zaraženě, že jsem se mu tak snadno vysmekla, ale vstát a odejít se mu taky nechtělo. Místo toho vzal z baru dvě sklenky, jednu do sebe na ex vylil, druhou mi vtisknul do dlaně.
„Napij se,“ pobízel mě a už měl v ruce další. On si snad nedá pokoj, pomyslela jsem si, když jsem sklenku položila zpět.
„Mám ti to opakovat? Nech mě!“       
„Mám dojem, že ti tím Lily chtěla říct, abys vypadnul, Cassanovo.“ Oba jsme se otočili za hlasem a zjistili, že kousek od nás stojí vysoký a svalnatý muž, kterého jsem odhadla tak na dvacet, s krátkými hnědými vlasy, hezkými, souměrnými rysy a pronikavýma tmavýma očima. Odkud zná moje jméno? To nás už poslouchal déle?
Dave ze sebe vydal jakýsi smích a vrávoravě vstal. „To si jako myslíš, že se tě bojím?“ Opět si neznámého přeměřil sebevědomým pohledem a alkohol v hlavě jej asi nevaroval, že není dobré smát se do obličeje někomu, kdo je vyšší a už od pohledu i silnější než on.
„Měl bys,“ odvětil cizinec klidně a bylo na něm vidět, že to myslí smrtelně vážně.
Davidovi to ale nedocvaklo. „A to jako proč? Co mi uděláš?“
„Protože jinak ti rozbiju hubu a myslím, že to nikomu vadit nebude.“ Tázavě na mě pohlédl a nadzvedl jedno obočí. Jeho obličej tím jenom nabyl na atraktivitě a já zavrtěla hlavou. Jenom ať ho praští, zasloužil by si to, ospravedlňovala jsem si svoje chování.   
David si konečně začal uvědomovat, že by toho neznámý byl schopný. Nakonec po něm jenom vrhnul výsměšný pohled a zamířil jinam typickou opileckou chůzí.
„Díky,“ usmála jsem se na svého zachránce. „Kolik jste toho slyšel?“
„Jenom ten konec. Mimochodem, já jsem Jason.“ Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla. Jeho kůže byla jenom o něco málo chladnější, než ta má, ale na člověka stále příliš vysoká, a když jsem u něj byla tak blízko, ucítila jsem i povědomý pach. Současně s tím jsem si vzpomněla, že jsem jeho jméno už jednou, mezi řečí, slyšela. A taky mi došlo, jak to, že ví, jak se jmenuju já.        
„Ty jsi měnič.“ Nebyla to otázka, ale konstatování.
„A přítel Alice,“ dodal. „A ty jsi zase poloviční upír.“
„Teda, na jeden bar je tu dost nadpřirozených bytostí,“ konstatovala jsem. „Jsi tady sám?“
„Ne, jsem tady s ostatními Culleny. Přišli domů a byli dost překvapení, že jste někam jely, navíc do baru. Neboj, s tvojí sestrou je doma Jake.“
„Aha, už vidím Emmetta a Carlislea,“ přikývla jsem a dál mezi tančícími lidmi hledala známé tváře. Edwarda jsem díky jeho bronzovým vlasům našla rychle, pochopitelně tančil v těsném objetí s Bellou.
Zbýval už jenom Jasper. Netrvalo dlouho a našla jsem i jeho vysokou postavu. On tančil do rytmu ploužáku s Alicí a zrovna jí něco šeptal do ucha. Ten pohled se mě dotkl víc, než by měl. Žárlila jsem. Nelíbilo se mi, jak je vidím spolu tančit, nelíbilo se mi, jak blízko u sebe jsou, nelíbilo se mi, že tentokrát to byla ona, kdo se postavil na špičky a něco mu šeptem sdělovala.
Přála jsem si být v ten okamžik na jejím místě. Chtěla jsem, aby se někdy i v mé přítomnosti choval tak uvolněně, usmíval se a odložil tu kamennou masku.
„Jsi v pořádku? Nevypadáš moc dobře,“ oznámil mi Jason. Pochopitelně to nemyslel nějak zle ani mě nechtěl urazit. Jenom byl upřímný. Cítila jsem, jak se mi z tváří už před několika sekundami vytratila všechna barva.  
„Je tady hrozný vzduch, motá se mi z toho hlava… asi půjdu na chvíli ven,“ lhala jsem, jako když tiskne. Jason přikývl a já se začala proplétat davem lidí k východu.
Venku už byla tma a já uvažovala, kam jít. Nakonec jsem přešla přes cestu a zamířila k zpustošenému parčíku naproti baru.
Cítila jsem se mizerně a na náladě mi nepřidávalo ani to, že jsem vypadla tak rychle, až jsme si uvnitř zapomněla bundu. Nebyla mi zima, pouze trochu chladno, tak jsem se rozhodla, že se pro ni vracet nebudu.
Zamířila jsem štěrkovou cestičkou k miniaturnímu dětskému hřišti. Uprostřed byl starý zrezlý kolotoč, kolem bylo na dřevěných konstrukcích zavěšených několik houpaček. Na krajní jsem si sedla, ruce omotala kolem řetězů a nohou se lehce odrážela, takže jsem se trochu houpala. Dělala jsem to bezděčně, dívala se na ztemnělé hřiště a měla chuť do něčeho pořádně kopnout. Proč se mi to musí pokaždé stát? Proč se musím zamilovat do nesprávného?
Nejdříve to byl Carlisle, jenž mě nikdy neviděl jinak než jako mladší setru. Sestru, u níž cítil potřebu chránit ji a pomáhat jí.
 Potom John, o němž jsem si myslela, že by mohl být tím pravým. John, se kterým jsem si dokázala představit zbytek své existence.
A teď byl v mém životě i Jasper zamilovaný stále do své bývalé manželky. Ona možná měla Jasona a určitě jej milovala, ale on se nedokázal pohnout dál. Možná časem… ale pak to nebude se mnou, ale s nějakou krásnou a milou upírkou, nejlépe vegetariánkou. Vida, máme první kandidátku - Tanyu, pomyslela jsem si kysele a špičkou boty do písku pod sebou vyryla dlouhou rýhu.
Proklínala jsem se za to, že jsme vůbec někam chodila. Měla jsem zůstat sedět na zadku v Denali s Cam a těšit se na svatbu. A ne se tady užírat smutkem a uvažovat coby kdyby.
Za sebou jsem zaslechla tichý zvuk, jak ke mně někdo přicházel a boty se mu při tom bořily do jemného písku kolem houpaček. Překvapeně jsem se otočila, když jsem zachytila pach příchozího.
„Rosalie?“ vydechla jsem překvapeně. Mlčky přešla až ke mně a poté se posadila na houpačku vedle mě.
„Zapomněla sis uvnitř bundu,“ řekla po chvíli zvláštního ticha a podala mi ji. Snad poprvé za dobu, co jsem ji znala, její hlas nezněl ani trochu povýšeně.
„Díky,“ zamumlala jsem rozpačitě a vzala si ji od ní. Rukama jsem vklouzla do rukávů a zip dopnula až ke krku. „Co tady děláš, Rose?“
„Chtěla bych si s tebou promluvit.“
„Neuraz se, ale my dvě nejsme zrovna kamarádky na život a na smrt. Poslal tě Carlisle? Esmé? Nebo snad Edward?“
„Vlastně Alice. Střihly jsme si a ona dostala na starost Jaspera. Já tebe.“
Nechápavě jsem se na ni podívala. Ony si střihly, kdo za kým půjde? Proč se jen upíři musejí do všeho motat? Co vlastně chtějí?
„Tak co máš na srdci?“ zeptala jsem se jí.
„Alice měla už před nějakou dobou pár vizí. Týkaly se tebe a Jazze-“
„Asi vím, o co se jedná, nemusíš mi říkat, co viděla,“ přerušila jsem ji honem a cítila jsem se trapně jako snad ještě nikdy ve své existenci. Takže Alice viděla, jak jsem políbila jejího exmanžela a on odešel? Nechápala jsem to – já to neplánovala dopředu, prostě se to stalo. Tak proč se mi to musí neustále vracet?
„Jde o to, že Jasper to celé špatně pochopil,“ začala Rosalie a já se na ni nevěřícně podívala. Vzápětí jsem vybuchla smíchy. Takže on nepochopil, že to, co jsem udělala, byl polibek nebo co? V tom případě by jeho nechápavost byla spíše k pláči než ke smíchu.
„Rose, ty opravdu perlíš! Tak hloupou výmluvu jsem neslyšela… no, posledních sto let určitě ne,“ zašklebila jsem se pobaveně.
„Ne, o to nejde. Víš přece, že cítí emoce. Ale nepozná, ke komu jsou směřovány. Neví, proč je Emmett naštvaný, může jenom hádat, že je to kvůli tomu, že v baseballu prohrál.“
„Moc pěkně vysvětleno, co to má společného se mnou?“ nechápala jsem.
„Jednoduše nepochopil, že jsi zamilovaná do něj. Jasper je v tomto ohledu dost… staromódní. Nepřebral by ženu jinému, i kdyby se mu líbila sebevíc,“ vysvětlovala mi Rosalie s lehkým úsměvem na rtech.
Konečně jsem to pochopila. „Myslel si, že jsem pořád zamilovaná do Johna,“ konstatovala jsem si sama pro sebe.
Rosalie potěšeně přikývla. „Přesně tak.“
„Kolika lidem řekla Alice o té své vizi?“
„Jenom mně. A Edward si asi přečetl její myšlenky, ale ten to určitě nikomu neřekne,“ ujistila mě.
„Dobře, já… ehm, děkuju ti,“ vykoktala jsem ze sebe.
„Rádo se stalo. Víš, mám Jaspera opravdu ráda. Je jako můj starší bratr. Prostě člen rodiny.“
Přikývla jsem. „Já vím.“
Chvíli bylo opět ticho, ale tentokrát už přirozenější. „Chceš už jet domů?“
„Jo, už začínám být unavená,“ přikývla jsem.
„Dobře, skočím pro Emma a vrátíme se.“
O necelých pět minut už jsem seděla na zadním sedadle Emmettova obrovského Jeepu a jenom matně vnímala, jak se za okýnky míhají neonové nápisy a světla různých budov. Víčka mi těžkla každou vteřinou a doma jsem jenom znaveně vyšla schody, z nohou si skopla boty a padla unaveně do postele.
Během několika chvil jsem nevěděla o světě a usnula.       

Pro ilustraci - takhle nějak si Jasona představuju:

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Terapeutka - 12. kapitola: