Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - Prolog

17.06.2013 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 6197×

Prolog

Se staženým žaludkem jsem se dívala na uniformu ležící na trochu oprýskaném kovovém stolku. Byla jsem nervózní. První den v nové práci. První den ve věznici San Quentin, kterou jsem dosud vnímala jen jako mohutnou stavbu plnou zločinců, jež se tyčila na pobřeží San Rafael bay. Kolikrát za celý svůj devatenáctiletý život jsem kolem projela autem a vlastně si ani neuvědomovala, že tam je.

Teď jsem byla uvnitř.

San Quentin byla státní věznice pro muže. Byli zde zavření obyčejní zlodějíčci, násilníci, ale taky vrahové. Z té myšlenky mi přeběhl mráz po zádech.

„To brzo, Bello,“ zamumlala jsem, „to brzo.“

Před pár týdny jsem dokončila střední školu. Učení pro mě bylo jedno velké utrpení, ale nakonec jsem se těmi všemi knihami zvládla prokousat a střední dodělala, i když ne se samými jedničkami, i dvojek tam bylo po málu, ale koho to zajímá. Jenže najednou jsem byla postavena před důležité rozhodnutí. Co dál? Věděla jsem, že univerzita není nic pro mě, takže jsem si začala hledat práci. Zkoušela jsem to v různých firmách, kde hledali administrativní výpomoc, ale pokaždé jsem odcházela s nepořízenou. Zašla jsem i do agentury práce, kde mi slečna vyjela z počítače několik nabídek, které bych mohla vyzkoušet. Jen jsem se na papír zaksichtila, protože dělat v bistru na kolečkových bruslích se mi vážně nechtělo.

A pak jsem to uviděla. Na nástěnce s pracovními nabídkami visel papír, který upoutal mou pozornost. Dobrý plat, požadavky na středoškolské vzdělání, práce na směny. To, že se jedná o práci dozorkyně ve věznici, mi přišlo vzrušující. Představila jsem si, jak procházím po chodbách s obuškem v ruce a všichni okamžitě uskakují od mříží, když mě vidí. Nemohlo být snad tak těžké ohlídat několik zavřených chlápků, no ne?

Utrhla jsem si tenkrát ústřižek s telefonním číslem a ještě to odpoledne na něj zavolala. Pak už to šlo rychle. Absolvovala jsem dva dny v učebnách, kde jsem poslouchala teorii a nyní měla následovat zkouška, jestli se na tuhle práci vůbec hodím. Pokud ustojím tři dny, budu vyslána do výcvikového centra.

Celou budoucnost jsem měla ve svých rukou. Buď uteču jako zbabělý králík nebo si obléknu tu uniformu a půjdu zkusit štěstí. Vyzkoušíme, uvidíme, říkávala moje sestra. Ovšem v tomhle případě to neplatilo. Alex nebyla zrovna nadšená směrem, kterým jsem se ubírala.

„Opravdu to chceš? Víš, že ti finančně ráda pomůžu. Byla bych radši, kdybys dál hledala,“ opakovala mi pořád dokola. Ale já nechtěla. Byla jsem dospělá a to znamenalo postarat se sama o sebe. Nechtěla jsem být na nikom závislá, využívat její dobroty. Sama prodávala v jednom butiku a řekla bych, že na rozhazování neměla.

Uchopila jsem do prstů černou košili. Na levém rukávu měla nášivku s nápisem šerif v černožlutém provedení. Na prsou měla dvě kapsy a pěticípou hvězdu s názvem vězení. Patřily k ní černé kalhoty, kotníkové boty a pásek.

Povzdychla jsem si a rychle se do uniformy nasoukala. Vlasy jsem si na temeni stáhla do culíku a zadívala se na sebe do miniaturního zrcátka pověšeného na zdi dámské šatny. Pokusila jsem se nasadit co nejpřísnější výraz, ale připadala jsem si spíš směšně. Zamračila jsem se na sebe a raději toho nechala.

Vyšla jsem na dlouhou chodbu plnou dveří. Maličko mě uklidňovalo, že tohle nejsou cely. Zamířila jsem do kanceláře, kde jsem se měla hlásit.

Zaklepala jsem a po vyzvání otevřela dveře. Za stolem seděl muž s pleší, žena s krátkými nazrzlými vlasy právě telefonovala a druhá s vlasy v drdolu upíjela z hrnku s kačerem Donaldem. Všichni se na mě podívali a já měla co dělat, abych nezrudla jako rajče. Bylo mi jasné, že se tu na mě bude dívat daleko víc očí než tyto tři páry. Snažila jsem se, aby se mi nechvěl hlas, když jsem se hlásila. Potřebovala jsem jim dokázat, že nejsem žádný slaboch, a že na to mám. Sama jsem si tím ale nebyla vůbec jistá.

„Slečno Swanová,“ promluvil ten muž. „Jsem dozorce Willson, tohle je dozorkyně Lewisová a dozorkyně O´Brianová. Dneska to tu s námi budete muset zvládnout,“ zasmál se. Potřásla jsem si s nimi rukou. Obě si mě zvědavě prohlížely a určitě odhadovaly, jestli to zvládnu.

„Než se pustíme do práce, mám pár varování,“ řekl Willis. „Připravte se na to, že až se ukážete, spustí to velký poprask, každá nová tvář je pro ně rozptýlením. Budou na vás mluvit, křičet, budou se snažit upoutat vaši pozornost. Nesmíte se dát. Tuhle práci nemůže dělat každý. Jde o to dokázat si udržet odstup. Budou vám klást dotěrné otázky, bude to nepříjemné, ale pokud si je nepřipustíte k tělu, dá se to zvládnout. Většina mužů zde má řekněme pocit, že jsou páni světa, že jim stačí kývnout prstem a padnete jim do náruče, budou to na vás zkoušet, ale předpokládám, že je vám jasné, že takový vztah je nepřípustný.“

Otřásla jsem se. „Samozřejmě,“ přikývla jsem. Jen ta představa mi byla odporná.
„Dokážou být velice přesvědčiví. Musíte za každou cenu zůstat pánem situace. Vy jste tu ten, kdo má hlavní slovo, autorita. Vím, že jste to slyšela už mnohokrát, ale opakování je matka moudrosti. Všechno jasné?“

Nejraději bych na něj vychrlila hromadu otázek, protože pak bych oddálila nevyhnutelné, ale v tu chvíli jsem měla hlavu prázdnou. Prožívala jsem takový zvláštní stav. Nebála jsem se vězňů, ale spíš toho, co mě čeká, až tam přijdu. Jestli budu všechno zvládat tak jak bych měla, jestli si dokážu vydobýt autoritu, o kterou tu tolik šlo. Bude to zkouška mé osobnosti.

Přikývla jsem a se vztyčenou hlavou se Willsonovi dívala do očí.

„Fajn, dneska budete s dozorkyní O´Brianovou, dělá tu už několik let, takže vám ukáže co a jak.“
„Chceš snad naznačit, že jsem stará?“ ozvala se dozorkyně a šťouchla do Willise ukazovákem.
„To bych si nedovolil Marge, jen jsem tím chtěl naznačit, že jsi zkušená,“ bránil se Willis s rošťáckým úsměvem.
„Tak to potom jo,“ zakřenila se na něj. „Půjdeme, Swanová.“

Zařadila jsem se jí po boku a následovala ji zpět na chodbu.

„Dneska budeme ve východním křídle v druhém patře. Jsou tam vězni odsouzení za napadení, fyzická týrání a tak podobně,“ oznámila mi.

„Jak jste se sem vůbec dostala?“ zeptala se konverzačně. Podívala jsem se na ni.
„Hledala jsem práci po střední,“ odpověděla jsem prostě.
„Takových jako vy jsme tu už měli několik, ale víc jak polovina to vzdala. Ještě jste si to nerozmyslela?“
„Ne,“ můj hlas zněl rázně, i když jsem se tak necítila.
„Uvidíme, co vydržíte,“ usmála se na mě a vedla mě dál.

Cestou jsme dotkávaly další dozorce, míjely jsme spoustu prosklených dveří a dalších chodeb. Zdi byly vymalované na bílo, místy vykachlíkované světle žlutými kachličkami. Podlahu pokrývalo linoleum neurčité barvy. Rozhodně to nebyl žádný Hillton.

„Východní křídlo druhé patro,“ řekla, když jsme vystoupaly po schodech. „Jsme tu. Tady máte klíče a vysílačku, to je váš záchranný kruh,“ podávala mi jmenované věci. Svazek klíčů na velkém silném kroužku jsem si i s vysílačkou připnula na hnědý kožený opasek.

„Dneska je velké prádlo, to znamená vzít si od každého vězně ručník a pak budete rozdávat čisté. Budete evidovat čísla, kdo vám ručník vrátil a naopak komu jste ho dala.“ Opět jsem přikývla. Tohle jsem znala. Vězni měli náramek s čárovým kódem. Podle něj se dalo poznat, co vězeň udělal, na jak dlouho je odsouzený, jaké věci mu byly vydány a spoustu dalších věcí.

„Jak vám je?“ zeptala se mě O´Brianová, když jsem se zhluboka nadechla. „Není se čeho bát.“
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem statečně a pokusila jsem se o úsměv, ale myslím, že jsem se spíš zašklebila.
„Tak v tom případě se do toho můžeme pustit.“

U širokých dveří se skleněnou výplní, které na nás čekaly za rohem, byly postaveny dva vozíky s vyrovnanými ručníky. Z toho místa jsem už viděla postavy míhající se za zdmi zpoloviny prosklenými.

O´Brianová zastrčila do zámku klíč a dveře se odsunuly. Každá jsme vzala jeden vozík a vjely jsme do prostoru, ve kterém jsme jasně slyšely výkřiky mužů.

„Hele ta je nová.“
„Podívejte se na tu křehotinku.“
„Jak se jmenuješ, květinko?“

Všichni byli nalepení na skle, které nás oddělovalo. Podle fotek, které nám ukazovali na školení, byla jednotlivá oddělení tvořena celami a jakousi společenskou místností se stolky a lavicemi, kde se mohli vězni volně pohybovat. Tento prostor pak byl sklem oddělen od místa, kde jsme se naházely my. V každé stěně bylo několik otvorů, které se daly otevřít, aby se vězňům podal proviant.

Tady byly dvě oddělení. Jedno pro těžší zločiny druhé pro lehčí. Nikdy se nesměly dostat k sobě, protože by to neskončilo dobře.

„Tak co pro nás máš, panenko?“ zařval někdo.

Nasadila jsem pokud možno vážný výraz a přejela po nich pohledem. Byli to muži různého věku, různých velikostí i barvy pleti. Všichni byli oblečení do pruhovaného trička a kalhot. Někteří si, asi pro upoutání pozornosti, vyhrnovali trička až ke krku a mlsně se olizovali. Byli nechutní.

Otočila jsem se na O´Brianovou. Povzbudila mě přikývnutím.

„Odstupte od těch oken,“ nařídila jsem jim. Nikdo se ani nepohnul. „Řekla jsem odstupte,“ zvýšila jsem hlas a několik mužů udělalo dva kroky zpátky. To mi rozhodně zvedlo sebevědomí.

„Jak ti můžu říkat, kočičko? Jsi tak mladinká, kolikpak ti je?“
„Do toho vám nic není. Odstupte.“
„Jsi vůbec plnoletá?“
„Můj věk je naprosto dostačující pro tuto práci a nejsem žádná vaše kamarádka, takže mi vykejte,“ zpražila jsem ho. „Přistupujte jednotlivě, každý mi dá ručník a uvolní místo dalšímu.“

Z hromady ručníků jsem si vzala desky se seznamem čísel, natáhla si bílé chirurgické rukavice, které měly zabránit přímému doteku, a pustila se do toho.

Natahovali levou ruku, na které byl náramek, museli ji nastavit tak, abych si mohla odškrtnout jejich číslo v seznamu. Několikrát jsem je musela okřiknout a napomenout. Willis měl pravdu, doráželi jako diví. Stálo mě docela dost úsilí, abych na jejich poznámky nereagovala, abych dělala jen to, co mám a nedala na sobě znát, jak je mi to nepříjemné. To bylo přesně to, co chtěli, vyvést mě z míry. A dařilo se jim to, ovšem nemuseli o tom vědět.

Věděla jsem, že počet vydaných a přijatých ručníků musí sedět, takže jsem to ještě jednou zkontrolovala a začala jim ručníky rozdávat.

Byla jsem ráda, když jsem si odškrtla posledního. Připadala jsem si hrozně. S netečným pohledem jsem se vrátila k O´Brianové a vyšly jsme na chodbu.

„Poprvé je to nejhorší, ale držela jste se dobře,“ pochválila mě nebo to tak aspoň vyznělo.
„Díky,“ řekla jsem.

Na oběd jsme šly do jídelny, která sloužila všem zaměstnancům věznice. Jídlo nebylo žádná sláva. Trochu mi to připomnělo jídlo ve škole. Ale nač si stěžovat, mohlo by to být i horší, hlavní bylo, že se to dalo sníst.

Seznámila jsem se tam s několika dalšími dozorci. Muži i ženy mi říkali svá jména a já naopak prozrazovala to své. S uspokojením jsem zjistila, že nejsem nejmladší. Sally bylo teprve osmnáct, zaměstnaná ve věznici byla půl roku, takže taky skoro nováček. Ujistila mě, že první den je nejhorší, pak už se to bude jen zlepšovat. Věřila jsem jí, musela jsem.

Po obědě mě čekala další povinnost, horší než rozdávání ručníků. Musela jsem vstoupit přímo mezi vězně. Pocit, že nás tentokrát neodděluje nerozbitné sklo, že jsem nechráněná, nebyl zrovna nejlepší. Nebyla jsem tam sama, to je jasné, ale stačil jeden pohyb a ani O´Brianová s Willisem by mi nepomohli.

Vězně dvanácetpadesáttři čekalo slyšení u soudu, takže jsem ho musela vyvést ven a pak ho předat dál.

Nejprve jsme museli všechny vězně na oddělení zahnat do cel, které se zavřely. Pak jsem vstoupila do společných prostor a s Willisem a O´Brianovou za zády přistoupila ke třetí cele zprava.

„Všichni čelem ke zdi a ruce tak abych na ně viděla.“

Nevím, jestli mě poslechli proto, že za mnou stáli ti dva nebo proto, že já jsem byla jejich autorita, ale udělali to. Pak jsem otevřela mříže a se zatajeným dechem vešla dovnitř. Bylo tam šest mužů zády ke mně. Přistoupila jsem k mladému hispánci. Byl větší než já. Ruce měl potetované neidentifikovatelnými symboly.

Než jsem ho mohla vyvést, bylo třeba zkontrolovat, jestli u sebe něco nemá. Nohu jsem mu vklínila mezi kotníky a donutila ho tak dát je od sebe. Přejela jsem mu dlaněmi po ramenou, zádech, bocích, po jedné i druhé noze, kotnících i chodidlech. Nenašla jsem nic.

„Jdeme,“ vyzvala jsem ho. Naučeným gestem jsem mu chytila ruce za zády, alespoň k něčemu bylo to školení dobré, a mírně zatlačila, aby se dal do pohybu. Vyvedla jsem vězně ven a O´Brianová zavřela celu. Willis vyndal pouta a zručně je muži nasadil. Sledovala jsem jeho grif a pokoušela se ho zapamatovat.

Odváděli jsme muže chodbou k místnosti, kde se připraví k soudu. Vyzvednou si ho tam jiný dozorci.

Oddechla jsem si, když jsme vězně předali a mně tak skončila směna. Bude to těžší, než jsem očekávala, pomyslela jsem si. Prostředí bylo stísněné, zaplněné strachem, zlobou, nenávistí, násilím… Rozhodně bude složité udržet si nad tím vším nadhled. Získat odstup a nebrat si věci osobně. Uvažovala jsem, jestli jsem toho schopná. Zvládnu nepřipouštět si k tělu pohnuté osudy některých zavřených, odrážet nemístné poznámky dalších, kteří si maximálně užívají přítomnost ženy a hlavně nechat to všechno za těmito zdmi a venku žít život Belly, která je sestrou, kamarádkou a normální ženou?

„Takže vás tu uvidíme i zítra?“ přerušil proud mých myšlenek Willis. Kousla jsem se do rtu. Dobrá otázka. „Myslím, že vám to šlo, na první den.“
„Vážně?“ zeptala jsem se se skepsí v hlase.
„Vážně. Žádný učený z nebe nespadl, budete se učit a zdokonalovat. Za pár měsíců vám to už ani nepřijde,“ přesvědčoval mě.  Když jsem nereagovala, nechal mě být.

Šla jsem se převléknout do civilního oblečení, které jsem měla uložené v kovové skříňce, jejíž dvířka byla natřená na zeleno.

Celou dobu jsem v hlavě zvažovala svoje možnosti. Nebylo jich moc a nebyly nijak veliké. Jak jsem tak sledovala uniformu, kterou jsem pečlivě skládala, aby neřekli, že jsem nějaké čuně, uvědomila jsem si, že bych si ji na sebe ráda vzala znovu. Ta uniforma něco znamenala. Znamenala někam patřit, mít úkol. Byla víc než stejnokroj v bistru v naší ulici. Znamenala zákon, i když v trochu jiné podobě. Můžu to přece aspoň vyzkoušet. Zjistit, kam až sahá moje vůle, moje síla.

Když jsem procházela branou a ocitla se na velkém parkovišti před vězením, měla jsem v hlavě naprosto jasno. Zítra se vrátím… a pozítří asi taky.

Nová povídka je tady. Chápu, že prolog toho moc neprozradí, ale aspoň maličko uvede do děje. :-)

Jsem zvědavá na Vaše názory, tak sem s nimi. ;-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - Prolog: