Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tati, kde je maminka? 3. kapitola

Zevran:

Zastavil jsem se, běh Bellu musel určitě vyčerpat. Nedaleko odsud byl hotel, rozhodl jsem se tam Bellu odvést, aby si odpočinuly, Renesmé usnula Belle v náručí.

„Jsme skoro na místě, určitě jsi unavená, musíš si odpočnout,“ zamumlal jsem a vydal se směr město.

„Ale já se necítím vůbec unavená!“ vyhrkla a doběhla mě.

„Možná teď, ale počkej v hotelu!“ zasmál jsem se.

„Navíc, Renesmé už spí a postel bude jistě pohodlnější,“ věděl jsem, že přikývne, pro Renesmé byla schopna čehokoli., proto je musím rozdělit. Isabella je nadaná, hodně nadaná, ale až ovládne všechny své dary, bude taky nebezpečná, mohla by někomu ublížit. Bezmyšlenkovitě jsem došel k recepci, objednal jsem jeden pokoj, nač dva, když nebudu spát? Isabella vypadala zaraženě, to jí tak vadí, že s ní budu v jednom pokoji? Vzal jsem si od recepční klíče od pokoje, od Belly jsem si vzal Renesmé, chytl jsem Bell kolem pasu a vedl ji do pokoje.

„Proč si vzal jen jeden pokoj?“ spustila na mě Bella hned za rohem.

„Kdo řekl, že se budeme dělit o jednu postel!“ zasmál jsem se.

„Aha,“ usmála se a začala se červenat, vyšli jsme do prvního patra, odemkl jsem dveře a zamířil jsem k velké manželské posteli s nebesy. Položil jsem Renesmé do postele a přikryl ji peřinou, ona se do ní ještě víc zavrtala a začala pochrupovat. Vypadala tak sladce, jako andílek, který přišel o křídla, její nazrzavělé vlásky se jí vlnily podél obličeje, rty se jí zkroutily do úsměvu.

„Já budu spát vedle,“ usmál jsem se a ukázal na dveře, které vedly do takového malého pokoje.

„Koupelna je tam!“ ukázal jsem na dveře, které byly naproti mně.

„Kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš,“ pronesl jsem do ticha, položil jsem tašku na zem a zamířil do mého provizorního pokoje. Zavolal jsem pokojovou službu a objednal Belle večeři, když nemůže mít krev, tak postačí alespoň jídlo, sice ji to neposilní tak moc jako krev, ale trošku síly jí to dodá. O chvíli později na dveře zaklepal poslíček s jídlem, zvedl jsem se a šel si vzít jídlo, Bella seděla na posteli a pozorovala Renesmé.

Vzal jsem si jídlo od poslíčka, podstrčil jsem mu dýško. On mi dal ještě nějakou obálku, s díky jsem si tu obálku od něj vzal, dal jsem ji do kapsy a odnesl večeři Belle.

„Musíš něco sníst, až se vrátíme domů, půjdeme na lov,“ vysvětloval jsem, nechápavý pohled z její tváře zmizel a nahradil jej nevěřícný, sedl jsem si s tácem k ní na postel a nabídl jí hranolky s nějakým masem a polívku, ještě tam byla příloha v podobě zeleniny.

Nijak se k tomu jídlu neměla, tak jsem si vzal hranolku, abych jí dokázal, že to není jedovaté a že jí to neublíží, ještě jsem si vzal okurku z přílohy a dal jí tác na klín.

Bella se na to hladově vrhla.

„Ty nebudeš?“ zamumlala s plnou pusou, s úsměvěm jsem zakroutil hlavou.

„Já se s tebou rozdělím!“ usmála se a polkla sousto.

„Ne, to je v pořádku, já si někde ulovím nějakého vonavého člověka!“ zasmál jsem se .

Bella zeleninu z talíře nasypala k hranolkám a na ten talíř dala maso, hranolky a hrstku zeleniny.

„Budu radši, když si dáš jídlo a necháš lidi na pokoji – aspoň pro dnešek!“ usmívala se a podala mi talíř.

„Stejně budeme muset na lov, bez krve dlouho nevydržíme, jsme zesláblí, bez energie, nejsme schopni si potravu ulovit sami. Proto se shromaždujeme do klanů, když je někdo oslaben, rodina se o něj postará,“ vysvětloval jsem Belle pravidla klanů. Já žádnou rodinu nemám, tedy, teď je tu Bella a kdo ví, jestli tu se mnou bude chtít zůstat, tedy u mě v domě. Zahnal jsem své myšlenky na ústup, jsem upír, samotář, lovec. Roztrhl jsem obálku a vytáhl z ní pozvánku na dnešní ples, pochybuji, že tam Bella bude chtít jít.

„Co to máš?“ vyzvídala a přišla ke mně blíž.

„Pozvánku na ples, ale nepůjdeme na něj!“ vysvětlil jsem jí to stručně.

„Proč?“ nechápavě se zamračila a na čele se jí objevila ustaraná vráska.

„Protože nevím, jak moc se dokážeš ovládat, navíc si myslím, že bys chtěla být s Renesmé,“ odvětil jsem a chystal se odejít.

„Chceš tam jít?“ zeptala se mě z ničeho nic.

„Kam?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Tam,“ usmála se a ukázala na pozvánku.

„Ani se mi tam nechce, budou tam lidé a ostatní upíři,“ neměl jsem s nimi moc dobrý vztah.

„Ty tam chceš jít? Zeptal jsem se, neskrývajíc překvapení, řekl bych, že mě bude nenávidět kvůli tomu, že jsem se jí snažil změnit myšlenky.

„Myslím, že ti to dlužím,“ usmála se a pokrčila rameny.

„Nic mi nedlužíš, udělal jsem z tebe to, co jsi, měla bys mě nenávidět jako ostatní.“ Ale nechtěl jsem, aby mě nenáviděla, byla jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměl, vlastně si na svůj lidský život nepamatuju. Probudil jsem se na ulici, na nic jsem si nepamatoval, probudil jsem se jako nový člověk, nový člověk bez minulosti. Můj život se od té doby změnil, vyhýbal jsem se lidem, upírům, žil jsem sám celá staletí. Samota a temnota mi byly společnicemi, jen ony dvě, ale teď do mého života vstoupila Bella a Renesmé a moje existence jako by teprve začala, byla barevná, veselá.

„Ale, no, jsi jako starší bráška, škoda, že jsem žádného neměla!“ smála se.

„Dobře, půjdeme tam,“ povzdechl jsem si.

„V tomhe?“ zeptala se a hlas jí vylétl o oktávu výš.

„Ne,“ zasmál jsem se a kroutil nad ní hlavou.

Šel jsem k telefonu a zavolal na recepci.

„Dobrý den,“ usmál jsem se, „dostal jsem pozvánku na váš ples, rádi bychom tam se sestrou zašli, ale bohužel na to nemáme vhodné oblečení a sestra nemá hlídání pro dceru, dalo by se to nějak vyřešit?“ Doufám, že ne, prosím, ať řekne, že ne.

„Ach, jistě, náš personál ohlídá vaší sestře dítě a šaty, ty seženeme, to nebude problém,“ brebentila.

„Děkuji,“ usmál jsem se.

„Pro ty šaty, si budete muset zajít dolů, do našeho obchodního domu, není zač, jsme rádi, že jste přijali naše pozvání na ples, nashledanou,“ řekla a zavěsila.

„Hlídání Renesmé je zařízené, pro šaty si máme přijít dolů do obchodního domu.“ Bellin zvědavý pohled zmizel a nahradilo jej nadšení, celá se rozzářla, usmívala se.

Ale z ničeho nic se zamračila a zesmutněla.

„Bell, děje se něco? Klidně ten ples můžu zrušit,“ navrhl jsem, co ji mohlo takhle rozrušit?

„Ne, to je dobré, ján jen, že Renesmé nebyla dlouho na lovu a víš, no, ona když je hladová, prostě by mohla chůvu zabít,“ mumlala a pohladila Renesmé po vláskách.

Copak by ona, andílek, mohla někoho zabít, to je nemožné, neskutečné, ale je napůl upír, je to prostě instinkt, my jsme lovci, oni oběti.

„Aha, co budeme dělat?“ zašeptal jsem a sedl si Renesmé k nohám, chtěl jsem jí pomoci, jistě musela být hladová, klidně bych někoho zabil, jen aby nebyla o hladu.

„Když jsem byla ještě člověk, dávala jsem jí svoji krev,“ zašeptala Bella a zrůžověla. Ztuhl jsem, ona dávala Renesmé krev? Je to normální, je to její dcera, ale i tak.

„Ale teď... nemůžu,“ zašeptala.

„Můžeš, pořád máš svoji krev.“ Je správné, že jsem jí to řekl? Co když jí bude chtít dát svoji krev i teď? Udržím se, její vůně je tak krásná.

„Jak to?“ zašeptala a zamračila se.

„Srdce ti bije, tak proto,“ usmál jsme se, nebyl čas na nějaké vysvětlování, hlídání tu mělo být za chvíli.

„Musí, musí si vzít moji krev, je tak bledá, křehká,“ šeptala Bella.

Sundal jsem z opasku nůž a váhavě ho podal Belle. Bella se usmála a vzala si ode mě nůž, přiložila ho k zápěstí a...