Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec života - 13. kapitola

07.07.2010 (14:30) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2473×

Edward:

„Chovej se hlavně slušně, je to jasné? Už takhle je naštvaná, a my bychom neradi přišli o přítele,“ hrozila mi Alice po cestě domů.

„Nevím, jestli ona je zrovna ukázkovým přítelem. Podle toho, co říkala Bell-“

„Copak my víme něco o Belle? Co ty víš, co je zač? A Tanyu už přece nějakou dobu známe,“ připomněla mi Alice a přesto si v myšlenkách protiřečila.

Nevěřím, že by Bella byla špatná, ale taky nevěřím, že by nám Tanya něco mohla tajit. Ne něco špatného.

„Už jen tím, že si v myšlenkách promýšlela Bellinu vraždu, si mě znepřátelila. A jestli si myslí, že bych s ní mohl odejít a žít, patrně se zbláznila,“ utrousil jsem znechuceně.

„No, uvidíme, jak se tohle vyvine. Jsem vážně zvědavá, jak tohle vyžehlíme. Nevypadá to moc dobře. Sakra!“ zastavila se najednou Alice. Tanya plánuje utéct.

„Musíme si pospíšit, dá nám ještě minutu, pak jde,“ upozornila Alice a rozběhla se, co nejrychleji mohla. Já byl samozřejmě rychlejší.

Zase se vytahuje, utrousila v myšlenkách pobaveně. Já se otočil čelem k ní a běžel po zadu.

„Když mám čím,“ mrkl jsem na ni se smíchem.

„Nebuď jak malý,“ otočila oči k nebi, ale myšlenky ji téměř prozradily. Ve vizi viděla strom, do kterého narazím. Nestihl jsem zaregistrovat, kdy to mělo být, protože Alice si okamžitě uzamkla svou mysl. Než jsem se stačil otočit, narazil jsem do statného smrku, který se zakymácel a nakonec s obrovskou ránou spadl na zem. Alice kolem mě prosvištěla a smála se.

„Moc vtipné, sestřičko,“ zašklebil jsem se a rozběhl domů.

Ups. Tak tohle se moc nepovedlo. Když jsme dorazili domů, Tanya už tam bohužel nebyla. Teda, že by mi to nějak vadilo… No, museli jsme jít do školy. Plánoval jsem, že z třetí hodiny uteču. Měli jsme mít tělocvik a mně to přišlo jako vhodná doba pro útěk k Belle. Ale pak mi něco vrtalo hlavou. Když se sem přestěhovala, musela sem taky chodit do školy. Takže jsem se chytil naděje, že ji tam opět uvidím. První hodila mě čekala literatura, takže v podstatě volná hodina. To bylo v našem případě každá hodina, protože jsme lecos věděli lépe, než učitel.

Jako každý den jsem prišel ke své lavici a sedl si, aniž bych věnoval pozornost svým spolužákům. Proč taky. Sice bych se s nimi mohl bavit, ale kluci o to nestáli a dívky o to stály naopak až moc. Všechno mi připadalo všední, přesto tu bylo něco jinak. Na mé lavici po pravé straně, kde bývalo vždy prázdno, ležela učebnice. Nebyla moje. Takže nový spolužák? Bella?

V tu chvíli vešla do třídy. Okamžitě jsem se napřímil, protože mě její vůně praštila do nosu. Ale nebyla to Bellina vůně.

„To bude veselý rok,“ usmála se na mě ironicky Kristen a sedla si vedle mě.

„To mi povídej,“ zamumlal jsem. Patrně mě slyšela, protože o něco víc praštila sešitem o lavici.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se a zkoušel jsem mít lhostejný tón.

„V nemocnici.“

„Proč? Co se jí stalo?“ vyděsil jsem se a hned mi v hlavě naskočily ty nejhorší obrázky. Kristen se na mě pobaveně otočila a sjela mě trochu jedovatým pohledem.

„Ráno se sprchovala a noha jí trochu uklouzla,“ pokrčila nakonec rameny. Už jsem se chystal vystartovat ze židle a i hned se vydat do nemocnice. Šílel jsem strachem.

„Klid, Romeo. Jela za Charliem,“ zasmála se. Bylo to snad poprvé, co jsem ji slyšel smát se normálně. Ne, že se smála někomu, či že byla sarkastická.

„Díky bohu. Ona dnes nepřijde do školy?“ řekl jsem trochu zmatený.

„Ona se sem ani nezapsala. Blázen,“ zakroutila hlavou Kristen a chtěla se odvrátit.

„Proč?“ nenechal jsem se odbýt.

„Co já vím? Co je ti do toho?“ otočila se na mě podrážděně a opět kolem sebe rozprostřela nepřátelské ovzduší, snad jako by se tím bránila.

„Proč tohle děláš?“ ozval jsem po chvíli ticha.

„Dělám co?“

„Tohle,“ usmál jsem se na ni trochu trpělivě.

„Možná proto, že ty děláš tohle,“ založila si ruce na prsou. Chtěl jsem jí něco odseknout, protože mě tohle přestávalo bavit, ale pak jsem se zarazil. Neměl jsem to zapotřebí. Evidentně se mnou nechtěla mluvit, tak proč bych se snažil?

Z myšlenek mě vyrušil její telefon. Kristen ho vytáhla z kapsy a podívala se na jméno volající. Isabella, blikalo na displeji. Ihned jsem nastražil uši a čekal na to, kdy to vezme. Ale ona to neudělala. Ona to Belle típla. A pak se opět otočila na mě.

„Je hodina snad, ne? Přece nebudu telefonovat o hodině,“ zamumlala a otočila opět tvář ode mě. V tu chvíli mi před očima probleskl Bellin obličej, jak vždycky přesně takhle uhnula pohledem a začervenala se. Jak podobné si byly a přitom tak rozdílné. Na další rozhovor už nebyl čas, protože přišel učitel. Pohodlně jsem se usadil do židle a plánoval strávit hodinu přemýšlením o Belle. Ale to mi opět zmařil učitel, neboť pro nás připravil práci ve dvojicích. Měli jsme porovnávat čtyři knižní díla a rozlišit je, podle století, žánru a tak dále.

„Úžasný,“ zasyčela Kristen.

„Mluvíš mi z duše. Jak ty to jen děláš?“ usmál jsem se na ni ironicky.

„Jsem prostě skvělá,“ oplatila mi úsměv a sáhla po první knížce. Aniž by se na mě podívala, začala si zapisovat do sešitu.

„Koukám, ty budeš dobrej parťák,“ podotkl jsem.

„Ani ne, jsem solový hráč,“ odpověděla mi suše.

„Všiml jsem si. A to, že tím trápíš celou svoji rodinu, tě nijak neinteresuje, že?“ upřel jsem na ni svůj zrak. Kristen se zastavila v půli pohybu a na chvíli musela zavřít oči. Vypadalo to, jako by se snažila potlačit nějakou emoci. Za chvíli to bylo ovšem pryč a byla tu zase ta naše stará Kristen.

„Neměl by ses věnovat literatuře, a nezkoumat chyby mé rodiny?“ zavrčela a sáhla po druhé knížce. Než si stihla něco přečíst, opět se jí rozezvonil telefon v kapse. Nenamáhala se ani ho vytáhnout z kapsy. Předstírala plný zájem knihy před sebou.

„Fajn,“ pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se ji celou hodinu ignorovat, ale nešlo to. Tahle rodina, minimálně tyhle dvě dívky, skrývaly nějaké tajemství. Obě jsou jednou velkou záhadou.

Když zazvonilo na konec hodiny, Kristen se prostě zvedla a odešla. Nevím proč, ale doufal jsem, že se semnou začne bavit. Bylo mi jedno, že by mi odsekávala, chtěl jsem je obě poznat blíž. Bez přemýšlení jsem ji doběhl.

„Něco potřebuješ?“ sjela mě pohledem ostrým jak meč.

„Copak víš, kde máme další hodinu?“ odpověděl jsem stejným tónem. Zvedla ruku a zamávala mi před nosem mapkou školy.

„Tenhle papírek mi bude daleko příjemnější společností, než jsi ty,“ zašklebila se na mě a přidala do kroku. Bez komentáře jsem vyrovnal tempo a mlčky ji doprovázel.

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec života - 13. kapitola: