Kapitola, kde se dozvíte, co se s nimi stalo a jak dlouhé bude jejich odloučení.
18.07.2010 (17:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4440×
5. kapitola - Otec
Dotkl se mé ruky a vyčkával. Zakroutila jsme hlavou, nechtěla jsme se s nimi nějak přátelit, protože by mě bolelo víc, když je ztratím. Zklamaně stáhnul ruku. Začala jsem opět vzlykat a zabořila se víc do sedadla. Díval se na mě smutně, ale já jsme mu nechtěla dávat nějaké naděje. Věděla jsem, že zemřu, možná zemřeme. Budu se snažit, abych je uchovala naživu i za ztrátu svého vlastního života.
Jeli jsme několik hodin na soukromé letiště a potom nastoupili do letadla. Držela jsem se blízko nich, ale jen tak, aby se jim nic nestalo. Po pár hodinách jsme přiletěli do Volterry. Bylo mi špatně a zároveň jsem věděla, že se z toho tak snadno nedostaneme. Zavedli nás do velkého sálu. Kde seděli další dva.
„Milá Emmo, představuji ti Caia a Markuse,“ přestavil je Aro a šel si sednout za nimi.
„Vysvětlím ti, co po tobě chceme,“ řekl, když dosedal na svůj trůn.
„Chceme, aby ses přidala k naší gardě a vedla ji do různých bojů. Aby sis nemyslela, že jsme tak nevlídní, tak pokud přijmeš, tvoji rodinu okamžitě pustíme. Ale jestli odmítneš, všichni zemřete,“ domluvil Aro.
Podívala jsem se kolem sebe. Muži svírali své drahé polovičky a koukali na mě nešťastně. Jediný, kdo se na mě koukal nesouhlasně, byl můj otec. Už jsem věděla, co udělám. Moje matka by si to přála. Udělám to pro ni.
„Tati?“ obrátila jsem se na něho a oslovila ho tím nejlepším slovíčkem, jakým jsem mohla.
„Máma by si to přála,“ pověděla jsem mu poslední slova.
„Přijímám tvou nabídku,“ obrátila jsem se na Ara.
„Vítám tě u nás. Cullenovi mohou jít,“ přikázal a já jsem viděla, jak zbytek mé rodiny odvádí pryč. Naposledy jsem se střetla s jejich očima. Viděla jsem tam smutek, ale zároveň i štěstí.
Osaměla jsem.
„Jsem rád, že jsi přijala,“ usmíval se Aro.
„Jako bych měla na vybranou,“ podotkla jsem a Aro se zasmál. Potom mě odvedli do pokoje.
O 20 let později…
Ve Vollteře jsem už 20 let. Uvědomuji si, že to bylo dobré rozhodnutí. Moje rodina je v pořádku a nehrozí jí žádné nebezpečí. Ke mně se tady chovají uctivě. Nemůžu říct, že jsem tady nešťastná, i když mi chybí volnost a ráda bych je zase viděla, ale Vollterra je krásné a rozmanité místo. Pravidelně chodím na lov a společně s gardou jezdím po světě plnit různé mise. Naučili mě zde bojovat a ovládat svůj štít. Zjistila jsem, že dokážu štít formovat do různých tvarů. Ve svém štítu dokážu uvěznit kohokoliv, proto jsem tak užitečná při likvidování upířích armád. Zároveň mám dobré bojovné schopnosti. Mám zde i kamarády, Felixe, Demetriho, Jane i Aleca. Ve skutečnosti nejsou zlí, tak jak mi přišli na začátku. Akorát plní Arovy příkazy.
Zrovna jdeme všichni do hlavního sálu. Aro má pro nás další úkol.
„Mí nejlepší, mám pro vás další úkol. A ty bys měla být pozorná,“ obrátil se na mě.
„Blízko místa, kde žije tvá rodina, se vyskytla armáda novorozených. Chci, abyste je jeli zneškodnit. Pojedete všichni, protože tato armáda je velká a já chci mít důkaz, že se rodině Cullenů nic nestane,“ dokončil svůj proslov Aro.
„Jaké to je setkat se po takové době s rodinou?“
„Nevím, poznám, až je uvidím,“ odpověděla jsem zdvořile, ale ve skutečnosti jsem byla nervózní.
„Aro, Cullenovi ví, že přijedu?“
„Ne, neví, ví, že jím posílám to nejlepší, co mám, ale neví, že mezi ně patříš i ty,“ odpověděl mi. Potom jsme odcházeli si balit věci. Podle doplňujících informací máme bydlet u mé rodiny po celou dobu přípravy. Je to velká armáda, takže si na ně musíme počkat a obklíčit je. Strategii vymyslí Demetri, ale to až na místě. Sbaleno jsem měla hned, takže jsme mohli vyjet, cestou jsem usnula a probudil mě až Demetri.
„Emmo, vstávej,“ žďuchal do mě.
„Jo, Demetri,“ odbyla jsme ho a šla se zkulturnit, než přistaneme. Nervozita na mě opět dopadla.
„Klid, Emmo,“ utěšovala mě Jane a já věděla, že má pravdu. Vždyť jsem jim zachránila životy, přece na mě nemohli tak zapomenout.
„Nervózní?“ přidal si ještě Felix a já měla sto chutí ho uškrtit.
„Nemohli byste všichni zmlknout a bavit se o něčem jiným?“ vypálila jsem.
„Tak co máme dělat, zmlknout nebo bavit se,“ dobíral si mě dál Felix.
„Ty víš, jak to myslím.“ Nechala jsem ho být a nasadila si mp3ku a čekala, než přistaneme.
Na letišti na nás čekalo auto. Nasedli jsme do jednoho a vyjeli směr městečko jménem Darwin, kde měla žít moje rodina. Cesta netrvala dlouho a my jsme za hodinu dojeli na určené místo. Felix zaparkoval před domem. Dům byl elegantní v bílé barvě. Byl uprostřed lesa.
„Tak jdeme,“ zavelel Demetri a my vystoupili. Už na nás čekali na verandě.
„Jsme rádi, že nám Aro poslal svou elitu,“ chopil se řeči Carlisle.
„Emmo?“ poznala mě jako první Esme a ostatní jako na povel střelili hlavu ke mně.
Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Táto, mně nepomůžeš - 5. kapitola - Otec:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!