Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ten pravý 5

15.11.2014 (08:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2086×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Děje se snad něco? Jsi poněkud zelená,” pronesl starostlivě otec a při otočce trochu zpomalil. Nejistě jsem se na něj podívala a cítila, jak mi po čele stéká pot. Z toho polibku jsem byla celá nesvá, cítila se sklíčeně a jako bych tím někomu ublížila. Nevěděla jsem, proč vůbec cítím takové věci, vždyť to byl jen polibek, nic víc... Ale cítila jsem to a nebylo mi z toho zrovna dobře. 

Když tatínek spatřil můj nešťastný výraz, okamžitě mne odvedl od davu tanečníků a rozhlédl se.

„Měla by sis odpočinout... Kruci, kde jsou ti sluhové, když je člověk potřebuje?!” rozčiloval se.

„Otče, klid.”

Jako mávnutím kouzelnou hůlkou se před námi zjevil Masen s ochotou v očích. Mile se na mého otce usmál a natáhl ke mně svou bledou ruku.

„Když dovolíte, pane Swane, postarám se o vaši dceru.”

„To byste byl vskutku laskav,” souhlasil můj otec a předal mě do Masenových rukou, přesněji řečeno jsem se mu zavěsila za nabízené rámě.

„Ráda jsem tě viděla,” zašeptala jsem směrem ke svému otci. On se jen vřele usmál, políbil mne na čelo a odpověděl: „I já tebe.”

Chtěla jsem se ještě rozloučit s matkou, bůhví, kdy se s ní opět střetnu, ale pan Masen mě už vedl chodbami k mému pokoji. Klepala se mi kolena a potila jsem se, bylo mi zle a připadala jsem si jako v jiném těle, ale můj zrzavý nápadník mě sebejistě a pevně vedl dál.

„Vím o tom polibku,” oznámil mi, když jsme došli ke dveřím mé komnaty. V ten moment jsem měla pocit, že na místě omdlím.

„A-a-a zlobíte se na mne m-moc?” zakoktala jsem.

„Nezlobím se vůbec,” řekl tiše a konečky prstů mi přejel po líci. Jakmile ta tři magická slůvka vyslovil, spadla ze mě veškerá tíha a už mi vůbec nebylo zle, naopak všechny špatné pocity odezněly a zůstala jen únava z veškerého tance.

„Proč? Je možnost, že se stanu zrovna vaší ženou, a tak bych se neměla líbat s vaším bratrem.”

„Jenže háček je v tom, že vy jste nepolíbila mého bratra, to on políbil vás.”

„Takže se hněváte na něj?”

„Ne,” zakroutil hlavou a pobaveně se usmál, i když mně na tom nepřišlo směšného nic, „ani k němu nechovám záporné city.”

„Tomu nerozumím.”

„Chápu, jak se cítí. Jste velmi krásná a chytrá mladá dáma a je těžké odolat vašemu kouzlu,” šeptl, tudíž jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli jsem mu správně rozuměla.

„Navíc - kdyby to bylo opačně a to já vás políbil, vím s jistotou, že by se na mne bratr rozhodně nehněval.”

„Pane, děje se něco?” vyhrkla Alison, jenž se řítila chodbou, zastavila až u nás a hluboce se uklonila.

„Nic, jen se slečna Swanová unavila a hodlá si jít lehnout. Pomoc jí, prosím, z šatů a ulož ji,” rozkázal jí Masen, ale nezněl ani trochu panovačně. Byl milý a já za to byla ráda, tyrani se mi hnusili.

„Jak si přejete, pane. Ještě něco?” optala se a v očích jí podivuhodně zasvítilo.

„Pokud po tobě slečna nebude nic chtít, přijď zpět do sálu obsluhovat hosty.”

„Zajisté,” přikývla a už mi otevírala dveře, abych mohla vstoupit dovnitř svého pokoje, což se mi - mimochodem - nejdříve nepovedlo, neboť mě Masen chytil za paži a lehce stiskl.

„Vy jste jako anděl, Isabello, na vás se zlobit nemohu,” zašeptal mi do ucha tak, aby to má služebná nemohla slyšet, a vypařil se jako pára nad hrncem.

Když mne Alison vysvobodila z róby, měla jsem pocit, že samou lehkostí začnu létat. Šaty spolu s krinolínou a korzetem již působily tak těžce, s radostí jsem vklouzla do slabé noční košilky. Konečně jsem s bolavýma nohama ulehla do peřin a brzy se ponořila do říše snů... 

Ráno mě čekalo hned několik překvapení najednou. 

Tentokrát mne nevzbudily sluneční paprsky či Alisonin hlas, nýbrž vůně masa a čerstvého pečiva. Alison mi totiž přinesla snídani do pokoje, prý nebyl čas na jídelnu a slušné způsoby. To bylo první překvapení. 

Následovalo druhé. 

Nedostala jsem žádné zdobené šaty se širokou sukní a těsným živůtkem, nýbrž šaty určené k cestování. Sukně byla dlouhá a úzká, ale ne těsná, obyčejná, ale na první pohled bylo znát, že nepatří mezi šactvo chudiny. Rukávy byli dlouhé a u zápěstí je zdobil černý knoflík. Šaty jako takové měly zvláštní, nevýrazný odstín zelené. Má služebná k róbě nezapomněla připojit i tmavý plášť, který mi připadal poněkud těžký, a bohužel i klobouk. Pokrývky hlavy jsem neměla zrovna v lásce, ale nic jsem nenamítala. 

Ani nevím, jestli kvůli slušnosti, anebo kvůli faktu, že by mi sebevětší poznámka stejně nepomohla... 

Seděla jsem v kočáře naproti dnešnímu Edwardovi, přesněji - proti panu Whitlockovi. Medovou hřívu měl mírně zčesanou, neposedné pramínky za ušima. Vypadal tak poněkud ulízle, avšak byl stále velmi okouzlující. Tento kočár byl mnohem hezčí a pohodlnější, než ten, jenž vlastnil můj otec. Cullenovic kočár měl na sedadlech polštářky, na podlaze byl kobereček a okýnka doplňovaly vínové závěsy. 

„Ta cesta je příšerná, nemám pravdu?” tázal se mě Whitlock zrovna ve chvíli, kdy to drclo, on nadskočil a praštil se o strop. Se mnou to sice taky hodilo, avšak z jeho strany to vypadalo nepřirozeně. 

„Mohu jedině souhlasit,” odpověděla jsem tiše.

Po delší chvíli kočár konečně zastavil a já si uvědomila, jaký je okolo hluk. Pan Whitlock vykoukl z okénka a poté se na mě podíval se zářivým úsměvem na rtech.

„Jsme na místě,” ohlásil, vystoupil a poté pomohl vystoupit i mně. Otřásla jsem se pod jeho ledovým dotekem, stále jsem si na to nebyla schopná na zvyknout...

Před námi se rozkládalo zcela obyčejné město, jenž se ovšem na pár dní proměnilo na přelidněné tržiště. Zcela obyčejní lidé přebíhali od jednoho stánku k druhému, překřikovali se, smlouvali s kupci a radili se se sousedkami. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že to ani nešlo popsat... Matka spolu s kuchařkou mě na takové trhy brávali velmi často a to, že mě nyní vzal pan Whitlock, na mne udělalo ohromný dojem! Konečně něco, co alespoň trochu zavánělo známostí a domovem...

„Kam byste se chtěla podívat nejdříve? Jen si vyberte, Isabello, času je dost,” usmál se na mě můj doprovod a nabídl mi rámě, které jsem ze slušnosti přijala.

„Když máme tolik času, nemohli bychom si to projít celé?” zeptala jsem se nesměle.

„Samozřejmě.”

A tak jsme se vydali hlavní ulicí dopředu.

Zajisté jsem předpokládala, že k vznešenému pánovi budou lidé chovat úctu, ale velice mě překvapilo jak se k němu skoro báli i jen přiblížit. Měšťané nám uhýbali z cesty, muži si pana Whitlocka měřili nedůvěřivými pohledy, ženy naopak tajili dech nad jeho krásou. I mě si všímali, neboť bylo známo, že páni Cullenovi nemají manželky ani přítelkyně. Naštěstí jsme brzo ztratili pozornost, lidé si opět začali všímat svého a my se vmísili do davu.

Stánků tu bylo opravdu spoustu, nejvíce se mi líbila žena, která prodávala krásně malované hrníčky.

„Který se vám líbí nejvíce, paní?” zeptala se mě.

„Ten světle růžový,” odpověděla jsem okamžitě.

Zrovna ten jako jeden z mála nebyl pomalovaný, ale podobné vlastnila má babička, tudíž se mi okamžitě zalíbil.

Než jsem stačila něco říct nebo jen mrknout, Whitlock dal hrnčířce peníze a hrníček byl můj.

„Mockrát vám děkuji,” pověděla jsem mu, „ale nemusel jste to dělat.”

Jenže on nad tím jen mávl rukou. „Jsem rád, když vás mohu potěšit, Isabello.” 

Projít celé tržiště mi přišlo takřka nemožné, ale nakonec se ukázalo, že to nebyl zas tak nelehký úkol. Byl právě čas oběda, hodiny v kostele odbíjeli dvanáctou hodinu a mne už bolely nohy, a tak jsem se posadila na lavičku. 

„Omlouvám se, ale musím se na chvíli posadit... Nevadilo by vám, kdybychom si dali menší pauzu?” požádala jsem svého nápadníka a zrovna v ten moment mi i v žaludku zakručelo.

„Víte co? Pokusím se najít nějakou slušnou hospodu a vy tu na mne mezitím počkáte?” navrhl. 

„Dobře tedy, ale jste si jistý, že najdete cestu zpět sem? Přece jen se tu jeden kout podobá druhému,” zapochybovala jsem, v mysli se mi rozjely představy o tom, jak se snažíme marně najít jeden druhého, třebaže se navzájem oddalujeme. A to by nebylo zrovna příjemné. 

„Nebojte se, Isabello, já mám dobrou paměť.” 

Dnešní Edward byl pryč poměrně dlouho, když se znenadání otevřely dveře protějšího domu a ven vyšlo přibližně šest žen. Všechny se hlasitě smály, byly výrazně nalíčené a oblečeny opravdu spoře. Bezmála dvě měly šaty dokonce tak vytahané, až jim z nich vykukovala obnažená ňadra. Okamžitě mi došlo, co to je za ženy, třebaže jsem se s nimi nikdy předtím nesetkala. 

Jedna z nich si mě brzo všimla. 

„Děvčata, podívejte se, co to tu máme za ptáčátko!” zvolala jedna a se smíchem na mne ukázala. Ostatní se též rozesmály a jako na nevyslovený povel ke mně přeběhli, vytáhli mě na nohy a začali si mě prohlížet. 

Jedna mě pohladila po tváři, druhá zatahala za rukáv a třetí se dotkla vlasů. 

„Nějaká urozená,” pronesla jedna. 

„Taková vyfintěná... A jaký pěkný klobouček to má na hlavičce,” poznamenala druhá. 

Ta, která mne zaznamenala, žena oblých tvarů s nádhernými rysy a mastnými, světlými vlasy, si prorazila cestu mezi ostatními, založila si ruce v bok a chtivě se na mě zahleděla. 

„Joe mi říkal, že se tu prý roztahuje mladej pán Cullen spolu s nějakou slečinkou. A tady, děvčata, ji máme!” rozesmála se. „Hm... Je vidět, že páni maj dobrej vkus.” 

Ostatní začali souhlasně přikyvovat, akorát jedna, ta, která by mohla chodit nahá a vyšlo by to úplně stejně, pohrdavě ohrnula nos. 

„Nekecej a dívej se pořádně. Nebo ti už snad neslouží zrak? Taky seš už pěkně stará. Kdybys pořádně koukala, vidíš, že ta slečinka nemá žádný prsa, žádnej zadek... Že jo, holky? Tady není na co šáhnout!” prohlásila, čímž přivolala další výbuch smíchu. 

Ani jsem nedutala, připadala jsem si takhle malinká. 

„Drž hubu, Laro! Jsi moc mladá a nevíš...” začala znovu ta blondýnka a natěšeně mi přejela rukou z ramene až na hruď, kde se zastavila u srdce, „co dokáže taková hrdlička skrývat. Bude z ní dokonalá Cullenovic děvka!” 

„Tak dost!” ozvalo se zostra za mými zády. 

Vyděšeně jsem se ohlédla a pro svou útěchu spatřila Whitlocka, jak si rozzlobeně prohlíží mé chvilkové společnice. Blondýnka ze mě okamžitě sundala ruku a všechny - až na tu, které jsem se očividně nelíbila - se stáhly zpátky. 

„Promiňte, Isabello, neměl jsem vás tam nechávat samotnou. Pravý gentleman dámu nikdy neopustí,” omlouval se mi dnešní Edward v kočáře. 

Nepřítomně jsem mnula ouško hrnečku a dívala se do jeho jantarových očí, které mi připadaly temnější než kdy dříve. 

„Prosím, neomlouvejte se. Naopak jste se zachoval jako gentleman. Ano, připouštím, že nebylo správné mě nechat samotnou, ale vyhověl jste mé prosbě o přestávku a navíc jste se rozhodl hledat občerstvení. A pokud potřebujte více důkazů o své nevinně - nemohl jste tušit, co se to tam skrývá za dům,” promluvila jsem konejšivým hlasem. Možná až příliš konejšivým.

„Jenže já to věděl,” odporoval. 

„Prosím?” zmateně jsem zamrkala. Jak by to asi mohl tušit? 

„Všiml jsem si, že na tom ohavném domu byla cedule s nápisem Veselý dům. A co jiného by se takto mohlo jmenovat, než-li nevěstinec?” 

Na to jsem už nic říct nemohla. 

„Theo?” oslovila jsem mladého sluhu, jenž opět utíral prach, ale copak bylo vůbec rozumné, aby tak často uklízel? Vždyť se tu všechno lesklo čistotou, nenarazila jsem na jediné špinavé místo a uklízet již uklizený prostor je zbytečné, nebo ne? 

„Ano, slečno?”

„Měli někdy mladí pánové nějaké... přítelkyně?” tázala jsem se ho, neboť mi stále vrtala hlavou dvě poslední slova té nebohé ženy. 

Cullenovic děvka. 

„Ne, slečno, po tu dobu, co pro jejich rodinu pracuji, nikdy ani jedinou.” 

„A co nějaké společnice? Chodí sem jakékoliv ženy?” nevzdávala jsem se tak snadno. 

„Ne, slečno,” pronesl znovu, v jeho hlase byl slyšet podtón únavy, „kromě obchodu s vévodou sem před vámi za jiným účelem žádná žena nevkročila. Tedy - kromě služebnictva. Samozřejmě.” 

Zamyšleně jsem se podívala na vidličku, jenž se s poledním soustem večeře přibližovala k mým ústům. Byla vyhřátá od jídla a poměrně těžká, ale krásně se leskla. Chvíli jsem ji otáčela v ruce a poté ji uložila zpět na talíř, jen to zacinkalo. 

„Nechci znít neuctivě, ale nezaslechl jsi někdy důvod rozhodnutí, proč si pan Edward a Jasper vybrali jen jednu dívku? Proč si nenašli každý svou nevěstu?” 

Alisonin bratr se odtrhl od své práce a zděšeně se na mne podíval. 

„Svých pánů si ctím a neodposlouchávám je, třebaže hovoří i v mé přítomnosti. A i kdybych něco takového přece jen zaslechl, hned bych to pustil z hlavy. Nejsem takové informace hoden,” pronesl s úctou a jemně, i když přesně, mi tím naznačil, že se o tom víc netouží bavit. 

Zrovna ve chvíli, kdy se ticho mezi námi změnilo na trapnou, nepříjemnou záležitost, se v jídelně objevila má služebná a odvedla mě do mé komnaty. Již jako předtím mi pomohla dostat se ze šatů do noční košilky. Chystala jsem se zrovna usednout k toaletnímu stolku, abych si mohla rozčesat hnědé kadeře, když tu mi Alison podala velkou, plochou krabici ovázanou modrou stuhou. Váhavě jsem si krabici převzala a usedla s ní na postel. Hbitě jsem se zbavila mašle a oddělala víko... Zatajil se mi dech. 

Uvnitř krabice byli nádherné šaty. Jako ve snu jsem se postavila a rozložila je, abych si je mohla lépe prohlédnout. Měly barvu akvamarínu, živůtek byl úzký, jeho dolní část směřovala lehce do špičky, zatím co horní se vykrajovala do tvaru srdce. Sukně byla již od pohledu lehká a široká, ale ne příliš. Šaty byly z matné látky. Rukávy končily u loktu a od nich se ještě do půlky předloktí táhla bledě modrá krajka. Přes hrudní a břišní část byla našitá tmavě modrá stuha. 

„Proboha, ty jsou krásné. A mé? Za co jsem si je zasloužila?” vydechla jsem uneseně. 

„Věnoval je vám pan Cullen jako malé odškodné za tu dnešní událost s děvkami.” 

„Alison, neříkej jim tak... Je známo, že ty ženy takovou ostudnou práci dělají jen kvůli tomu, že není nic jiného k mání. Ony nemohou za to, kam je osud zavál, a tak bys jím neměla nadávat. Prosím.” 

„Dovolte, slečno Swanová, ale já vím, co jsou ty ženy zač. Nic víc než obyčejné děvky,” trvala si na svém služebná. 

„A jak toho o nich tolik víš?” zajímala jsem se tedy. 

„Nebýt pánů Cullenových...” vzdechla. „Je me suis retrouvé comme eux.” 

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ten pravý 5: