Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice 23. kapitola

25.12.2013 (12:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5301×

23. kapitola

Pak šlo najednou všechno ráz naráz. Danny v ruce držel Margeinu zbraň a silně ji uhodil do hlavy, takže se složil k zemi. Nestačila jsem vůbec zareagovat, jak rychle se to stalo. Sahala jsem po své zbrani, ale bylo pozdě.

„To ani nezkoušej,“ varoval mě hlas, který jsem téměř nepoznávala. Ten tam byl ten milý kluk, který mi tu přirostl k srdci. Díval se na mě mladík s výsměšnýma pichlavýma očima a úšklebkem na tváři. Mířil na mě Margeinou zbraní. „Vyndej ji a polož ji na zem,“ nařídil mi. „Dělej,“ zařval, když jsem zaváhala.

Přemítala jsem, jaké mám asi šance a usoudila jsem, že moc velké nebudou.

Uvolnila jsem zbraň z pouzdra a položila ji na dlážděnou podlahu.

„Hodná holka,“ pokýval spokojeně hlavou. „A teď ji kopni ke mně.“ Opatrně jsem kopla do pistole, která s rachocením přistála u Dannyho nohou. Aniž by ze mě spustil oči, sehnul se, zvedl ji a namířil na mě.

„Teď se trochu projdeme.“
„Danny, proč to děláš? Takhle si jen zhoršíš svůj trest.“ Modlila jsem se, abych ho dokázala přesvědčit, že dělá chybu. Někde v něm přece musí být ten kluk, kterého jsem denně potkávala.
„Drž hubu!“ okřikl mě. „Jdeme.“

Přemýšlela jsem, kam mě chce odvést, když se to tady hemžilo dozorci, nebude trvat dlouho a na někoho narazíme.

„Pohni, nejsme na procházce.“ Do zad mě šťouchl hlavní zbraně.

Pokoušela jsem se vymyslet něco, cokoliv, co by mě dostalo z téhle prekérní situace. V zádech jsem cítila pistoli, a kdo ví, kam mířil tou druhou. Sama jsem neměla možnost, něco udělat.

Pokud jsem si myslela, že neví, kam mě vede, pletla jsem se. Nasměroval mě do výslechové místnosti. Zamknul za námi a opřel se o dveře.

„Jsou tady kamery,“ upozornila jsem ho.
„Myslíš, že jsem tak blbej a nevím to?“
„Nemyslím si, že jsi hloupý,“ uklidňovala jsem ho.
„Myslíš!“ vyštěknul. „Sedni si,“ nařídil mi a hlavou kývnu k židli u stolu.

Počkal, až splním jeho příkaz a pak se posadil naproti. Zbraně v rukou stále připravené k výstřelu.

„Danny, takový ty přeci nejsi,“ zkusila jsem to ještě jednou po dobrém.
„Ty nemáš ani páru jakej jsem. Myslel jsem, že ji jiná, byla jsi jiná,“ zdůraznil, „ale jsi stejná jako ostatní. Kašleš na všechny.“ Zdálo se, že se rozbrečí.
„Nechtěla jsem ti nijak ublížit. Danny, ty nemáš bratra, že ne?“ zeptala jsem se opatrně, abych ho nerozčílila ještě víc.
„Takže už jste na to přišli,“ uchechtl se.
„Kdo je to, Danny? Proč za tebou chodil jako tvůj bratr?“ Chopila jsem se příležitosti, že je ochoten odpovídat a zpovídala ho.
„Tobě to ještě nedošlo?“ zachechtal se, jak jsem ho svou otázkou pobavila. „Nakonec to bude větší zábava, než jsem si myslel.“

Než jsem stihla otevřít pusu a ptát se dál, přerušil mě hlas z reproduktoru na stěně.

„Froddere, dozorce Willson.“
„Konečně,“ zahučel Danny.
„Je dozorkyně Swanová v pořádku?“ staral se Lou.
„Odpověz mu.“
„Jsem v pohodě, Lou. Marge leží…“
„Mělas mu jen odpovědět!“ skočil mi do řeči Danny.
„Froddere, tím, že držíte dozorkyni, ničeho nedosáhnete. Pusťte ji a promluvíme si.“

Danny vyprskl smíchy. „To si vážně myslíte, že jsem tak blbej? Podmínky si tady kladu já,“ připomněl, kdo je tu v tuhle chvíli pánem.
„Co chcete?“
„Chci ven. A chci mít klid a taky prachy pro sebe a mámu.“
„Vaše matka by nebyla ráda, kdyby vás takhle viděla,“ řekl Lou, zjevně v naději, že to na Dannyho nějak zapůsobí.
„O mojí matce tu nemluv,“ vyštěkl. „Chci auto a milion dolarů, to všechno do hodiny, jinak ji odprásknu. A nezapomeňte, na to, že chci čistej rejstřík.“
„Hodina je málo,“ namítl Lou. „Tolik peněz za tak krátkou dobu neseženeme.“
„Dobrá, máte hodinu a půl, ani o minutu víc,“ zakončil to Danny.

Začínal se potit, oči měl skelné a vodnaté. Ruce se zbraněmi však stále stejně sebejistě mířily na mě.

„Takže sebereš prachy a utečeš se svou matkou?“ udržovala jsem konverzaci a rozhlížela se kolem. Nikde žádná úniková cesta, pokud nepočítám zamčené dveře.

Zběsile zavrtěl hlavou.

„Nezasloužím si být tady, nezasloužím si, aby se se mnou zacházelo jako s kusem hadru.“
„Kdo s tebou tak zachází, Danny? Já se ke všem chovám slušně.“
„Tys byla jiná. Myslela jsem si, že jsi. Mělas mě ráda, vím to, něco mezi námi bylo. Jenže pak ses změnila. Našla sis toho pracháče. Prachy jsou lepší než nějakej ubohej vězeň,“ řekl rozčileně. Pak se však jeho výraz změnil. „Ale teď, můžeme začít znovu. Někde jinde, jen my dva. Budu mít peníze, postarám se o tebe jako o královnu.“

Nemohla jsem být víc překvapená. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by ke mně mohl Danny něco cítit. Netušila jsem, že si mé přátelské chování vyloží jinak a po svém. Nejspíš jsem porušila jedno ze základních pravidel mé práce. Sbližování s trestanci. Ačkoliv jsem si myslela, že mé chování je v pořádku, nebylo tomu tak. Danny došel k mylnému závěru a celé nás to dostalo až sem.

„Jak víš o Edwardovi?“ Tahle poznámka mě zaujala.
„Nechápeš to, že ne?“ položil mi otázku. Zavrtěla jsem opatrně hlavou, nechtěla jsem ho rozčílit. „Já tě miluju,“ vyznal se mi, „musel jsem tě nějak dostat zpátky. Mám venku pár přátel, který mi pomohli. Mělo to dopadnout jinak, měla ses ke mně vrátit, měli jsme být šťastní,“ mluvil tak, jako bychom snad někdy byli pár. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale potřebovala jsi ukázat, jak se máš chovat. A pak tu byl on… škoda, že jsem u toho nemohl být sám,“ povzdechl si zklamaně. 

V hlavě jsem si skládala dohromady všechno, co mi řekl. Byla jsem tím zmatená. Jenže pak to začalo zapadat do sebe.

„Ta krysa, panenka… ten kdo za tebou chodí, to on…“
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl honem omluvně a dokonce se na mě usmál.
„Ale ublížil. A Edward?“
„Ten neměl odejít po svých.“
„Panebože, Danny, co jsi to udělal?“ Danny, kluk, kterého jsem považovala je jednu z mála dobrých věcí, které se zde vykytovaly. Byl milý, hodný. Správně použitý minulý čas. Byl. V okamžiku, kdy jsem seděla u výslechového stolu a doufala, že nakonec vyjdu ven celá a živá, jsem viděla jeho pravou tvář. Zákeřná osoba, která se neštítila ničeho. Nezáleželo na tom, že vlastně nic z toho, co se stalo, neudělal osobně, šlo o to, že s tím přišel, on byl strůjce.
„Chtěl jsem tě jen přivést k sobě,“ řekl šeptem, oči zase plné slz. Jeho nálada se měnila z minuty na minutu.
„Ale my jsme nikdy nebyli spolu,“ namítla jsem a neuvědomila si, co ta slova můžou způsobit.

Dal mi facku, až mi hlava klinkla k rameni. Díky zbrani v jeho ruce to bylo daleko bolestivější. Roztrhl mi ret.

„Lžeš!“ řval. „Vím, že jsi mě milovala.“ V ústech jsem ucítila kovovou pachuť, jak jsem se kousla do tváře.

„Froddere,“ ozval se znovu Lou. „Pokud jí ublížíš, nebudu moc splnit všechny tvoje podmínky.“
„Ale houby, uděláte všechno, co chci.“ Na důraz svých slov se zvedl a zbraní mi zamířil přímo doprostřed čela. „Stačilo by jednou stisknout.“

Dokázala jsem si představit, jak Lou nadává a mračí se. Určitě přemýšlí, jak to co nejdýl zdržet a dostat mě odsud.

„Peníze tu budou do hodiny Froddere.“
„Dobře, za hodinu se ozvěte, mi si tu ještě trochu popovídáme.“

Pak si přestal všímat okolí a opět se zaměřil na mě.

„Budeme mít krásný život. Zahrnu tě přepychem, budeš moct mít, co bude chtít,“ sliboval mi. „Ukážu ti, jak moc tě miluju a vím, že tvoje city ke mně se taky vrátí.“
„Danny, mohli bychom si o tom promluvit, kdybys na mě nemířil tou zbraní. Není mi to příjemné,“ zkusila jsem to zahrát na jeho city ke mně, pokud se tak tomu dá říkat. Zdálo se, že Danny by spíš potřeboval lékaře.
„Je mi to líto, ale musí to být. Zatím ti nevěřím, ale až budeme sami, bude to jiné. Uvidíš.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Na to snad ani nebylo, co říct. Mlčela jsem pohroužená do svých myšlenek.

V tuhle chvíli bych se měla setkat s Edwardem. Jaké by to asi bylo? Kdybych se nedostala do téhle šlamastiky s Dannym, asi bych se mu pokoušela odporovat a doufala, že mě nepřemluví. Teď bych mu nejraději skočila do náruče a řekla mu, jak moc ho miluju. Byla jsem tak hloupá! Ztratila jsem drahocenný čas. Trápila jsem se, místo, abych si užívala chvil s ním. Pozdě litovat. Teď už to nevrátím.

Pokud dostanu ještě šanci, a že já ji dostanu, musela jsem tomu věřit, urovnám to s ním a budu si vždycky vážit toho, co mám.

„Froddere,“ přerušil proud mých myšlenek Louův hlas. „Nechcete něco k jídlu nebo k pití?“
„To by se vám tak hodilo,“ rozkřikl se Danny, opět rozčílený. „Abyste se sem dostali,“ odfrkl si. Pak jsem uslyšela něco, co mi vlilo adrenalin do krve, která začala kolovat v žilách šílenou rychlostí.

Na Loua, který nevypnul mikrofon, někdo promluvil. A ten někdo zněl přesně jako Edward. A já se neudržela. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, každopádně jsem zašeptala jeho jméno. Danny vyskočil, jako by ho píchla vosa.

„Co ten tady dělá?! Nemáš s ním být!“ Máchal pistolemi a já se bála, abych omylem nevystřelil. Oči mu těkaly sem a tam, byl zpocený a rozlícený. „Jsi moje. Já tě miluju,“ ječel najednou vysokým hlasem.
„Já vím, Danny,“ pokusila jsem se ho uchlácholit, ale pravděpodobně jsem to ještě zhoršila.
„Lžeš, kdybys to věděla, byla bys se mnou. Jsi děvka, taháš se s ním za prachy. Vím to!“ Vrtěla jsem hlavou a neopovážila se pohnout. Danny byl najednou úplně mimo. „Zasloužíš za to potrestat. Je mi to líto, ale musí to být.“ Hlas mu zněl najednou klidně, ale přesto jsem věděla, že je to horší, než kdyby řval. „Nejsi, jako jsem doufal a nezasloužíš si mou lásku.“

„Froddere,“ řekl Lou varovně, ale Danny si ho vůbec nevšímal.

Obešel stůl a postavil se za mou židli.

„Můžeš jim ještě něco říct, jestli chceš.“ Hlavní pistole mi kroužil po spánku. „Na rozloučenou,“ dodal.

Dlaně se mi potily, dech se zrychlil a žaludek se mi sevřel.

„Froddere, neblázněte!“
„Já nejsem blázen. Neuděláte ze mě blázna,“ zaječel Danny. „Takže co? Řekneš něco?“
„Jo,“ vyhrkla jsem a pak udělala to, co mě právě napadlo. Rukama jsem se zapřela o stůl a prudce se převrátila se židlí dozadu. Danny, který to nečekal, se zapotácel, upadl a pistole mu vypadly z rukou.

Musela jsem jednat rychle. Viděla jsem obě zbraně a vrhla se po té blíž. Nic jsem neslyšela a viděla jsem jen kovovou pistoli ležící pár kroků ode mě.

Danny měl stejný nápad. Chytil mě za nohu, aby mi zabránil v pohybu. Bránila jsem se, jak se dalo. Schytala jsem od něj pár pořádných ran, z nichž mě některé poslali k zemi, ale nevzdávala jsem se.

Podařilo se mi špičkami prstů uchopit pistoli za zásobník. Zabrala jsem, co nejvíc to šlo, abych ji mohla vzít do ruky, a pak jsem s ní Dannyho, který na mě ležel téměř celým tělem, praštila po hlavě.

Jeho ochablé tělo mě celou zavalilo. Napadlo mě, jestli jsem ho nezabila. Snažila jsem se osvobodit, ale to už se do výslechové místnosti někdo dobýval. Netrvalo dlouho a Dannyho tělo zmizelo.

„Bello, Bello! Bolí tě něco? Jsi celá?“ ptal se Lou, který se nade mnou skláněl. Najednou jsem neměla sílu. Celé tělo mě bolelo.

Než jsem stihla Louovi odpovědět, zmizel jeho obličej z mého zorného pole a objevila se tam Edwardova tvář. Nezemřela jsem náhodou já? Byl krásnější, než kdy předtím a světlo mu kolem hlavy vytvářelo svatozář.

„Jsi v pořádku? Udělal ti něco?“ Opatrně mi rukama přejížděl po těle, aby objevil nějaké zranění.
„Nic mi není,“ řekla jsem.

Edward se zarazil a pak si mě prudce přitáhl do náruče. Mému tělu se to příliš nelíbilo. Ozvala se všechna ta místa, která se setkala s Dannyho pěstí. Ale i když mě mačkal až moc, nestěžovala jsem si. Sama jsem ho k sobě tiskla. Spadlo ze mě napětí a úleva, která se dostavila, vyplavila ven horké slzy.

„Vypadneme odtud,“ zamumlal Edward. Zvedl mě do náruče a někam odcházel. Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a podívala se za jeho záda. Dva dozorci se skláněli nad Dannym a kontrolovali jeho životní funkce. Odvrátila jsem pohled a zavrtala se nosem do Edwardova krku.

Edward mě naložil do auta. Za celou cestu do svého bytu mě nepustil z náruče. Šeptal mi do ucha slova, která nedávala smysl, ale uklidňovala mě. Připadala jsem si unavená, zvláštně otupělá.

V bytě mě Edward odnesl rovnou do postele. Položil mě na měkkou matraci a sedl si na její kraj. Vzala jsem ho za ruku, abych s ním neztratila kontakt. Bylo pro mě zvláštně důležité dotýkat se ho, uvědomovat si jeho přítomnost všemi smysly.

„Budeš mít modřinu,“ řekl a ukazovákem mi přejel po tváři, kam mě Danny nejednou uhodil.
„Asi jich bude víc,“ zašeptala jsem.
„Měl jsem ho zabít,“ zamručel nenávistně. Zavrtěla jsem hlavou.
„On je nemocný.“
„On ti ubližoval. Rozdělil nás.“
„Edwarde…“ začala jsem, ale nevěděla, jak mám pokračovat, jak říct, že všeho, co jsem řekla, lituju a nemyslela jsem to tak.
„Já vím.“
„Myslím, že nevíš. Lhala jsem ti,“ přiznala jsem.
„Já vím,“ řekl znovu. Jak by mohl.
„Ne, nevíš. Řekla jsem, že nemůžu překonat tvé poloupírství, to není pravda. Nevadí mi to. Miluju tě. Jen jsem se o tebe bála…“ Přiložil mi ukazovák na rty.
„Já vím. Holly za mnou byla.“ Překvapeně jsem zamrkala.
„Byla za tebou Holly?“
„Prý se nemohla dívat, jak si ničíš život a tak mi chtěla domluvit, abych s tím něco udělal,“ vysvětlil.

Za normálních okolností bych ji asi sprdla, ale teď jsem byla ráda, že to udělala. Aspoň někdo měl rozum.

„Odpustíš mi?“ zeptala jsem se opatrně.
„Vážně sis myslela, že mě musíš chránit?“
„Ano, myslela. Vždycky budu chránit to, co miluju.“
„Ale příště mi to řekneš, ano?“ nabádal mě a maličko se ke mně sklonil.
„Řeknu,“ slíbila jsem a sledovala, jak se ke mně přibližuje.
„Tak ti tedy odpouštím,“ zašeptal se rty přitisknutými na mých.

KONEC

Kapitolu vkládám 23.12., protože nevím, jestli tu na Štědrý den bude někdo, kdo by ji vydal. Je to můj malý vánoční dárek pro Vás. Chtěla bych Vám popřát šťastné a veselé Vánoce a všechno nejlepší do nového roku. :-)

Snad Vás konec nezklamal a je alespoň trochu podle Vašich představ. :-) Všem chci poděkovat za podporu, kterou jste mi při psaní této povídky věnovali. Jste nejlepší! ;-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice 23. kapitola: