Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec života - 6. kapitola

21.03.2010 (10:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2531×

Ty neposedné nožky jsem prostě nedokázal zastavit. Snažil jsem se sebevíc, prostě si to pelášily kam chtěly. No, abych pravdu řekl, moc jsem se nesnažil je zastavit. Chtěl jsem ji vidět ani jsem nevěděl proč.

Celý zamyšlený jsem dorazil před jejich dům. Zaposlouchal jsem se. Dvě srdce, dva dechy, žádné myšlenky. Přesto jsem slyšel jednu osobu silněji než tu druhou. Byla pro mě jako magnet. Okamžitě, jakmile jsem zaregistroval její srdce, jsem měl chuť vklouznout do domu a jen se na ni dívat. Nechápu, jak jsem se mohl vysmívat Alice, když mi ukazovala vizi, kde ji sleduji, jak spí.

Obešel jsem dům a zastavil pod jejím oknem. Přece tam nemůžu jen tak vklouznout. Kdyby se probudila, nevím jak bych ji vysvětloval svou přítomnost.

Ahoj Bello, přišel jsem se podívat jak spíš. Doufám, že neruším. Hm, pochybuju, že by z toho byla nadšená. Nechápal jsem tedy, co tu furt ještě dělám. Nemohl jsem se hnout z místa. Jako bych byl přikovaný.

Všiml jsem si stromu, který stál hned u domu a jednu větev zkláněl k Bellinu oknu. Lákavé!

Ihned jsem na něj vylezl a opatrně si sedl na tu větev. Byla přece jen trochu slabá, ale unesla mě.

Bella měla trochu pootevřené okno, což jsem nechápal, protože byla celkem zima. Pohledem jsem sklouznul na postel. Byl to úchvatný pohled. Bella ležela na zádech, peřinu přitáhnutou až k bradě, rty maličko pootevřené a vlasy krásně rozházené kolem hlavy na polštáři. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, nevím ani co jsem dělal. Uvědomil jsem si to, až když jsem otevíral okno a potichu skočil do jejího pokoje. Díky její vůni, která mě okamžitě uzavřela ve svém bolestivém, zároveň dokonalém náručí, jsem si uvědomil, že jsem právě vyplnil Alicinu vizi.

Usedl jsem do křesla, které měla u stolu s počítačem a snažil se pravidelně dýchat. Teď už bych její vůni rozeznal mezi všemi vůněmi na světě. Teda, kdyby tam samozřejmě nebyla Kristen.

Obě pro mě byly tajemstvím. Zaprvé její myšlenky. Pro mě to bylo naprosto frustrující. Zadruhé, proč na sebe byly tak ošklivé? Zatřetí, proč jen Alice neviděla Kristen? Čím víc jsem o nich nevěděl, tím víc mě lákaly. Ne, lákala mě Bella. Z Kristen jsem cítil nenávist. Nikdy tak nepřátelského člověka jsem snad ještě nepotkal. Když jsou tak stejné ve vzhledu, proč jsou tak rozdílné v chování? V jejich životech se muselo stát patrně něco ošklivého.

Pohledem jsem zavadil o hodiny, co měla Bella na nočním stolku. Půl čtvrté, ráno. Měl bych jít. Zítra, vlastně dnes, je sobota a Emmett určitě bude chtít probrat celou první hodinu tanečních a pak si zahrát baseball.

Zvedl jsem se z křesla, ale více se nepohl. Krok jsem později udělal, ale ne směr okno, nýbrž blíže k posteli. Opatrně jsem poklekl u postele a díval se. Z pohledu jiného učastníka této situace, bych patrně vypadal jako naprostý úchyl. Právě teď mi to bylo naprosto jedno. Mým tělem projížděl naprosto neznámí pocit, když jsem ji tak sledoval. Ve spaní byla klidná, jen občas se ji zachvěl spodní ret a zamumlala něco nesouvislého. O hodinu a půl později jsem se donutil vstát, naposledy se na ni podívat a vydat se k oknu. Když jsem dával druhou nohu na okenní římsu Bella opět něco zamumlala. Tentokrát srozumitelně.

„Edwarde, nechoď..“ vydechla a já ztuhl. Opatrně jsem se otočil a překontroloval její stav. Stále spala. Zdálo se jí o mně? Dal bych klidně svou existenci, slyšet jen trochu jejích myšlenek a jejích snů!

Její slova mě zasáhla. Příjmeně! Nepředstavitelně příjemně! Nerozhodně jsem seděl na římse a nevěděl jestli odejít nebo se vrátit do pokoje. Rozhodla to Kristen. Probudila se a právě procházela na chodbě. Blížila se k Bellinu pokoji, tak jsem neslyšně seskočil ven. Přitiskl jsem se na zeď a zaposlouchal se. Dveře se otevřely a Kristen vešla do pokoje. Co tam jen chce? Takhle brzy?

Chvíli přecházela po pokoji, pak začala něčím šramotit. Sedla si na židli, či křeslo, to jsem netušil a něčím si listovala. Za několik minut jsem zaslechl popotáhnutí nosem, slabší vzlyk a buch. Něčím práskla na stůl a rychle odešla do svého pokoje. Moje zvědavost byla silnější než rozum, tak jsem opět vyskočil na strom a opět do Bellina pokoje.

Na stole u počítače leželo album. Rychle jsem ho popadl a spěšně proběhl. Byly to fotky Belly z dětství, a patrně jejích rodičů. Dále tam byl ještě jeden pár, který jsem netušil, kdo by mohl být. Jedna fotka se mi obzvlášť líbila. Bella na něm seděla na kole s přístavnými kolečky a na objektiv házela naprosto sladký úsměv. Byla krásné dítě. Pod fotkou bylo napsáno 15. květen 1996 – Bella a první samostatná jízda. Nemohl jsem si pomoct, fotku jsem vytáhl a strčil si ji do kapsy.

Vyskočil jsem z okna a pelášil si to k nám.

***

„Okamžitě mi to vrať!“ vrčel jsem zuřivě a snažil se vrhnout na Alice. Byla mrštná, takže to bylo obtížné! Navíc ji chránil Jasper.

„Nebuď jak malý, Edwarde! Jen si to prohlídnu a vrátím ti to!“ smála se na celé kolo.

„Na co se podíváš? Já chci taky!“ přidal se Emmett a já myslel, že se zblázním. Ten mi tu chyběl!

„Můžete mi říct, co se tady děje? Nerada bych měla rozmlácený ten nový jídelní stůl, je to starožitnost a byl poslední!“ okřikla nás Esmé.

„Neboj se Esmé. Nic se nestane. Edward jen přehání. Pořád nechápe, že i já se zamilovala! Do své, sice budoucí, ale nové sestry!“ zazpívala téměř Alice.

„Jak to myslíš?“ zavrčel jsem znovu.

„Edward se zamiloval?“ optala se udiveně Esmé. Okamžitě jí v mysli vystanula Tanya.

„Ne!“ zavrčel jsem hlasitě.

„Edward je podpantoflák?“ vyprskl Emmett.

„Emmette!“ okřikla ho Esmé s Alice najednou. Naše vřava přilákala i zbytek rodiny, takže Rose a Carlisleho, který se právě vrátil z nemocnice.Bylo kolem třetí odpoledne.

Málem mě kleplo. Konečně jsem poznal na vlastní kůži, jaké to je, nemít žádné soukromí. Alice všechno viděla. Všechno, co jsem udělal a co udělám.

„Můžu vědět příčinu vašeho veselí?“ ptal se pobaveně Carlisle.

„Podívej!“ strčila mu Alice fotku přímo pod nos. Ach můj bože!

„No né, není to ta dívka z nemocnice?“ udivil se Carlisle.

„Takže je to pravda? Vážně si mám chystat proslov na svatbu?“ přidal se Emmett ke Carlislovi.

V tu chvíli mě polévaly opravdové rozpaky. Celá rodina stála u Carlisleho a koukala na tu prokletou fotku. Že já ji vůbec bral!

Jediná Alice nesledovala fotku, ale mě.

Tak už to přiznej! Pobídla mě v mysli.

„A k čemu?“ optal jsem se tiše.

Já to vím! Dokonce jsem to věděla dříve než ty! Zamiloval ses. Edwarde vidím to. Vidím tebe a ji spolu!

„Ne! Nemožné! Nemožné!“ vrčel jsem tiše. Vize, které mi ukazovala byly opravdu neuvěřitelné!

Sám si to děláš těžší, sám se děláš nešťastným. A ona? Potřebuju oporu, kterou jí dáš ty! Nemá to zrovna teď lehké, co jsem pochopila z tvého vyprávění. Ona tě taky.....

„Můžete mi říct, o čem tu sakra mluvíte? Nesnáším tenhle druh vaší konverzace!“ vyrušil nás Emmett. Opravdu chtěla Alice říct, to co jsem si myslel? Jednu věc jsem musel přiznat. Zamiloval jsem se. To jsem si přiznal, už na cestě od jejího domu. Ale za boha bych to neřekl nahlas. Ne před celou rodinou. Zachytil jsem Carlisleovi myšlenky.

Rentgen neukazoval, žádné horší zranění, ale přece jenom jsem udělal dobře, že jsem jí to zasádroval. Koukám, že i jako dítě byla nešika. Na téhle fotce má už pár pěkných modřin na kolenou..

„Ehm, Carlisle?“ zeptal jsem se trochu rozpačitě. Ona byla v nemocnici?

„Ano, Edwarde?“

„Koho, že si to zasádroval?“ optal jsem se lhostejným tónem. Ve skutečnosti jsem hořel zvědavostí a chtěl jsem vědět všechny podrobnosti.

„Bellu Swanovou. Byla se podívat za svým tatínkem. Všiml jsem si, jak kulhá, tak jsem ji zatáhl do ordinace. Noha vypadala celkem v pořádku, ale raději jsem ji na to dal sádru,“ pokrčil rameny. Měl jsem spoustu otázek! Jak vypadala? Co říkala? Nevyptávala se na mě? Neodvážil jsem se zeptat, protože celá rodina stála a pozorně si mě prohlížela.

5.kapitola

Shrnutí povídek

7.kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec života - 6. kapitola: