Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Táto, mně nepomůžeš - 9. kapitola - Maminka

09.11.2010 (12:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3186×

9. kapitola – Maminka

„To není možný,“ promluvila jsem po delší době zírání. Nikdo se nehýbal. Všichni stáli, jako by je něco přikovalo k zemi.

„Jsem to já,“ promluvila na mě.

„Kde jsi tak dlouho byla?“ křikla jsem na ni ze vzteku.

„Omlouvám se, ale můžu ti to vysvětlit,“ přistoupila ke mně blíž.

„Tak to teda ne. Přišli jsme vás vyhladit, ne, abychom jen tak odešli,“ vložil se do toho Demetri.

„Žádní upíři nejsou, je to jenom iluze,“ podotkla a najednou se nám před očima celá armáda rozplynula.

„Jak?“ divil se nevěřícně.

„Mám také schopnosti,“ ušklíbla se na něho.  

„Jistě, tak co bude?“

„Ty půjdeš zpátky za Cullenovýma a já si musím promluvit s mámou,“ vložila jsem se do toho. Moc mě zajímalo její vysvětlení, i kdyby bylo bolestné.

„Dobře,“ svolil nakonec Demetri, i když se na to netvářil.

„Buď opatrná, Emmo,“ podotkl Felix.

„Nic neříkejte Cullenům,“ poprosila jsem je.

„Jistě,“ pronesli sborově a vytratili se mezi stromy.

„Moc jsi mi chyběla,“ šeptla jsem.

„Ty mně taky holčičko,“ přiblížila se ještě ke mně. Už jsem na nic nečekala, už jsem nechtěla žádné vysvětlení. Stačilo mi, že je tady. Celé ty roky jsem věřila, že je mrtvá. A teď tady stojí.

„Holčičko,“ drtila mě maminka v náručí.

„Musím ti všechno říct,“ dodala a odtáhla se ode mě.

„Chtěla bych vědět všechno,“ posadila jsem se na zem. Chvilku se na mě dívala, ale potom si sedla vedle mě.

„Když jsem tě čekala, věděla jsem, že moje šance na přežití je mizivá. Mohla jsem najít někoho, kdo mi pomůže. Jedna moje část chtěla někoho najít, ale ta druhá žít nechtěla. Po tom, co mě opustil, jsem dál žít nechtěla, ale ty jsi měla šanci na lepší život a já jsem věřila, že to dokážeš. Když přišel tvůj čas jít na svět, jsem věděla, že nemám žádnou šanci na přežití. Napsala jsem ti dopis a zavolala sanitku. Veděla jsem, že již budeš na světě a mě nestihnou zachránit. A tak to bylo v plánu. Když ses narodila, začala jsem litovat, ale už bylo pozdě. Pak přijeli záchranáři. Mé srdce bylo tak tiché, že mě shledali za mrtvou. Ale nejdřív vzali tebe. Všichni se věnovali tobě a ke mně mezitím přišla Viktorie a odnesla mě pryč. Nevím, jak to potom záchranáři vyřešili. Victorie mě kousla a potom si už nic nepamatuji. Probudila jsem se až po třech dnech v lese jako upír. Tolik jsem toužila zajít si pro tebe, ale moje upíří já mně to nedovolilo. Byla jsem neovladatelná. Trvalo mi pět let, než jsem nad sebou měla určitou kontrolu a dalších pět let, než jsem mohla vyjít mezi lidi. Další roky jsem přešla na zvířecí krev. Jedině ty jsi mě držela při životě. Když už jsem si konečně byla jistá, že se s tebou můžu setkat, aniž bych tě zabila, zmizela jsi mi a přidala se k Volturiům. Celé ty roky jsem se snažila vymyslet plán, jak tě vylákat od nich, abychom se mohli potkat. A teď stojím tady a mám tě před sebou. Nemůžu tomu uvěřit. A doufám, že mi odpustíš,“ dokončila svou řeč.

„Děkuji, konečně vím, jak to bylo. Chtěla bych, abychom na to zapoměli a konečně žili jako rodina,“ objala jsem ji.

„Ale ty teď jsi u Volturiů?“ divila se.

„Nejsem jim povina sloužit. Jsem tam jenom proto, že jsem tam našla přátele. A vyhýbám se Cullenům,“ přiznala jsem.

„Takže jsi jim neodpustila jako mně.“

„Ty jsi měla pádný důvod a bojovala si pro mě. Oni nás opustili. Já se snažila jim porozumět a odpustit, ale nemůžu,“ přiznala jsem.

„Chápu,“ sklopila hlavu.      

„Nezlob se na mě,“ podívala jsem se na ni.

„Vždyť já se nezlobím,“ pohladila mě.

„Co budeme teďka dělat? Chtěla bych začít život jako rodina, ale co oni?“ svěsila jsem hlavu a doufala, že bude mít moje matka nějaké vysvětlení.

„Je čas se jim ukázat a pak odejít,“ usmála se na mě.

„A co Volturiovi?“ zoufala jsem si. „Mám tam přátele,“ dodala jsem.

„Vím a pokud chceš zůstat u nich, chápu to,“ přitáhla se ke mně blíž.

„Chci je i tebe, co mám dělat?“ rozbrečela jsem se.

„Vím, co uděláme. Myslím, že Aro by měl rád v gardě štít s možností vytvořit halucinace,“ usmála se.

„To bys pro mě udělala?“

„Samozřejmě, jsi má dcera. Po celou tu dobu jsem doufala, že tě zase získám, a jestli to znamená jít do Volterry, tak půjdu do Volttery,“ setřela mi slzy z tváří.

„Miluješ stále Edwarda?“ zeptala jsem se jí po chvilce ticha.

„Edward byl to nejlepší, co mě potkalo, ale je to minulost a já chci žít pouze budoucností,“ pousmála se.

„Měli bychom jít,“ zvedla se najednou a mě vzala sebou.

„Chceš se ukázat všem?“

„Edward i ostatní si zaslouží vědět, že jsem v rámci možností živá a tví přátelé musí vědět, kdo se k nim přidává,“ chytla mě za ruku a společně jsme vyrazily.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Táto, mně nepomůžeš - 9. kapitola - Maminka: