Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 22. kapitola

18.12.2013 (08:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4214×

22. kapitola

„No tak, zlatíčko, přece bys neplakala,“ snažila jsem se utěšit neteřinku, která se rozhodla, že nejlepší způsob jak si hrát bude pokoušet se vylézt na palmu, kterou měli v obýváku ve velkém květináči. Nejenže rostlina nespolupracovala, taky teta ji okamžitě čapla a odtáhla pryč. Teď se vztekala, kroutila se jako malé hádě a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.

„Mio, s kytičkama si nemůžeš hrát,“ říkala jsem, ale stejně tak dobře jsem mohla mluvit o problémech na středním východě. Malá vřískala a nabírala rudou barvu.

Hloupá, hloupá, hloupá, opakovala jsem si v duchu. Nabídla jsem se, že malou pohlídám, aby si Alex s Davidem mohli užít večer ve dvou, když mě tu mají stále za zadkem a takhle to dopadá. Mia byla sladká holčička, ale když přišel záchvat dětského vzdoru, měla jsem chuť utéct někam hodně daleko.

„No tak, půjdeme si hrát s kostkama, co ty to?“ Nic, pokud nepočítám táhle zavytí.

Už abych se odstěhovala. Možná to ode mě bylo hnusné, ale opravdu jsem toužila po osobním prostoru. Ale určitě jsem nebyla sama. Bohužel můj starý byt byl již pronajatý, takže jsem musela hledat. Nebyla to žádná sranda. Jedno bylo moc drahé, další moc malé a ten další v katastrofálním stavu. Kam zmizelo veškeré slušné bydlení?

„Mio, no tak.“ Překřičet ječící dítě je umění. V takových chvílích jsem si byla jistá, že já nikdy děti mít nebudu.

Od Alex jsem věděla, že v takových okamžicích je nejlepší ji buď nechat vyvztekat nebo odvést její pozornost. Bohužel jsem neměla nervy na to poslouchat ten řev, takže jsem se rozhodla pro to druhé.

Nechala jsem Miu válet se a sama jsem se pustila do stavění komínu.

„Hele jaký tu máme komín,“ řekla jsem holčičce, která si mě ale vůbec nevšímala. „Bác.“ Strčila jsem do kostiček a komín se zřítil. Pokud jsem si myslela, že ji ten zvuk zaujme a přestane vyvádět, mýlila jsem se.

Přišoupla jsem pár kostek až k ní, ale vztekle do nich kopla nožkou. V obličeji byla celá rudá a zpocené vlásky se jí lepily k čelu. Málokdy jsem Miu viděla v takovém stavu, a když už si na to Alex stěžovala, nevěřila jsem, že by toho byl náš andílek schopný. Nyní jsem se přesvědčila, že je toho víc než schopná.

„Tak já si budu hrát sama,“ oznámila jsem a to ji roznítilo snad ještě víc. Nemohlo by se k dětem dávat dálkové ovládání? Vypnout, zapnout, snížit hlasitost…

Do toho randálu, který vycházel z malého tělíčka mé neteře, někdo zazvonil. Paráda. I když bych Miu nejraději zavřela v pokojíčku, aby nikdo neviděl, jak to tu spolu teď vedeme, vzala jsem ji do náruče a vydala se ke dveřím. Bála jsem se, aby si náhodou nějak neublížila.

„Podíváme se, koho to sem čerti nesou. Kdopak asi přišel navštívit malou ubrečenou holčičku?“

Otevřela jsem dveře, a protože si Mia jedla vlasy, jala jsem se toho, odhrnout jí je z rozpálené tváře. Šklebila se na mě, čelo se jí krabatilo a horké slzy vytrvale kanuly z očí. Když jsem usoudila, že lepší už to nebude, vzhlédla jsem konečně k příchozímu.

Málem jsem omdlela.

„Edwarde?“ Neměla to být otázka, ale najednou jsem si nebyla jistá, jestli se mi to nezdá.
„Ahoj, Bello,“ řekl tím svým úžasným hlasem. Mé tělo okamžitě zareagovalo. Srdce se mu rozeběhlo naproti a já měla co dělat, abych se mu nevrhla do náruče.

Co tu dělá? Proč přišel? Jak se tváří? Co mi chce říct? Tolik otázek a odpovědi žádné. Nebyla jsem schopna nějak zareagovat, cokoliv mu říct.

„Ahoj, Mio,“ zavrkal na holčičku a hned mi ji bral z náruče. „Ubližuje ti teta? Pojď ke mně.“ Než jsem se nadála, měl Miu usazenou na paži a prsty jí opatrně utíral slzičky. „No vidíš, už je dobře.“ Jen jsem zírala. Malá přestala vyvádět a dokonce se na něj usmála. No ale… mohl by se jí někdo divit?

Byla jsem jeho přítomností tak zaskočená, že jsem jen koukala a v hlavě mi to šrotovalo.

Když jsem ho viděla, jak se mazlí s malou, měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Jak mi chyběl. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím a najednou je tady. Stojí přede mnou a usmívá se na holčičku ve své náruči.

„Jak se máš?“ oslovil mě najednou a nechal Miu, aby zkoumala jeho palec.
„Eh… no… já…“ zazněla moje inteligentní odpověď. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se konečně a nepatrně si oddychla, že jsem konečně promluvila jako inteligentní člověk.
„Přišel jsem si promluvit,“ řekl. „Ale to může počkat,“ dodal s pohledem na Miu.
„Právě ji hlídám. Alex šla na večeři s Davidem,“ vysvětlovala jsem, jako by to snad někoho zajímalo.
„Můžu jí dovnitř? Třeba bych ti mohl pomoct.“

Zaváhala jsem jen na okamžik. Tak strašně moc jsem chtěla být silná a poslat ho pryč, ale na druhou stranu jsem šíleně toužila po jeho přítomnosti, které jsem se byla nucena vzdát. Nakonec to rozhodla malá, která se ho v okamžiku, kdy jsem si ji od něj chtěla vzít, chytila jako klíště a odmítala pustit.

„Zdá se, že jo.“ Uhnula jsem, aby mohl vejít. Na pár vteřin jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a doufala, že to nějak zvládnu. Rozhodla jsem se to brát jako dar z nebes. Poslední pohled na Edwarda, možnost rozloučit se s ním uvnitř sama sebe.

Nakonec Edward strávil podvečer hraním si s Miou. Moje komíny se jí nelíbily, jeho nadšeně bourala. Poslouchala ho, jak čte z knížky, strkala mu autíčka a pořád po něm lezla.

Já jsem seděla na kraji gauče a neustále jsem se vrtěla, jak jsem byla nervózní. Přemýšlela jsem, jak se k nim přidat, jestli bych měla zapříst hovor a o čem mluvit, možná o počasí? Dopadlo to však jen tak, že jsem si rozkousala ret do krve a nevydala ze sebe ani hlásku.

Mia mě okázale ignorovala, dneska jsem nebyla oblíbená teta. Edward po mě házel pohledy, ze kterých, ačkoliv jsem se opravdu snažila, jsem nedokázala nic vyčíst. Když nechtěl, nasadil tvář pokerového hráče a ostatní měli smůlu. Ale možná to tak bylo lepší. Nebudeme nic řešit. Edward se za chvíli zvedne a odejde. Tentokrát už navždy.

Edward však zůstal až do doby, kdy šla Mia spát. Jelikož mi holčička odmítala odpustit, začala zase vřískat, když jsem ji vzala s tím, že se půjdeme vykoupat. Jedinou možností bylo vrátit ji Edwardovi. Omluvně jsem se na něj usmála. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

Když jsem mu malou předávala, otřel se svými prsty o mé. Zachvěla jsem se. Pořád byl mezi námi ten starý náboj. Jakmile malou pevně držel, ucukla jsem.

Edward si při koupání počínal víc než zručně. Na muže, který dítě neměl, si poradil bez problémů. Uvažovala jsem, jestli na tom má zásluhu to jeho poloupírství. Opatrně malou oblékl do pyžamka a uložil do postýlky. Mia mu strčila pohádkovou knížku, kterou měla položenou na nočním stolku, takže jí opět četl, i když jsem ho ujistila, že to rozhodně nemusí a že už to zvládnu. Nedal se odradit.

Nebyl ani v půlce pohádky, když se Mie začala klížit víčka. Dočetl poslední větu a knihu potichu zavřel. Ještě jsem urovnala pokrývku, aby Mie netáhlo na ramínka a vyšli jsme z pokoje.

Jakmile už s námi nebylo dítě, padla na mě ještě větší nervozita. Už nebylo za co se schovávat.

Stáli jsme na chodbě dva kroky od sebe a oba čekali, co udělá ten druhý.

„Rád tě zase vidím,“ řekl Edward.
„Už je pozdě,“ vyhrkla jsem současně s ním.

Edward mi přiložil prst na ústa, aby mě umlčel.

„Chtěl jsem s tebou mluvit. Myslím, že je na čase si to všechno vyjasnit.“ Ráda bych něco namítla, ale nemohla jsem. Bála jsem se toho, co řekne dál, protože jsem si nebyla jistá, jak moc si stojím za svým rozhodnutím. Nejspíš by stačilo, aby naznačil a já bych mu ležela u nohou.

„Já vím, že…“ V tu chvíli se otevřely dveře. Alex se zrovna něčemu smála a táhla za sebou za ruku Davida.

Oba se zarazili, když nás tam uviděli stát.

„Ahoj,“ řekla Alex. „Edwarde, ráda tě vidím.“ Překvapeně pozvedla obočí a významně se na mě podívala.
„Ahoj, jen jsem přišel Belle něco říct.“
„Tak to vás nebudeme rušit,“ řekl David a strkal Alex pryč, i když ta byla zjevně zvědavá, co se děje.
„Ne, to je v pořádku, měl bych jít.“ Srdce mi zklamaně spadlo ke kolenům. Naděje jsou zrádná věc.

David však Alex stejně odvedl a nechal nám tak soukromí.

„Vyprovodím tě.“ Přešla jsem ke dveřím a otevřela je.
„Bello, chci s tebou mluvit, co kdybychom zašli zítra na večeři.“

Zaskočil mě. Zase.

„Já nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Večeře by se snadno mohla zvrtnout v něco intimního, o což jsem rozhodně nestála. „My už nemáme o čem mluvit.“
„Ale máme. Myslím, že je toho víc než dost.“
„Edwarde, tohle už…“
„Ne, Bello, já jsem ještě neskončil. Nechceš na večeři? Dobrá. Zítra tě vyzvednu místo Morrise a pojedeme třeba někam na kávu,“ změnil plány, i když pořád ne k mé spokojenosti.
„Nechci…“
„Ale já ano,“ skočil mi opět do řeči. „Přijedu pro tebe a konec řečí.“

Pak udělal něco, co mi vzbouřilo krev v žilách. Naklonil se ke mně a rty mi jemně přejel po tváři.

„Tak zítra,“ zašeptal a zmizel za dveřmi. Já se o ně opřela zády a dívala se před sebe.

Tak tohle se nevyvíjelo zrovna podle mých představ.

#####

Zaklepala jsem na dveře Louovy kanceláře a rovnou vešla. Došla jsem k názoru, že bude lepší zaměstnat se něčím důležitým než jen pořád myslet na to, že mě čeká odpoledne s Edwardem.

„Ahoj, máš něco?“ zeptala jsem se bez okolků.
„Myslím, že jsem našel něco, co tě bude zajímat. Teda spíš nenašel. Žádný Oliver Frodder na žádné univerzitě nestuduje.“ Sedla jsem si na roh Louova stolu, i když jsem věděla, jak to nesnáší a maličko se naklonila.
„Jak to myslíš, nestuduje? Není možné, že jsi to přehlédl?“
„Ne, nejenže nikde nestuduje, ale osoba toho jména ani neexistuje,“ vysvětlil.
„Ale má přece doklady,“ namítla jsem, i přestože jsme oba věděli, že to ještě nic neznamená. „Takže kdo to za Dannym chodí?“
„To nevím, ale jeho bratr to není. Trochu jsem si Froddera proklepl. Je to jedináček. Vyrůstal s matkou, která bydlí v Brooklinu. Svobodná, nezadaná, živí se jako uklízečka. Nikde žádný bratr ani sestra.“
„Ale jak nám to mohlo uniknout?!“ Vyskočila jsem jako by mě do zadní části píchla včela.
„Dobrá otázka, musíme to prošetřit. Tohle nebude jen tak. Kdo ví jaký má důvod chodit za Frodderem jako jeho bratr.“
„Přivedu Dannyho k výslechu,“ rozhodla jsem se.
„Vem si s sebou Marge,“ radil mi.
„Já to zvládnu sama, je to jen malej kluk.“
„Vem si s sebou Marge, je to rozkaz,“ zopakoval. Zašklebila jsem se na něj, ale Louovi to bylo fuk.

#####

Spolu s Marge jsem vešla mezi vězně. Pořád jsem si stála za tím, že je její přítomnost zbytečná, ale když Lou řekne, že je něco rozkaz, myslí to vážně a není radno si s ním zahrávat.

Nejdřív jsem zamířila k dozorci, který měl právě službu, abych mu oznámila, o co jde.

„Ke zdi,“ zavelel pak místnímu osazenstvu.

Přistoupila jsem k Dannymu, abych provedla obvyklou prohlídku, jestli u sebe něco nemá.

„Co se děje?“ zeptal se mě a sledoval mě nechápavým pohledem. „Kam jdeme?“
„Jen k výslechu. Nemusíš se ničeho bát,“ řekla jsem, i když jsem si tím nebyla tak jistá. Něco tady nehrálo a já byla rozhodnutá přijít na to co.
„K výslechu? Kvůli Ramirézovi?“
„Ne, to není kvůli Ramirézovi.“ Dala jsem Marge pokyn, že Dannymu může nasadit pouta.

Vyšli jsme na chodbu. Danny mlčel, nejspíš přemýšlel, co se mohlo stát. Najednou se zastavil a zakašlal. Měla jsem pocit, že se snad dusí.

„Dýchej, hlavně dýchej,“ nabádala jsem ho a odvedla ho ke straně, aby se mohl posadit. Sotva si sednul, popadl ho nový záchvat. Aby tak byl ještě nemocný.

„Dobrý?“ Zavrtěl hlavou a lapal po dechu.
„Ruce… prosím.“ Pochopila jsem, o co jde. Chtěl, abychom mu sundaly pouta. Chápala jsem ho. Vidět Dannyho hleny nebyl právě pohled, který bych vyhledávala, ale přece jen, předpisy jsou předpisy. Marge ovšem tak silný žaludek neměla, jakmile se Danny znovu rozkašlal, vydala znechucený zvuk a uvolnila mu jednu ruku. Danny si ji okamžitě dal před ústa a kašlal dál.

Pak šlo najednou všechno ráz naráz. Danny v ruce držel Margeinu zbraň a silně ji uhodil do hlavy, takže se složil k zemi. Nestačila jsem vůbec zareagovat, jak rychle se to stalo. Sahala jsem po své zbrani, ale bylo pozdě.

Jen malé upozornění... Příště nás čeká poslední kapitola. :-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 22. kapitola: