Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tell me why...? 2. kapitola

30.10.2011 (10:45) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 864×

2. Kapitola

Ihned jsem se kolem sebe rozhlédla. Už tam byli. Dokonce seděli u stolu, kde jsem seděla vždycky já. Zamířila jsem si to k jídlu a něco málo si vybrala. Zaplatila jsem a šla se posadit k jedinému prázdnému stolu, který tu ještě zbyl. Nešťastnou náhodou byl téměř vedle nich.

„Neměla jsem sem chodit!“ řvala jsem na sebe v myšlenkách. Ten jeden – Edward – na mě pořád zíral propalujícím pohledem. Obočí měl svraštěné, jakoby se o něco usilovně snažil. Nechala jsem to být a koukla po ostatních. Alice se zase usmívala, a aby toho nebylo málo, ten kluk, co vypadal jako medvěd, měl na tváři taky úsměv. Ti další dva se na mě dívali ostražitě. Sedla jsem si a dělala, že je ignoruju. I když opak byl pravdou. Byla jsem jako na jehlách.

„Jsem Emmett,“ představil se mi ten medvěd. Opět tak, abychom to slyšeli jen my. Nechápavě jsem se podívala jeho směrem, ale on můj nechápavý pohled přešel jako nic a pokračoval, „tohle je Rosalie, Jasper, Edward a Alici už znáš,“ vždy na každého jen tak trochu kývnul, aby mi bylo vše jasné.

„Je zbytečné říkat mi něco víc. Zítra tu už nebudu,“ odštěkla jsem a byla rozhodnutá mým plánem ihned se odstěhovat.

„A to proč?“ zeptal se vyjeveně.

„Jste tu vy a já nemám zapotřebí zdržovat se v okolí dalších upírů,“ řekla jsem a ukončila naši konverzaci. Tedy myslela jsem, že tímhle jsem ji ukončila, ale začala mluvit Alice.

„My ti nic neuděláme! Neznamená, že když jsme se přistěhovali, tak musíš pryč. Bylo by to něco, jako vyhazování. Na to okamžitě zapomeň.“

„Tak abyste to pochopili. Nechci s vámi mít nic společného! Moje existence je už tak dost odporná na to, abych si ji kazila dalšími vegetariány,“ řekla jsem nanejvýš hnusně. Byla jsem asi trochu krutá. Nebyla pravda, že by mi moje existence vadila. Právě naopak. Jen mi strašně vadilo to, že nemůžu zapomenout. Nebo třeba jen spát, snít, mít duši…

Kdybych neměla takovou paměť a mohla zapomenout, ty vzpomínky by byly úplně jiné. Byly by tak nějak vybledlé. Asi jako ty ostatní. Ty, na které si pamatuju, když jsem žila s rodiči. Když jsem chodila do školy a měla plno kamarádů. Ty lidské vzpomínky. I když je zvláštní, že ty lidské vzpomínky z vězení si pamatuju stejně tak, jako si pamatuju můj první lov. Bohužel, tohle je další věc na mém upířím životě, kterou absolutně nechápu. Ty vzpomínky mám vryté hluboko do paměti a prostě nejde jen takzvaně obrátit list a nechat vše jít dál. Kdyby to jen tak šlo, byla bych šťastná, jako už dlouho ne. Bohužel to tak není.

Najednou mi bylo tak úzko. Chtělo se mi brečet. Snažila jsem se to zastavit, ale pár slz mi přeci jen uteklo. Ihned jsem si je utřela, ale bohužel všichni Cullenovi je postřehli. Rosalie na mě koukala s otevřenou pusou.

„To není možné!“ řekla. Na nic jsem nečekala, zvedla se, a co nejrychleji se dostala z jídelny.

„Tohle stačilo! Jsi tak tupá! Brečet před upíry! Co tě to sakra napadlo? To nemáš kapku cti?!“ řvala na mě ta horší část mě. Byla to pravda. Proč jsem to udělala, proboha? Proč mi najednou bylo tak hrozně? Nemohla jsem si to nechat na doma? Nebo kamkoliv jinam, ale zrovna na jídelnu plnou lidí s pěti upíry, kteří se na tebe pořád dívají?! Zanadávala jsem nahlas. Na nic jsem nečekala a vydala se k motorce. Nasedla a měla namířeno rovnou domů. Zabalit si a ihned se odstěhovat. Prokličkovala jsem mezi auty na parkovišti a ještě zaslechla, jak někdo volá mé jméno. Podívala jsem se tím směrem a viděla Alici.

„O co jí, sakra, jde? Vůbec mě nezná!“ Byla to jediná myšlenka, která mi proletěla hlavou. Vyřítila jsem se smykem z parkoviště a uháněla si to po cestě domů. Ale nějak se mi pročistila hlava a já se uklidnila. Rozhodla jsem se, že nebudu tak spěchat a dopřeju si tu projížďku, nad kterou jsem už ráno uvažovala. Jen jsem skočila domů, tam nechala tašku s věcmi. Oblékla jsem si kombinézu a uvažovala, jestli si pro jistotu mám brát helmu, kvůli policajtům. Rozhodla jsem se, že si ji vezmu a tak jsem si ještě vzala batoh, do kterého dám helmu, až si budu 100% jistá, že v mé blízkosti žádní policajti nejsou. Vyjela jsem na - už tak známou - hlavní cestu a mířila si to na nějakou méně frekventovanou. Jela jsem deset minut a pak zabočila na jednu, sice horší, ale i tak dobrou cestu, která vedla kamsi hrozně daleko. Zastavila jsem a sundala helmu, kterou jsem dala do batohu. Rozjela jsem se a zrychlovala, konečně jsem si pročistila hlavu. Vítr mi šlehal do obličeje a já se pousmála. Jak krásný to byl pocit, jen tak jet. Na nic nemyslet a jen si užívat jízdu.

„Máme tu plus u toho, že jsem upír,“ usmála jsem se víc. Díky mému zraku a reflexům jsem si mohla dovolit jet bez helmy s jistotou, že se mi nic nestane. Že to klidně můžu napálit do stromu, ale zůstanu vcelku. I když, byla by škoda rozbít tuhle nádheru.

Koukla jsem na tachometr, který ukazoval přes 300 kilometrů za hodinu. Vůbec nevíte, jak se uvolníte. Sice je upíří běh strašně rychlý, ale je to strašně přirozené na to, abych si to užívala stejně tak, jako jízdu na motorce. Pokud mě nechápete, přirovnám to zhruba tak, jako byste jeli v autě a letěli letadlem. Jet v autě je taky strašně ‚přirozené‘, ale letět letadlem, to je úplně něco jiného. Nebo ještě lepší přirovnání je letět letadlem a skočit s padákem. Ano, přesně tohle mám na mysli. Tak úžasný pocit to je. Řeknu vám, že v období, kdy jsem se chtěla mermomocí zabít a zkoušela jsem všechny možnosti, co mě napadly, jsem skočila s padákem, ale ten jsem si pak sundala a padala volným pádem, takže vlastně bez padáku. Ze člověka by zbyl jen krvavý flek, ale ze mě zbyla velká díra v zemi. Ať si to lidi svedou na nějakou přírodní katastrofu třeba, to je mi jedno. Pak už jsem to vzdala. Kolik jsem toho do té doby vyzkoušela! Moje představy, že skočím z útesu. Že se otrávím. Nebo, že se utopím. Ano, tak hloupá jsem byla. Pak mě to tedy přešlo a já sem vzdala pokusy o to, usmrtit se. Jediné, co jsem nikdy nezkusila, bylo zapálit se. A víte, proč to neudělám? Protože se bojím té bolesti. Určitě se smějete tomu, jak jsem blbá, ale ano, bojím se. Bojím se toho, že to bude moc bolet. Jednou jsem viděla, jak se upaloval upír. Ty muka, co jsem zažila, pouze když jsem se na to dívala, mě prostě přiměly zapomenout na možnost upálení sebe samé…

„Přestaň nad tímhle myslet Bello!“ okřikla jsem se v myšlenkách a začala se plně věnovat jízdě.

Jezdila jsem strašně dlouho, pouze jsem párkrát odskočila motorku dotankovat a jela dál. Jezdila jsem hodiny a hodiny. Když jsem se rozhodla, že se vrátím domů, bylo pozdě v noci.

Po určité době jsem zase musela na benzínku. Zajela jsem tam a všimla si party nějakých kluků, co se opírali o auto, popíjeli pivo, smáli se a zapáleně o něčem diskutovali. Moc pozornosti jsem jim nevěnovala. Slezla jsem z motorky, sundala si helmu, kterou jsem si musela nasadit pokaždé, než jsem vjela na benzínku, aby to nebylo nápadné a natankovala. Šla jsem zaplatit, a když jsem vyšla, ti kluci už tam nebyli. Nasedla jsem a jela dál. Po chvíli jsem zastavila, že si opět helmu sundám, ale mezitím se přede mě a i za mě postavili ti kluci…

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tell me why...? 2. kapitola: