Emma nevydží nátlak na ni a řekne Cullenům, co si o nich myslí. Bude toho nakonec litovat?
19.08.2010 (21:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3965×
7. Kapitola - Pravda bolí
„Nechte toho,“ křiknul Felix na ně. Štít, který jsme měla kolem Demetriho povolil, následně byla slyšet rána.
„Felixi, hlavně mě nepouštěj,“ upozornila jsem Felixe.
„Neboj, to bych neudělal,“ usmál se.
„Vypadni od mé dcery,“ rozkřičel se něčí hlas a mně se málem vyskočil mozek z hlavy.
Ještě chvíli jsem se vzpamatovávala a černo před očima se úplně vytratilo. Konečně jsme se vzpamatovala. Felix mě stále držel, ale zlověstně se koukal na celou Cullenovic rodinu. Vedle nás stál Demetri s Jane a vrčeli, Alec postával opodál a kontroloval situaci.
„Nechte toho,“ zařvala jsem.
„Už toho mám po krk. Jsem unavená. Nechci, abyste se ke mně takhle chovali. Ty jsi opustil mou matku, vy jste ji opustili. Nechali jste ji umřít. Zachránila jsem vám život a tím zaprodala svůj. Nebylo to proto, že bych k vám něco cítila, ale protože by si to přála matka, protože ona vás milovala, i když jste ji opustili.“ Byla jsem vyčerpaná, ale tohle jsem jim musela říct. Po tvářích mi tekly slzy.
„Felixi, chci spát,“ obrátila jsme se na něho.
„Můžeš spát u nás, připravím ti pokoj,“ dotkla se mě Esmé.
„Nechci spát u vás, nechci,“ vzlykala jsem. Možná jsem se chovala jako malé dítě, ale takhle jsem to cítila.
„Vezmu Emmu do auta,“ vzal mě Felix do náruče.
„Samozřejmě, ale nejdřív se musí najíst,“ zavelel Demetri.
„Jane, pojď za mnou,“ slyšela jsem z dálky Demetriho, protože to mě už Felix odnášel do auta.
„Chce se mi spát,“ opřela jsem si hlavu o Felixovo rameno a nechala se unášet.
„Emmo, ještě neusínej, musíš se najíst,“ budil mě. K ústům mi dal nějaké jídlo, ani jsem nevnímala, co to je, poslušně jsem to snědla a opět upadla do říše snů.
„Vstávej, Emmo,“ slyšela jsem Demetriho hlas.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ještě v polospánku.
„Budou čtyři odpoledne, prospala jsi celou noc a ještě část dne. Musíš se najíst,“ poznamenal Demetri.
„Dobře,“ vylezla jsem z auta. Než jsem stačila udělat první krok, podlomily se mi kolena.
„Emmo, tohle nám nedělej,“ chytnul mě Demetri.
„Jsem nějaká unavená,“ položila jsem se do jeho náruče.
„Odnesu tě do domu,“ informoval mě.
„Ne, do domu nechci,“ protestovala jsem, ale nebylo mi to vůbec platné. Popravdě jsem se nechtěla setkat s nimi. Včera jsem jim vmetla do tváře, co si o nich myslím a teď bych měla jít do jejich domu.
„Neprotestuj, Emmo,“ uzemnil mě Demetri.
„My tě ohlídáme, ostatní tam už jsou,“ uklidňoval mě, ale moc se mu to nevedlo. Nakonec jsem se přestala zmítat a nechala se v klidu odnést. Vešel vchodovými dveřmi bez toho, aby zaklepal, jakoby nebral na zřetel slušnost.
Všichni seděli v obýváku a něco probírali, jakmile jsme vstoupili, obrátili se na nás.
„Emma potřebuje něco k jídlu a Alecu, mohl bys zajít do kufru auta pro krev?“ poprosil Demetri.
„Já jí něco připravím,“ vložila se do toho Esmé.
„Dobře,“ svolil Demetri, ale mě nepouštěl z náruče. Rozhlídla jsem se kolem obýváku a viděla ostatní, jak na mě civí. Všechny jsem si prohlédla a zarazila jsem se až na mém otci. Jeho tvář byla smutná a zničená. Moc jsem mu ublížila, když jsem to včera řekla.
„Koho je to piano?“ optala jsem se, když jsem vzhlédla od otce.
„Moje,“ ozval se otcův hlas. Vrátila jsem se zpátky na jeho obličej.
„Ty hraješ?“ zeptala jsem se na úplně stupidní otázku.
„Ano,“ lehce se usmál, ale šťastný úsměv to nebyl.
„A mohu si ho prohlídnout?“ zeptala jsem se zdvořile.
„Jistě,“ usmál se o něco víc.
„Demetri, už mě můžeš pustit na zem,“ řekla jsem svému nosiči. Beze slova mě pustil na zem. Jakmile moje nohy dopadly na zem, cítila jsem, jak se mi vrací síla.
„Emmo, tady máš tu krev,“ vrátil se Alec.
„Děkuji,“ vzala jsem si od něho hrnek plný zvířecí krve a vypila ho na jeden nádech. Alec si ode mě hrnek zase vzal a odešel. Potom jsem odešla k pianu a sedla si. Na klávesách nebyla ani stopa prachu. Cítila jsem pohledy na svých zádech, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Prsty jsem ladně položila na klávesy. Jakmile se jich dotkly, tak jsem začala hrát. Začala jsem hrát to, co jsem kdysi slyšela.
Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Táto, mně nepomůžeš - 7. kapitola - Pravda bolí :
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!