Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 2. kapitola

02.07.2013 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4393×

2. kapitola

Bylo to skvělý, úžasný, dokonalý. Hotel, ve kterém jsme byly ubytované, vypadal jako luxusní rezidence nějaké hollywoodské celebrity. Patřila k němu soustava bazénů obležených davy turistů. Na pláž se vstupovalo přímo z hotelové terasy. Pro hotelovou klientelu zde byla k dispozici lehátka s rákosovými slunečníky. Číšníci neustále roznášeli koktejly všech možných i nemožných barev. Panovala zde dovolenková pohoda. Všichni si jenom užívali, nikdo nespěchal do práce ani domů, aby rychle uvařil večeři. Tady povinnosti neexistovaly.

Ležela jsem na vypolstrovaném lehátku a zřetelně cítila, jak mě horké sluneční paprsky hladí po kůži hojně natřené opalovacím olejem. Modlila jsem se, abych šla do hněda a ne do červena, jak bylo mým zvykem. Stačilo málo a byla jsem jako uvařený rak. Taky jsem se pravidelně otáčela, jako prase na rožni, abych to nějak nepřehnala.

„Asi tu zůstanu navždy,“ povzdechla si vedle mě Holly. Otočila jsem mírně hlavu, abych na ni viděla. Právě ucucávala ze své pina colady a očima skrytýma za slunečními brýlemi brousila kolem. „Mohly bychom se pak projet na skútru nebo třeba na vodních lyžích, nebo…“
„Zadrž,“ zabrzdila jsem ji zvednutou rukou. „Na to mě nikdo nedostane,“ řekla jsem a slovo nedostane dostatečně zdůraznila.
„Ale no tak,“ zamračila se. „Víš, jak je to skvělý?“
„Nevím a ani to vědět nechci. Nejsem hazardér.“
„To určitě,“ namítla. „Nepracuješ náhodou na místě plným vrahů a úchyláků?“
„Jsou tam i neškodní zlodějíčci,“ opáčila jsem.
„V tom není rozdíl. Jsou to vězňové a to stačí.“ Holly nebrala námitky v potaz. Všichni byli s mou prací rychle hotovi. Jejich definice slova vězeň byla jednoduchá – zlý člověk, který někoho zabil, v lepším případě okradl, nezaslouží si soucit nebo slitování. Házeli všechny do jednoho pytle. Já jsem však věděla, že není zločinec jako zločinec, ale s vysvětlováním jsem se už nenamáhala. Několik mých pokusů přišlo vniveč, tak proč zbytečně plýtvat energií.

Podle mých nejbližších jsem byla v práci neustále v ohrožení života a byli by nejraději, kdybych dala okamžitou výpověď. I když je pravda, že na začátku to bylo daleko horší. V prvních týdnech pracovního nasazení jsem si žádosti o to, abych si našla nějakou obyčejnou práci, vyslechla každý den. Později to bylo ob den, pak jednou za týden. Teď to přijde tak jednou za měsíc. Předtím jsem se kvůli tomu rozčilovala, teď jen mlčky poslouchám a jsem netečná. Mám svoji práci ráda a to je nejdůležitější.

„Otoč se,“ nařídila mi Holly. „Jinak se spálíš a budeš kňučet.“

Okamžitě jsem poslechla a položila se na břicho.

„Co bys teda chtěla dělat?“ vyptávala se kamarádka neúnavně dál.
„Ležet na lehátku a opalovat se,“ zamručela jsem se zavřenýma očima.
„Fajn, tak to budu muset vymyslet sama.“ Zasténala jsem.
„Jestli budeš takhle komandovat Aarona, tak se s tebou brzo rozvede,“ varovala jsem ji a doufala, že ji tak odradím od všech zamýšlených aktivit.
„Aaron komandování miluje,“ odtušila se zasněným úsměvem. „Tuhle jsem ho přivázala k…“
V okamžiku kdy mi došlo, kam tahle historka směřuje, jsem, možná až trochu moc hlasitě, vykřikla: „Dost!“ Pár lidí se po mě ohlédlo, ale když zjistili, že se neděje nic zajímavého, vrátili se ke svým činnostem. „Nepotřebuju znát detaily z tvého peprného milostného života,“ řekla jsem už klidnějším hlasem.
„Jak chceš, ale třeba by ses něčemu přiučila,“ pokrčila rameny. Posadila se a začala si rovnat nepřehledný pletenec dlouhých blond vlasů.

Ty jsem jí vždycky strašně záviděla. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že se nechám odbarvit na blondýnu, ale po razantních protestech svého okolí jsem to nakonec neudělala.

Sledovala jsem, jak usrkla ze svého koktejlu. V hlavě jí to šrotovalo, to jsem na ní poznala. Začínala jsem se děsit toho, co přijde.

#####

Visela jsem pár metrů nad mořskou hladinou a v duchu proklínala jak Hollyin nápad, tak její přesvědčovací schopnosti. Z vlastní vůle bych se k parasailingu ani nepřiblížila.

Křečovitě jsem svírala popruhy a modlila se, aby už byl konec.

Holly mi vesele mávala z pláže, poskakovala nadšením a nejspíš očekávala, že ho s ní budu sdílet. Bohužel ji budu muset zklamat. Tenhle druh zábavy mi nedělal době. Raději jsem měla jít krmit krokodýly, což byla druhá varianta programu na dnešní odpoledne.

Snažila jsem se soustředit na něco jiného než je prostor pode mnou. Rozhlížela jsem se kolem. Modré nebe bez mráčku, spousta zeleně, bílý písek a taky plocha temně modré vody, která směrem k pobřeží světlala do azurové. A zase jsem byla u toho. Voda, hodně vody, hluboká voda…  Ne, že bych měla s vodou nějaký problém, to ne, jen jsem nesnášela, když jsem věděla, že nedostanu na dno. Plavat jsem uměla od svých pěti let, ale představa, že se nemůžu postavit, když už nebudu moct, mě děsila dodnes. Proto jsem vždycky došla na místo, kde jsem měla vodu zhruba ke krku a pak plavala napříč. Občas jsem nějakému nebojácnému plavci zkřížila cestu a vysloužila si několik nevybíravých slov, ale já byla spokojená. No a nejlepší to bylo v bazénu, protože tam jsem i přes svůj vzrůst dostala všude.

Ucítila jsem jak sebou lano, kterým jsem byla přivázaná k lodi, škublo. Tak tak jsem zadržela výkřik. Už jsem se viděla, jak letím dolů jako pytel brambor a padám to té bezedné hlubiny.

Žádný podobný tragický scénář se samozřejmě nekonal. Pouze si mě začali přitahovat k sobě a netrvalo dlouho a já seděla na pevné palubě motorového člunu.

Ještě při cestě po molu, na kterém mě vysadili, se mi nepatrně třásly nohy.

Molo bylo obložené rekreanty slunícími se na velkých barevných osuškách. Těšila jsem se, až se taky na nějakou rozvalím. Dávala jsem si dobrý pozor, kam šlapu. Nerada bych někomu udělala otisk svého chodidla na obličeji.

„Dlužíš mi panáka,“ řekla jsem Holly jen co jsme se střetly na pláži.
„Byla to paráda, viď?“ dožadovala se nadšeně.
„Absolutní,“ zabručela jsem a táhla ji pryč.
„Ten pocit svobody a volnosti,“ rozhazovala rukama a baletila při tom po chodníku k hotelu.
„Někdy trochu míň té svobody neublíží.“
„Ale no tak. Já vím, že sis to taky užila, nemusíš si tu hrát na drsňačku.“ Jednou rukou mě chytila kolem krku a druhou dloubla do žeber.

V tom podivném objetí jsme se klátily po cestě. Všechno by bylo v pohodě, kdyby se nám do cesty nepřipletl muž. Nedokázala jsem nás nasměrovat jiným směrem, takže jsme do něj v plné rychlosti narazily. Zakymácela jsem se. Cítila jsem, jak mě Holly táhne k zemi. Zapřela jsem se nohama a napnula všechny svaly, abych nás udržela na nohou.

„Ty jsi tak těžká,“ zafuněla jsem, když jsem ji s úspěchem postavila a odmotala ze sebe ty její chapadla.
„No dovol,“ ohradila se.

Nevšímala jsem si jejích protestů a obrátila se k muži, kterého jsme tak nešetrně smetly.

„Moc se omlouvám, není vám nic?“ Musela jsem hodně zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Usmívaly se na mě plné rty a zelené oči. Tváře měl pokryté delším strništěm, možná skoro vousy.
„Nic se nestalo.“
„Kamarádka je trochu neopatrná, že Holly?“ vrhla jsem po ní pohled, který jasně říkal, že chci, aby se taky omluvila.
„Jasně, jsme nemehla obě,“ dodala se zazubením se. Měla jsem chuť jí šlápnout na nohu, ale ovládla jsem se.
„Nedělejte si hlavu, přežil jsem, to se počítá.“ Stáhnul si víc do čela vybledlou kšiltovku, kterou měl na hlavě a odcházel.

Obě jsme se za ním dívaly.

„Vypadal trochu jako bezdomovec.“
„Krásně voněl,“ povzdychla si Holly.
„Bezdomovci nevoní.“
„Tak vidíš, bezdomovec nebyl,“ odpálkovala mě.
„Ale to oblečení… i v sekáči mají lepší.“
„Jsi povrchní,“ otitulovala mě kamarádka a naposledy mrkla za tím neznámým.
„Oči pryč. Ty máš doma, pamatuješ?“ připomněla jsem jí existenci snoubence.
„Však já vím. Dívání ale není trestný.“ Přehodila si vlasy přes rameno a pak mě chytila za ruku. „Pojď, mám už šílenej hlad.“

#####

Slunce se rychlostí blesku klonilo k západu. Sledovala jsem, jak se zářivá, téměř oslňující zlatá koupe v temném moři. Z pravidelného ohnivého kotouče se stala polokoule a nakonec zmizel i poslední kousek žhnoucího slunce.

Na pláži jsem byla skoro sama. Holly se právě oddávala hodinovému rozhovoru s Aaronem. Chtěla jsem jim dopřát soukromí, tak jsem vyrazila na krátkou procházku. Šla jsem po pobřeží dál a dál. Žabky jsem houpala na ukazováku. Bosé nohy se brodily vyhřátým pískem. To byla ta pedikúra, na kterou jsem chtěla už několik měsíců zajít, ale nenašla jsem si na to volnou chvilku.

Courala jsem se, co noha nohu mine. Písek se mi prosíval mezi prsty. Užívala jsem ti klid, který tu panoval. Šumění vln, zpěv cikád a tichý zvuk mých kroků.

Zašla jsem dost daleko od letoviska. Za mnou se rozprostírala jen pustina, přede mnou pak masa rozeklaných skalisek, o jejichž ostré hrany se rozbíjely vlny. Moře tu bylo divoké a nespoutané, ale skrývalo v sobě jistou dávku elegance, kterou tvořily krajkové okraje vln.

Usoudila jsem, že je čas na návrat. Cestou zpátky jsem šla po vlhkém písku. Chodidla mi sem tam spláchla vlnka, která se dostala příliš daleko a rychle zase utekla zpět ke svým sestrám.

Ani jsem si nevšimla, že tam jdu a už jsem vězela po kotníky ve vodě. Zašla jsem ještě hloub. Hladina mi sahala do půlky lýtek. Bylo příjemné, nechat si nohy ohřáté pískem omývat chladnou vodou.

Stále jsem byla poměrně daleko od života přímořského letoviska, když jsem koutkem oka zahlédla pohyb mezi stromy, které lemovaly pobřeží. Zastavila jsem se a zaměřila na to místo pohled.

Nic. Zavrtěla jsem hlavou. Muselo se mi něco zdát. Šla jsem dál a uvažovala nad tím, jestli jsem tak obezřená kvůli tomu, co dělám. Hlídat si záda bylo mou denní náplní. Ale tady přece nehrozilo, že vězni přeskočí v hlavě a rozhodne se, že mě má dost a postará se o to, abych dala pokoj.

Možná bych si měla udělat dovolenou častěji, abych mohl vypnout a nechovala se jako bachařka.

„Pohrajeme si, kočičko?“ Bleskově jsem se otočila a pohlédla do úzké protáhlé tváře muže ve středním věku. Měl propadlé tváře, oči podlité krví. Rozhodně nebyl střízlivý, i na tu vzdálenost jsem cítila odér alkoholu, který se kolem něj šířil.

„Tak pěkná a sama uprostřed pustiny. Určitě ti chybí společnost.“
„Ne, jsem v pohodě,“ řekla jsem pevným hlasem. Tohle zvládnu, říkala jsem si, mám s tím přece zkušenosti. Je to jen nějaký ožrala, prostě odejdu.
„Ale, děvče, takovýho macka jako je ten můj jsi ještě neměla. Uvidíš, že se ti to bude tak líbit, že už nebudeš chtít nikoho jinýho.“ Asi pro ukázku si začal rozepínat kalhoty. Opravdu jsem netoužila vidět jeho nádobíčko jakkoliv velké.
„Já už vážně musím jít.“ Udělala jsem pár kroků dozadu doufajíc, že mě nechá. On ke mně však přiskočil s nečekanou mrštností a rovnováhou a chytil mě tak, že mi zkroutil ruce za zády.
„Řekl jsem, že ti budu dělat společnost. Mám tu i jiné společníky než je můj klacek, třeba tady ten nožík.“ Před očima mi otáčel úzkou několik palců dlouhou čepelí nože.

Pomalu mi tuhla krev v žilách. Takových nožů jsem při své práci viděla nepočítaně a dobře jsem věděla, jak snadno a účinně dokáží ublížit.

„Budeš hodná, že jo?“ Nečekal na odpověď a pokračoval. „Co kdyby sis sundala ty šortečky, kozičky si najdu sám.“ Držela jsem se, abych udržela proud nadávek a zároveň třas, který se chtěl zmocnit mého těla. Musím uvažovat s chladnou hlavou. Zvládnu to, jako vždycky.
„Nemůžu si je sundat, když mi držíš ruce,“ namítla jsem. Jeho horký smradlavý dech mi ovál tvář.
„Jasně, zlato.“ Byl to opravdový pitomec. Ve chvíli, kdy mi uvolnil ruce, jsem uskočila, levou nohou mu vykopla nůž z ruky a následně ho jedním rychlým pohybem srazila k zemi. V ten samý okamžik do něj z druhé stany kopnul někdo další. Muž hlasitě zanaříkal. Neodolala jsem a kopla ho do rozkroku, aby si to ten jeho macek taky pěkně užil.

„Vy?“ Proti mně stál ten bezdomovec, co jsme do něj s Holly předchozí den vrazily. „Co tady děláte?“
„Zachraňuju vás, ale asi zbytečně,“ poznamenal a pohlédl na zhroucenou postavu u našich nohou.
„Asi,“ souhlasila jsem.
„Jste v pořádku?“ staral se. Vypadal stále stejně ošuntěle a zarostle. V očích se mu zračil zájem. Rozhodla jsem se být milá.
„Jsem v pohodě, na rozdíl od něj.“
„To vidím. Chodíte na nějaký bojový sport?“ zeptal se nechápavě.
„Hmm, tak něco.“
„Tak něco,“ zopakoval po mě tiše. „Asi bychom měli zavolat policii,“ navrhl.

I přes mé protesty se mnou počkal na příjezd místní policejní jednotky. Docela jsem koukala, když z kapsy vytáhl hodně draze vypadající a technicky určitě hodně dobrý mobilní telefon. Takže ne bezdomovec, ale zloděj, zhodnotila jsem ho v duchu. Mlčela jsem. Jeho věc.

Muže, který mě ohrožoval, odvlekli do auta, se mnou sepsali hlášení a bylo to. Žádný štráky. Prý se jedná o místní firmu, která vyhrožuje, ale neublíží. Chlap co moc pije a pak si myslí, že je pán světa.

Když odjeli, byla už skoro tma. Dovedla jsem si představovat, jak Holly začíná vyšilovat. Měla bych se co nejrychleji vrátit.

„Díky,“ řekla jsem, když jsme osaměli.
„Nemáte zač.“ Díval se na mě očima, které s postupující nocí tmavly a vypadaly jako černé propasti.
„Musím se už vrátit. Kamarádka čeká.“
„Dobře, nemám vás doprovodit?“ nabídl mi.
„Ne, zvládla jsem jednoho, zvládnu další.“
„Jak myslíte.“
„Tak nashle,“ mávla jsem mu a otočila se k němu zády.

Ušla jsem asi deset kroků, kdy na mě zavolal: „Máte jméno?“

Na chvilku jsem se zamyslela, jestli ho mám pro něj, ale pak jsem usoudila, že vhledem k tomu, že mi chtěl pomoc, by si ho zasloužil, aspoň jeho část.

„Isabella,“ řekla jsem, aniž bych se otočila.
„Já jsem Edward.“ Bezdomovec lomeno zloděj Edward s drahým mobilem. Divná kombinace.

Ještě jednou jsem zvedla ruku, ať už tam stál nebo ne a dala se do klusu, abych byla v hotelu co nejdřív.

Moc děkuju všem za komentáře. :)

Další kapitola bude až za 14 dní, protože ve čtvrtek odlétám na dovolenou a nebudu mít přístup k počítači.  

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 2. kapitola: