Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 16. kapitola

06.11.2013 (09:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3232×

16. kapitola

„Nyní vás prohlašuji mužem a ženou. Můžete políbit nevěstu,“ pronesl kněz klidným vyrovnaným hlasem. Aaron si přitáhl Holly do náruče a políbil ji. Kolem se rozlehl jásot a potlesk.

Po tvářích mi tekly potoky slz a já byla vděčná za voděodolný make-up.

A je to. Moje nejlepší kamarádka je vdaná. Viděla jsem, jak celá září štěstím a jak si ji Aaron tiskne k boku, jakoby se bál, že mu uteče. Bylo to ohromně dojemné. Opatrně jsem si otřela oči do kapesníčku, který jsem měla schovaný v dlani a pak očima vyhledala Edwarda. Mířil ke mně a já pocítila stah u srdce. Tenhle je můj, proběhlo mi hlavou a přes slzy v očích se na něj usmála. Natáhl ruku a já mu do ní vložila tu svou.

„V pořádku?“ zeptal se.
„Svatby jsou od toho, aby se na nich brečelo,“ pokusila jsem se to obrátit v žert.
„Však já vím.“ Pohladil mě po tváři hřbetem ruky. Na okamžik jsem se mu schovala do náruče a pak jsme se přidali k davu gratulantů.

Holly jsem objímala, jako by to bylo naposledy.

„Jsem vdaná, jsem vdaná, jsem vdaná!“ opakovala, jako by tomu nemohla uvěřit.
„Já vím. Budeš uklízet manželovy špinavé ponožky a žehlit košile.“
„To jsem dělala už teď a titul manželka jsem k tomu nepotřebovala,“ zasmála se a zhluboka vydechla. „Musíš mi slíbit, že se pořád budeme scházet, jako dřív, že si vyjdeme na skleničku a… že bude všechno jako dřív.“
„Jasně že jo, musím tě přece hlídat, jestli manžela nezlobíš,“ šťouchla jsem ji do ramene a znovu pevně objala.
„Doufám, že brzy půjdeme na další svatbu,“ zašeptala mi spiklenecky do ucha.
„Na jakou?“ přemýšlela jsem, který z našich přátel mi mohl chtít změnit svůj stav.
„Na jakou asi, přece na tvojí,“ vysvětlila.
„Hele, ta bílá barva ti nějak vlezla na mozek. O svatbě zatím nebyla vůbec řeč, takže na to zapomeň.“
„Stejně tě dřív nebo později požádá,“ prorokovala.
„To těžko. Jsme spolu jen chvíli. A teď už tě pustím, aby si tě užily všechny tvoje tetičky a strýčkové,“ mrkla jsem na ni a musela se usmát jejímu útrpnému pohledu. Holly měla hodně rozvětvenou rodinu a ne všichni příbuzní byli podle jejích představ.

Hostina byla pořádána na zahradě jednoho hotelu. Všude byly květiny, jejichž vůně se nesla široko daleko. Stoly byly ozdobeny decentně a elegantně. Vše bylo v bílé nebo stříbrné doplněné jemně růžovou. Židle měly bílé potahy s mašlemi v růžové barvě. Přesně jsem v tom viděla Hollyin vkus.

Lidé bloudili kolem, v hloučcích si povídali o obřadu a výzdobě, jiní hledali svá místa a všude panovalo veselí a radost.

Mně čekalo focení s nevěstou, ženichem a dalšími družičkami. Usmívala jsem se do objektivu a doufala, že vypadám aspoň trochu normálně. Nerada bych Holly zkazila fotky. Fotograf rozdával rozkazy. Podívejte se sem, támhle, otočte hlavu, víc se usmějte, obejměte se.  Snažila jsem se řídit jeho instrukcemi, ale většinou jsem si připadala jako naprostý idiot. Naštěstí jsem byla jen družička, takže jsem byla brzy propuštěna a mé místo zaujali rodiče a nejbližší příbuzní.

Loudavým krokem jsem se vydala k našemu stolu, kde na mě čekal Edward.

Jako hlavní družičce se mi dostalo té cti, že jsem měla přijít s krátkým projevem. Pár nenucených vtipných vět, které chytnou člověka za srdce. Jak snadně to zní a jak těžké to je. Všechno, co jsem vymyslela, jsem nakonec zmačkala do kuličky a vyhodila do koše. Byly to jen trapné nicneříkající žvásty. Nakonec mi s tím pomohl Edward. Napiš to tak, jak to cítíš, řekl. V tu chvíli jsme mu ironicky poděkovala za skvělou radu, protože mě to nikam nenavedlo, ale když jsem poté vzala papír a tužku a zoufale si pomyslela teď nebo nikdy, šlo to. Vyplodila jsem něco, co se dalo použít a po několika úpravách jsem se za to už ani tolik nestyděla.

Čekala jsem, až promluví otec nevěsty, svědek a nervozitou si kroutila prsty v klíně. Kdyby mě Edward nevzal za ruku, možná bych si je ukroutila úplně. Nerada jsem mluvila před lidmi, navíc před tolika lidmi. Mohla jsem se dokonale ztrapnit. Jenže… přece jsem to nemohla Holly odmítnout. Hodně jí na tom záleželo. Takže jsem zatnula zuby, zatleskala svědkovi a s mírným odkašláním se postavila.

Cítila jsem na sobě oči všech přítomných. Zpotily se mi ruce. Sakra, měla bych se vzchopit. Ve vězení si poradím a tady se budu bát?

Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do toho.

„Jako družička nevěsty bych tady měla pronést pár slov o nehynoucí lásce Holly a Aarona, ale já to vezmu z trochu jiného konce Jako by to bylo včera si pamatuju, jak se Holly přiřítila domů celá špinavá, protože ji podle jejích slov nějaký pitomec porazil na kole. Přísahala, že už ho nikdy nechce vidět, nicméně když toho pitomce o několik dní později náhodou potkala, přijala jeho pozvání na večeři, která měla být jakýmsi odčiněním. Na tom by měl Aaron ještě trochu zapracovat, protože každý muž ví, že žena touží po štíhlé postavě a diamantech v uších,“ mrkla jsem na Aarona. Kolem mě se ozval smích. „Když se Holly vrátila z první schůzky, oznámila mi, že takhle si muže svých snů nepředstavuje. Nepadá jí k nohám, ani o ni příliš nebojuje, ale vypadá to, že Aaron přece jen zabojoval, protože Holly nakonec ukecal a tak jsme se dostali až sem. Holly a Aaron jsou přátelé, milenci a teď i manželé, mají to, co je třeba v každém vztahu, lásku, důvěru a oddanost jeden druhému. Myslím, že se od nich můžeme hodně učit. Na Holly a Aarona,“ pozvedla jsem sklenku se šampaňským a připila novomanželům.

„Na Holly a Aarona,“ opakoval dav a zacinkaly skleničky. Všimla jsem si, že Holly slzí a usmála se na ni.

Pak už byl čas na dobré jídlo a zábavu. Po obědě nastoupila kapela, která zahájila tancem pro nevěstu a ženicha. Byla to pomalá líbivá písnička. Seděla jsem na židli a sledovala, jak se k sobě Holly s Aaronem tisknou a ladně se pohupují ze strany na stranu.

„Smím prosit?“ naklonil se ke mně Edward. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. Dělá si srandu?
„Pamatuješ na Bahamy?“
„Ovšem, tam jsme se potkali.“
„Přesně a taky jsem ti tam řekla, že v tanci nevynikám, takže tím tahle debata končí.“ Znovu jsem se zadívala na páry kroužící po parketu.
„Záleží, kdo tě vede. A já vést umím.“ Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Na parket mě nikdo nedostane.

Najednou se mi před obličejem objevila Edwardova napřažená dlaň.

Otráveně jsem zamručela.

„Šup. To zvládnem.“
„Nééé,“ protestovala jsem, ale vůbec na to nedbal. Čapl mě za ruku a táhl za sebou. Pár lidí se na nás otočilo a zasmálo se mému chabému protestu.

Pokud jsem si myslela, že budeme jen tak přešlapovat na místě, mýlila jsem se. Edward mě šikovně uchopil do tanečního postoje a začal tančit. Pravou rukou mi jemně tlačil na záda a vedl mě po parketu, jako by to bylo jeho přirozené prostředí.

„Vidíš, jak ti to jde,“ zašeptal mi do ucha při jedné otočce. Nevím, jak, ale moje nohy automaticky následovaly ty jeho. Nedovolil mi zaškobrtnout nebo upadnout. Nakonec jsem se uvolnila a dokonce si tanec užívala.

K Edwardovi do bytu jsme dorazili po půlnoci po dlouhatánském loučení s Holly, kterou čekala svatební cesta. Boty jsem si sundala už v autě, protože jsem mělapocit, že mi snad upadnou nohy. Byla jsem příjemně unavená a musím přiznat, že i trochu ovíněná.

Nechala jsem se jako ovce odvést do ložnice, svléknout, obalit huňatým županem a následně peřinami. Edward si mě naaranžoval do náruče a s polibkem na čelo mi popřál dobrou noc. V ten okamžik jsem nemohla být spokojenější.

#####

Sledovala jsem, jak na nosítkách odvážení Ramiréze a doufala, že to ten chlap přežije. Cítila jsem se za jeho zranění zodpovědná. Ne, že bych mu je nějak způsobila, ale stalo se to během mé směny.

Stále jsem nechápala, jak jsem si mohla nevšimnout. Řešili jsme zrovna administrativní problémy, když se to strhlo a než jsme se dostali k chumlu vězňů, našli jsme Ramiréze ležícího bezvládně na zemi, na linoelu kolem se třpytily kapičky karmínové krve. Ostatní dělali, jako že se jich to netýká.

Podívala jsem se ke zdi, kde stáli v odstupech vyrovnaní místní obyvatelé hlídaní dozorci s obušky. Zbraň, která zranila Ramiréze, se nenašla. Což znamenalo jediné. Kontrolu všech a všeho. V době, kdy se ve věznici nacházela inspekce, se nám nemohlo stát nic horšího.

Bylo nutné každého zvlášť prohledat. Dlaněmi jsem přejížděla po rukou, hrudnících, bocích a nohou. Nemohlo mi ujít, že některým dělají mé doteky dobře. Když se mi to stalo poprvé, byla jsem znechucená, ale postupem času jsem se naučila to nevnímat. Byli to holt nevybouření chlapi.

U nikoho se zbraň nenašla, což jsem ani neočekávala.

„Musí to být někde tady,“ řekla jsem Marge. „Ať to udělal kdokoliv, schoval ji někde tady.“

Na své tváři jsem ucítila něčí pohled. Potter. Jeho oči svítily posměchem a pobavením. Ty mi taky můžeš, řekla jsem mu v duchu, protože bylo jasné, co si myslí. To jak se na mě díval, stačilo k tomu, abych získala podezření.

„Jdeme na to,“ promluvil tiše Lou.

Ve čtyřech jsme se pustili do prohledávání celé místnosti. Muselo se zkontrolovat každé zákoutí, každá škvíra.

Sama jsem se zaměřila na postel Larryho Pottera. Mini baterkou jsem si svítila do prostoru za matrací. Prozkoumala jsem rám kovové palandy. Nic. Naštvaně jsem matraci pustila zpátky na místo.

„Máte něco?“ Lou jen němě zavrtěl hlavou. Nechal ležet matraci jak ji vytáhl a přešel ke mně.

Všimla jsem si toho jen náhodou. Malá červená skvrnka tam, kde by neměla co dělat. Přistoupila jsem blíž. V našedlé matraci, přímo u švu, aby to bylo co nejméně nápadné, se skvěla nepatrná díra. Sotva jsem do ní strčila dva prsty. Ucítila jsem něco tvrdého, ale vytáhnout se mi to nepodařilo. Vyndala jsem proto zavírací nůž, který jsem nosila na opasku a matraci rozřízla. Vypadla na mě lžíce s plastovým držadlem, které bylo seříznuto do ostré špičky potřísněné krví.

Otočila jsem se na majitele matrace. Danny na mě s hrůzou zíral.

„Moje to není, někdo mi to tam musel nastrčit,“ začal se okamžitě bránit.

Nedovedla jsem si dost dobře představit, jak si někdo dělá schovávačku právě u něj v matraci, oho by si musel někdo všimnout.

„Kde se to tu vzalo?“ zeptala jsem se Dannyho a šla k němu.
„Nevim, nikdy jsem to neviděl.“
„Tímhle byl zraněn Ramiréz. Předpokládám, že je to plné otisků prstů.“
„Na mě to nehodíte,“ rozčiloval se Danny a bylo znát, že to v něm vře. „Co bych z toho asi tak měl píchat do něj? Třeba to byla jen nehoda.“
„Náhodou uklouzl a několikrát se nabodl na lžíci, která je náhodou ostrá jako nůž? Tyhle pohádky vykládej jinde.“ Podívala jsem se na Loua, abych se ujistila, že má stejný názor. Jemně na mě kývl.
„Za životu nebezpečné napadení spoluvězně je horší trest než samotka. Odveďte ho.“ Jeden z dozorců, který hlídal vězně, nasadil Dannymu pouta a vedl ho pryč. Dannyho čekala vyšetřovací cela. Pak se uvidí, co bude dál.
„Já jsem vám věřil. Myslel jsem, že nejste jako ostatní,“ prskal Danny.
„Jsem dozorce,“ zazněla moje odpověď.

Dívala jsem se, jak Danny mizí za prosklenými dveřmi. Kde se to v tom klukovi bere? Nechtělo se mi věřit, že by byl něčeho takového schopný. S Dannym nebyly problémy. Je možné, že by mu to tam opravdu někdo nastrčil? To ukáže až vyšetřování. Každopádně může doufat, že bude Ramiréz v pořádku.

„Vy ostatní,“ zaburácel Lou. „Viděl někdo, co se stalo?“

Ticho. Jak jinak. Všichni jsou slepí a hluší.

„Dobrá, jak myslíte. Kdyby někdo něco měl, můžete se obrátit na jakéhokoliv dozorce,“ oznámil jim známou věc, která jako obvykle zůstane nevyužita.

Povzdechla jsem si. Tohle nám byl čert dlužen.

#####

V obou rukou jsem nesla nákup. Plánovala jsem, že Edwardovi uvařím a pak ho svedu.

Nějakým záhadným způsobem se stalo, že jsem teď trávila většinu času u něj v bytě. U sebe jsem spala tak jednou dvakrát do týdne a to jsem si to ještě musela vyhádat. Nechtěla jsem říkat, že u Edwarda bydlím, prostě jsem tam jen trávila hodně času.

V kapse kalhot se mi rozehrál mobil.

„Sakra,“ zaklela jsem a přemýšlela, jak to udělat, abych nevyklopila nákup a mohla to vzít. Po nebezpečném balancování se mi podařilo přístroj vylovit.

„Ano?“
„Kde jsi?“ zeptal se Edward bez pozdravu a s obavami v hlase.
„Na cestě, jen jsem skočila na nákup.“
„Kdybys počkala, šel bych s tebou,“ řekl trochu vyčítavě.
„Na nákup dokážu zajít sama. Nepotřebuju chůvu. Když chvíli vydržíš, uvařím ti vynikající večeři.“ Našla jsem si recept a pro jistotu si to i jednou vyzkoušela doma, abych ze sebe neudělala úplného pitomce, ale to jsem mu říkat nemusela.
„Tak to si nechám líbit. Pospěš si.“
„Chvátám, chvátám.“

Edward byl pořád hrozně ochranářský. Kdyby to šlo, nespustil by mě z dohledu. Blázínek. Všechno bylo v pohodě.

Zbývalo mi obejít roh na hlavní a pak už to k Edwardovi bylo co by kamenem dohodil, když se přede mnou vynořila vysoká mužská postava. Myslela jsem, že mě dotyčný obejde, ale on se zastavil přímo přede mnou.

Udělala jsem krok stranou. On udělal to samé.

„Dovolíte?“ řekla jsem ostře. „Spěchám.“
„Jasně, ale nejdřív bysme si měli něco vysvětlit.“ Podívala jsem se na něj. Už se stmívalo a díky kapuci jsem mu neviděla do tváře.
„Já vás neznám.“ Zamrazilo mě v zádech. Strach, který jsem pocítila, mě přikoval k zemi.
„Ale já tebe jo, ty děvko. Myslíš si, kdovíjak nejsi chytrá, kdovíjak nejsi úžasná, ale nic nevíš. Všichni se ti smějou do ksichtu.“ Krysa, dopis, panenka… To všechno se mi v tu chvíli honilo hlavou. Udělala jsem dva kroky zpět. Do něčeho jsem narazila. Pootočila jsem hlavou, abych měla toho před sebou pořád na očích. Za mnou stál další hromotluk.

„Co ode mě chcete? Peníze? Vemte si je a zmizte.“ Věděla jsem, že proti takovým dvěma obrům bych neměla moc šancí, i přesto, že se bránit umím.
„Tvoje špinavý prachy nechcem. Jen ti máme vyřídit jeden vzkaz.“
„Od koho?“ zeptala jsem se, jako by to bylo důležité.
„Od tvého dobrého přítele.“ V tu chvíli mi na tváři přistála jeho pěst. Upustila jsem tašky. Síla toho nárazu mě odhodila do temného koutu budovy. Měla jsem pocit, že mi hoří obličej. Pokusila jsem se zvednout, ale to už po mě chňapl jeden z nich a vytáhl mě na nohy. Ruce mi držel za zády, abych se nemohla bránit. Ten co mě udeřil, přistoupil blíž. „To je jen začátek,“ zašeptal.

Vykopla jsem nohou, ale on ji chytil do své mohutné tlapy a silně stiskl.

„To ani nezkoušej,“ zavrčel. Kroutila jsem se jako žížala, ale sevření toho za sebou jsem neuvolnila.  „To abys věděla, jak se máš chovat.“ Pěst mu vystřelila k mému žaludku. Kdybych předtím něco jedla, nejspíš bych se na místě pozvracela.

Pak jsem vnímala jen rány, bolest a neskutečný strach, že mě zabijou. Nechtěla jsem umřít. Ještě ne. Tak ráda bych bojovala, bránila se, ale nedostala jsem vůbec šanci.

Ležela jsem na zemi. Lapala jsem po dechu a doufala, že už je to konec. Musí být. Vzlykala jsem. Před očima jsem měla černo. Byla jsem ochromená hrůzou. Přála jsem si být jinde. V bezpečí. U Edwarda. Kdekoliv. Až mě zabije… co bude s Edwardem. A s Alex… panebože Alex, Mia… V hlavě se mi to motalo všechno dohromady.

Uštědřil mi ještě několik kopanců. Skučela jsem jako raněné zvíře.

„Doufám, že je ti to všechno jasný,“ uslyšela jsem hlas.

Noha v těžké botě mi dopadla na ruku. Zařvala jsem bolestí a pak odplula do klidného bezbolestného nevědomí.

Moc ráda bych Vám poděkovala za hlasy do ankety. Jsem moc ráda, že mám tak úžasné čtenáře. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 16. kapitola: