Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec života - 9. kapitola

28.04.2010 (07:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2285×

Carlisle byl ve své kanceláři a byl velmi zmatený. Sledoval čísi rentgenový snímek a neustále si v mysli opakoval: To není možné, to není možné.

„Carlisle, co se děje?“ vtrhl jsem k němu do kanclu.

„Jak je Belle?“ otočil se na mě.

„Dobře, proč?“ optal jsem se zmateně. On byl ale daleko zmatenější.

„Nechápu to! To je neuvěřitelné! Ještě včera na tom snímku měla zlomeninu. Dnes ráno ji Frank znovu rentgenoval a podívej,“ strčil mi pod nos snímek. Nic závažného jsem tam nenašel. I když jsem nebyl lékař, poznal jsem, že na tomto snímku je naprosto zdravá noha. Ať jsem se díval z kteréhokoli úhlu, nic.

„Jak se to mohlo stát?“ podivil jsem se.

„Co já vím? Dumám tady nad tím nejméně hodinu. Ona ani žádného lékaře nepotřebovala, uzdravilo se ji to samo,“ kroutil hlavou Carlisle. To přece není možné!! Normálnímu člověku se nemůže jen tak uzdravit noha.

„A nezrentgenoval jsi ji to včera špatně? Vážně to bylo tak vážné?“ hádal jsem.

„Dovol? Chceš zpochybňovat mou staletou praxi?“ odpověděl mi Carlisle dotčeně.

„Jak jinak to chceš vysvětlit?“

„Nevím. Víš co? Doveď ji. Sundám ji tu sádru a vezmu ji trochu krve. Třeba tam něco objevím,“ mávl rukou ke dveřím. Byl jsem velmi zvědavý, tak jsem se vydal na cestu. Když jsem vstoupil do Charlieho pokoje, Bella mluvila právě se svým strýcem.

„Vím, omlouvám se. Neměla jsem vás tam nechávat samotné. Nevím, co to Kristen zase vjelo do hlavy. Teď už je ti lépe, že?“ hladila Charlieho po ruce.

„Nikdy mi nebylo líp. Kde vůbec je?“ odpověděl Charlie.

„Jela do města, nakupovat na zítřek. Nemá šaty,“ pokrčila rameny Bella a pak se na mě konečně otočila. Tak, aby ji Charlie neviděl, na mě mrkla. Já trochu zmateně vykuli oči a Bella se zachichotala. Co se to s ní dělo? Než jsem promluvil, musel jsem si odkašlat, i když jako upír jsem to nepotřeboval.

„Bells, Carlisle ti chce sundat tu otravnou sádru. Nevadí, pane Swane, když Vám ji na chvíli vezmu?“ otočil jsem se na Charlieho.

„Jistě mladíku, jen mi ji zase vrať v pořádku,“ zavtipkoval a já se zdvořile usmál.

„Myslela jsem, že ji budu mít minimálně týden,“ podotkla Bella, když jsme byli venku z pokoje.

„Patrně už sádru nepotřebuješ,“ usmál jsem se na ni a zaposlouchal se do zvuku jejího srdce. Hlasitě a hluboce se rozbušilo.  Bella šla vedle mě a upírala na mě oči. Tudíž si nevšimla koše, do kterého narazila a nebýt mě, rozplácla by se jak dlouhá, tak široká. Když jsem ji chytal za paže, neubránil jsem se smíchu.

„Viděl snad někdo větší nemehlo?“ řekl jsem si opravdu tiše pro sebe.

„Dovol? Za to můžeš ty,“ obvinila mě Bella. Teď jsem na oplátku koukal já na ni. Tohle nemohla slyšet, pro lidské uši to bylo strašně tiché.

„Být tu další koš, teď bys v něm byl ty,“ podotkla trefně Bella a já se konečně probral z menšího šoku.

„To by se nikdy nestalo. Já mám dobře vyvinuté smysly, víš,“ usmál jsem se na ni zářivě. Její srdce se znovu zhluboka rozbušilo a ona se snažila udržet si pevný pohled. Moc se jí to nedařilo, až nakonec sklopila oči a začervenala se.

„Tohle zbožňuju,“ uchichtl jsem se tiše a pohladil ji po rozpálené tváři. Ta se pod mnou rukou ještě více rozpálila a Bella se stydlivým úsměvem odvrátila tvář na druhou stranu.

„Sakra, jak to dělá?“ zamumlala si Bella pro sebe. Když se na mě opět konečně otočila, skryl jsem rychle svůj úsměv. Stejně si ho všimla.

„Nevím, čemu se směješ. Tebe by měli někam zavřít, než kvůli tobě někoho přejedou,“ prohodila trochu uraženě.

„Bells, v mojí přítomnosti nikoho nikdo a nikdy nepřejede. Jak už jsem říkal, vyvinuté smysly,“ poklepal jsem si na spánek a začal se opět usmívat. Už jsme byli před Carlislovou kanceláří, takže jsme zmlkli. Jakmile jsme vešli dovnitř, Carlisle si odtáhl Bellu ke stolu a zasypával ji snad dvaceti otázkami. Ta se na mě po chvíli otočila s trochu vystrašeným výrazem. Usmál jsem se na ni.

Úsměv mi, ale na rtech ztvrdl, když jsem spatřil jehlu v Carlislových rukách. Nevím, jestli byl zrovna dobrý nápad zůstat tu, když bude brát Belle krev. Chtěl jsem odejít, ale Bella mě zastavila.

„Edwarde, počkej,“ řekla prosebně. Moje jméno z jejích úst znělo neuvěřitelně krásně. „Mohl bys tu zůstat a podržet mě za ruku? Nesnáším jehly,“ vysvětlila trochu zahandbeně.

„Víš, on Edward nemá rád pohled na krev. Nevím, jestli by to bylo dobré,“ odpověděl rychle Carlisle. Tušil, že by pro mě nebylo moc dobré, kdybych viděl její krev proudit ve stříkačce. Ale pral jsem se sám v sobě. Ten Bellin vystrašený pohled mě donutil se vrátit zpět do pokoje.

Edwarde pozor, neměl bys to pokoušet! Upozornil mě Carlisle v myšlenkách.

„To zvládnu, musím,“ zamumlal jsem tiše jen pro něj. Tohle už Bella neslyšela. Ta se na mě opět otočila s vděčným úsměvem. Došel jsem k ní a nastavil ruku. Bez váhání tam vsunula tu svou a přes obličej ji přejel neznámý výraz. V tu chvíli vypadala tak spokojeně a šťastně, že jsem chtěl, aby to takhle bylo napořád. Oči stále upírala na mě a ruku mi stiskla, když Carlisle píchl jehlu do její ruky. Okamžitě mě praštila do nosu ještě více, intenzivněji její vůně. Snažil jsem se to nevnímat, jen jsem se usilovně koukal do jejích očí a učil se dýchat v přítomnosti její krve. Nebylo to zas tak těžké. Její srdce mi udávalo, kdy se nadechnout a kdy vydechnout.  Hrdlo mě pálilo, ústa vysychala, jen ten její šťastný výraz mě zklidňoval. Ten výraz praštil tu zrůdu, co byla ve mně, po každé, když jen maličko vystrčila čumák. Měl jsem sám ze sebe radost. Usmál jsem se na Bellu a kroužil palcem po její ruce.

„Hotovo,“ usmál se Carlisle.

Jsem na tebe hrdý, Edwarde. Vyslal mi v myšlenkách.

„Ještě sundáme sádru a budeš moct jít,“ řekla Carlisle k Belle, ale ta ho nevnímala. Stále koukala na mě. Chtěl jsem pustit její ruku, ale nedovolila mi. Vím, že bych se jí hravě vykroutil, přesto jsem to neudělal. Bella se zvedla a šla k lehátku, kam ji Carlisle ukázal. Já musel s ní.

Rozřezání sádry nebylo nic složitého, za chvíli už jsme byli opět na cestě zpět k Charliemu do pokoje. Měla vážně nohu v pořádku. Šla jako by ji nikdy neměla zlomenou nebo co s ní vlastně měla.

„Jak je Charliemu?“ optal jsem se.

„Řekla bych, že fajn. Když tu není Kristen. Má ji rád, ale ona ho vždy hrozně rozruší. Nevím, proč to dělá,“ zakroutila Bella hlavou a já si všiml té bolesti v jejích očích.

„Co se mezi vámi dvěma stalo?“ neudržel jsem svou zvědavost na uzdě. Bella patrně nevěděla jak odpovědět. Měla velmi zmatený a bolestný výraz.

„Promiň, to bylo neomalené.  Nemusíš to říkat,“ omluvil jsem se a stiskl jí ruku.

„To je dobrý, já jen, že na tohle nemám zrovna dobré vzpomínky. Někdy ti to řeknu, teď ne. Je to moc čerstvé,“ zamumlala Bella a odvrátila ode mě tvář. Stihl jsem ovšem zahlédnout cosi lesklého na její tváři. Slza. Já ji rozplakal!

Zastavil jsem a donutil ji rukou, aby se otočila ke mně. Nechtěla to, stále klopila zrak.

„Promiň. Bells, je mi to moc líto. Neměl jsem se vyptávat,“ zašeptal jsem ji do ucha. Ona si bolestně vzdychla a opřela se mi o hruď. Pevně jsem ji objal a políbil do vlasů. Na té chodbě jsme stáli hodně dlouho. Bella po celou dobu vzlykala a mě spalovala bolest. Bolest z jejího trápení, které jsem neznal a nedokázal ji pomoct.

***

Rozběhl jsem se z louky rychle do lesa za míčkem. Byl jsem rychlejší než on, takže jsem si vypočítal místo dopadu, stoupl si na to místo a čekal. Za chvíli jsem měl míček v ruce a už ho házel Rose. Vyautovala Jaspera. Ten naštvaně mrštil pálkou a ta se roztříštila na deset kusů.

„Ale no tak. Ty pálky nemůžou za to, že prohráváte! Kdo je má furt kupovat! Víš, jak se prodavači divně tvářej, když jich kupuješ najednou 40?“ hulákal na něj Emmett a popadal se za břicho. No jo, hry. To bylo jeho.

Opět nad námi zahřmělo a rozpršelo se. Přesně jak předvídala Alice. O to to bude zábavnější, tentokrát na pálce bylo naše družstvo. Skládalo se ze mě, Alice, Rosalie a Emmetta. Byl jsem na řadě. S lehkostí jsem odpálil míček a šinul si to po metách. Díky dešti bylo všechno rozmočené, dalo se na tom klouzat. Když běháte přinejmenším 100 kilometrovou rychlostí, sklouznutí je vážně něco. Jen tak tak jsem doklouzal na poslední metu, dříve než mě Esme vyautovala. Homerun! Alice s Rose si vítězně plácly, protože jsme vedli už o pěkných 20 bodů. Emmett si dal svůj vítězný taneček a já se rozhodl, že pro dnešek to stačilo

„Kam jdeš? Ještě jsme neskončili!“ volal na mě naštvaně Jasper.

„Už mě nebaví vyhrávat,“ odpověděl jsem naoko znuděně a vydal se k našemu domu. Emmett mě ovšem zastavil. Silně do mě strčil, až jsem málem skončil v bahně. S úsměvem jsem zakroutil hlavou a vydal se opět k domu. Zase do mě strčil, tentokrát silněji a já opravdu spadl do bahna. Zareagoval jsem okamžitě, podtrhl jsem nohou Emmettovi nohy a už se tady válel vedle mě.

„Nezapomeň, že jsem silnější,“ zavrčel Emmett a vrhl se na mě.

„A ty nezapomeň, že já jsem nejrychlejší,“ smál jsem se, když po mě skočil a já rychle utekl, takže skončil obličejem v bahně. Skočil jsem na něj, sedl si na něj, i když jsem tušil, že tohle nedopadne dobře. Jak jsem předpokládal, okamžitě mě přetočil, sedl si on na mě a už mi máchal obličej v bahně. To stříkalo všude kolem, a zasáhlo i Rose.

„Emmette Cullene! Jsi jak malý děcko!“ zavrčela zuřivě a utekla domů.

„Vidíš, co děláš? Kvůli tobě, se mnou nemluví manželka! Za to si zasloužíš další ránu,“ chechtal se nade mnou Emmett. Vzal velkou hrst bahna a hodil mi ho za tričko.

„Teď seš přímo sladkej!“ chechtal se dál. Hrst bahna ve své ruce, jsem mu pořádně rozpatlal na obličeji a už si to šinul domů. Rose byla pěkně rozzuřená, té se radši dneska vyhnu obloukem. Stejně se mi to nepovedlo. Potkal jsem ji v kuchyni, kde Emmettovi vyhazovala věci z pokoje do koše.

„Co to děláš?“ ptal jsem se smíchem.

„Co by! Jarní úklid!“ zavrčela na mě a cpala další a další Emmettovi kusy oblečení a nevím, čeho všeho ještě, do koše.

„Vždyť neudělal nic zlýho! Smiluj se nad ním,“ sepjal jsem ruce v hranné prosbě.

„Chceš snad taky pouklidit pokoj?“ zavrčela na mě opět. Raději jsem se klidil pryč. Chtělo to sprchu. Bylo něco okolo třetí ráno, měl jsem v plánu ještě zajít za Bellou. Když jsem odcházel z nemocnice, byla sice už celkem klidná, přesto jsem na ní viděl, že není ve své kůži. Kdybych se nebýval tak vyptával a nebyl tak zvědavý, nebyla by tak rozrušená. Přesto se moje zvědavost stále zvětšovala.

Ve sprše jsem zjistil, že díky bahnu i pěkně smrdím. Ne jenom sprchu potřebuju, pořádnou koupel. Nesnáším tyhle lidské věci. Když jsem konečně zase čistý, dorazili domů i ostatní. Emmett se odmítal jít umýt, prý se mu líbí, jak je celý kluzký. Celý on, uchechtl jsem se v duchu.

Cullene, jestli se hned nepůjdeš umýt, už nikdy nezažiješ divokou Rose! Tak páchne! Pomyslela si Rosalie. Začal jsem se chechtat. Jelikož jsme byli v kuchyni, všichni se na mě nechápavě podívali. Až na Rose.

Jestli něco cekneš, máš po Volvu i po sporťáku! Zasyčela na mě v duchu. Ihned jsem se uklidnil a Rose se raději klidila do garáže. Já už byl přichystaný se vydat za Bellou, ale Alice mě zastavila.

„Dnes ne. Za hodinu je tady Tanya.“

„Cože? Proč si mi to neřekla dřív? Musím rychle odsud!“ rozčiloval jsem. Neměl jsem náladu na myšlenky Tanyi. Rozhodně sem nejela, jen kvůli návštěvě svých známých. Takhle tu byla asi už třikrát. Vždy to dopadlo tak, že po dobu jejího pobytu tady, jsem byl na své louce. Jak v noci, tak ve dne.

„Rozhodla se před chvílí. Chce s tebou mluvit,“ ukázala mi Alice vizi. Tanya  běžela v lese a byla velmi zamyšlená.

„Jak jinak, vždycky chce mluvit se mnou! Ne, dneska  ne. Nemám na tohle náladu,“ zaskučel jsem.

„Promiň, dřív jsem to prostě neviděla,“ omlouvala se Alice.

„Dobrý, vím, že nejsi všemohoucí. Ale pomůžeš mi, že? Nenecháš mě s ní samotného, že ne?“ upřel jsem na ni psí oči.

„Jen se neboj, já vám budu klidně dělat křena!“ rozchechtal se Emmett. Z toho jsem sice nebyl zrovna nadšený, ale rozhodně lepší, než být s Tanyou sám.

„Neříkej nic o Belle. Sice nemám Tanyu rád, tak jako ona mě, ale nechci ji ublížit. Takže, rodino, všichni o Belle mlčíme ano?“ Všichni souhlasili.

Já se vydal do pokoje a tam se chystal na Tanyu. Vím, že je to přítel rodiny, ale poslední dobou jsem její návštěvy neměl rád. Popravdě jsem chtěl být jen u Belly a nic jiného. Ani ne za půl hodiny jsem zachytil Tanyiny myšlenky. Byla téměř u nás. Nedalo mi to, přesně když utíkala okolo našeho domu, vyskočil jsem z okna. Přesně jsme se mihli. Nemohla mě vidět. Přidal jsem na tempu a utekl na svou louku.

8.kapitola Shrnutí povídek 10.kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec života - 9. kapitola: