Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 4. kapitola

26.07.2013 (09:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3893×

4. kapitola

Zajela jsem k chodníku a pokoušela se vecpat auto velikosti krabičky cigaret do prostoru pro auto velikosti krabičky od sirek. Po milimetrech jsem zajížděla, až jsem si nakonec mohla oddechnout a vypnout motor.

Ze zadního sedadla jsem vzala tašku s dárečky, které jsem nakoupila na dovolené a s širokým úsměvem na rtech jsem přešla silnici a vyhopkala osm schodů.

Nemohla jsem se dočkat svého malého miláčka.

Vyběhla jsem do druhého patra a zaťukala na dveře. Zaslechla jsem vysoký dětský hlásek v překladu oznamující, že jde návštěva, Mia používala svůj vlastní jazyk, nadšené dupání a pak podivné tlumené zvuky, jak se malá sápala po dveřích. Do toho se ozvala Alex, která malou mírnila, aby tak neječela, že se bude paní Teppletonová, jejich v celku milá sousedka neurčitého věku, která ovšem měla ráda svůj klid, bude zase zlobit. Na Miu to neplatilo. Výskala dál zjevně nadšená představou, že se na ni někdo jde podívat.

To už se otevřely dveře a hlasy se staly zřetelnými.

„Jak se má moje princezna?“ zeptala jsem se se smíchem a sledovala, jak se ke mně na vratkých nožkách blíží. Přitom vykřikovala něco, co by se dalo považovat za mé jméno. Klekla jsem si a rozevřela náruč. Skončila na zadečku vypolstrovaném plínkami kousek přede mnou. Natáhla jsem se a vzala ji do náruče. Přitiskla jsem ji k sobě a užívala si, když se mi ty malé dětské ručičky obmotaly kolem krku.

„Ahoj, miláčku, jak ses tady měla?“ zeptala jsem se jí, když mě obdařila vlhkým otisknutím rtíků kamsi na tvář. Mia v odpovědi něco zabroukala a pak mi položila hlavu na rameno.

„Ahoj, Bello,“ přivítala mě Alex. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady, konečně si můžu oddychnout.“ Sestra mě lehce objala a políbila na tvář.
„Ale prosím tě,“ zasmála jsem se.
„Starat se je moje povinnost. Ukaž, vezmu ti ty věci,“ natáhla se po taškách, abych mohla pořádně chytit to klíště.

Bohužel jsme nestihly zavřít v čas. Dveře protějšího bytu se otevřely s tichým, všeříkajícím skřípáním. Povzdechla jsem si.

„Říkala jsem, že tady bude ticho,“ promluvil hlas skřípavý stejně jako ty dveře.
„Omlouvám se, paní Teppletonová. Bella se vrátila z dovolené, malá se na ni moc těšila,“ omlouvala se Alex.

Paní Teppletonová mě přijela pohledem skrz tlustá skla brýlí, která dělala její oči malé jako špendlíkové hlavičky.

„Jste opálená,“ poznamenala.
„Taky jsem si na tom dala záležet,“ potvrdila jsem hrdě.
„Přivodíte si akorát rakovinu kůže,“ varovala mě.
„Co se dá dělat, budu to muset nějak přežít.“
„Jen si z toho dělejte srandu, ještě si vzpomenete, že jsem vás varovala,“ zakývala vědoucně prstem. „A teď mi povězte… dostal vás tam nějaký hezky stavěný okouzlující mladý muž?“ zamrkala na mě.
„Paní Teppletonová,“ vyjekla Alex, jako by se bála, že by mohla  mít tahle konverzace špatný vliv na Miu.
„No co, myslíte snad, že žiju v klášteře? Za mých mladých let byly dovolené to nejlepší místo na…“
„Pár jich tam bylo, ale nestojí to za řeč,“ skočila jsem jí do řeči, protože jsem vážně netoužila vědět, na co přesně byly dovolené dobré.

Mia se začala vrtět a tak jsem ji postavila na zem. Zaběhla do bytu a už jsem slyšela, jak kramaří hračky.

„Příště mě vemte s sebou, já vám ukážu, jak se na to musí. Ráda jsem vás viděla.“

Než některá z nás stihla říct slovo, mohly nám odpovědět leda zavřené dveře.

„Ta ženská mě nepřestane překvapovat,“ zašeptala jsem, když jsme se usadily na pohovce. Maličko jsem se bála, že by mě mohla i přes několik stěn slyšet. U paní Teppletonové nikdo neví.
„A to jí vídáš jen zřídka,“ řekla Alex a její tón naznačoval, že o hodně přicházím.

„Tak jak ses měla? Užily jste si to?“
„Byla to paráda, palmy, moře…“ Mia mi donesla panenku a autíčko. Panenku jsem musela držet, s autíčkem mi jezdila po noze nahoru a dolů.
„Kdo je ten dotyčný, který nestojí za řeč?“ zaútočila na mě přímo.
„Cože?“
„No ten, o kterém jsi neřekla paní Teppletonové.“  Protočila jsem oči.
„Nikdo takový není.“
„Tváříš se nějak divně.“

Divně možná proto, že jsem si vzpomněla na bezdomovce lomeno zloděje Edwarda, ale on se mezi ty dobře stavěné okouzlující mladíky počítat určitě nedal.

„Jsem v pohodě.“
„Dobře a teď mi musíš všechno vyprávět.“

Řekla jsem jí skoro všechno. Byly určité zážitky, které jsem si nechala pro sebe. Usoudila jsem, že Alex nebudu zbytečně rozrušovat, což by plážové přepadení jistě způsobilo. Rozdala jsem dárečky. Plyšový delfín pro Miu měl velký úspěch. Malá ho pořád pusinkovala, hladila ho, dávala mi papat, houpala ho. Při pohledu na ni mě nejednou napadlo, jaké by to bylo mít vlastní malou Miu, ale pokaždé jsem tu myšlenku rychle zahnala, protože na vlastní děti bylo času dost. Navíc mi chyběl docela významný detail a to manžel nebo aspoň muž, který by se stal otcem mých dětí.

Dala jsem si s Alex rychlou večeři a litovala, že jsem nestihla Davida, který byl dlouho v práci. Pak už jsem spěchala domů, protože mě druhý den ráno čekalo vstávání. Po dlouhé době bude budíček v nekřesťanskou ranní hodinu. Ale… do háje, já se do té práce vážně těšila.

#####

„Měl takováhle ramena,“ rozpřáhla jsem ruce, abych svou myšlenku převedla do skutečnosti. „Vysoký byl aspoň dva metry…“ Popisovala jsem někoho neznámého, jen abych udělala Marge radost. „Tmavý fešák, co láme jedno srdce za druhým,“ dokončila jsem.
„Vymýšlíš si, že jo?“ zeptala se mě podezíravě a pevně utahovala kličku na tkaničce boty.
„Já? Ne, byl to fakt kořen.“
„Vyfotila jsi ho?“
„Bohužel, na to nebyl čas.“
„Takže kecáš, ale i tak si to budu aspoň představovat,“ zazubila se. „Pohni trochu, jinak přijdeme pozdě. Nějak jsi tam zlenivěla,“ rýpla si.
„Já jsem nezlenivěla, jen ty mě nenecháš se převlíknout,“ vyplázla jsem na ni jazyk.

Před ranní poradou jsem vedla ještě několik podobných rozhovorů. Všichni dychtili po detailech mé exotické dovolené, kterou si nejspíš představovali úplni jinak, než tomu bylo ve skutečnosti. Odpovídala jsem a přikyvovala. Pak se k nám přidal Lou, který mě přivítal jako ztracenou dceru a už nebyl na další hovory čas.

„Rvačka na oddělení s přímým dozorem… jak jste na tom s hledáním viníka?“ Kapitán Shepperd se rozhlédl po přítomných.
„Co se stalo?“ špitla jsem k Marge.
„Prowt je na samotce, podle svědků si začal on,“ ozval se Lou a sekl po mě varovným pohledem, abych držela pusu.
„Dobře.“ Kapitán se zamračil do papírů a nadzdvihl si malé brýle bez obrouček, které mu seděly na nose. „Zvýšená ostraha… je třeba posílit dozor na chodbách…“

Šla jsem na směnu a cestou uvažovala o tom, co mi Marge v rychlosti prozradila. Rvačka mezi Prowtem, Potterem, Davisem a Dannym. Dost zvláštní kombinace. Pottera jsem občas vídala v Davisově společnosti, ale Prowt s Dannym se drželi dál.

Podle Marge, která to ovšem věděla jen z doslechu, se Davis slovně navážel do Pottera a Prowt svého kamaráda bránil. To se mi nezdálo pravděpodobné. Ve vězení si každý hleděl svého a neexistoval boj za přítelovu čest. Byli jen oni sami, nic víc. Jak do toho zapadal Danny, zůstávalo otázkou. Neuměla jsem si představit, že by se mohl zaplést do rvačky svým vlastním přičiněním. Možná za to mohla jeho mladická horlivost. Nebo prostě stál na špatném místě ve špatnou dobu.

Usoudila jsem, že už to nevyřeším. Prowt byl potrestaný a jeho spolurváči dostali napomenutí. Mohla jsem je jen pozorovat a hlídat je, aby se to neopakovalo. To přece byla moje práce.

Vešla jsem do místnosti a ucítila na sobě pohledy všech.

Vítám vás, pánové, řekla jsem v duchu. Nechybělo šuškání i hlasitější poznámky, které jsem přešla bez jediného slova.

Nasadila jsem svůj nejpřísnější výraz a pustila se do prohlídky. Neohrožená dozorkyně Swanová je zpět, pomyslela jsem si.

Potter měl roztržený ret, Davis oteklý nos a Danny fialové oko. Krásně vymódění. Překvapilo mě, že Potter mlčel. Naposledy byl vzpurný a velký drsňák, tentokrát se mi vyhýbal pohledem a dělal, jako že tam ani nejsem. Nemohla jsem si nevšimnout nového přírůstku. Před pár okamžiky jsem si četla jeho složku. Napadení s ublížením na zdraví pro pár drobných a následné výtržnictví. Achrie Stone. Věkem asi jako já, středně vysoký, trochu při těle. Jemu jsem věnovala nejdelší pohled, aby pochopil, jak to tady chodí. Při Dannyho nadšeném úsměvu a pozdravení jsem měla co dělat, abych se neusmála. Vypadal komicky. Trochu mi připomínal štěně s flíčkem na oku.

Vrátila jsem se na své místo a ještě jednou přejela prostor pohledem. Když jsem si sedla, začala volná zábava.

Bylo to jako každou jinou směnu. Bzučení jak v úlu, hluboký mužský i trochu vyšší zženštilý smích. Byla jsem vůbec pryč?

„Měla jste hezkou dovolenou?“ Jak jsem říkala, Danny se přimotal, kam mohl.
„Bylo to fajn,“ odpověděla jsem stručně.
„Moc vám to sluší. Už se nám po vás stýskalo,“ vykládal dál.

Poslouchala jsem ho, ale nereagovala. Byl milý, ale podobný rozhovor by byl až moc osobní.

„Asi už víte, že tu byla rvačka,“ prstem si namířil na oko, které mluvilo za vše.

„Hele, mladej, nechtěl bys držet klapačku? Nikdo není zvědavej na tvoje laškování s dozorkyní. Stejně nemáš u takový buchty šanci, ta má radši pořádný chlapy jako jsem já,“ nechal se slyšet Archie, který se najednou objevil vedle Dannyho.
„Takhle byste o slečně Swanové mluvit neměl,“ řekl Danny.
„Tak slečna Swanová, doutnají ti koule mladej,“ vyprskl Archie.
„Nic mi nedoutná,“ rozčílil se Danny a oběma rukama do Archieho strčil. Mezitím si získali pozornost většiny osazenstva, které se začalo pomalu slézat, aby měli všechno, co se stane z první řady. Protože byl Danny poloviční, bylo jasné, že Archiemu nemůže jeho útok nic udělat. Neustoupil ani o krok, ale v jeho pohledu se nebezpečně zablýsklo. Věděla jsem, že plánuje útok.

Ve vteřině, kdy začal zvedat ruku, jsem vyskočila a hlasitým výkřikem ho zarazila.

„To by stačilo. Jestli z toho nechcete mít problémy, půjdete každý na jinou stranu a budete se ignorovat.“

Viděla jsem, jak Archie váhá, nejraději by si to vyřídil ručně.

„Myslím, že jsem to řekla jasně!“ Varovně jsem se po něm podívala. Bylo jasné, že si ze mě moc nedělá, ale nakonec poslechl a odešel si sednout do ústraní.
„Ty taky Danny!“
„Dobře.“
„Vy si taky jděte po svém,“ mávla jsem na dav, „tady není nic k vidění.“

„Ach jo, mohla být sranda.“
„Chtěl bych vidět, jak by si Archie poradil s tím mrňousem.“
„Nebo ten mrňous s Archiem,“ zasmál se někdo jiný.

Nechala jsem je mluvit, to bylo taky jediné, co mohli dělat.

První den v práci po dovolené byl vlastně docela úspěšný. Zabránění další rvačce, která by se nejspíš ani rvačkou nazývat nedala, protože Danny by proti Achriemu neměl šanci, taky jsme odvedli na ošetřovnu dva vězně, kteří dostali horečku a v neposlední řadě jsem si domluvila drink s Marge a pár ostatními kolegy, na který jsem se moc těšila.

Plná energie a neuhasínajícího optimismu jsem nasedla do auta a vyrazila k domovu. Čekala tam na mě hromada prádla a taky bych si měla zajít na nákup.

Cestou od auta jsem v kabelce vyštrachala kousek papíru a tužku a začala sepisovat seznam potravin, které by v mé lednici určitě neměly chybět. Odemkla jsem si a okusovala konec propisky. Možná bych mohla koupit nějakou zeleninu a ovoce. Při stoupání po schodech přibývaly další položky. Díky svému zaujetí mým jídelníčkem na příštích několik dní jsem málem kopla do vázy, která stála před dveřmi mého bytu.

Zamračila jsem se. Tužku a nákupní seznam jsem hodila zpátky do kabelky a sehnula se pro vázu s kopretinami. Bylo jich snad padesát.

„Nějaký omyl,“ zamumlala jsem a chtěla ji tam nechat, ale všimla jsem si malé obálky zapíchnuté v květech.

Vytáhla jsem jednoduchou kartičku a přečetla si vzkaz.

Jsou jako vy, Bello. Čisté a okouzlující.

„A to je jako co?“ Zuřivě jsem kartičku otáčela, abych zjistila, jestli tam někde není nějaké jméno nebo třeba adresa, ale nic, jen těch pár slov.

Jsem čistá a okouzlující? Těžko.

Nikdo mi nikdy kytky neposlal.

Zírala jsem na kytici, namáhala si mozek, ale nevymyslela vůbec nic. Nakonec jsem si řekla, nad tou hádankou přece nestrávím celé odpoledne. Je to jen kytka, nic víc.

Odemkla jsem byt, objala vázu oběma rukama a jen proto, že by bylo škoda květiny vyhodit, jsem si je vzala s sebou. Aspoň to jsem si říkala, když jsem do nich zabořila obličej a zhluboka nasála jejich vůni.

Je za námi další kapitola.

Kdopak asi poslal Belle květiny? Nějaké tipy? ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 4. kapitola: