Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 8. kapitola

03.09.2013 (16:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3823×

8. kapitola

„Nevím, slečno, kde se to tu vzalo, barák je čistej, sám jsem ho před pár dny prohlížel,“ vrtěl domovník hlavou. Vzal krysu za ocas a prohlížel si ji ze všech stran. Odporem jsem nakrčila nos. Hnus.

„Podívejte,“ strčil mi mrtvolku před obličej. Prudce jsem ucukla hlavou. „Tady to místo,“ ukázal jí prstem do kožichu. Se sebezapřením jsem se trochu přisunula a na inkriminované místo zabrejlila. Zploštělá plocha na vršku hlavy. „Řek bych, že jí musel někdo dát pořádnou šlupku, když takhle skončila. Kde že jste ji našla?“

Někdo ji utloukl u mě před bytem nebo někde jinde a pak mi ji tam položil? Otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Krysu jsem nechala na starosti domovníkovi a s hlavou plnou pochybností vyrazila do práce.

Ranní zdržení u domovníka mě stálo drahocenné minuty, takže jsem překročila pár rychlostních limitů a převlékání zvládla v rekordním čase, abych byla včas připravena na poradu. Všimla jsem si, že na mě Marge netrpělivě čeká. Zvědavost byla její druhé jméno. Významně si poklepala na zápěstí, na kterém nosila hodinky s velkým barevným ciferníkem, jedna z mála výstředností, které si jako dozorkyně dovolovala.

„Nestíhám,“ vyhrkla jsem, když jsem k ní doběhla.
„To vidím. Ta šup, povídej,“ vybídla mě nedočkavě. Bohužel v tu chvíli vešel kapitán a tak jsme musely hovor odsunout.

Ke slovu jsem se dostala až za půl hodiny. Stejně jako včera Holly, jež mi volala, když už jsem spala a vůbec jí nevadilo, že absolutně nemám chuť jí v tu chvíli něco povídat, jsem jí převyprávěla průběh včerejší schůzky. Do vyprávění mi zasahovala jen citoslovci och, ach, jé, jůů. Upřímně jsem se tomu nedivila. Když jsem na předchozí večer s odstupem vzpomínala, připadalo mi to jako sen, který se ve skutečnosti vůbec nestal. Ne v mém světě. Ale… ono se to opravdu stalo.

„Kdy se zase uvidíte?“ Zamyslela jsem se.
„My jsme se vlastně nedomluvili.“
„Zavolá ti aspoň?“
„Nic takového neříkal, ale ptal se, jestli ho chci ještě vidět.“
„A chceš?“ ptala se s poťouchlým leskem v očích. Bylo jí to jasné.
„Asi jo…“
„Asi,“ vykřikla, až se po nás otočilo pár kolemjdoucích dozorců. „V jeho případě se říká určitě. Bello, takovýho chlapa jen tak nenajdeš.“ Divoce gestikulovala rukama, až jsem se bála, aby mi nevypíchla oko.
„To je ono, takovýho chlapa nenajdu, protože takový jsou úplně někde jinde. Jak by se mohl milionář…“
„Multimilionář,“ skočila mi Marge do řeči.
„Dobře, jak by se mohl multimilionář zahazovat s obyčejnou ženskou, jako jsem já, navíc dozorkyní ve vězení. Chlapi jako on si hledají modelky nebo herečky. Zkrátka ženský, který ho budou reprezentovat. On žije v jiném světě. Můžu s ním zajít na večeři, ale na víc nemám nárok.“
„Kde s v tobě takový blbosti berou? Chlap by mohl olíznout všech deset, kdyby mohl mít po boku holku, jako jsi ty. Jsi stokrát lepší než kdejaká vychrtlina. Jsi krásná, milá, inteligentní. Prostě tomu nech volný průběh. Ono se to už nějak vyvrbí. Hlavně si prosím tě nehraj na hrdinku béčkového romanťáku, která obětuje svoje štěstí ve prospěch všech ostatních. Však víš, jak se hrdinové milujou a jí najednou hrábne, řekne si, že pro něj není dost dobrá nebo že bude lepší, když nebudou spolu a vypaří se. Takový jsou na ránu, fakt,“ rozohnila se Marge.

Dobře jsem věděla, který hrdinky má na mysli. Sama jsem jim nadávala do husiček a říkala si, že já bych se takhle nikdy nechovala. Když chci s někým být, tak s ním prostě budu a žádný štráky.

„Dobře, pokusím se nebýt jako hrdinka béčkového romanťáku,“ slíbila jsem.
„Hodná holka,“ pochválila mě.

Směna byla klidná. Všichni se zdáli ospalí a unavení, jako by i na ně schované v chládku působilo horko, které panovalo venku už od brzkých ranních hodin.

Ani jsem se jim moc nedivila. Sama jsem se musela držet, abych neotvírala pusu dokořán. Usmyslela jsem si, že musím jít dřív spát. Bohužel jsem věděla, že od plánu je ke skutečnosti daleko.

Po obědě si mou pozornost vyžádal Danny, který mě přišel požádat o povolení návštěvy mimo návštěvní dobu.

„Přijede sem můj brácha. Bohužel se zdrží jen dva dny. Přijde příští čtvrtek a v pátek zase mizí. Chtěl bych ho vidět. Myslíte, že by to šlo nějak zařídit?“ San Quentin měl návštěvní dny v pondělí a ve středu. Tyto dny byly přísně dodržovány. Pouze ve výjimečných případech bylo možné povolit návštěvu v jiný den.
„Opravdu se bratr nemůže dostavit v návštěvní dny?“
„On… on studuje na univerzitě. Je to na druhý straně států a domů nejezdí skoro vůbec, je to moc drahý, víte?“
„Dobře, sepíšeme žádost.“ Z desek jsem vyndala formulář a posunula ho k Dannymu, aby mohl vyplnit jednotlivé položky.

Když dopsal, přejela jsem papír očima a zkontrolovala, že je všechno jak má být. Pak jsem ho stejně jako on podepsala a zasunula do desek, které budou putovat k nadřízeným, kteří rozhodnou a možnosti návštěvy mimo věznicí stanovené dny.

„Až bude rozhodnuto, dám ti vědět.“ Přikývl a vrátil se zpátky. Všimla jsem si, že se po mě párkrát otočil. Zřejmě mu na té návštěvě skutečně záleželo. Být na jeho místě, taky bych si přála vidět sestru. Sourozenecké pouto dokáže být velmi silné. Rozhodla jsem se zapracovat na Louovi, aby se za Dannyho přimluvil. Ten kluk si to zasloužil.

#####

Po práci jsem se vypravila za Alex. Chtěla jsem si pohrát se svou malou neteří a popovídat si se sestrou. Alex byla vždycky ta, za kterou jsem chodila pro radu. Kdykoliv se vyskytl nějaký problém, byla tu pro mě. Vyslechla mě a řekla svůj názor a já jí za to byla vděčná.

V záležitosti Edward Cullen jsem byla poněkud zmatená. Říkala jsem si, že dělám z komára velblouda, šlo jen o jednu jedinou večeři a nebylo jisté, zda bude nějaké pokračování, ale nemohla jsem si pomoct. Rande s ním bylo jako z pohádky, ale i přestože jsem slíbila Marge, že se nebudu chovat jako blázen, hloubal ve mně nepříjemný pocit, že bych se měla držet dál, protože on není pro mě. Naše rodina nikdy nepatřila mezi ty chudé, byli jsme průměr, ale mé příjmení neskrývalo sáhodlouhý rodokomen úžasných předků a mé konto neobsahovalo částku s šesti nulami, vlastně jsem na výpisu zahlédla jen číslo s nulami třemi, což není žádná sláva. To všechno a ještě víc, mi říkalo, že bych se měla držet dál. Jenže pak jsem si vzpomněla na jeho okouzlující úsměv a zelené oči. V tu chvíli mě zašimralo u žaludku a všechny předsudky šly do kelu.

Prostě zmatek.

Mia se mi obtočila kolem nohy hned, jak se otevřely dveře.

„Ahoj, princezno.“ Vyhoupla jsem si ji do náruče a zlíbala rozesmátý obličejík. „Ahoj,“ usmála jsem se na Alex.
„Zdravím švagrová,“ pozdravil mě David, který se vyloupl zpoza rohu.
„No, švagře, tebe jsem už dlouho neviděla.“
„Chovával jsem se, abys mě nevykoukala,“ zazubil se. „Tak jak se má moje nejoblíbenější švagrová?“
„Tvoje jediná švagrová se má dobře:“
„Moje švagrová je nějak stručná.“ Popadl mě za paži a vedl do obýváku.

S Davidem byla vždycky sranda. Dobře jsme si spolu rozuměli a byla jsem moc ráda, když se s Alex rozhodli vzít. Oni dva se k sobě hodili naprosto skvěle.

Alex mi naservírovala bylinkový čaj vlastní výroby a k tomu čokoládové sušenky. Jakmile je Mia zmerčila, začala se sápat po stole, ale nebylo jí přáno. Alex jí dala do ruky dětský suchar tvaru tlustého velkého červa a bylo to. Malá se tímto řešením nezdála zrovna spokojená. Už už jsem otevírala pusu, abych Alex umluvila na jednu sušenku, ale ta mě rovnou zarazila.

„Už měla, moc cukru dětem škodí.“ Pokrčila jsem rameny. Tohle není moje parketa.

„Tak co chlapi? Pořád čekám, že nám přivedeš ukázat svého vyvoleného,“ pustil se do mě David.
„Jo, to víš, že jo, já sem někoho přivedu a tvoje řeči ho rychle odradí, to fakt nerisknu,“ zašklebila jsem se.
„Právě naopak, ještě víc by si tě oblíbil, kdyby viděl, jak úžasného švagra máš.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Jste jak malí,“ vložila se do našeho popichování Alex. „Horší než to dítě,“ ukázala na Miu, která ztratila zájem o suchar a raději se probírala prameny mých vlasů. Sama měla vlásky krátké, spíš takového jemňoučké  chmíří, do kterého jsem hrozně ráda strkala nos a dávala pusinky.
„Právě naopak, miláčku, jako hlava rodiny se musím postarat o to, aby se tvá sestra dobře vdala.“
„Vdávat se v nejbližší době určitě nebudu,“ bránila jsem se.
„A to je ta chyba,“ zdvihl David ukazovák.
„Co to s váma všema je? To je najednou starostí o můj milostný život.“
„Už nejsi nejmladší, švagová,“ mrknul na mě David.
„No dovol.“
„Nechte toho,“ brzdila nás Alex, když jsem se nadechovala k odpovědi typu, že alespoň nejsem před důchodem jako on. Davidovi bylo třicet, takže měl do důchodu daleko, ale na tom v tu chvíli nezáleželo.

„Co kdybys vzal svou dceru do pokojíčku a chvíli si s ní hrál?“ navrhla sestra svému muži a líbezně se na něj usmála.
„Ty mě vyháníš?“
„Holčičí rozhovor.“ Ladně si z obličeje odhrnula vlasy ostříhané na mikádo a zastrčila si je za uši.
„Já bych vám určitě dobře poradil,“ dušoval se David, ale už mi bral Miu z náruče.
„O tom nepochybuju, lásko.“ Nechala se krátce políbit a pak sledovala, jak David s holčičkou v náruči odchází.

Usmívala jsem se jako blbeček. Oni dva byli prototypem fungujícího vztahu. Už jsem viděla, jak se hádají nebo přou, ale vždycky se to nakonec vyřešilo. Jednou bych chtěla mít to, co oni.

„Tak co je?“

Zamračila jsem se. To jsem vážně tak průhledná?

„Co by bylo?“ Odvaha promluvit si s Alex byla najednou fuč. Připadala jsem si jako bláznivá patnáctka, která neví, co očekávat od života. Ve svém věku už bych se měla umět rozhodovat sama, no ne?
„Povídej,“ vyzvala mě a přesedla si ke mně na pohovku.

Povzdychla jsem si. Pověděla jsem jí všechno od setkání na Bahamách, přes zasílání květin až ke včerejší večeři. Neopomněla jsem zmínit hromadu peněz, která se za osobou Edwarda Cullena skrývá a zakončila jsem to svými neopodstatněnými obavami a slibem, který jsem dala Marge.

„Nechci se chovat jako idiot, ale copak bych mohla…“
„Tobě vadí jeho peníze?“
„Ne.“
„Chová se on tak nebo dává najevo, že má peníze?“
„Jen v dobrém smyslu,“ odpověděla jsem okamžitě.
„Vadí ti na něm něco?“
„Hmm…“ zamyslela jsem se. „Ne ani ne, spíš naopak,“ přiznala jsem.
„Tak myslím, že je jasné, co máš dělat.“
„Co?“ Nejspíš jsem si seděla na vedení, protože se na mě Alex shovívavě zadívala.
„Znovu si s ním vyjdi, užívej si to. Sama uvidíš, co z toho vyplyne, proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko,“ mrkla na mě. Tohle pořekadlo používal nás táta. Když nás povzbuzoval, abychom nevzdávaly něco, co jsme ještě nezkusily.
„Asi máš pravdu,“ připustila jsem.
„Jako starší sestra mám pravdu vždycky,“ šťouchla do mě a objala mě kolem ramen. „Hlavně abys byla šťastná.“

Domů jsem jela s lehkou hlavou. Promluvit si s Alex vždycky zabralo. Na obloze se začínaly honit tmavé mraky. Doufala jsem, že to domů stihnu dřív, než začne pršet. Venku bylo dusno a vzduch přímo žadonil o pročistění. Těšila jsem se, jak budu sedět v teple a suchu svého bytu a sledovat, jak po okenní tabuli stékají kapky deště.

Zaparkovala jsem ve chvíli, kdy se z mraků spustily proudy vody. Skvělé načasování. Deštník jsem samozřejmě neměla, takže nezbývalo než ten kousek k domu přeběhnout. Utíkala jsem s kabelkou nad hlavou, což byla naprostá zbytečnost, protože díky větru pršelo ze všech stran.

Pod stříškou vchodových dveří jsem se oklepala jako pes. Netušila jsem, že je možné, aby člověk za několik sekund promokl na kůži.

Vybrala jsem poštu ze schránky a ploužila se do bytu. V botách mi čvachtalo a z vlasů crčely proudy vody.

Svlékla jsem se v malé chodbičce a oblečení rovnou hodila do pračky. Dala jsem si horkou sprchu a pak se s balíčkem pošty usadila na gauč. Většinou se jednalo o reklamy. Objevila jsem dvě obálky, jednu s logem svého operátora, druhá byla čistě bílá s mým jménem a adresou napsanou na počítači. Tu od operátora jsem dala stranou, beztak to bude jen nějaká super speciální, šíleně výhodná nabídka.

Naopak jsem se zvědavě dobývala do té druhé. Byl v ní přeložený list papíru. Zamračeně jsem se dívala na písmenka vystříhaná z novin a časopisů.

Líbil se ti můj dárek? Dej si pozor, abys neskončila jako má chlupatá kamarádka.

Pro jistou jsem papír otočila, jestli jsem něco nepřehlédla. Zkontrolovala jsem i adresu na obálce. Nic se nezměnilo, pořád na ní bylo moje jméno.

Co to má znamenat? Kousla jsem se do spodního rtu. Někdo mi vyhrožuje? Někdo mi dal před dveře mrtvou krysu! Ale kdo a proč?! Nebyla jsem konfliktní člověk. S nikým jsem se nepohádala už pěkně dlouho, a i kdyby, přece to není důvod vyhrožovat mi.

Byla jsem zmatená. Četla jsem si obsah dopisu pořád dokola, ale sdělení bylo stále stejné.

Zvonění telefonu působilo jako výbuch bomby. Trhla jsem sebou. List mi vypadl s prstů.

Chvíli jsem se přehrabovala v obsahu kabelky, než jsem přístroj objevila. Neznámé číslo. Měla jsem chuť to nechat zvonit, ale nakonec jsem hovor přece jen přijala.

„Prosím,“ ohlásila jsem se odměřeným tónem.
„Ehm, tady Edward Cullen.“ V tu ránu byl dopis zapomenut. Vzpomněla jsem si na to, jak blízko včera stál a to stačilo k tomu, aby se mi srdce bláznivě rozbušilo.
„Dobrý den.“
„Takže jste to vy.“ Zdálo se, že si oddychl.
„Neměla bych být?“ Kde vůbec vzal moje číslo?
„Mohla jste to být vy nebo váš tlustý soused, co bydlí nad vámi.“ Měl pravdu pan Barker má opravdu nějaké to kilo navíc.
„Tak jste se trefil. Asi se raději nebudu ptát, kde jste vzal moje číslo.“
„Budu vám vděčný,“ vydechl úlevně a tiše se zasmál. „Asi bych se měl dostat k tomu, proč volám.“
„Buďte tak hodný.“ Musela jsem se držet, abych se nechichotala jako úplná hlupačka.
„Máte na víkend nějaké plány? Doufám, že nemáte.“ Skousla jsem si ret, abych udržela vážnou tvář.
„No… záleží, proč se ptáte,“ řekla jsem váhavě, i když jsem měla chuť okamžitě souhlasit, ať už se jednalo o cokoliv.
„Napadlo mě, že bych vás vzal na piknik, co vy na to? Řekněme v sobotu v deset?“
„Hmm, to by nejspíš šlo. Kam pojdeme?“
„Nechte se překvapit,“ odvětil vesele.
„Nejsem si jistá, že v tomhle případě platí stejné pravidlo jako včera večer.“ Narážela jsem na poznámku o tom, že většinou překvapení zvládám.
„Stejně vám to neprozradím. V sobotu v deset vás vyzvednu.“

Než jsem stihla jakkoliv reagovat, byl telefon tichý. Ten chlap byl jak vítr.

Musela jsem přiznat, že mě představa celého dne stráveného s ním maličko, možná i trochu víc vzrušuje. Už jen jeho hlas mě dokázal rozechvět.

Bohužel do víkendu nějaký ten den zbýval a já musela řešit jiné věci. Na snění bude dost času potom. Teď je třeba zjistit, co má znamenat ten dopis.

Nenechám si vyhrožovat. Od nikoho!

Táááák, moc a moc Vám děkuju za hlasy v povídce měsíce. Čtvrté místo, je naprosto parádní, ani mě nenapadlo, že bych se tam s Tenkou hranicí mohla někdy vyšplhat. Ještě jedno velké díky pro Vás :- *

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 8. kapitola: